SONARGAON - ZLATÉ MĚSTO BANGLADÉŠE

Sonargaon byl již od starověku centrem politického, kulturního, obchodního i náboženského dění. Vystřídal se zde buddhismus, hinduismus i islám a každé náboženství po sobě zanechalo stopy. Od 13. do 17. století byl hlavním městem Bengálska, dnešního Bangladéše. Strategickou polohu zajišťovala městu poloha na soutoku tří největších bengálských řek - Meghny, Džamuny a Padmy (bengálský název pro Gangu). Sonargaon vhindštině znamená ‚zlaté město‘, což bezpochyby bylo, i když dnes už jeho zašlou slávu připomíná jen několik starých mešit a opuštěných chátrajících sídel bohatých obchodníků.

Jen velmi málo je známo o historii Sonargaonu před 13. stoletím. Historici se domnívají, že už po vzniku buddhismu bylo toto místo sídlem administrativy Súrů, Pálů a Dévů. Vdějinách Bengálska je zmínka o malém království Samatata, jehož součástí Sonargaon zřejmě byl. Království mělo údajně bohaté obchodní styky sPragijotišou, dnešním Guwahátí, hlavním městem provincie Assám. První psaný důkaz o existenci Samataty, jakožto nového království, pochází ze 4. století z proslulé rytiny vAllahabádské skále. O Samatatě psal také čínský poutník Hiuen Tsang. Zmiňuje se o království jako o významném centru buddhismu, kde stálo přes sto chrámů a smíšeně tam spolu žilo několik sekt. Největší rozkvět buddhismu prožívalo království ve druhé polovině 7. století, kdy zde vládli významní buddhističtí králové Khadgodyama, Džatakhadga, Devakhadga a Rádža Rádžabháta. Za Devakhadgovi vlády založil vSonargaonu bráhman Kasidžita nový náboženský řád, který měl 64 učitelů a desetkrát tolik žáků. Sekta postavila i obrovskou buddhistickou stúpu, po té však dnes není ani památky. Vté době již bylo království známo jako centrum buddhistického učení celého východního Bengálska.

Po buddhistech se vlády nad Sonargaonem ujali hinduisté, poté co král Séna, vyznavač boha Šivy, dobyl město na začátku 8. století. Hinduisté vybudovali ze Sonargaonu svůj hlavní vnitrozemský přístav. Výhodná poloha na soutoku tří hlavních řek zněj udělalanejvětší obchodní křižovatku vBengálsku. Téměř do konce 13. století byl Sonargaon sídlem moci bengálských hinduistů.

Smuslimskou invazí a příjezdem Sultána zElhi vroce 1280 se ze Sonargaonu stalo islámské centrum celé oblasti. Roku 1322 si zde první nezávislý sultán Východního Bengálska Šáh Fahruddin Mubarak oficiálně zřídil své hlavní město. Od té doby Sonargaon, nazývaný sídlem všemocného Veličenstva, vzkvétal jako metropole Východního Bengálska. Jeho muslimští vládci si zde razili i své vlastní peníze. V roce 1406 navštívil dvůr tehdejšího sultána Ghijasuddina Azáma velvyslanec čínského císaře Mu Huany. Svému pánovi později popsal Sonargaon jako zdmi ohrazené město se širokými ulicemi, nádhernými mauzolei a trhy, kde se živě obchodovalo.

Město přilákalo i další slavné cestovatele, jako Araba Ibn Batutu, čínského Fa-Siena nebo Ralpha Fitche. Fitch sem dorazil vroce 1558 a zjistil, že se vSonargaonu vyrábí nejlepší kantha - mušelínová látka - vcelé Indii. Mušelín, bavlna a rýže se ze zdejšího přístavu vyvážely až na Ceylon, Filipíny, Sumatru a do Malajsie. Do bengálského mušelínu, obarveného vindigu, se prý balily i egyptské mumie. Kromě toho ve městě sídlili hrnčíři, tesaři, výrobci ozdob zmušlí a jiní řemeslníci.

Sonargaon se stal i střediskem náboženského učení. Svoji školu islámského výuky si tady založil slavný učenec Maulana Šarf-al-Din Abu Tavama, kterou navštěvovali studenti celého islámského světa. Skvostným dílem islámské architektury je mešita Goaldi z roku 1519, jedna zmála dochovaných staveb předmughalské architektury. Nevelká budova sjednou kupolí je celá postavena zcihel, ostatně jako většina staveb vsoučasném Bangladéši, kde není dostatek kamene. Vnější stěny, především tři mihraby - výklenky označující směr kMekce - zdobí vypracované reliéfy. Prostřední mihrab zčerného bazaltu zkrášlují vytesané arabeskové a květinové vzory, zatímco ty postranní tvoří detailní terakotové motivy. Většina stávajících mešit a hrobek se nachází vMograpaře, přilehlé vesnici, kterou dnes protíná hlavní dálnice zDháky do jihovýchodního přístavu Čittagong. Mešity jsou oblíbenými místy muslimských poutníků, kteří sem jezdí srodinami zcelého Bangladéše. Zdejší hrobka sultána Ghijasuddina Azáma je nejstarším stojícím muslimským monumentem vBangladéši.

Když Sonargaon dobyli počátkem 17. století Mughalové, vládnoucí vté době většině indického subkontinentu, domnívali se, že přístav je nebezpečně vystaven útokům Portugalců a pirátů zobávaného kmene Moghů. A tak hlavní město vroce 1608 přestěhovali na severozápad do 30 km vzdálené Dháky, nynější metropole Bangladéše. Tím začal pomalý úpadek Sonargaonu do zapomnění.

Obchod a výroba kvalitního mušelínu však pokračovaly dále, do doby, kdy britská konkurence a její dovozní kvóty zdejší produkci úplně zruinovaly. Vletech 1895 - 1905 byl postaven Painam Nagar, čtvrť bohatých hinduistických obchodníků. Tuto část tvoří jedna asi 500 m dlouhá ulice spadesáti velkými rozpadajícími se domy, tzv. rádžbari. Když získala Indie vroce 1947 nezávislost a byla rozdělena na Indii a muslimský Pákistán, většina obyvatel těchto honosných sídel prchla do Indie a zanechala své domy chudým obyvatelům Sonargaonu. Ti ovšem svá nová bydliště nijak neudržovali. Při povstaleckých nepokojích za nezávislost tehdejšího Východního Bengálska na Pákistánu vroce 1964 obyvatelé Sonargaon opustili a stavby se pomalu začaly měnit vruiny. Dnes je Painam Nagar jakýmsi městem duchů. Staré budovy jsou obrostlé zelení a zdi pozvolna opadávají. Některé znich však opět mají nájemníky. Zjednoho se dokonce stala textilní továrna, další si pronajal malíř Aminul Islam a zřídil si vněm vlastní galerii obrazů. Sadarbari, stavba spadesáti pokoji stojící stranou Painam Nagaru, je dnes muzeem lidového umění. Snad ještě zajímavější než sbírka zbraní, šperků, soch a pracovních nástrojů je samotná vnější výzdoba budovy sporcelánovými mozaikami, květinovými motivy, reliéfy a dvěma sochami anglických jezdců na koních.

Přestože je Sonargaon hlavní národní památkou, významnou i pro světovou archeologii, státní archeologický úřad nedělá téměř nic pro zachování starobylých staveb. Za posledních 25 let byly zrestaurovány pouze muzeum Sadarbari, mešita Goaldi a jeden most. Někteří chudší obyvatelé údajně prodávají cihly zchátrajících budov, aby se dále rozbíjely na štěrk používaný ke stavbě silnic.