Vír - Svojanov - Pernštejn

Při plánování našeho čtyřdenního pobytu jsme vycházeli z touhy poznat krásy Žďárských vrchů. Nakonec se nám podařilo naše putování umístit na jejich východní okraj, do okolí Vírské přehrady. Proto hovořme spíše obecněji o Českomoravské vrchovině než o srdci Žďárských vrchů.

Ubytování jsme si zajistili v obci Vír v místní Turistické ubytovně. Toto místo jsme zvolili za svoji základnu jednak proto, že za rozumnou cenu se nám dostalo poměrně rozumného noclehu a jednak proto, že Vír leží přibližně uprostřed mezi námi vytýčenými cíly, hrady Svojanov a Pernštejn.

Ubytovna nás překvapila svou čistotou a poměrně novým vybavením. Na každém pokoji jsme měli dokonce malé umývadlo, což nebývá v obdobných ubytovnách pravidlem. Společné sociálky potom nejsou ničím neobvyklým a i ostatní zařízení bylo poplatné účelu této budovy. Našlo by se pár nedostatků, jako třeba papírové stěny, přes které je slyšet doslova každé oddechnutí. Co byste také čekali od teskobaráku či jak se tyto novodobé papundeklové roubenky nazývají. Dalším nedostatkem byly zcela jistě prosklené dveře, což byl problém zejména v noci, kdy každé rozsvícení na chodbě znamenalo zářivé oznámení ostatním nocležníkům, že se vám zachtělo na WC. Nerad bych tu ale vytvářel negativní reklamu. Převažovalo více toho pozitivního. Abych nezapomněl. V ubytovně je i společenská místnost, kombinovaná s kuchyní, kde je dostatek místa nejen na sezení, ale i pro jídlo v Lednicích. Bylo tam dokonce i nějaké nádobí, nicméně vřele doporučuji vzít si vlastní a dobře ho hlídat, aby si do vašeho hrníčku někdo neudělal své kafe. V rohu místnosti se nacházela i historická dřevěná skříň barevného televizoru Tesla Color - funkční!!! Však posuďte sami www.virvudolisvratky.cz

Po rychlém přesunu veškeré bagáže do našich pokojů (tří a čtyřlůžkové) jsme nasedli na kola a vyrazili směr Svojanov, což byl také cíl prvního dne.

Den 1. Vír - Hrad Svojanov - Vír

Původně byla zvolena trasa: Vír - Chlum - Rozhledna Horní les - Nyklovice - Bystré - Hartmanice - Svojanov - Dolní Lhota - Jobova Lhota - Kněževes - Lamberk - Rovečné - Vír, celkem cca 40 km. Tuto trasu jsme však byli nuceni trochu poupravit. Brzy zjistíte proč.

Kolem desáté hodiny jsme tedy vyrazili od ubytovny směrem hráz Vírské přehrady. Po několika stovkách metrů kostkové dlažby jsme narazili na o něco lepší asfaltový povrch. Cesta se v těchto místech klikatí podél koryta řeky Svratky, která se vynořuje pod majestátnou betonovou stěnou vodní nádrže. Hráz přehrady je skutečně vidět až na poslední chvíli a ukazuje se v celé své kráse. Ve chvíli, kdy jsme zaklonili své hlavy, abychom dohlédli koruny hráze, nám rovněž dochází, že právě tam, o 70 metrů výš, míříme. Obavy z příšerného stoupání jsou však během několika minut pryč. Chce to sice šlápnout do pedálů, ale po projetí několika málo serpentýn jsme na hrázi. Chvíli jsme se kochali výhledem a potom opět nasedli na kola a pokračovali v cestě po rovině po perfektní asfaltce. Asi po 1 km za hrází jsme z hlavní silnice odbočili Doprava a začali stoupat po již méně perfektní asfaltce. Dalším záchytným bodem totiž byla vesnice Chlum. Říkám vesnice, ale jedná se spíše o malou osadu, ve které méně perfektní asfaltka končí a začíná celkem solidně kamenitá polní cesta. Jakoby tento úsek měl předznamenat, co nás ten den mělo ještě potkat.

Po několika stovkách metrů urputného stoupání trávou a štěrkem jsme dorazili na louku. Při pohledu do okolí jsme rychle zapomněli na drobné útrapy a v našich srdcích se rozlil nezměrný pocit pohody. Ždárské vrchy se nám ukázaly v celé své kráse.Kopce střídají údolí, lesy střídají Pastviny. Pro romantika není krásnějšího místa. Věděli jsme ale, že jsme teprve na začátku a čeká nás ještě dlouhá cesta. A byla to pravda. Modrá turistická značka nás totiž vedla spíše loukou nežli cestou, a tak jme byli nuceni své treky spíše vést než se nechat vézt. Po téměř hodině tlačení kol vysokou trávou už nám krajina nepřipadala tak andělsky krásná jako ze začátku, ale byla spíš ďábelsky krutá. Naštěstí se už blížil les a s ním i sjízdná cesta.

Pokračovali jsme tedy lesní cestou po modré značce až na rozcestí Dudkovice. Odtud je to asi 1,5 km Na rozhlednu Horní les. Tato rozhledna je zároveň vysílačem a je volně přístupná. Rozhodnutí, zda se na ni podíváme bylo dílem okamžiku. Když už jsme absolvovali tu cestu, přece jsme si nemohli ten výhled z 38 metrů nad zemí nechat ujít. Od rozcestí k rozhledně vede typická lesní asfaltka. Sklon této silničky je ale téměř vražedný. Vřele doporučuji každému, kdo si libuje, když se dostane na "maximálku". Věřte, že tento kopec vaši tepovou frekvenci prověří. Zároveň ale i sílu v nohách.

U paty rozhledny je několik laviček i s přístřeškem. Otevřenou brankou jsme došli k točitému schodišti a začali stoupat. Už v polovině věže jsme si připadali jako pes, který se honí za vlastním ocáskem. Nakonec jsme ale přece jen dosáhli posledního schodu a mohli všemi doušky hltat krásu tohoto kraje. Základní info o rozhledně naleznete .:zde:.

Vítr a vědomí další cesty nás po chvíli poslaly dolů. Úspěšně rozmotáni setupem ze schodů jsme nahlédli do mapy a k němému úžasu zjistili, že jsme se v Chlumu vydali po turistické trase, a přitom se dalo jet po cyklotrase. Ta však byla v chlumu značená - neznačená a my volili modrou jistotu. To jsme si ale dali. Pro naše následovníky tedy zanecháváme poselství: "hledejte v Chlumu žlutou tabulku pečlivěji než my". Vracet se ale už nemělo smysl, tak jsme opět nasedli na kola a dvoukilometrový kopec jsme si naopak sjeli. Dlužno dodat, že tentokrát to byl zase nápor na brzdy. V žádném případě to nedoporučuji "pustit", protože byste se mohli zastavit až ve Vírské přehradě.

Sjeli jsme tedy opět na rozcestí Dudkovice, zde odbočili Doprava a tentokrát již po cyklotrase lesní cestou s celkem solidním povrchem sjeli do obce Nyklovice. Nyklovicemi jsme jen projeli a pokračovali směr Bystré. Pohled na hodinky a divné hlasy z našich žaludků nám velely poohlédnout se po něčem k snědku. Na mapě se jevilo Bystré jako městečko, kde by o provozovny veřejného stravování neměla být nouze. Kolem půl jedné jsme tedy dorazili do Bytré(ho?) a jali se hledat nějakou hospůdku nebo restauraci, kde bychom si mohli dát točené pivo a nějakou polévku. Projeli jsme celé Bystré, objevili honosný hotel, stavbu z 90. let, který zjevně dlouhá léta nepoznal přízně hotelových hostí. Ani restaurace kousek opodál nepůsobila jako oáza pro žíznivého cyklistu. Došli jsme tedy k závěru, že zdejší kraj zřejmě nebude v oblasti pohostinství příliš nakloněn cykloturistům. Nakonec jsme na doporučení jednoho z místních obyvatel obkroužili Bystré a vrátili se zpět na začátek do malého bistra, bufetu či cukrárny, kde nám paní majitelka nabídla dršťkovou polévku, klobásky a lahvové pivo. Nejsme žádní rozežranci a tak nám tato nabídka v pohodě stačila. Malý zádrhel začal ve chvíli, kdy paní domácí zjistila, že se ji nedostává pro šest hladových krků rohlíků. pěkně nás poprosila, jestli bychom jí je neskočili za roh do pekárny koupit. Jsem mladý junák a nabídl jsem se, že v tom není žádný problém. Vyběhl jsem tedy "za roh" a asi 200 metrů za rohem narazil na budovu místního zemědělského družstva, která v sobě skrývala i tolik vytouženou prodejnu pečiva. Bohužel bylo zavřeno! Nelítostná tabulka s provozní dobou mi sdělovala, že budu ještě nejméně 15 minut týrán hlady. Ale co, řekl jsem si, je hezky, tak se budu tu chvíli vyhřívat na sluníčku. Po dvaceti minutách se konečně dveře kantýny otevřely a já mohl nakoupit pečivo. Vrátil jsem se do bufetu, kde už jsem měl na stole vařící dršťkovou. Paní domácí jsem předal deset rohlíků po dvou korunách tak, jak jsem je koupil, aby mi je mohla obratem prodat za tři koruny. No nekup to.

Najezeni a ukojeni lahvovým Světákem jsme se opět jali přiblížit se našemu cíli. Z náměstíčka v Bystrém jsme se vydali východně po silnici směr Hamry a Svojanov. Protože jsme nechtěli jezdit kvůli autům moc po silnicích, rozhodli jsme se, že si cestu zkrátíme po zelené přes Hartmanice a potom polní cestou do Svojanova. Nápad by to nebyl špatný, kdyby se nám zelená za Hartmanicemi neztratila. Dnes již víme, že z Bystrého vede krásná, málo frekventovaná silnice údolím až do Svojanova a já ji mohu vřele doporučit. My, ve snaze zkrátit si cestu, jsme si ji hezky prodloužili. Na druhou stranu, nebýt tohoto rozhodnutí, nikdy bychom nedospěli k závěru, že cyklistika je překážkový sport. A to do slova a do písmene. Nemaje kompasu jsme za Hartmanicemi změnili kurz z východního na severní. Náš omyl jsme zjistili v okamžiku, kdy polní cesta vyústila do louky a nenávratně zmizela. Aby to ale nevypadalo, že jsme turističtí analfabeti, musím říct, že jsme celou cestu sřídavě jeli a šli po relativně pěkné polní cestě a turistické značení nám nikde nedalo dostatečně na vědomí, že máme odbočit. Nicméně stalo se a my se ocitli před problémem kam teď? Někdo si vzpomněl, že asi sto metrů zpátky byla nějaká odbočka, nezbývalo tedy, než věřit v štěstí a tuto cestu vyzkoušet. Cesta byla lehce maskována keři, ale po chvíli již byla široká a zjevně používaná. To bude ona, řekli jsme si. Ukolébáni tím, že je vše v nejlepším pořádku, jsme sjížděli z kopce dolů a těšili se, že konečně narazíme na civilizaci. Blížící se zvuk cirkulárky a šedivá linka silnice viditelná mezi stromy tomu jasně nasvědčovaly. Chválili jsme však dne před večerem. Pocit vítězství měl být náhle vystřídám děsivým vystřízlivěním. Cesta končila u vysoké brány (zamčené!), od které na obě strany pokračoval neméně vysoký dřevěný plot.

Pohled na mé souputníky mi jasně říkal, že pokud rychle něco nevymyslím, budu jim po zbytek života čistit boty. Říct, že se vrátíme by se rovnalo sebevraždě. Naštěstí jsem si všiml, že brána není uzmamčená visacím zámkem, ale že je zajištěna šroubem. V tu chvíli jsme se poprvé v životě modlil. Jen ať to není moc rezavé. Měl jsem štěstí. Bránu nejspíš někdo pravidelně používal a šroub i matice byly ochráněny dostatečnou vrstvou vazelíny. Rozšrouboval jsem tedy tento důmyslný zámek a brána se nám otevřela dokořán. Vůbec jsem v tu chvíli nepřemýšlel, že by se v oploceném prostoru mohl pohybovat hlídací pes. Naštěstí jsme místo psa uviděli pracovníka pily, který byl na podobné výletníky zjevně zvyklý. Ani nehnul brvou a pokračoval ve své práci. Po několika akrobatických skocích přes uskladněnou kulatinu jsme konečně stanuli na pevné, asfaltové silnici. V tu chvíli už nikdo nepochyboval o tom, že už pojedeme jen a pouze po asfaltu. Pohled do mapy a zjištění, že jsme se v podstatě vrátili k Bystrému na silnici do Svojanova již v nás nevzbudil žádné emoce. Dokonce všichni vypadali spokojeně a vyrovnaně. Brali to jako nevšední zážitek z dovolené. Po krátké přestávce u překrásné roubenky, jsme pokračovali v jízdě. Tentokrát již po silnici. Po ujetí cca 2 km jsme přijeli k Hotelu Otakar. Venkovní posezení nás přimělo se zastavit na kafíčko a pivíčko. Byl hezký slunečný den, a tak jsme si vychutnávali pohodičku, jak jsme jen mohli.

Po půlhodině jsme opět osedlali naše treky a rozjeli se směr Svojanov. Cesta údolím byla pohodová a bez větší námahy. Ta nás čekala až v samotném Svojanově v přibližně kilometrovém stoupání k hradu. Samo o sobě nebylo nijak hrozné, ovšem po tom, co jsme již měli v nohách, se zdálo nekonečné. Posledních pár temp a byli jsme u brány hradu Svojanov.Tehdy jsem pronesl větu, kterou již nikdy nepronesu. Abych dodal přátelům dovahy a síly do zpáteční cesty do Víru, nenapadlo mě nic chytřejšího než prohlásit: "To nejhorší máme dnes za sebou". Kéž by mi v tu chvíli huba upadla. Všichni má slova brali jako slova Boží a bezmezně jim věřili. Ach, jak krutě jsem se mýlil. Nebudu ale předbíhat.

Prošli jsme vstupní branou a ocitli se na jakémsi Ochozu okolo hradu. Svojanov svou dispozicí připomíná zavináč. Nikoli ten, kterým se spravujeme po prohýřené noci, ale ten, jenž máme v mailové adrese. Vše chrání vnější opevnění, na ně spirálovitě navazuje střední opevnění a na ně vnitřní opevnění. Součástí vnitřního opevnění je hradní palác, dominantní kruhová hlásná věž a zbytek prostoru představuje hradní nádvoří, které, soudě podle instalovaného pódia, slouží ke konání různých koncertů a jiných kulturních akcí. Svojanov se vůbec ukázal jako poměrně živý hrad. Uvnitř opevnění naleznete restauraci i ubytování a při troše štěstí potkáte i šarmantní čarodějnici. Podrobnosti o hradu naleznete .:zde:.

Zaparkovali jsme naše "aluminiové oře" u jedné ze zídek a pokračovali v prohlídce hradu výstupem na hlásnou věž. Po zdolání posledního šprušle žebříku nám vlasy pročísl svěží větřík. Stěny věže jsou sice masívní ale pro všetečnou osůbku ne nezdolatelné. Říkám to proto, že děti toho z Ochozu moc neuvidí a určitě se budou snažit jít vstříc lepšímu výhledu. Tak ať je potom nehledáte na nádvoří. Kdo však dorostl potřebné výšky uzří pod hradem silnici, klikatící se údolím, po jejich stranách malebné chaloupky Svojanova a jako třešničku na dortu na malé vyvýšenině kostelík. Jinak jsou z věže vidět jen samé kopce a lesy.

Sestoupili se opět do nižších poloh hradního nádvoří, odvázali koně a pokračovali v obchůzce hradu ve směru hodinových ručiček. Těsně před samotnou vstupní branou jsme narazili na několik dřevěných lavic a stolů se slunečníky. Pitný režim je nutné dodržovat. Při popíjení chmelového nektaru jsme se rozhodovali kudy dál. Protože už hodina pokročila a my měli před sebou ještě ubytovací formality a paní správcová by na nás jistě do večera nečekala, rozhodli jsme se, že nebudeme pokračovat po původní trase na Dolní a následně Jobovu Lhotu, nýbrž, že hned za Svojanovem odbočíme vpravo a severozápadním směrem pojedeme na Hlásnice a Trpín. V Trpíně se potom dá odbočit a elegantně se tak dostat na hlavní silnici Olešnice - Jimramov. Odtud již vede cesta přes Rovečné do Víru. Tímto rozhodnutím jsme ušetřili dobrých 5 kilometrů nezáživné cesty. Úkolem zkrátka bylo, co nejdříve se vrátit do Víru. Nejen paní správcová, ale i sprcha a večeře v jedné z Vírských restaurací na nás čekaly. Zazněla sice uštěpačná poznámka, že podle názvu Trpína to nevypadá na idylickou cestu, všichni jsme se tomu upřímě zasmáli, a protože nás už nic hrozného nemělo potkat, plni optimismu jsme vyrazili na posledních deset kilometrů.

Ještě jsme se zastavili přímo ve Svojanově, protože z blízka je tento městys ještě malebnější než z hradní věže. Zdejší architektura působí až pohádkově a je vidět, že jsou stále místa, kde si lidé váží odkazu svých předků. Překrásné roubenky i zděná vesnická stavení, nezdevastovaná brizolitem a trojtými okny, pečlivě upravené trávníky, opravené cesty, takový je obraz Svojanova. Po vyhotovení několika fotografií jsme opět pokračovali v jízdě.

Ve Svojanově nás čekala odbočka vpravo na Hlásnice. Odbočili jsme tedy a nijak nás neznervózně fakt, že se silnice začala okamžitě mírně zvedat. Považovali jsme to za běžný úkaz tohoto kraje, a sice, že po několika desítkách metrů příjde opět klesání a potom zase stoupání a tak pořád dokola. Po projetí další zatáčkou jsme ale už tak bohorovní nebyli. Nejen, že se kýžené klesání nedostavovalo, ale naopak jsme byli nuceni ještě o něco výše pozvednout svá obočí, abychom dohlédli horizontu nebo lépe řečeno další zatáčky. Silnice se v těchto místech sadisticky zvedala a mým souputníkům poprvé přišla na mysl má slova. Já v tu chvíli vzpomněl na pohled do údolí z hlásné věže, z jehož dna se na obě strany zvedaly prudké kopce. Bylo mi jasné, že právě v těchto chvílích protínáme vrstevnice po kolmici. Současně jsem ale došel k závěru, že kopce byly sice prudké, ale nijak vysoké, a tak je to jen otázka možná půl kilometru. Dnes vím, že nebylo vidět vše. Právě po půl kilometru následovala levotočivá zatáčka, kterou jsme všichni považovali za poslední úsek stoupání. Omyl! Prudké stoupání neustávalo, sil kvapem ubývalo a nenašel se ani desetimetrový úsek, kde by se silnice srovnala a my mohli dát našim svalům odpočitnout. Tentokrát už bychom se poznámce o Trpínu zcela jistě nesmáli. V tuto chvíli už všichni věděli, že to nejhorší právě přišlo.

Náš peloton již byl notně roztrhán. Osobně mám kopce rád - člověk si rád dokazuje, že na to má. Nasadil jsem tedy své tempo, hlavu sklonil dolů a s tupým pohledem na ubíhající kamínky v živičném povrchu silnice šlapal. Každý cyklista, i rekreační, ten pocit zná. Dostanete se do určitého tranzu, kdy je vám všechno jedno. Dech i tep se ustálí na vyšší frekvenci a vy si připadáte jako lokomotiva, která táhne minimálně polovinu světové roční produkce oceli. Tímto způsobem jsem dofuněl až do Hlásnic(e?). Předpokládal jsem, že by se nenašel blázen, který by obec zakládal v takovém kopci a že zde naše utrpení skončí. Můj den omylů však pokračoval. A protože už mi to bylo vše tak nějak jedno, křikl jsme po jednom z domorodců otázku, kdo sem tu hromadu navozil? Místní chasník se jen pousmál a řekl, že tudy onehdy projížděl chlápek z Ústí nad Orlicí, který prohlásil, že takové kopce v Orlických horách nemají.

Uprostřed obce jsem narazil na odbočku. V těchto místech se při troše dobré vůle dalo najít rovné místo na vykroužení kružnice. Začal jsem tedy jezdit dokola a pomalu se vydýchával. Slézt z kola by znamenalo zemřít. Zajímalo mne také, jak jsou na tom ostatní. V zatáčce se ukázala kamarádka, která má oproti nám ostatním tu výhodu, že veze minimálně o 10 kilo menší zátěž. A to nejsme žádní otylci. V těchto kopcích se však pozná každé deko. Nejen tělesná schránka, ale i výstroj kol jsou rozdílné. Počkal jsem tedy, až mě dožene a společně jsme pokračovali ve zdolávání Hory. Tentokrát se ale konec už skutečně blížil. Na konci vesnice jsme spatřili horizont, který nám jasně signalizoval, že kopec - zabiják končí. Posunkem jsme se domluvili, že zde počkáme na ostatní. Zastavili jsme, vytáhl jsem foťák a nedočkavě jsme čekali na zbytek pelototnu. První se ukázala moje partnerka, které bych chtěl touto cestou vyjádřit hluboký obdiv. Nejen, že kopec zdolala a nechala za sebou i část mužského osazenstva, ale hlavně, že mě nezabila. Bylo vidět, že si sáhla na dno. Jakmile k nám dorazila, kolo letělo do příkopy, helma letěla do trávy, vražedný pohled ke mně a ona sama vyčerpaná usedla na kraj příkopy. Mezitím dorazil kamarád, jehož reakce byla velmi podobná. Jen s tím rozdílem, že po odhození kola prohlásil, že jede do Bystřice do bazaru prodat kolo. Zanedlouho dorazili i zbývajícíc členové našeho týmu. Zatímco se všichni vydýchávali, já pozoroval hrobové ticho, plné vražedných myšlenek. To narušoval jen neutuchající smích kamarádky, kterou takové situace nekontrolovatelně zozesmívají. Snažil jsem se situaci zlehčit slovy, že tentokrát už opravdu máme to nejhorší za sebou, byl jsem ale umlčen svou přítelkyní, která mi řekla: "miláčku už raději nemluv". Pochopil jsem, že bude lépe nic neříkat a nechat, ať se se zjištěním, že cyklistika bolí a je hlavně o morálce, vyrovná každý po svém.

Nasedli jsme opět na kola a pomalu sjížděli k Trpínu. Zbytek cesty už probíhal opravdu pohodově. Až na kratičký úsek do kopce na hlavní silnici Olešnice - Jimramov jsme jeli už jen z kopce. Z Rovečného do Víru pak následoval solidní sešup, v kterém jsem se odvážil závodit s vozidlem autoškoly. Pravda, 65 kilometrová rychlost není nijak extrémní, ale určité množství adrenalinu do žil vpraví.

Po příjezdu do Víru jsme ještě chtěli osondovat, kam by se dalo zajít na večeři. Bohužel přišla další rána dnešního dne. Ač by měly být ve Víru dvě hospody, kde se vaří, ve skutečnosti tam není ani jedna. Na druhý den jsme sice zjistili, že to není zcela pravda - vysvětlím to v reportáži z druhého dne, ale v danou chvíli byl závěr takový, že ve Víru se nenajíme. V tomto přesvědčení nás utvrdila ostatně i paní správcová, kdy po našem příjezdu na ubytovnu na dotaz, kde se můžeme najíst, odpověděla, že v hospodě pod kopcem. Z té jsme však před několika minutami byli vykázáni s odůvodněním, že od povodní se tam nevaří.

Myšlenka, že bychom zůstali o hladu byla nepřijatelná, naštěstí si však někdo vzpomněl, že nedaleko, někde nad Vírskou přehradou je vesnička Hluboké a v ní hospůdka s poetickým názvem Pohádka. A tam že určitě něco k jídlu dostaneme. Rychle jsme proběhli sprchou, nasedli do aut a hladoví spěchali do Hlubokého. Je to od Víru nějakých 7 kilomterů. Nejprve se jede nahoru na hráz, potom přes hráz a podél přehrady směr Dalečín. Z této silnice se potom jen sjede do Hlubokého.

Hospůdka Pohádka nás přivítala opravdu pohádkově. Interiér je pojat tak, že pojmenování hospůdky nezůstává nic dlužen. Překvapila nás také velmi netradiční nabídka jídel. Spíš se jedná o chuťovky než klasická restaurační jídla, ale každý se nají - a dobře. Česnečka byla sice dosti nevýrazné chuti, ale další jídla a zejména pak sádlo se škvarky, namazané na horký chléb bylo něco, co nás odzbrojilo a do dneška na to vzpomínáme se sbíhajícími se slinami. Pokud byste chtěli Pohádku navštívit, nechte se inspirovat .:zde:.

Po návratu na ubytovnu jsme ještě chvíli poseděli u televize a slivovičky, avšak únava z celého dne nás velmi záhy poslala pod deky.

Závěrem bych první den shrnul do několika bodů:

1. Trasa

• Vír - Clhum Zpočátku kostky, potom asfalt. Stoupání nejdříve na hráz, a potom do Chlumu. Pohodová cesta.

• Chlum - Horní les (rozhledna) Z chlumu dvě cesty - turistická modrá a cyklo. My zvolili bohužel turistickou, protože cyklo se v Chlumu dost špatně hledá. Po turistické je to pak terénem, loukami a polními cestami - vhodné pro horská kola. S treky jsme trpěli. Závěrečný úsek k rozhledně je lesní asfaltka s velmi prudkým stoupáním.

• Horní les - Nyklovice Sjezd lesní cestou do obce. Nejprve se od rozhledny stejnou cestou vrátit na rozcestí Dudkovice a potom Doprava. Je turisticky značeno. Vhodné jak pro horská kola, tak i pro treky.

• Nyklovice - Bystré Cesta po silnici. Mírné kopce. Pohodová cesta.

• Bystré - Svojanov Nezkracovat si přes Hartmanice - špatná cesta, kopcovitý terén a velmi nejasné značení! Tuto trasu je nejlépe absolvovat po silnici údolím podél koryta říčky Křetínky. Stále se jede po rovině či z mírného kopce. U silnice je rekreační středisko a Hotel Otakar - možnost občerstvení.

• Svojanov - Vír Od svojanova až do Víru se jede po dobré asfaltce. Ideální pro trek, ale dá se v podstatě na všech druzích kol. Nejhorší úsek je hned za Svojanovem, kdy se odbočí vpravo a až do Hlásnic(e) Vás čeká poměrně prudké stoupání (až na konec obce je to něco kolem tří kilometrů - a opravdu si máknete). Od vrcholu Hlásnického kopce je to až do Víru téměř neustále dolů. Jen pozor v Trpíně, abyste trefili odbočku Doprava, je uprostřed obce a je dost nenápadná. Přijedete na hlavní silnici Olešná - Jimramov, tam Vás čeká krátké stoupání a potom hned odbočka vlevo na Rovečné. Do Rovečného je to ještě zvlněné, ale pak už přichází prudké klesání až do Víru.

2. Ubytování, strava

• K ubytovně přijedete tak, že pokud jedete od Bystřice nad Pernštejnem, tak hlavní silnice vede podél říčky Bystřice. Před mostem přes Svratku (Bystřice se tam do ní vlévá) odbočíte vlevo přes můstek a po ujetí cca 50 metrů odbočíte vlevo do poměrně prudkého kopce (v těchto místech se po pravé straně nalézá obecní úřad). Potom první odbočkou vpravo a ocitnete se před modrou budovou ubytovny. Ubytování zde je pro cyklisty vynikající. Ubytovna čistá, levná. V ceně je vše. Voda i povlečení. K dispozici máte i ledničku. Také kola jsme si mohli dát na pokoj, takže velká spokojenost. Problém nastal v okamžiku, kdy jsme chtěli jít na večeři. Ve Víru je to velký problém, a pokud neznáte místní prostředí, zřejmě zůstanete o hladu. Naštěstí je nedaleko od Víru víska Hluboké s hospůdkou Pohádka. Kdo by chtěl povečeřet na ubytovně může základní potraviny koupit v místním konzumu, který je pár desítek metrů od ubytovny v budově kulturního domu, resp. obecního úřadu.

3. Příroda

• Je zbytečné dlouze vykreslovat krásy těchto míst. Kdo má rád malebnou přírodu a nevadí mu kopečky, najde v okolí Vírské přehrady vše, co potřebuje. Výhodou tohoto kraje je, že Vírská přehrada je vodárenskou nádrží a nesmí se v ní koupat. Proto se neprodíráte špalíry rekreantů, ale naopak naleznete klid a pohodu. Je to sice vykoupeno nedostatkem turistického zázemí (restaurace, občerstvení ap.), ale pokud se s Vírem trochu sžijete, objevíte netušené.

Den 2. Vír - Pernštejn - Dolní Rožínka - Bystřice nad Pernštejnem - Vír

Trasu jsem naplánoval následující: Vír - Štěpánov nad Svratkou - Nedvědice - Pernštejn - Rožná - Dolní Rožínka - Rožná - Bystřice nad Pernštejnem - Vír, celkem cca 46 km. Původně jsme ještě zvažovali jet z Dolní Rožínky do westernového městečka Šiklův mlým, ale nakonec jsme tuto atrakci pro nedostatek času vynechali. Byla by to sice jen asi desetikilometrová zajížďka (5 km od Rožínky), ale určitě bychom neměli čas se tam pořádně porozhlédnout.

Když jsme si trasu ráno procházeli na mapě, měli jsme všichni, při živých vzpomínkách na včerejší utrpení, divné mrazení. Původně byla totiž cesta na Svojanov plánována jako rozjezdová, pohodová, která nám neměla vzít mnoho sil do druhého dne a naopak nás měla připravit na hlavní vrchol našeho čtyřdenního putování, na cestu na hrad Pernštejn. A jeho dobytí mělo být ze všech dní nejnáročnější. Po hlásnickém utrpení si ale nikdo z nás nedokázal představit, že by mohlo existovat ještě něco těžšího. Obavy před výjezdem byly tedy obrovské a ticho, které při snídani panovalo v jídelně, by se dalo krájet. Strach mi nedovolil ani nějakou povzbuzující poznámku ve smyslu, že dnes to tak hrozné nebude. Jednak by mi po včerejšku nikdo nevěřil a to ani já sám a také by tím mohly být odbíjeny poslední minuty mého drahocenného života. Nerad bych ale zase ze svých spoluputovníků udělal bandu nerudných křiklounů, kteří lynčují svého kamaráda při prvním nezdaru. Tak to určitě nebylo. Myslím, že to všichni brali velmi sportovně a spíše vydýchávali včerejší zabíračku a připravovali se, co nám dnešní den přinese.

Po snídani a nezbytných přípravách jsme se vydali z Víru po proudu řeky Svartky Jižně směr Štěpánov nad Svratkou. Cesta svrateckým údolím byla vemi pohodová a až do Štěpánova neustále z mírného kopce. Na chvíli jsme se zastavili u údolní nádrže Vír II, která se nachází asi jeden kilometr za posledními vírskými domy. Vír II je vyrovnávací nádrží nepravidelných odtoků z hlavní nádrže Vír I a obsahuje i průtočnou elektrárnu. Po několika fotofgrafiích jsme opět vyrazili. Nálada nebyla nijak veselá, protože fakt, že neustále klesáme navozoval obavy z prudké změny sklonu silnice.

Za Štěpánovem se sice objevilo několik stoupání, ta však nebyla nijak prudká ani dlouhá, a tak jsme vcelku pohodově dojeli po 16 km až do Nedvědic - místa našeho opuštění vodního toku řeky Svratky. Pokud bychom Nedvědicemi pokračovali ještě asi dva kilometry, dorazili bychoém k dřevěnému krytému mostu přes Svratku, bohužel jsme na jeho existenci tak nějak zapomněli a na odbočce směr Pernštejn jsme odbočili vpravo.

Při vjezdu do Pernštejna se před námi otevřela překrásná scenérie. Údolím se klikatící silnice, po jejích stranách domy a všudypřítomné stromy a to vše kontrolováno majestátně čnícím hradem na vysokém kopci nad údolím. Pro tyto chvíle cyklistiku miluji. Nadšení z krásy přírody se však začalo měnit v mírně schizofrenní stav, protože nám v tu chvíli začalo být jasné, že pohodový den končí a nastupuje dřina. Pokud jsme totiž chtěli vidět hrad i zblízka, bylo bezpodmínečně nutné se tam nahoru vyškrábat.

Jeli jsme ještě několik desítek metrů podél říčky Nedvědičky a železniční trati a následně odbočili v pravo na silnici směr Býšovec, která nás měla dovést až k hradu. Hned od prvních metrů nám bylo jasné, že se dělníci při stavbě hradu neskutečně nadřeli. Sklon kopce až nápadně připomínal včerejší hlásnické utrpení a v našich hlavách se okamžitě začaly vyplavovat kilogramy endorfínu. V případě mých přátel to byl spíše adrenalin a vztek, co jsem si to na ně zase nachystal. Sám jsem pak nenašel odvahu zjišťovat, jak dlouhý ten kopec vlastně je a alibisticky jsem odehrál dotazy na jeho délku do autu slovy, že sám nevím. Po necelém kilometru urputného stoupání jsme dojeli na menší parkoviště, na kterém stál polský autobus. Protože naše kamarádka měla nějaký problém s blatníkem a zdržela se, zastavili jsme na tomto plácku, abychom nabrali síly do dalšího úseku stoupání. Silnice se kousek za parkovištěm ještě více zvedala a slibovala solidní produkci kyseliny mléčné v našich nohách. Pohled na autobus, silnici i nedohlednost hradu spolu se směrovkou s nápisem "HRAD", směřující kamsi do houští jasně signalizovaly, že nejen, že stoupání nekončí, ale že nás při našem štěstí opouští i solidní asfalt. Letmý pohled do mapy potom tento předpoklad jen potvrdil.

Po krátkém odpočinku mezitím dorazivší kamarádky jsme se vydali na další cestu. Přejeli jsme tak, jak nám směrovka přikazovala, přes most a po levé straně se otevřelo parkoviště pro osobní auta. Zeptali jsme se tedy človíčka, který zde organizoval parkování na cestu k hradu. Poněkud nechápavě se na nás podíval, cože to po něm vlastně chceme a mumlaje si něco o bláznech ukázal pravicí ke kamenné zdi, která stála několik desítek metrů od nás. V tu chvíli všem došlo, že už žádné další "nahoru" nebude a mně spadl obrovský balvan ze srdce. Hrad, který byl z údolí viditelný včetně těch nejmenších detailů, byl tady nahoře dokonale maskován. Všichni byli náhlým koncem stoupání velmi mile překvapeni, a když jsem ještě dostal políbení od mé milé, věděl jsem, že Hlásnice jsou nadobro odškodněny.

Vstoupili jsme na první nádvoří, zamčeli kola ke stojanům a dohodli se, že se nejdříve najíme, abychom potom nejeli s plnými žaludky. Na prvním nádvoří se totiž nachází restaurace s venkovním posezením a krušovickým pivem, což je všeobecně přijatelná značka. Vybrali jsme si z menu za 65,- - 95,- korun a nutno uznat, že jídlo bylo opravdu chutné. Po obědě a doplnění tekutin jsme pěšky vyrazili na druhé nádvoří, tentokrát již bez kol, protože těm je do dalších prostor hradu vjezd zakázán.

Hrad Pernštejn je skutečně nádherný a impozantní, takže rozhodnutí absolvovat jeho prohlídku bylo dílem okamžiku. Při jeho neplacené obchůzce jsme měli možnost vidět novou střechu, která nahradila nedávno shořelou část. V jednom z průchodů byly ještě poskládány ohořelé kusy trámů. Navštívili jsme také prodejnu upomínkových předmětů, kde jsme zakoupili vstupenky. Při čekání na průvodkyni jsme po úzkém schodišti vystoupali do spodních pater věže, kde se nachází zamřížovaný vhoz do hladomorny, kterým existuje cesta jen jedním směrem. Člověku až zamrazí při té představě a je vděčný, že dostal šanci žít právě v této době a v této zemi.

Prohlídka hradu byla velmi zajímavá a každý, kdo si Pernštejn projde musí dojít k závěru, že je to jeden z našich nejzajímavějšíách a nejhezčíh hradů. A to vše podtrhuje i fakt, že jako jediný nikdy nebyl dobyt! Protože se ale blížila druhá hodina odoplední, museli jsme toto nádherné místo opustit a vydat se k dalšímu cíli dnešního dne - Dolní Rožínce a tamnímu strašidelnému zámku.

Sjeli jsme od hradu prudkou cestou dolů až na hlavní silnici podél železniční trati a říčky Nedvědičky. Z prvního nádvoří, kde je restaurace je to cesta mírně vlevo. Ta vpravo směřuje na parkoviště od kterého jsme přijeli. To je jen malá upřesňující informace pro naše následovníky.

Pod hradem jsme odbočili vpravo a proti proudu Nedvědičky jeli překrásným údolím 7 km až do Rožné. Ač proti proudu, stoupání bylo velmi mírné a téměř neznatelné. V Rožné se hlavní silnice stáčí prudce do prava, avšak my pokračovali v přímém směru na Dolní Rožínku. Po 2 km jsme se napojili na hlavní silnici od tišnova a po dalším asi jednom kilometru jsme u rybníčku odbočili v pravo a po několika desítkách metrů se ocitli přímo u strašidelného zámku. Přivítáni jsme byli jednookým obrem, který se právě chystal poobědvat nějakého chasníka a nad hlavním vchodem na nás z podkroví vykřikovala odporná ježibaba. Takový je DraXmoor, jak se strašidelný zámek jmenuje, zvenčí. Hledali jsme místo, kde ustájíme naše hliníkové koně a z druhé strany zámku jsme našli oplocené nádvoří s občerstvením. Tam jsme kola uložili k oddechu a vydali se k hlavnímu vchodu do pekel.První vyděšení nás čekalo u dveří, kde na nás civěla nelítostná cedulka s číslem 150,- u nápisu "Vstupné-dospělí. Naštěstí jsme na této cedulce našli i daleko lítostnější nápi, a sice, že cyklisté mají vstup za 90,- korun. Paní u vchodu, nevidíc jediného kola, nám nakonec po menších peripetiích naštěstí uvěřila, že jsme cyklisté. Udolali jsme ji argumenty, že v cyklistických dresech s vložkami a rukavicemi bez prstů jsme přece nemohli přijet autem.

Zaplatili jsem tedy svých devadesát a vstoupili do temných prostor, které nás přivítaly vůní, která se line po nastratování zahradní travní sekačky. Slečna u vchodu nám všem rozdala barevné brýle a poslala nás do promítacího sálu. Usedli jsme do první řady, nasadili brýle a čekali, co se bude dít. Najednou se v místech, kde byla do této chvíle černočerná tma, objevila záhrobní krajina. Trojrozměrnost filmu přidávala na jeho sugestivitě a my byli zcela vtaženi do děje. V okamžiku, kdy se na scéně objevil Mazlík, asi třiceticentimetrovy oblíbený pavouk ježibaby, která nás příběhem provázela, v našich žilách tuhla krev a ve chvíli, kdy na nás z plátna vyskočil, nejen arachnofobikové měli co dělat, aby udrželi obsah svých vnitřností uvnitř těla. Škoda jen, že byl film tak krátký. Deset minut je na pořádné vyděšení velmi málo.

Po odevzdání brýlí jsme pokračovali v prohlídce hororových výjevů a hrůzu nahánějících figurín. Hrobové ticho znenadání rozčísl vřeštivý zvuk motorové pily a z přítmí se vyloupla silueta hubené postavy, která za plného plynu mávala pilou nad našimi hlavami. Prvotní myšlenka směřovala k texaskému masakru motorovou pilou a někteří dost možná začali mít o své krky obavy. Ovšem ač se nejednalo o maketu, ale skutečnou motorovou pilu značky Stihl, pohled na lištu, které nějak chyběl ozubený řetěz nám dal vědět, že nejsme v krvavé Americe, ale v přívětivých Čechách. Navíc tak byla Vystvětlena i ta zahradní sekačka.

Po této malé herecké vložce jsme pokračovali do prvního poschodí bývalé sýpky, kde expozice pokračovala dalšími možnými i nemožnými exponáty. Trasa prohlídky nás nakonec vyvedla na nádvoří, kde jsme původně nechali svá kola a nic tak nebránilo malému občerstvení a zapózování u Perníkové chaloupky. Strašidelný zámek je vskutku strašidelným. Bohužel ve všech ohledech. Za 150,- korun by člověk očekával mnohem, mnohem víc. Jako nápad to není vůbec špatné, ovšem komerce je tu znát na každém kroku, což výsledný dojem výrazně sráží. Jako cyklista bych si vlastně neměl na co stěžovat, vždyť jsem dostal slevu 60 korun. Pokud se do Dolní Rožínky ale vydá rodinka autem, tak si provozovatel DraXmooru na tu moji slevu velmi rychle vydělá.

S langošem a pivem v břiše jsme se vydali na zpáteční cestu. Nejprve zpět do Rožné a tam, na již zmiňované křižovatce, jsme odbočili vlevo směr Bystřice nad Pernštejnem. Od Rožné nás přes Zlatkov až do bystřice čeklay 4 km poměrně svižného stoupání. Cesta vzhůru byla naštěstí proložena i úseky směřujícími dolů, takže byl vždy nějaký prostor pro oddych. Bystřicí nad Pernštejnem jsme jen projeli a pokračovali dále k Víru. Už jsme se těšili na na večerní posezení v zahradní restauraci Veselý statek, na kterou nás paní správcová ráno navedla, když jsme si ji stěžovali, že se ve Víru není kde najíst. Cesta do Víru byla z bystřice již velmi pohodová a převážně z kopce.

Po příjezdu na ubytovnu jsme proběhli rychle sprchou, převlékli se do civilu a za zvýšeného pohybu nově ubytovaných, kteří již netrpělivě očekávali příchod druhého dne, kdy se ve Víru měl konat Malý svratecký maraton, jsme odjeli hledat onu oázu. A skutečně. Po několika stovkách metrů jízdy Vírem jsme uviděli poměrně nenápadnou tabulku, zvěstující, že v ulici nalevo se asi po 50 metrech nachází statek, zvaný Veselý. Dobré rozpoložení tohoto zařízení bylo partné hned u brány do areálu... nebo zahrady... nebo dvora... Ať už tento oplocený prostor nazveme jakkoliv, nikdo v té chvíli nepochyboval, že dnešní večer bude vskutku veselý.

Vstoupili jsme na dvůr zemědělské usedlosti, hledaje zvonek, kterým bychom dali statkáři najevo, že přichází návštěva. První pohled předurčoval toto místo pro všechna jiná možná využití, jen ne jako hospodu či dokonce restauraci. Uprostřed nádvoří stálo několik lavic a stolů a jen obligátní stojánky na pivní tácky a popelníky signalizovaly, že jsme zde správně. U plastového stolu v rohu dvora sedělo několik velmi dobře se bavících lidí a atmosféra připomínala garden párty spřátelených rodin v pokročilém stádiu společenské únavy. My si tu tím pádem připadlali poněkud nepatřičně. Žízeň a hlad byly však větší, a proto jsme usedli k jednomu ze stolů. Nikdo už v tu chvíli nevěřil, že bychom se ten večer najedli a dokonce i o pití jsme silně zapochybovali. Když se po chvíli z všeobecného veselí platového stolu v rohu dvora vypotácela postava a zamířila k nám, měli jsme nutkání dát se na útěk. Nebyli jsme ale schopni pohybu. Jakoby byl strašidelný zámek v Rožínce jen slabým předkrmem toho, co nás mělo potkat večer. Když k nám potom přiběhl obrovský černý pes, jehož chrup připomínal žraločí, byli jsme rádi, že ještě máme všechny tělesné tkáně tam, kam patří.

Objednali jsme si pivo a pomalu si na zdejší atmosféru zvykali. Po chvíli nám muž v montérkách domesl tác s objednaným pitím. Pozvedli jsme půllitry a připili na šťastný konec dnešního stolování. Tak dobré pivo jsme dlouho nepili. Bylo skutečně jako křen a po druhém doušku z nás začaly padat obavy a naopak se do našich myslí vkrádal pocit pohody. Dali jsme si ještě jedno a našli odvahu k dotazu na jídlo. Muž v montérkách byl velmi ochotný a přislíbil nám, že se podívá, co by tam měli. Protože nikdo z nás ani nečekal, že by v těchto místech měli jídelní lístek, kvitovali jsme jeho zájem o nás s povděkem a čekali, s čím přijde. Nakonec nám nabídl kuřecí gordon blue s hranolkami. Objednali jsme si, a ač se jednalo o mražený polotovar, dodělávaný ve fritovacím hrnci, bylo jídlo velmi chutné. Spokojeni jsme ještě chvíli poseděli a s radostí přijali pozvání pana domácího na makrely, které nám druhý den slíbil připravit. Posezení v tomto zařízení tak mohu jen doporučit. Slibuje totiž nejen nevšední zážitek, ale i vynikající pivo a dokonce i něco k snědku. Nutno dodat, že v předchozím odstavci popisovaná hrůza a děs byly jen zdánlivé a nejspíš právě ony dělají Veselý statek veselým. Odcházeli jsme plní dojmů a bez sebemenších obav.

pokračování příště