Směřujeme na severovýchod republiky – 7. den – Orlické hory – Deštné v Orl. horách-středisko turistiky a křížová cesta, Olešnice v Orl. horách-Utzův betlém a rozhledna Feistův kopec, Neratov-kostel Nanebevzetí Panny Marie se skleněnou střechou a pivovar

Kupodivu se v noci výrazně neochladilo. Možná i proto, že se zatáhlo a občas sprchlo. Na dnešek hlásí vichřici, takže další změna počasí. Poslední dobou to vždy odnesu tím, že mizerně spím.

Už ráno to začíná pěkně foukat. Naštěstí se na kopečky nechystáme. Včerejší výlet by nám to asi pěkně znepříjemnilo. Dnes máme přejezdový den.

Sjíždíme do Deštné v Orlických horách. O moc jsme neklesli, ale je tu výrazně tepleji. Jsme v největším středisku turistiky, rekreace i zimních sportů v Orlických horách. V hlubokých lesích údolí říčky Bělé a Deštenského potoka ji před r. 1350 založili cysterciáci z kláštera Svaté Pole u Třebechovic. Tehdy se zde hlavně těžilo dřevo, pálil se popel na výrobu potaše pro sklářství, byly tady pily, milíře, mlýny. Velký význam měla zdejší sklárna, založená před r. 1595, kterou později vlastnili Kolowratové. Jen zde se vyrábělo barokní luxusní sklo, tzv. kolowratský křišťál – výrobky se vyvážely do celé Evropy. Sklo tady maloval Ignác Preissler, osobní malíř hraběte z Kolowratů.

V současné době tady sklárna už není, vzpomínkou na toto období je expozice ve zdejším muzeu. V zahradě je vidět i malá sklářská pec na tavbu skla i řada zajímavých skleněných výtvorů. To vše je volně přístupné.

V centru obce je barokní kostel sv. Maří Magdalény, který byl v letech 1723-1726 postaven podle projektu proslulého stavitele J. A. Santiniho. Jemu předcházel gotický kostel, který tu byl postaven při založení obce. Před kostelem je sousoší z r. 1781.

Jako rozcvičku dáváme procházku ke křížové cestě a dřevěné poutní kapli Blahoslavené Panny Marie. Po modré je to od kostela něco přes kilometr. K jejímu vzniku se váže příběh - na přelomu 18. a 19. století zavěsil jeden rolník na vysoký strom blízko studánky papírový obrázek Panny Marie jako poděkování za uzdravení. Brzy se k tomuto místu začaly konat poutě. V obci se uskutečnila sbírka a byla postavena dřevěná kaplička, kam byl umístěn obrázek ze stromu a také socha Panny Marie Královny (tzv. Deštěnské). Ze základů kaple vyvěral pramen s údajně léčivou vodou. Postupně přibyla křížová cesta ze 14 pískovcových sloupů. Po 2. světové válce zůstalo místo opuštěno a pustlo. Dle jedněch pramenů byla kaple r. 1990 zrekonstruována, jinde se píše, že stará kaple byla stržena a r. 1990 postavená nová dřevěná. Je fakt, že tam stojí a v neděli po 26. červenci se u ní konají poutě. Jen ten pramen jsem neviděla. Nenašli jsme ani poslední tři sloupy křížové cesty, které mají být v lese nad kaplí. Les je v těch místech hustý a cestičku k nim jsem žádnou nenašla. Možná jsem jen špatně hledala. Nad kaplí je upravený prostor, kde jsou obelisky s pamětními deskami JUDr. Jindřicha Štemberka, průkopníka české turistiky v Orlických horách a spisovatelů Aloise Jiráska a Karla Michla.

Naproti je momentálně opravovaná horská chata Panorama, která je spjata se začátky turistiky – dle plakety na domě ji r. 1929 nechal postavit Josef V. B. Pilnáček, průkopník zdejší turistiky a lyžování. Vedle je Jiráskův dům.

Tím jsme se trochu seznámili se zdejší historii a pomalu se vracíme do centra. V malém dřevěném domečku nedaleko centra je trafika, kde prodávají i suvenýry – naštěstí i pohlednici rozhledny na Velké Deštné. Dokonce tam mají pivo z minipivovarů. Kupuji si tam devítku Rampušáka Ale z Dobrušky. Oba jsme spokojení a odjíždíme.

Míříme dál na sever do Olešnice v Orlických horách. Jen na chvilku se zastavujeme v Sedloňově. Dočetli jsme se, že právě tady – na kopečku jen kousek od silnice je stará památná lípa - nejmohutnější v CHKO Orlické hory. Tuto raritu musíme vidět. Je to dvoják, v minulosti byla odborně ošetřena, suché větve byly ořezány, koruna stažena lany a dutiny ve kmeni zakryty, aby tam netekla voda. Nyní má 5 větví, které vyrůstají z dutého kmene ve výšce 3 metrů. Je 450 let stará, podle měření r. 2000 je 25 m vysoká, obvod kmene je 885 cm a průměr koruny 25 m. Ta dosahuje na několika místech až k zemi. I teď je to stále ještě nádherný strom.

Do Olešnice jedem kvůli dalšímu unikátu – je zde nádherný původně mechanický Utzův Betlém. Zdejší rodák Josef Utz, nadaný technik a mechanik, se na poč. 20. století pustil do výroby jedinečného mechanického betléma s dřevěnými figurkami. Chtěl vybudovat betlém s dokonalejší mechanikou než je ten v Třebechovicích. Je 5 metrů dlouhý. Jenže r. 1944 ho smrtelně zranila cirkulárka a betlém zůstal nedokončený, i když funkční. Jeho manžela ho dala sestře, ta ho ukryla u známých, kteří ho nabídli r. 1967 Národnímu muzeu. Nakonec zůstal uložen v depozitáři muzea v Rychnově nad Kněžnou, předem byl ošetřen proti červotoči. R. 1999 byl vrácen do Olešnice, je nainstalován v budově obecního úřadu a je zpřístupněn veřejnosti.

Při vjezdu do centra obce najednou vidím na papíře namalovanou šipku k rozhledně. To jsou šoky. O ní jsme nevěděli. Však ji také otevírali asi před měsícem. Je zima, zatahuje se, fouká to, ale vyrážíme k rozhledně Faistův kopec. Po zelené je to 1 km, samozřejmě do kopce. Je to kovová rozhledna, je vysoká 26 m, jednotlivá patra i vyhlídka, na kterou vede 140 schodů, mají dřevěné zábradlí. Rozhledna je od dubna do října (od 7-20 hod) přístupná zdarma, ale přes turniket. S tím jsme se ještě nesetkali. Slouží jen k tomu, aby nebyl překročen maximální počet návštěvníků. Po stisknutí červeného tlačítka turniket umožní vstup. Pokud by byl na rozhledně maximální povolený počet lidí, tlačítko se rozsvítí, turniket se neotevře  a je nutno počkat. Když se z rozhledny odchází, musí se zmáčknout zelené tlačítko, turniket se odblokuje a můžete vyjít ven. Mají to vymakané.

Tentokrát jsem se při výstupu však bála. Kdyby nebyl Ota už nahoře, tak bych se snad vrátila. To byly poryvy, úplná vichřice. Ještěže je tam to zábradlí, jinak by mne to snad sfouklo. Ale rozhledna je pevná, ani se nezhoupla. To jsem ocenila. Výhled je moc hezký - na Orlické hory, Bystřické hory, Vrchmezí, Rozkoš, jen jsme ho měli trochu zamlžený. Zatím tu žádné panoramatické tabule nejsou. Jestli budou, nevím. U rozhledny je dřevěná socha krále permoníků, který je patronem Olešnice v Orlických horách.

Vracíme se zpátky. Míjíme barokní kostel sv. Máří Magdalény, který byl postaven v letech 1702 - 1704 na místě původního gotického kostelíku ze 14. století. Po požáru byl r. 1861 postaven znova. Největší zajímavosti je vstup krytým schodištěm.

Prohlídka betlému je vždy v celou. Máme něco přes půl hodiny času. Jdeme na oběd. V tomto vichru bychom sotva něco na vařiči uvařili. Hned v centru je restaurace Lovecký zámeček,  jsme tam skoro sami, takže jsme to za půl hodiny krásně zvládli. V infocentru, kde se kupují vstupenky, jsme jen o chvilku dřív. Pouští nám krátký film o výrobě betlému a samozřejmě betlém vidíme v pohybu. Je to tak hezky udělané, že ani není vidět, že tam něco chybí.

Nyní nás čeká trochu delší přejezd - přes Deštnou v Orlických horách, sedlo Šerlich a podle česko-polské hranice na jih. Směřujeme do Neratova, kde je pivovar a odkud chceme vyrazit zítra na výlet. Jenže když přijíždíme, žasneme – je tady úžasný kostel Nanebevzetí Panny Marie se skleněnou střechou. U silnice je zatím na trávě velké parkoviště. Parkujeme, na pivovar skoro zapomínáme a jdeme ke kostelu.

Tento barokní kostel byl postaven v letech 1723 – 1733. V obci tehdy bylo několik set obyvatel. Na konci války – 10. 5. 1945 byl zasažen protitankovou střelou vypálenou vojákem Rudé armády. Požár zničil střechu, dřevěné schodiště, hodinový stroj i zvon. Sice se brzy začalo s opravou, jenže komunistický režim tomu nepřál, německé obyvatelstvo bylo vystěhováno a obec téměř zanikla. R. 1956 skončily i práce na záchraně kostela. Podmáčené klenby se zřítily. Kostel byl navržen na demolici – r. 1960 (tomu zabránili památkáři, kteří dřív chtěli přemístit cenné vstupní rokokové schodiště do zámku Skalka) a r. 1973 (naštěstí na to nebyly peníze). Od r. 1990 se v kostele začaly pořádat bohoslužby - nejdříve pod otevřeným nebem. Od počátku 21. století tady probíhá rekonstrukce. R. 2006 získal částečně prosklenou střechu. Nyní jsou přístupné i obě věže, které byly dostavěny. Tam dokonce byla zřízena i meditační místnost. Oltář je nahrazen skleněnou pannou Marií se skleněnými obláčky – když tam svítí sluníčko, je to něco neskutečně nádherného.

U kostela z trubky vytéká pramen, bohužel nikde není psáno, zda je pitná. Dokonce se nikde ani nepíše, že je léčivý. Za kostelem jsou dokonce i toalety.

R. 1992 bylo založeno Sdružení Neratov, které pomáhá lidem s postižením a společně s nimi se podílí na obnově poutního místa a návratu života do kdysi vysídlené vesnice. Cestu si sem našli chalupáři i rekreanti, desítky lidí s handicapem tady našli svoje chráněné bydlení, ale také práci. Mají tady i svoji zahrádku a své výpěstky prodávají. Je tady i pivovar - po 10 letech přípravy tady od r. 2017 vaří své pivo Prorok.

Nakonec jsme ho našli – v blízkosti staveniště, kde se buduje nové kulturní centrum. Koupili jsme jednu jedenáctku, získali i tácek. Točí ho v nedaleké Neratovské hospodě, za rohem je obchod. Máme tady pohromadě tedy vše, co bychom mohli potřebovat. Jdeme se podívat, zda na šikmém travnatém parkovišti najdeme kousek rovného místa na přespání. Docela se povedlo. Konečně jdeme na pivo. Uvnitř se nám nelíbí, je to tam jak v závodní jídelně - bílé stoly bez ubrusu, docela hrůza. Sedli jsme si raději ven, tam je to hezčí, ale zase to docela protahuje. Ota dává světlou dvanáctku a polotmavou čtrnáctku. Je spokojený. Já jsem si dala jen jejich limonádu Chmelovku. Jsme vlastně na polských hranicích, je tu víc Poláků než Čechů. A to se týká i zaměstnanců hospody. Žízeň jsme zahnali, dlouho se nezdrželi a šli si sednout do auta. Tam to aspoň nebude foukat. Je zataženo, čekáme, že už cestou zmokneme. Vichr to však rozfoukal.

Rychle mažu chleba k večeři a jdeme si sednou do kabiny, kde je příjemné teplo. Večeři zapíjíme výborným Fanoušem, ale já jsem opatrná, jen ochutnávám. Když se držím zkrátka, tak mne dna nezlobí, také se mi lépe chodí. Desítku mám povolenou a skutečně vím, že ta mi neškodí. Tak si otvírám svoji devítku Rampušáka a jsem také spokojená. Je fakt dobrá. Ota den končí ambrem z Cloku. I já ho na závěr ochutnávám. Je to příjemný závěr. Večer se podle předpovědi vítr skutečně uklidnil a najednou je venku teplo. Pod rouškou tmy se můžeme v klidu umýt.

Jsme zvědavi, jak bude v noci. Peřinu zase odkládám a uvidím. Nechávám ji však v pohotovosti. Je to jako na houpačce.

Směřujeme na severovýchod republiky – 7. den – Orlické hory – Deštné v Orl. horách-středisko turistiky a křížová cesta, Olešnice v Orl. horách-Utzův betlém a rozhledna Feistův kopec, Neratov-kostel Nanebevzetí Panny Marie se skleněnou střechou a pivovar na mapě