Singapur

Do Singapuru jsme přilétli asi ve 20,00 jejich času. Po menších nesnázích s rezervací hotelu - ten náš, který jsme si vybrali doma, měl plno a vzhledem k jakési jejich letecké show konanou v těch dnech, měli všechny hotely obsazeno a dvojnásobné ceny - jsme se konečně dostali do postele. Pokoj byl úpravný, akorát pikolík, co nám nesl kufry dovntiř, se podivoval mému účesu. Tady prý musí mít holky dlouhé vlasy, jinak je otec vyžene z domu.

Út 19.2.

Blízko rovníku svítá rychle.

Okolo 9,00 rán jsme vyšli z hotelu. Bylo už poměrně dusno, přece jen jsme v tropech. Kolem řeky (říkají tomu řeka, ale je to vlastně záliv) je spousta všelijakých hospod a hospůdek. Cesta nás zavedla do Chinatownu, odtud jsme pokračovali metrem do přístavu, je zde veliké obchodní centrum s parkem na střeše a odtud monorailem na ostrov Sentosa. Tam stojí hotel, ve kterém jsme původně měli bydlet. Je to jeden z nejlepších hotelů a tak má neustále obsazeno.

A pak už nás čekaly atrakce: na pláž nás odvezl zelený turistický

vláček, prohlédli jsme si nejjižnější bod kontinentální Asie, občerstvili se v plážovém baru Bora Bora a podívali na show s delfíny.

Poté jsme se přepravili autobusem na druhý konec ostrova, do pevnosti Fort Siloso.

Pevnost hlídala přístup do přístavu a během II. Světové války se zde Britové vzdali Japoncům.

Následovalo muzeum hmyzu Butterfly Park & Insect Kingdom, vyhlídková věž Carlsberg Sky Tower a pak už lanovkou nazpět. Ještě jsme si přikoupili cestu na druhou stranu, na Mount Faber. Je to jen takový zalesněný kopeček a nahoře má restauraci a nezbytný obchod s dárky. Kavárna byla předražená a obsluha nesmírně pomalá. V lanovce nabízeli kuriózní večeře se svatební, nebo valentýnskou výzdobou. Dost kýčovité, ale asi si je někdo objednával, protože když jsme odjížděli, už chystali čtyři stolečky do kabinek.

Cestu nazpět jsme zase naplánovali čínskou čtvrtí. Za ten den nás už hodně bolely nohy, tak jsem si nechali večeři přinést na pokoj. Zajímavé bylo, že po 23,00 hodině servírovali lepší a levnější jídla, než normálně. Večeři přinesli hrozně rychle a byla vynikající.

V Singapuru se, stejně jako na NZ, nedává spropitné. Zato si ke všem službám a jídlům účtují 10 % - jako poplatek proti dávání zpropitného.

Proč musí mít všechny restaurace a dopravní prostředky s klimatizací nastaveno na 17°C? Venku je přes 30° a v metru je pomalu mráz. Když jsme byli pryč z hotelu, snaživá uklízečka nám zmrazila pokoj. Okna nejdou otevřít a tudíž se nemůžeme ani trochu ohřát. Není divu, že tu všichni mají rýmu.

St. 20.2.

Ráno jdeme zase přes čínské město. Jako snídaně se nám včera velmi osvědčilo.

Procházíme kolem krámků s roztodivným jídlem a říkáme - tři od toho, dvě tady ty a ještě tohle. Nevíme, co toje, ale vše je moc dobré. (možná, že kdybychom věděli, že tyhle pěkné kousky na špejli jsou olihně, tak by nám to tolik nechutnalo). U pouličního prodavače jsem si koupilamango. Jaký rozdíl oproti těm zeleným věcem prodávaným u nás! Skutečné mango je žluté a měkké, jde snadno oloupat a chuťově je taky úplně jinde. Asi jako porovnávat nezralá jablka se zralými.

Na pláž zase jedeme monoralilem, tentokrát máme i zpáteční lístek - lanovka je drahá a jednou to stačilo.

Včera nám k lístku na delfíní show dali ještě lístek do

Podmořského světa. Je to tady mnohem zábavnější, než v Aucklandu. Tady se totiž smí k rybám strkat ruce. Hladila jsem si malé žraloky, krmila rejnoky (umí i pěkně kousnout) a fotila rybičky.

V baru Bora Bora jsme potkali jednoho Čecha - Jirku. Je tu pracovně. Povalování na pláži s koktejlem v ruce byl můj sen :-)

Odpoledne, když jsme se dosyta vyváleli na pláži a okoupali v moři teplém, jako kafe, jsme si trochu zdřímli.

Večer jsme se šli podívat k řece - tam, co jsme procházeli první den.

To nás zaujala vyhlídková plavba čínskou dřevěnou lodičkou, ale neměli jsme na to čas. Teď večer je to beztak lepší a romantičtější. Přišli jsme skoro na konec provozní doby a tak máme loďku jen pro sebe. Cesta trvá asi půl hodiny, do přístavu a nazpět. Na obou březích svítí hospůdky, na lodičce se houpou červené lampiony - skutečná romantika.

Čt. 21.2.

Ráno zase pospícháme na pláž k baru Bora Bora.V čínském městečku opět kupujeme snídani. U stánku s ovocem si nechám dělat džus z Red dragon Fruit - vypadá to jako malá červená řepa křížená s kedlubnou, chuť to má takovou mrkvovitou a je to sladké

Na pláž jsme přišli včas, akorát, než nám turisté zabrali lehátka. Dnes je tu plno. Číšník už nás zná a usmívá se (ale tady se stejně všichni pořád usmívají). Ležení na pláži je tak příjemné! Museli jsme si užít poslední den, došlo i na koktejl s parapíčkem.

Nazpět jsme šli přes čtvrť Little India- ať taky vidíme něco jiného, než čínské město. A je tu rozdíl,

který vidíte i cítíte. Little India je o poznání špinavější. Stánky tu jsou také, plné barevných kousků oděvu. Stavili jsme se na indické jídlo. Protože bylo pro nás taky neidentifikovatelné, ukázali jsme si od každého kousek. Majitel nám to ochotně připravil na tác s palmovým listem. Bylo to dobré, ale hrozně pálivé, vůbec jsme to nemohla sníst.

Pak už jsme se jen přesunuli do hotelu pro kufry a taxíkem na letiště. (Je zákonem zakázáno přeplácet taxikáře, nebo mu dávat spropitné, tak si taxikář naúčtoval 30 % za to, že nás vezl ve špičce).

Na letišti jsme byli velice brzy, v podstatě první, ale sedadla vzadu už byla obsazena. Jak to? Přes internet to přece nešlo. Aspoň nám dali místa u okna.

Ledadlo cestou nabralo 20 minut zpoždění.

V Heathrow opět panoval zmatek, ještě, že už to tu známe, ale stejně máme co dělat. Zas musíme z terminálu 4 do terminálu 1 (dle příručky 70 minut), máme na to ¾ hodiny. Před náma jsou nějací kluci - tak 10 - 12 let, patrně hokejisti. Letí z Austrálie. Tak si říkáme, že v tomnejsme sami.

K bráně jsme přiběhli s jazykem na vestách, chvilku po nás ještě jeden český pár a nic se neděje. Čekáme. Než nás pustili do letadla, uběhlo dalších 10 minut a pak dalších 20, než vzlétlo. Vylétáme se značným spožděním v 8,30.

Po příletu do Prahy se zjistilo, že všem, kteří přestupovali + asi pěti Angličanům cestujícím na výkend zachlastat do Prahy, zapomněli naložit kufry. Celkem asi dvaceti - třiceti lidem. Je to prý normální. Aspoň, že je ztratili, když už je nepotřebujeme.

Kufry dorazily v neděli, k úhoně přišel mokrý ručník a plavky, ale nic, co by nespravila pračka. Tak máme výlet šťastně za sebou. Kam pojedeme příště?