Směřujeme na severovýchod republiky – 8. den – Orlické hory – téměř 16 km dlouhý okružní výlet: Neratov – tvrz Hanička - rozhledna Anna na Anenském vrchu – Mezivrší - Neratov

Večer bylo příjemně, klid, ale já nemohla dlouho zabrat. Tyhle změny počasí mne jednou zničí. Slyším, jak to venku ještě občas fučí. Usnula jsem dlouho. Při svítání jsem přes sebe přetáhla peřinu a spala dál. A dlouho. Vstáváme až po 9. hodině. Venku je zima, zataženo, jemně mrholí a fouká to. Ne silně, ale stačí to kapky zanášet do auta. Čaj jsme zvládli uvařit, najedli jsme se pod zvedacími zadními dveřmi.

I přes nepřízeň počasí plán neměníme. Vybaveni pořádnou svačinou, pláštěnkou a teplým oblečením odcházíme na cca 16 km dlouhý okruh přes rozhlednu Anna na Anenském vrchu s převýšením 500 metrů. Je to o trošku delší a náročnější než v neděli a v úterý. Na trase není ani žádná možnost se někde občerstvit nebo schovat. Uvidíme, co nám počasí předvede.

Začínáme po modré, samozřejmě do poměrně prudkého kopce. Míjíme pěkně opravené chalupy, kocháme se pohledem zpátky na opravený kostel. Je tady nádherně. Dokonce už ani neprší. Míjíme i přístřešky, zatím si nepotřebujeme odpočinout, ani najíst.

Po 2,5 km se u vyhlídky Vysoký Kořen (814 m) nedaleko od malé kapličky sv. Huberta chvilku kocháme pohledem do údolí Divoké Orlice a na Bukovohorskou hornatinu s vrcholem Suchý vrch. Dlouho tu však nevydržíme, hrozně to tady protahuje.

Další 0,5 km km klesáme na rozcestí Hadinec, abychom opět mohli stoupat. Jsme na bývalé obchodní cestě, kterou lemují sochy světců. Když už si myslíme, že na kopci odbočíme na rozcestí Hanička pevnost, musíme ještě kousek klesnout. Inu jsme na horách. U rozcestí U Černodolské rezervace zjišťuji, že jsme ve třetině cesty, ale už máme nastoupáno víc jak 2/3. To zní dobře. Až do této doby jsme téměř nikoho nepotkali a užívali si klidu.

Tady odbočujeme vpravo po červené, kudy vede 5,3 km dlouhá NS Opevnění Rokytnicka. Ta přišla z opačné strany - z parkoviště Tvrz Hanička, kde staví i autobus, a s námi odbočuje po červené. Je po klidu. Najednou je tu spousta lidí. Naštěstí většina z nich po 0,5 km na rozcestí Hanička pevnost odbočuje k tvrzi Hanička, příp. na druhou stranu k dalším dělostřeleckým a pěchotním srubům.

Ze všech tvrzí na trase je právě ta Hanička nejznámější. Byla postavena před 2. světovou válkou jako jedna z plánovaných 17 tvrzí, které měly hlídat severní hranici. Nakonec jich bylo v letech 1936 - 1938 postaveno šest. Podle Mnichovské dohody jsme je museli Německu vydat bez boje. Od r. 1975 byla tvrz předělávána na protiatomový kryt. Od r. 1995 je zpřístupněna veřejnosti. U vstupu je možno si prohlédnout výzbroj Československé armády z poválečného období – prý nejzajímavější je malý nákladní vůz T 805 - komando, Praga V3S nebo tank T 34/85.

Na rozcestí Hanička pevnost je několik informační tabulí k tvrzi, to si Ota poctivě čte. K tvrzi nejdeme. Zase tolik to Otu nezajímá, proudící davy nás odrazují. Pokračujeme k rozhledně – nejdeme úplně sami, ale s tímhle se zvlášť o prázdninách musí počítat. Cestou míjíme další vojenské stavby – bunkry, sruby a kdo ví, jak se to vše jmenuje. Jsme sice na hřebenovce, ale stále mírně stoupáme dalších 2,5 km k rozcestí Anenský vrch – vyhlídka odbočka a pak ještě skoro 0,5 km na Anenský vrchol, kde stojí rozhledna (992 m). Ta je skoro do poslední chvíle našim očím ukrytá.

Na tomto poměrně velkém plochém vrcholu postavil r. 1766 hajný z nedaleké Rokytnice kapli sv. Anny. R. 1820 ji hraběnka Johanna von Nostitz-Rieneck nechala zrekonstruovat, r. 1856 její dcera Ernestina přestavět. Před r. 1910 v její blízkosti byla

postavena jednoduchá 8m vysoká dřevěná věž s malou vyhlídkovou plošinou, kam se vešli max. čtyři lidi. V průběhu 1. světové války zanikla. Později tam byla postavena vyšší dřevěná triangulační věž. Když se zde začalo budovat opevnění, byla rozebrána a r. 1937 opět sestavena u nedaleké osady Hadinec.

V rámci společného česko-polského projektu Euroregionu Glacensis tady byla r. 2010 postavena 17 metrů vysoká dřevěná rozhledna se železným schodištěm, které se obtáčí okolo železného středového sloupu. Na vyhlídkovou plošinu ve výši 12 metrů vede 65 schodů. Díky kruhovému výhledu jsou vidět Orlické hory, Kralický Sněžník, Suchý vrch, Rychnovsko i Žamberecko. Na náhorní plošině je možnost i posezení. Bohužel to tady všude strašně studeně fouká. Lavičku využívám, abych si oblékla teplou mikinu a větrovku s kapucí. Dorazila jsem sem pěkně zpocená, jsem ráda, že jsem si to s sebou vzala.

Nahoře nám orientaci usnadňují panoramatické obrázky, vidíme toho docela dost. Ale také, že v dálce prší. Strašilo to i cestou nad námi, ale nějak jsme tomu unikli. Když jsme sešli dolů, chvíli svítí sluníčko, rychle dáváme svačinu. Je však taková zima, že vrstvy oblečení neodkládáme. Jsme na nejvyšším bodě. Při cestě z kopce se moc nezahřejeme.

Na kopci jen kousek od rozhledny jsou další pěchotní sruby: Anna (podle bývalé kaple) a Arnošt (podle princezny Arnoštky – Ernestiny). Tady NS Opevní Rokytnicka končí.

Vracíme se na rozcestí a pokračujeme po hřebenovce po červené. Těšili jsme se, že už nebudeme stoupat, ale tohle je horší. Jdeme z prudkého kopce. Kolena trpí. Sluníčko je už zase někde za mraky, ale naštěstí neprší. Najednou jsme tady zase sami. Všichni se od rozhledny vraceli zpátky.

Na chvilku se zastavujeme u pěchotního srubu Průsek. Od r. 1994 je rekonstruován, je možno si objednat prohlídku s odborným výkladem. Dnes je zavřeno, ale to nám nevadí.

Na rozcestí Mezivrší – Anenská přicházíme na silnici, po které odbočujeme vpravo a přecházíme na žlutou trasu. Je tady obrovská plocha, zdá se, že se tu něco bude budovat.
Když jsme tudy procházeli o rok později, již tubylo vybudované parkoviště - se závorou a automatem.
Žlutá vede zpočátku kousek po silnici. Ta po chvíli odbočuje vlevo, žlutá se noří opět do lesa a zase klesá. Chvilku dáváme na kládách pauzu, je však zima. To jsou změny počasí. Ale kolena se trochu srovnala, jde se mi líp. Už se však dnes těším do cíle.

Zhruba 2,5 km před cílem je malá kaplička a za chvíli i roztroušené hezké chaloupky, které patří k Neratovu. Včera jsme si mysleli, že je tu jen pár domků, ale ty jsou roztroušené pěkně daleko. Je tedy na co se koukat. Jen to klesání je ještě prudší.

V cíli se nám do cesty připletla Neratovská hospoda. Ota jde samozřejmě na pivo, já na jejich výbornou limču. Nakonec dáváme i večeři. Je už 18 hodin, aspoň nebudu muset vařit. To bychom jedli až někdy v osm. Ceny jsou rozumné, za 125,- Kč jsme se dobře najedli.

Sedíme samozřejmě opět venku, dnes je tu docela plno. Brzy po jídle jsme se už přesunuli do auta. Zima je nám ale i v autě, venku i uvnitř je 15 stupňů. Na zahřátí dáváme grog. Naštěstí rum jsme doma nenechali.

Pak společně dopíjíme včera otevřenou moji devítku Ejlíček a se stmíváním jdeme spát. Venku se to vyjasňuje, ale právě odvysílaná předpověď slibuje na zítra déšť. Tůru neplánujeme, tak je nám to jedno.

Prudce se ochlazuje. Peřinu tentokrát ani neodkládám.

Směřujeme na severovýchod republiky – 8. den – Orlické hory – téměř 16 km dlouhý okružní výlet: Neratov – tvrz Hanička - rozhledna Anna na Anenském vrchu – Mezivrší - Neratov na mapě