Směřujeme na severovýchod republiky - Hanušovická vrchovina - 11. den - okruh cca 15 km: Šanov - rozhledna Křížová hora - pramen Tiché Orlice - rozhledna Val - Šanov

Včera večer bylo chladno, ale už se dál neochlazovalo. Kupodivu vyšla předpověď, v noci se zatáhlo a začalo pršet - a pořádně. Když jsme ráno vstávali, potřebovali bychom skoro holínky. Přesně před našimi dveřmi byla snad ta největší louže. Bylo to ale ve štěrku a v trávě, tak jsme si aspoň umyli nohy, když večer jsme to nezvládli. Nejdřív tady byli lidi, pak byla zima.

Teď neprší, jsme však v mracích. Moc daleko nevidíme. Trochu to fouká. Uvidíme, co nám to přifoukne. Popojeli jsme k přístřešku a tam se nasnídali. Všude je ale hrozně bláta a louží. Občas přes mraky vykouklo sluníčko, ale jen aby nám ukázalo, že ještě existuje. Podle předpovědi má být přes den poměrně teplo, oblačno, občas přeháňka, ale víc má pršet až večer, kdy se má k tomu ještě přidat silný vítr.

Držíme se našeho plánu. Jedeme na výlet. Okruh cca 15 km vede přes dvě rozhledny a k pramenu Tiché Orlice. Převýšení je do 500 metrů, to není tak hrozné. Vybavení do nepohody máme, vč. pořádných bot. Nic nás tedy nezaskočí.

Sjíždíme do Červenovodského sedla a dál přes Červenou Vodu do Šanova. Jak klesáme, dostáváme se pod mraky, viditelnost se zlepšuje. Na jak dlouho? Chystáme se opět do kopců. Parkujeme u klasicistního kostela Nanebevzetí Panny Marie z r. 1794 (570 m). 
Po žluté procházíme okolo hezké roubenky, hned stoupáme a samozřejmě se dostáváme opět do mraků. Že to bude tak rychlé jsme nečekali. Cestou nás doprovází hezké dřevěné vyřezávané pohádkové postavičky. Když přicházíme k rozhledně Křížová hora (735 m) na stejnojmenném kopci moc toho nevidíme, chvílemi se nám i její vrchol ztrácí v mracích. Od r. 1833 tady stával malý kostelík. Ten vyhořel. Nově postavený dřevěný kostelík Proměnění Páně měl věž. Od r. 1923 byla vedle postavena menší výletní restaurace a místo se brzy stalo oblíbeným poutním místem. Všechno utnula 2. světová válka a doba, která následovala. Naše armáda si zde zřídila cvičiště, po r. 1969 se tu usadila sovětská armáda. Obě zde stále stojící stavby byly zbourány. Na konci 20. století se chvíli uvažovalo o obnovení dřevěného kostelíka, ale nakonec vyhrála stavba rozhledny. Stavěla se od května 2006 do jara 2007. Je to skutečně unikátní stavba. Patří k těm, o kterých říkám, že je to rozhledna s nápadem. Vlastní rozhledna je betonová 25 vysoká, je pobitá palubkami, takže působí jako dřevěný tubus , ale s členitým žebrovým povrchem. Těžko se to popisuje, je lepší se podívat na fotku. Uvnitř vede 130 širokých točitých schodů na zasklenou plošinu ve výši 22 metrů. Na rozhlednu dole navazuje skoro celokruhový ochoz zakončený oblou střechou, který z dálky připomíná velký bunkr – pevnostní linie není zas až tak daleko. Na dlažbě pod rozhlednou má být zobrazen půdorys původního poutního kostela. Toho jsme si nějak nevšimli, je pravda, že jsme ho nehledali.

Nepředpokládali jsme, že v tomto počasí se dostaneme nahoru. Běžně se tu vybírá vstupné. K našemu velkému překvapení je otevřeno. Na dveřích visí informace, že vstup je bez obsluhy. To nám nevadí. Stoupáme vzhůru - do mraků. Ota je samozřejmě nahoře první a hlásí, že už není vidět vůbec nic. Ani okolní stromy. Připomíná mi to situaci, když jsme na podzim 2016 vyrazili na rozhlednu Kelčský Javorník. To jsme málem na kopci neviděli ani tu rozhlednu. Ota to brzy vzdal a šel si dolů číst informace, já se nakonec nahoře zdržela asi 20 minut. Sluníčko zkoušelo mraky prorazit, ty se chvílemi trošku zvedaly, že byly vidět okolní stromy i lavičky pod rozhlednou. Bylo krásné pozorovat, jak se mraky válí v údolí. Ani se mi nechtělo odejít. Jenže obzory se nevyjasňovaly. Takže Králický Sněžník, Suchý vrch a obec Červenou Vodu jsem si mohla jen představovat.

Po stejné cestě klesáme na rozcestí Pod Křížovou horou a po neznačené cestě, resp. po zimní běžecké trase odbočujeme vpravo. Cesta je široká, pohodlná. Už zase svítí sluníčko, je skoro až horko. Zase pomalu stoupáme. Občas se nám vyjasňují obzory, vidíme pásmo hřebenů. Téměř vše je proti ostrému sluníčku, takže fotit tu krásu nejde. Cesta není asi frekventovaná. Cestou sbíráme houby, ani nemusíme do lesa. Převážně máme hřiby - koloděje, praváky, trochu poddubáky, babky. Prima směs.

Z jihu obcházíme vrchol Jeřábek (838 m) a konečně trochu klesáme. Podle mapy je kousek vpravo od cesty přístřešek s Lichtenštejnským památníkem. Už máme hlad, tak se to hodí. Přístřešek tam je, památník ne. Kdyby to bylo naopak, bylo by to horší. Když koukám teď na mapy.cz, tak už tam ten památník zakreslený není.

Než jsme se najedli, přehnala se přeháňka. Jsme pod střechou, takže je to prima. Navíc se můžeme kochat zamlženými výhledy. Brzy přestalo pršet, ale moc se nevyjasnilo. Vyrážíme na další cestu. Zbývá nám asi 600 metrů do prudkého kopce k nejvyššímu bodu (893 m), v jehož blízkosti pramení Tichá Orlice. Mohli bychom si stoupání ušetřit a pokračovat z běžeckého rozcestí Pod Jeřábem – sedlo po zimní běžecké trase, ale shodli jsme se na tom, že chceme k pramenu. Po náročném stoupání jsme se dostali na značenou modrou trasu, po které odbočujeme vlevo a hned klesáme. Až k rozcestí Pod pramenem Tiché Orlice, kam bychom byli bývali došli od přístřešku po vrstevnici. Stoupání i klesání bylo skutečně náročné, ale můžeme říct, pili jsme Tichou Orlici.

Konečně klesáme už trochu mírněji. Jdeme po úzké lesní cestě. Zase už prší. Konečně jsme se dostali na silnici a na rozcestí Horní Orlice. Viditelnost se silně zhoršuje. Už nevíme, zda jsme v mlze nebo mracích. Rozhledna Val je na silnici, kam se nechá zajet autem. Nesměle navrhuji, že půjdeme k autu (je to ještě cca 4,5 km) a dojedeme sem autem, třeba zítra. Ale to neprošlo. Jak má Ota v dosahu rozhlednu, nevidí, neslyší. Pokračujeme tedy po žluté – není to daleko – necelý kilometr. Naštěstí neprší, ani není zima. Na chvilku jsme ji zahlédli, ale už je zase všude mléko. Nevíme, zda je těsně u silnice nebo se k ní ze silnice ještě musí dojít. Vytahuji tablet, jsem přesvědčena, že už jsme ji minuli. Neminuli - je jen pár metrů před námi, hned u silnice. Ota jde nahoru, vybaven foťákem, já už odmítám znovu nic nevidět. V tom okamžiku zdola ani nevidím, jak je vysoká. Navíc je to kovová rozhledna, která je součástí telekomunikační věže. Celá věž měří 34,5 metru, na vyhlídkovou plošinu ve výši 22 metrů vede 106 schodů. Za hezkého počasí má být vidět celý masiv Králického Sněžníku, nedaleký klášter Kopeček, Bukovohorská pahorkatina s vrcholem Suchý vrch, přírodní park Jeřáb, panorama Jeseníků, Orlické hory i kus Polska. Oka mi vyfotil mraky. Vrátil se spokojený, že byl na rozhledně.

Jediné, co jsme tu zjistili, bylo, že je zde místečko, kde bychom mohli přespat. I to je dobré zjištění. K autu to máme ještě přes 5 km. Vracíme se zpátky na rozcestí na silnici a pokračujeme po modré. Jen kousek po silnici, dál z kopečka po částečně travnaté pěšině. Na silnici na okraji Šanova přicházíme celí urousaní. Ještě nás však čeká projít cca 1 km obcí. Jsou tu zajímavé domky, ale už zase prší a já se těším k autu. Kdyby bylo z druhé rozhledny něco vidět, brala bych výlet jako úžasný. Ale i tak jsme spokojení.

Blízko parkoviště je přístřešek, kde vidím, že je nějaké povídání. Zvědavost mi nedá, jdu se tam podívat. Tady zjišťuji, že tu byla velká továrna na výrobu kartáčů, kde r. 1930 pracovalo 160 zaměstnanců. R. 1991 ji převzala soukromá firma Kartáčovny s.r.o. se sídlem v Červené Vodě, jejíž součástí Šanov je. Tady v přístřešku je expozice, která se kartáčovnictví týká, je možno zjistit, kolik druhů kartáčů se vyrábí a z čeho. Je to tady moc hezky udělané.

Sedáme do auta a jedeme k rozhledně. Za necelé 2 hodiny se situace zcela změnila. Svítí sluníčko, mraky se trochu zvedly a válí se v údolí. Je vidět docela daleko. Vidíme rozhlednu Suchý vrch, kde jsme byli včera, Klepáč, Malý i Kralický Sněžník,  kam se také chystáme. Dokonce je vidět i Stezka v oblacích v Dolní Moravě, kam se chystá Ota. Odtud vypadá jako skokanský můstek. Na Králickém Sněžníku sedí mrak. Z mraků vystupuje i nedaleký klášter na Kopečku. Je to jako v pohádce. Ani nemusíme stoupat na nejvyšší plošinu. Stačí první dvě patra. Máme strach, že než tam dojdeme, bude zase vše v mracích. Ale naštěstí to vydrželo.

Ani to tady moc nefouká, je poměrně teplo. Vytahuju sprchu a po dnešním výletu se jdu pořádně umýt. Ota mne následuje. Z těch kopců a trochu i dusna jsme pěkně zpocení. Z hub dělám k večeři smaženici, zbytek krájíme na sušení. Snad to usušíme.

Venku už zase drobně prší a vítr sílí – kupodivu přesně podle předpovědi. Sedíme v kabině, máme puštěnou prima muziku a pozorujeme nejdřív západ slunce a pak i blesky. To vše v místech zhruba nad Suchým vrchem. Aspoň si myslíme, že to je on. Za hřebenem se blýská téměř v jednom kuse. Chvíli to vypadá, že se bouřka stěhuje víc k severu, ale najednou osvětlí opět skoro celý hřeben. Hezky se na to kouká, když to není nad námi. Zdá se, že se to k nám neblíží, že nás to obchází. Jen na zítra předpověď není vůbec příznivá. Uvidíme, jak upravíme program.

Směřujeme na severovýchod republiky - Hanušovická vrchovina - 11. den - okruh cca 15 km: Šanov - rozhledna Křížová hora - pramen Tiché Orlice - rozhledna Val - Šanov na mapě