Na Králický Sněžník, z podzimu do zimy

Králický Sněžní a samozřejmě i výstup na jeho vrchol patří minimálně pro nás míst k srdeční záležitosti a můžeme rovnou říci, že „Kraličák“ je horou kultovní. Bohužel svou výlučnost mezi českým (nebo moravskými) horami poněkud ztrácí v poslední době, kdy bylo mohutně zainvestováno a modernizováno středisko v Dolní Moravě (řekněme rovnou, že nesnesitelně). Obdobnou proměnou prochází i centrum na druhé (tedy moravské straně) centrum na Staroměstsku, přesněji kolem Hynčic pod Sušinou a Stříbrnic.

To je ale jen trošku postesknutí nad situací, kterou stěží ovlivníme. No a dodejme, že jakožto hora hraniční mají na Sněžníku (tom Kłodzkim) své zájmy i sousedící Poláci.

A protože už nějaká doba od poslední návštěvy vrcholu uplynula, zdála se myšlenka pokročile podzimního výstupu na horu celkem smysluplná. I předpověď počasí se zdála uspokojivá. Protože v listopadu je ale již den kratší, nabízí se možnost poněkud kratšího výstupu, aby byla nějaká ta časová rezerva, prostě aby bylo vidět.

Výchozím místem tak jsou Stříbrnice, integrovaná vesnice Starého Města (pod Sněžníkem je jen nádraží). Určitou výhodou je se sem dá dorazit i díky „okružnímu“ rannímu autobusu, takže není nutno vlastní dopravní prostředek.

Nejčastěji sice chodíme přímo přes hospodu, tedy Návrší, ale tentokrát využijeme možnost druhé výstupové trasy, Návrší bud až na zpáteční trase. Tou alternativou je modrá pěší TZ. Nástup je u rozcestníku u stříbrnického kostelíku, který je zasvěcen sv. Anežce České. Hned ze začátku musíme počítat s celkem slušným převýšením. Trasa sice kopíruje méně používanou polně lesní cestu, ale celé pohoří Králického Sněžníku je v našich končinách označováno za hory s nejvyšší střední nadmořskou výškou (přes 900 m), takže rovin tady moc nenajdeme. Trasa zároveň prochází po bývalé poutní cestě, která je dekorována několika výklenkovými kapličkami v různém stavu zachování, respektive rozkladu. Celá křížová cesta vedle od Nového Rumburku (dolní konec Stříbrnic). Než vstoupíme do lesa, máme k dispozici zajímavé výhledy na okolní krajinu, poněkud zahalenou ranními mračny, ale prozatím se zdá, že by se mohlo vyčasit, v souladu se slibovanou předpovědí.

Dvojice téměř opravených kaplí je k vidění na okraji lesa. Poněkud zpestření výletu je na lesní mýtině, kde se evidentně volně pase několik koní. Vůdce stáda bedlivě studuje poutníkovy pohyby, ale jinak neprojevuje agresivní sklony.

Již poněkud mírnější temeno jižního žebra Hraniční hory (958 m) je přeci jen příjemnější a po přechodu dálkové cesty od Kladského sedla (červená cyklo 4071) je takřka na dohled lesní kaple zasvěcená Panně Marie. Ta je tu na památku zázračné záchrany jedné vesničanky. Někteří z nás si ještě pamatují polorozpadlou stavbu, která zanikla v roce 2002, nicméně Lesy ČR vystavěli novou repliku v roce 2004, takže místo nezůstalo dlouho pusté.

Výstup pokračuje relativně pohodlně k celkem nové křižovatce tras s názvem Hraniční hora, začíná tu žlutá značka, která po několika desítkách metrů překračuje státní hranici a vede do vesničky Kamienice a dál k Bolesławówu.

My ale míříme již opět prudším výstupem k Adélinu prameni, který má rovněž zánovní kamenný přístřešek, který vystavěly Lesy ČR.

Ještě několik stovek metrů a jsme u hlavní výstupové cesty, tedy široké cesty od chaty Návrší. Prvotní myšlenka sice byla v blízké ostré serpentině přestoupit na druhou stranu, tedy přesněji vydat se po hranici kratší cestou (Poláci mají souběžně po hranici vyznačenou zelenou pěší značku a hojně po ní chodí i turisté z naší strany.

Nicméně nakonec volím pokračovat po původní, tedy červeným a modrým souběhem, přeci jen je to mírnější.

Bohužel se nevyplňují předpoklady o vyjasnění a mraky stále zakrývají okolní vrcholy.

Další rozcestí Pod Ludmilou připomíná blízkou loveckou chatu a přichází sem jedna z novějších vyznačených tras, žlutá od Hynčic. Souběžná červeno-modrá po ostré serpentině obtáčí svahy Stříbrnická do stejnojmenného sedla. Vítr fouká od západu a snad i díky tomu je východní okolí Kraličáku celkem projasněné, takž se dají přehlédnout protější hory, zvané jako Bialskie a pokračování na naší straně jako hory Rychlebské. Níž v údolí vidíme zástavbu Stronie Śląskiego (Slezské Strání), v dáli poněkud odloučená dvojhora by měla být Velkým Javorníkem (Jawornik Wielki).

Další část trasy zůstala bohužel zahalená. Snad věren svému jménu je už vrchol mírně zasněžený. Ve skutečnosti to asi není pravý sníh, spíše námraza, nicméně stromy i země pokryté zmrzlou vodou navozuje dojem sněhové přeháňky. Od Stříbrnické trasa překonává poněkud zavlhčený terén, s dvojicí hatí, po kratší rovince začínáme opět stoupat, celkem ostře. Míjíme neznačený chodník k chatě Franciska (Horská služba). Rozcestník se stejnojmenný názvem přivádí žlutou trasu od údolí Moravy. Zde musíme opravit špatně uvedenou nadmořskou výšku, který by měla být cca 1260, ne uváděných 1220. Ostatně po nějakých 300 m za zatáčkou objevíme naučnou tabuli o hranici lesa, která by měl být vyjádřena číslovkou 1320 m. Ve skutečnosti hranice lesa příliš vyhraněná není, nicméně porost už je rozvolněný. Skutečná hranice lesa je ještě o něco výše, pár stromů je ještě v okolí bývalé Lichteštejnovy chaty. Ta letos prošla značnou proměnou. Samotná chata byla sice zbourána počátkem 70. let, ale zůstaly tu kryté základy. Ty občas sloužili bivakujícím jako nouzový úkryt. Bohužel ale se v přístřeší neukrývali jen nocležníci, ale výletníci sklepení užívali jako skládku. Takže i linoucí se různé pachy činili místo méně přívětivým. Základy byly v létě rozebrány, nejhorší odpadiště a betonové panely bylo odvezeny vrtulníkem. Základy ovšem obsahovala spoust kamení, ty jsou takto vyskládány do pomyslných základových zdí, kde už ale přístřeší nikdo jen tak nenajde. Ovšem stavba působí daleko přirozeněji a minimálně může posloužit jako závětří. Jak známo, na Sněžníku fouká 363 dní v roce.

Nesmíme zapomenout za populární symbol, soška Slůněte je stále na svém místě a navzdory mlze je stále mohutně fotografovaným objektem.

Pořád ale chybí vrchol. K pramenu Moravy (ve skutečnosti zdroj vody pro zaniklou chatu) se chodí v podstatě po rovině. Následuje poněkud strmější stovka metrů. Jak se svah mírní, víme, že jsme na rozlehlém vrcholovém platu. Hlavní vrchol je označen kamenným kvádrem. Je zajímavé, že naše značení dává vrcholu výšku pouhých 1423 (někdy 4) m, v Polsku je ale o dva metry větší 1426.

Ještě pořád zůstává dost pamětníků, kteří viděli stát starou kamennou rozhlednu, Kaiser Wilhelm Turm. Ta byla naposledy přístupná v roce 1966, zbourána byla v roce 1973. Po přípravných pracích byla letos zahájená výstavba nové poněkud problematické konstrukce. Stavbu sice milosrdně zakrývala mlha, nicméně i přes to co je vidět se nezbavíme dojmu, že projektant měl svou fantazii více krotit. Nakonec rozhledna na Sněžníku valný význam nemá, když je vrchol bez porostu a tudíž výhled byl i tak dokonalý.

Na celkové odhalení si musíme počkat do dalšího roku. Dál jsem chtěl vyzkoušet sestup po hranici, ze Sněžníku jsem tady ještě nešel. Dokud jsme na temeni celkem to jde, ovšem za místem, kde vidíme nedaleké Slůně začíná trasa prudce klesat, je tedy potřeba zvýšené opatrnosti. Cesta se narovnává až poblíž rozcestí u Francisky (státní hranice a a naše značení jsou na dohled). Bohužel ale cesta se stává obtížně průchozí, po nedávných srážkách je cesta samá louže a bahno, však v mapě vidíme značení močálu, polsky Torfowisko Sadzionky. Úmysl pokračovat po hranic a telené dál tak padá a zpět na naše značení (naštěstí ten vynechaný úsek už znám).

Tedy zpět původní trasou k Ludmile a nad Adélin pramen. Pokračování k Návrší je po celkem pohodlné lesní cestě, zprvu kamenité, v závěru asfaltové. Návrší má sice otevřeno, ale z nějakého důvodu pouští do restaurace jen ubytované. Veřejnost musí zůstat na terase a občerstvení pře okno. Možná personál nechce kontrolovat aktuální potvrzení o bezinfekčnosti. Otázkou je jak to bude až udeří zima, jestli nepustí promrzlé výletníky a běžkaře k ohřevu…

Sestup do Stříbrnic je kolem nepoužívané sjezdovky (pomalu zarůstá). Je to poněkud prudký svah, pěšina je značně narušená kořeny. Pohodlnější je až v podstatě na konci sjezdovky.

Protože jsem si ještě chtěl užít výhled, který se v odpoledni značně vylepšil, dá se po modré TZ (zas jedna novější) k blízkému vleku Babeta na široké louce nad Stříbrnicemi. V zapadajícím slunci chvíli září námraza na Keprnické klenbě, občas zasvítí slunce i na Větrov a novou Dalimilovu rozhlednu, což je právě replika té původní rozhledny z Králického Sněžníku.