Slovensko - Den druhý - Beckov

Po „protancované“ noci jsme se probudili spíš nevyspalí než vyspalí, ještě stále jsme hudrali nad venkovní diskotékou v kempu, ale těšila nás myšlenka, že za chvíli vypadneme. Moc jsme se nezdržovali, posnídali, složili stan, sbalili věci, trochu v mobilhausu uklidili a tradá. Ani jsme se nestačili pořádně v autech usadit a už jsme vystupovali v Beckově na návsi. Když jsme zvedli zraky, naskytl se nám pohled, který nám vyrazil dech. Majestátní zřícenina na obrovském vápencovém bradle. Neskutečné, úžasné.

Přestože nás tohle naše první seznámení s hradem pěkně navnadilo, nevzali jsme to kvapem vzhůru, ale pěkně v klidu jsme si prošli parčík a zvolna pokračovali dál. Po krátké zastávce v evangelickém kostele jsme se už vydali přímo ke zřícenině. Byť to zprvu vypadalo jako pořádný kopec, cesta, která to brala oklikou, nebyla nijak příkrá a náročná.

Po dřevěném mostku jsme se dostali ke strážní věži, kde jsme si koupili vstupenky. Samotnou věž jsme si nechali na cestu zpátky, protože na hradě probíhali historické slavnosti a každou celou hodinu se konala prohlídka s průvodcem a to jsme nechtěli zmeškat, takže jsme gotickou bránou prošli rovnou na dolní nádvoří. Času jsme sice měli relativně dost, ale nikdo z nás netušil, jak by s tím zamíchal výstup na strážní věž.

Na dolním nádvoří bylo vystavěné pódium a na něm se předváděli šermíři – naši známí ze včerejška, Rád sv. Galaheda. Podívali jsme se na představení – kupodivu stejné jako včera v Podolie – nakoukli k suvenýrům a už byl čas na to, abychom se shromáždili před vstupem do Horního hradu. Beckov je totiž rozdělen na dvě části – Horní hrad pro pány a Dolní hrad pro služebnictvo. Horní hrad, tzv. hrad v hradu, měl dokonce svoje vlastní opevnění, příchod z Dolního hradu byl např. chráněný bránou s padacím mostem. Vlastně téměř celá jižní část Horního hradu je tvořená obrannými stavbami, donjon, východní Stiborovská bašta či velká dělová bašta. Poté jsme prošli západní palác, kde je nyní občerstvení, a Kolem původní západní obranné bašty (později přestavěné na obytné místnosti) jsme se dostali na centrální nádvoří s cisternou na vodu. Z centrálního nádvoří se dá dostat do hradní kapličky, kam jsme se samozřejmě podívali, jednalo se o architektonický skvost – i dnes to je patrné, a do severního paláce, ale tam turisté nesměli, probíhala tam rekonstrukce a nutné opravy. Je to škoda, protože se jedná o dominantu celého hradu a nacházel se v něm rytířský sál, hlavní reprezentační prostora.

Tady se s námi průvodkyně rozloučila a naše skupina se rozprchla. Nejenom ta velká, složená i z ostatních turistů, ale i ta naše, a procházeli jsme hrad už na vlastní pěst. Já a Martina jsme zkoumali společně. Ve chvíli, kdy jsem chtěla vylézt na hradby, abych se pokochala výhledem do kraje (protože hradby byly o kus vyšší, než bych k výhledu potřebovala), mi to zakázala! Prý mě nechce vidět padat, a moje námitka, že chci vylézt nahoru a ne spadnout, ji nepřesvědčila. S reptáním jsem se podrobila, jenom jsem trochu vyčítavě prohodila, že Dan nahoru vylezl. Abych si to trochu vynahradila, vrátili jsme se do západního paláce a zopakovali si cestu na centrální nádvoří. Marťa si zkusila kuželky a já jsem se opět chopila luku. Tentokrát už s jistotou, že modřinu si neudělám. Bodejť, když už tam jedna byla! A jak se od včerejška vybarvila! Tentokrát mi ovšem střelba šla podstatně lépe, asi to bylo lepším instruktorem. Každopádně už mě tětiva nepraštila a všechny rány šly do terče. A když jsem trefila i střed, usoudila jsem, že je načase přestat, ať si nepokazím reputaci. A ať můžu směle tvrdit, že nejsem jen Střelec, ale i střelec :-D

Když jsme usoudily, že Horní hrad máme prolezlý dostatečně, vrátily jsme se na dolní nádvoří. Byly tam vystavené obranné stroje a Kolem nich vedla cesta dolů ke studni. A když říkám dolů, myslím tím fakt dolů. Nechtěla bych být nosičem vody na Beckově!! Abych studnu mohla plně ohodnotit, rozhodla jsem se i pro nadhled, a od vyškrábání po svahu k obranné baště už mě Martina neměla šanci odradit.

Na dolním nádvoří jsme se všichni sešli zase ve chvíli, kdy Galahedi začínali svoje další představení. Protože na další reprízu nebyl nikdo z nás zvědavý, tak jsme sešli dolů k pokladně a vyšlápli si na strážní věž. Tady jsem se mohla výhledem kochat v pohodě, okraje nebyly tak vysoké, přesto jsem se na ně vyhoupla, abych mohla ostatní vyfotit. Vysloužila jsem si hodnocení blázen, ale na to jsem zvyklá :-D

Měli jsme čas a nechtělo se nám zabalit výlet tak brzy, takže jsme si dali pozdní oběd v trávě východně od hradu, a když jsme objevili naučnou stezku, která by nás oklikou dovedla do Beckova, rozhodli jsme se ji projít. Tak si jdeme a jdeme a najednou koukáme, že se nám ztratila značka, že jsme museli někde zapomenout odbočit. V dnešní době chytrých telefonů a GPS žádný problém, Danovi se podařilo správnou cestu najít. Takže jsme se kousek vrátili – a ouha. Ta odbočka byla celkem nenápadná, proto jsme ji přešli, ale problém byl jinde. V elektrickém ohradníku. Někdo evidentně navrhl naučnou stezku přes pastvinu. Nebo pastvinu přes naučnou stezku? Buď jak buď, podlézat elektrikou nabité dráty se nám opravdu nechtělo, navíc nikdo nedokázal odhadnout, jak přátelský či nepřátelský by byl ten skot při přímém setkání. Zeleně značená trasa by nás do Beckova nedovedla a motat se po neznačených cestách se nám nezdálo jako dobrý nápad, takže jsme vrátili stejnou cestou zpátky k hradu a dál do vesnice. Jediné pozitivum bylo to, že jsme šli hradu vstříc a měli ho nějakou minimálně půlhodinu stále na očích; tenhle pohled vyvážil naši nezdařenou cestu za poznáním.

Pak už jsme se moc nezdržovali. Nápad dát si kávu jsme opustili ve chvíli, kdy jsme zjistili, že místní cukrárna nemá pro osmičlennou skupinu kapacitu. No nic. Ještě jsme zašli do muzea, nahoře na hradě neměli turistické známky, a po odstranění tohoto nedostatku jsme se nalodili do aut a vyrazili směr ČR. Cestou mezi hranicí a Brnem jsme udělali jen jednu zastávku, v jednom motorestu, kde jsme se dobře a kupodivu ne moc draze najedli a kde jsme si ještě trochu zablbli. Kolem motorestu byly vyřezávané dřevěné sochy, medvědi, draci… Zhoupli jsme se na houpačkách, zamávali na čarodějnici, která na nás civěla, a za chvíli jsme byli v Brně, kde jsme rozloučili.