Směřujeme na severovýchod republiky – 16. den – pohoří Králický Sněžník - Dolní Morava-stezka v oblacích, Hanušovice-pivovar Holba, Ski areál Králičák-rozhledna Na Štvanici (Stříbrná Twiggy) a 4 km dlouhá procházka

Pod peřinou jsem se večer nějak nemohla zahřát. Sice jsem za chvíli usnula - ale jak skrčenec. Když jsem se narovnala, vzbudila mne zima. Musela jsem se na chvíli zavrtat do fleecové vložky do spacáku. Pak mne samozřejmě vzbudilo horko. Bylo jasno, měsíček skoro v úplňku, ale venku se proti večeru kupodivu oteplilo.

Ráno (spíš dopoledne, vstávali jsme skoro v deset, Ota nebyl k probuzení) bylo poměrně teplo, ale kam jsme se podívali, všude byla světlá šeď. Nevím, zda to byla mlha nebo mraky. To jsme včera měli neskutečné štěstí.

Nějak se nemůžeme z postele vyhrabat. I Ota říkal, že večer nemohl zimou usnout. Asi své udělala i únava.

Odjíždíme skoro v poledne. Jedeme do Horní Moravy. Ještě nedávno se tam z našeho parkoviště nechalo sjet přímo. Teď je tam nová značka toto zakazující. Už ve středu jsme si večer všimli, že někdo zaváhá, ale projede, někdo to otočí a jede zpátky. Včera ráno nám místní lesník radil, ať to klidně projedeme. Nechápal, proč to zakázali.

Objížďka je 13 km, takhle ujedeme jen 2 km. Takže jedeme do zákazu vjezdu a doufáme, že nás nikdo nechytí. Navíc na trase - v první zatáčce má být pramen, doplnili bychom vodu na mytí. Jenže teče slabounce, ani nezastavujeme, ale o kus níž je silnější. Jestli je pitný, nevíme, ale jako užitková voda bude určitě vhodná. Voda na mytí nám ubývá, moc se myjeme.

Otovo přáním je vyrazit na rozhlednu Stezka v oblacích v Dolní Moravě. Tvrdí se, že je to unikátní a turisticky atraktivní stavba. R. 2015 ji nechala postavil společnost Sněžník, která provozuje zdejší skiareál, aby sem přilákali další návštěvníky. Je vyrobena z modřínového dřeva, které je pospojováno ocelovými prvky. Na vyhlídku ve výši 55 metrů vede stezka skoro 750 m dlouhá – jsou to různě propletené chodníky. Dostanou se tam invalidé na vozících i rodiče s kočárkem. Cestou je možno si přečíst informační tabule o stavbě rozhledny, pro děti je tam řada atrakcí – např. odpočinková síť, průlez speciálním rukávem a pod.. Zpátky se nechá sjet 101 metrů dlouhým tobogánem, který je v tubusu s okénky. Shora je vidět masiv Králického Sněžníku, hora Klepáč s rozhlednou, hlavní hřeben Jeseníků, Suchý vrch, Orlické hory, Krkonoše.

Ota si původně plánoval, že půjde nahoru pěšky, po včerejší tůře to vzdal. Nahoru pojede lanovkou. Tak si to naplánoval už včera večer. Já rovnou řekla, že tenhle zážitek si nechám ujít. Prakticky vše, co je z ní vidět, jsme viděli dřív z rozhledny Val nebo včera z rozhledny Klepáč, příp. cestou na Králický Sněžník, odkud byl výhled určitě ještě lepší. Tyhle mohutné rozhledny se mi nelíbí, navíc její okolí není pohledné. Holý kopec se sjezdovkami, bobovou dráhou, cyklistickým trailem a nějakou snad další komunikací, kterou asi teprve budují. A další důvod jsou davy, které tam určitě budou. Po té včerejší poklidné cestě by to byl moc velký šok. Počkám v autě, možná u dortíku v kavárně.

Zajeli jsme na velké parkoviště skiareálu, které bylo kupodivu skoro prázdné. Pěšky jsme se došli podívat k lanovce, její vrchol i rozhledna jsou v mracích. Dnes název Stezka v oblacích skutečně platí. Přesto nahoru jede poměrně dost lidí. Občas obrys rozhledny na chvilku zahlédneme. To už i Ota váhal. Když zjistil, že by ho tento výlet do mraků přišel na 480,- Kč, tak to zrušil. Koupil si pohled a tvrdí, že mu to stačí.

Popojeli jsme do Velké Moravy ke klasicistnímu kostelu sv. Aloise z r. 1802. Ota si ho chtěl prohlédnout. Moc jsme toho nenachodili, ale je jedna hodina a máme hlad. Jdu chystat oběd - tady je k tomu ideální místo. Mezitím se mraky zvedly, vylezlo sluníčko, viditelnost se zlepšila, ale Ota zpátky už nechce. Je nakonec spokojen, jak to dopadlo.

Naše další cesta vede do Hanušovic, kde je pivovar Holba. Není to sice minipivovar, ale snad budou mít nějaké prospekty. Cestou se ještě zastavujeme v Penny hlavně pro chleba, ale i další potraviny. Podnikovou prodejnu hledáme v pivovaře, ale musíme kousek zpátky – je v samostatném objektu ve Školní ulici. Jenže nemají nic - žádné letáky, žádné etikety. Ota kupuje aspoň jejich 4 piva, která se běžně u nás neprodávají. Snad se mu povede etikety odlepit.

Máme ještě dost času. Popojíždíme do Starého Města na parkoviště 3 - skiareál Králičák, odkud je to k rozhledně Na Štvanici (také Na Králičáku nebo Stříbrné Twiggy) asi kilometr. Nechá se k ní dojít po sjezdovce, ale my jdeme pohodlnější cestou - kousek po silnici vzhůru a z rozcestí Štvanice — sedlo vpravo po zelené. Za chvíli už rozhlednu vidíme.

I tato rozhledna (stejně jako Stezka v oblacích) byla postavena jako lákadlo pro turisty ve zdejším skiareálu. Jenže ty dvě se nedají srovnat. Tahle tady nepůsobí rušivě. Je to štíhlá dřevěná rozhledna s ocelovými prvky, kterou projektoval nám známý projektant prof. a ing. arch. Martin Rajniš, tentokrát ve spolupráci s Mg. Davidem Kubíkem. Od Rajniše jsme viděli již víc rozhleden – dá se říct, že už jeho rukopis poznáme. Všechny jsou dřevěné – je to rozhledna Bára II, Doubravka, Máminka, Maják Járy Cimrmana. Možná jsem na něco zapomněla, to se omlouvám. Tahle je postavena z 9 sloupů z modřínové kulatiny, vyhlídková plošina je zasklená. Skla jsou pevně vsazená, nejdou tedy otevřít. To je jediný problém. Špatně se výhledy fotí, i když je z ní vidět daleko – na Králický Sněžník, Hrubý Jeseník, Hanušovická vrchovina, Branenská vysočina, Staré Město. Je vysoká 31,5 metru, na vyhlídkovou plošinu ve výši 28,6 metru vede 152 schodů. Nechá se to tedy šlapat. A je volně přístupná. Když jsme tady byli, stavěla se sem nová lanovka ze Stříbrnice. Budou tu i další sjezdovky. Bude to tedy velký lyžařský areál.
Tady jsme se setkali s jedním z místních, který nám v dálce ukazoval vrchol Větrov, kde se staví Dalimilova rozhledna - už je prý skoro postavená, ale až příští rok se bude otevírat. Už tedy víme, kam se zítra pojedeme podívat.
K autu se vracíme obloukem. Udělali jsme si tady asi 4 km dlouhý okruh. Musíme následky po včerejším výletu trochu rozchodit. Vracíme se na zelenou a pokračujeme po ní. Tady vedla linie opevnění – míjíme cestou asi tři vojenské bunkry. Když se zelená prudce stáčí vlevo, pokračujeme rovně po cyklostezce. Otevírá se nám pohled na rybníček s hezkým názvem Úžas. Nechceme si procházku zbytečně prodlužovat, takže když jsme vyšli z lesa, zahnuli jsme vpravo po neznačené cestě. Rybník jsme měli po levé ruce, ale až k němu jsme nešli. Zdálky jsme zahlédli několik laviček a dřevěnou stavbu, kde je v létě určitě občerstvení. Hodně nám připomínala dřevěné stavby architekta Rajniše.

Původně jsme chtěli po této cestě dojít mezi domy až k silnici, ale když přes sjezdovky odbočovala vpravo nějaká cesta naším směrem, vydali jsme se po ní. Vyhnuli jsme se tak silnici a dostali jsme se skoro nejkratší cestou k autu. 

Pro dnešní den nic dalšího neplánujeme, jen někde šikovně zaparkovat. Už se nám nechce ani nikam jezdit. Líbilo by se nám i místo blízko rozcestí Štvanice – sedlo, ale je to na kopci, docela to fouká. Popojíždíme po silnici dál. No po silnici. Pěkná asfaltka je jen do sedla, pak následuje štěrková cesta samá díra. V zatáčce na rozcestí Strakovy školky je skutečně šikovné místo. Jen jsme zastavili, ještě ani nevystoupili a už jsme v obležení much. Radši hned odjíždíme. Pokračujeme po žluté do Stříbrnice. Cesta je sice hrozná, ale vracet se nechceme. Objíždíme vrchol Štvanici s rozhlednou a sjezdovkou - vidět to však není. Když začne silnice klesat, odbočuje najednou vpravo široká písková cesta, zjevně nově upravená, zpočátku rovně, pak se mírně zvedá. Jestli to bude nějaké přibližovadlo ke sjezdovce? To nevíme a je nám to jedno. Je to tady rovné, mouchy tu také nejsou, dál nejedeme. Jsme vlastně kus nad silnicí, po které k našemu překvapení až do večera jezdí osobní auta. Odkud jezdí, to je nám záhadou. Že by se turisté vraceli domů? Jen se setmí, je tu klid. To už jsme po večeři.

Jen houby nějak neschnou. Potřebovaly by sluníčko a to dnes nebylo. Pokud zítra nebude svítit, budu z nich něco muset uvařit.

Dnes je trochu tepleji, i když jsme také ve výšce přes 700 metrů. Snad se vyspíme dobře. Neponocujeme. Jdeme spát v devět.