Skotsko na kole

Kolo převážně používám jako přibližovadlo z bodu A do bodu B, nejvhodnější trasy se klikatí okolo hospůdek s minimálním převýšením. Kolo a já jsme v základě neslučitelná dvojice, ale ruku na srdce, kdo si nechá utéct příležitost poznat nějaký zajímavý kout světa, třeba na kole?!

Ano, já typ člověka necyklistický, jsem na jedničku s mínusem napěchovala věci do brašny, oprášila helmu a vyrazila na sever Skotska. Prvním zážitkem se stala cesta vlakem, který se silně podobal z detektivek od Agaty Christie. Vlak černější než útroby černé kočky si razil cestu mezi vřesem, mezi bílou šmouhou (asi stádo ovcí) a vysokými stráněmi kopců. Každou chvíli jsme čekali na nějakou vraždu ve vlakovém kupé nebo aspoň na mrtvolu v cestovním kufru, bohužel cesta probíhala velmi klidným až nudným způsobem.

Ještě musím prozradit, že Tour de Skotsko se zúčastnila tříčlenná mezinárodní sestava Polsko – Slovensko – Česko, kdy každý zástupce z Evropských zemí projevoval typické zvyky a tradice, takže ovce po ránu mohli na pastvinách zaslechnout Kde domov můj nebo naopak třeba Nad Tatrou se blýská a nejhorší se projevilo Polsko, které stále vykřikovalo, Šukám, šukám (abych nepohoršovala, slovo v Polštině znamená hledat).

Po dlouhé cestě vlakem jsme dorazili na samotný sever Skotska do města Thurso. Koleje končí a začínají širé obzory Atlantického oceánu. Blízko za městem na něčí pastvině, pod rouškou noci a v mlze husté, že se mohla krájet, jsme se utábořili. A ranním rozbřeskem po vydatné snídani, začalo slavné Scotland de Tour.

Na kole jsme zbrázdili sotva třetinu severního pobřeží Skotska. Jezdili jsme nahoru a dolů jako na horské dráze a skoro stále se drželi modravého oceánu. Zajímavé je, že když projedete nějakou rádoby velkou vesnicí, kde domky můžete spočítat i podle prstů na noze, mívají golfové hřiště, leckdy přesahující rozměry vesnice. A podivnější je, že bývají golfové hřiště nebezpečně blízko hřbitovů (myslíte si ještě, že je golf bezpečný až nudný sport?). Na cestách po silnicích se minimálně setkáte se známkou civilizace, ale bezprizorně poskakující a věčně usměvavé ovce potkáte snad na každém kroku. Dalším nebezpečím jsou malé zákeřné mušky Migdes, sesypou se na vás jako hejno slepic na zrní a za pár minutek vypadáte jako po neštovicích.

V Tongue jsme ochutnali známé jídlo Fish and chips neboli smažená ryba s hranolkami, ale není nad vepřový řízek s bramborovým salátem a s vychlazenou dvanáctkou! Moje strava se více méně skládala z ovoce, ze sušenek, z piva a vody, místy nějakého zpestření, třeba whisky J Na cestě z Tongue a do Ullapool jsme museli zdolat velký záliv, který se klikatil jako hadice na zahradě. Na konci zálivu jsme objevili tábořiště a záhada, kde se najednou vyrojilo tolik známek života, se rázem vyluštila. V Ullapollu jsme se svezli autobusem do městečka Inverness, které leží nedaleko jezera Loch Ness.

Po krátké prohlídce města Inverness, kterému se podle Wikipedie říká hlavní město Vysočiny, jsme vyrazili k jezeru, kde jsme se nakonec utábořili. Mysleli jsme si, že spatříme známou příšeru Lochnesku, ale bohužel nic. Ráno jsme se vrátili zpět do města a vlakem pokračovali do Aberdeenu, které je kulturním a průmyslovým centrem severovýchodního Skotska. V Aberdeenu sídlí mnoho těžařských společností a když jsme projížděli okolo přístavu, moc dvakrát po fialkách nevonělo. Raději jsme šlápli do pedálů a uháněli do zajímavě znějícího města Stonehaven.

Na Stonehaven vzpomínám jako na idylické přímořské městečko - kamenná pláž, malé domečky a úzké uličky, loďky se pohupující na vlnkách a všechno až kýčovitě podtrhnuto linoucím zápachem rybího odéru. Nad městečkem jsme objevili ruiny starého hradu, kde jsme se utábořili na malém plácku s výhledem na moře. Východ slunce nad mořem jsme si nenechali uniknout, jedním slovem nádhera!

Ze Stonehavenu jsme pokračovali do Dundee, které jsme přejeli rychlostí smrti a pospíchali na vlak. Nemohli jsme si ujít třešničku na dortíčku pod názvem hlavní město Skotska – Edinburgh, přece ne? Aby cesta nebyla jednoduchá, vystoupili jsme někde na předměstí a do hlavního města jsme museli zdolat most, který vede přes záliv. Od moře vanul silný vítr a projíždějící kamiony, divím se ještě dnes, že jsem neodletěla i s kolem.

Edinburgh jsme vzali v kostce, prohlédli si z parku parlament, prošmejdili nějaké uličky a památky, projeli se v dopravní špičce hlavní třídou a uspokojili se nákupem suvenýrů, já jsem třeba neodolala tričku s keltským motivem. A vyrazili na poslední záchvěvy cyklobláznění. Předposlední zástavka se jmenovala North Berwick, známé Skotským muzeem mořského ptactva. Poblíž se nachází i zajímavé místo Bass Rock, ostrov je v současnosti obydlen čtyřicetitisícovou kolonií terejů bílých a v minulosti dokonce sloužil ostrov jako věznice. Z Berwicku jsme dojeli do Dunbaru, kde jsme slavnostně ukončili dovolenou a potřásli si pedálem, že se ve zdraví vracíme do Londýna. Ani nevíte, jak jsme se těšili na vanu, na měkkou postel a na pořádné jídlo!