Sůl nad zlato v ráji, kde nemá stres co dělat – III. část (Kapverdy)
Tato třetí část volně navazuje na povídání, které jsem napsal předtím: https://www.turistika.cz/cestopisy/sul-nad-zlato-v-raji-kde-nema-stres-co-delat-ii-cast/detail
Pokračujeme na východ ostrova, kde nás čeká na dnešním výletě další placená záležitost a jedno z největších lákadel na ostrově.
Ale stojí to za to. Jsme přeci na Salu neboli solném ostrově, který dostal svůj název podle obrovských přírodních nalezišť soli. Ty v minulosti napomohly k rozvoji ekonomiky, ale dnes jsou především velkým lákadlem pro turisty.
Cesta k solnému jezeru Salinas poblíž osady Pedra de Lume je značená a proto brzy zastavujeme na malém parkovišti. Bereme si věci, platíme 5 Eur a procházíme tunelem do rozsáhlého kráteru bývalé sopky. Ten byl původně celý pod vodou, ale když se tato část ostrova zvedla, zachytila se zde mořská voda, která brzy vyschla, a solný lom byly na světě.
Sůl se zde průmyslově těžila do začátku padesátých let minulého století, kdy se to přestalo vyplácet. V současnosti se těží jen malé množství soli, především pro potřeby zdejší prodejny. Lidí sem jezdí hodně a mnoho z nich si odnáší balíček soli.
V dnešní době se část lomu zaplavuje uměle mořskou vodou a těžbu soli nahradil turistický ruch. Voda je tady údajně až 26 krát slanější než v moři a skoro se vyrovná podmínkám v Mrtvém moři. Díky vysoké hustotě je prakticky nemožné se do vody potopit nebo se snad dokonce utopit. Lezeme do vody a opravdu není jednoduché plavat nebo nohy udržet pod hladinou. Voda tak nadnáší naše tělo i duši.
Voda v jezírcích je hodně teplá a spolu se sluníčkem vytváří zajímavé mikroklima. Lidé, které trápí lupénka, ekzémy či jiné kožních onemocnění, využívají fyzikálních vlastností jezera zejména ke své léčbě. A během své dovolené na ostrově sem jezdí každý den. Ty musí ale omládnout během dovolené. Místní totiž říkají, že 10 minut v tomto jezírku se rovná mínus 10 let. Tak nevím, asi to neplatí pro všechny.
Návštěvníkům jsou k dispozici převlékárny, záchodky a sprchy se sladkou vodou. V případě posledně jmenovaného přepychu je to za 1 Eur. Je také možné navštívit obchůdek nabízející různé suvenýry, především balíčky koupelové a kuchyňské soli. A pro ty, kteří potřebují spláchnout sucho a slanou chuť v ústech, je zde bistro.
Jezero Salinas a vesnici Pedra de Lume spojovala v době aktivní těžby soli stará lanovka, která přepravovala sůl z lomu přes hranu kráteru až na pobřeží. Její pozůstatky jsou dnes zajímavou atrakcí.
Na okraji obce Pedra de Luma hledáme odbočku kolem pobřeží. Naplánovali jsme si dnes ještě dva cíle. Jako první jsme chtěli zvolit žraloky, ale přejeli jsme to. Sice na jednom místě se k nám hrnou místní, ale my máme vsugerováno, že se jedná o nějakou zátoku. Možná je to také tím, že nás na jednom místě zaujaly barvy pobřeží, kterých na ostrově tolik není. Je pravda, že tu krásu doplňuje plastový odpad, jelikož lidé tady patrně neuklízí. Obstarává to za ně vítr.
Nakonec tedy končíme u pohřebiště mušlí, což byl náš druhý cíl. Jedná se o zajímavé místo, kde lze nasbírat celkem krásné mušle. Což také činíme. Brodíme se ve vodě i touláme po břehu a hledáme ty nejlepší kousky.
Poté zkoušíme jet podél pobřeží, jelikož je v mapě čárkovaná cesta, ale brzy jsme nuceni to vzdát. Bylo by to asi náročné, možná vhodnější pro čtyřkolky. Už jednou jsem nás dnes nalákal do neprobádaných částí ostrova, podruhé mi to nevyšlo.
A tak otáčíme a jedeme zpět k žralokům. Zastavujeme ale o kousek dál, abychom se vyhnuli místním naháněčům. Jdeme do vody sami a po chvíli vidíme opravdu ty správné ploutve. Brzy to však vzdáváme, vlny jsou dnes trochu větší, než je záhodno.
Když je klidné moře, tak by měli malí žraloci připlouvat až k lidem a dotýkat se jich. Jejich rodiče jsou někde daleko, tak je to prý bezpečné. Ale věřte jim. Každopádně to dnes nemůžeme zjistit, jelikož vlny nedovolují, abychom šli dál nebo tyto zajímavé rybičky doplavali blíž k nám.
Pokračujeme zpět k Pedra de Luma a kocháme se. Kapverdské ostrovy jsou asi opravdu stále rájem na zemi. Na mnoha místech lze najít ještě nedotčenou panenskou přírodu, průzračně čisté moře i pohádkové pláže bez lidí.
Tak už jsme viděli a zažili, co jsme naplánovali a především zjistili, že i na tak malém, vyprahlém ostrově je toho dost k vidění. Začíná se také stmívat a tak se vracíme do Santa Maria. Poznávací výlet po ostrově Sal skončil. Já bych sice ještě o něčem věděl, avšak Adéla ještě nevečeřela a my už máme také hlad.
Při cestě po ostrově jsme projeli všechny typy komunikací – od čtyřproudové skoro dálnice po písečné pisty v poušti. Nejdůležitější silnice spojuje hlavní město s jihem ostrova a jsou na ní vybudované kruhové objezdy. zajímavostí je, že z nich vždy vedou jen dvě cesty – ta, po které přijíždíme a ta, kterou pokračujeme. Ostrov Sal se na svůj boom teprve chystá.
Další den a vlastně poslední podvečer na ostrově odcházíme objevovat a hledat ještě nějaké nové pohledy na Kapverdy. Pouze tak se nám ostrovy trochu přiblíží a my jim také. Nejprve, kam jinam, opět na molo. Poslední západ slunce a vzhůru do městečka. Ještě se chceme pokochat atmosférou a také nakoupit nějaké drobné dárky.
Po návratu na hotel volíme degustační menu, které se jim opravdu povedlo. Po celou dobu našeho pobytu vařili tak zajímavě a chutně, že jsme neměli potřebu ani experimentovat a hledat něco ve městě. Samozřejmě jsme se při procházkách ulicemi dívali, ale nic nás nezaujalo. Nikde na pláži jsem neviděl grilovat ryby a klasickou restauraci jsem nevyhledal, jelikož v hotelové kuchyni uměli výborně a na několik způsobů připravit rybičky.
Poslední dopoledne odpočívám na pláži a vnímám jeho slabé doteky. Už je tady totiž zase ON. Vlastně je tu pořád. Je tu jako doma, asi se tady narodil. Vítr a Kapverdy jsou nerozluční kamarádi. Občas se mu daří i hlasitě rozezpívat okolí, třeba když žene miliony zrnek písku do moře. Užívám si poslední svoje koupání v Atlantiku v krásné čisté vodě a poměrně velkých vlnách. Než odejdu z pláže, uzavřu kousek moře v sobě a budu se snažit ho tam udržet ještě nějakou dobu.
Na letišti tentokrát probíhá odbavení v pohodě a docela rychle. A tak brzy sedíme v hale a pozorujeme na jedné ze dvou obrazovek údaje, které jsou lehce nevěrohodné. Čas, který tam svítí, nesouhlasí s tím, který je uvedený na letence. Současně s námi odlétá například letadlo do Hamburku a patrně jim tam někdo chybí, jelikož několikrát vběhne do haly pracovník letiště a vyvolává „Hamburk, Hamburk“.
Je jasné, že nás také nemine zpoždění, a tak nezbývá čekat. Uletět nám to ale nemůže, jelikož u jedné z obrazovek stojí posádka našeho letadla. Patrně se tady střídá s tou, která přiletěla z Prahy přes ostrov Boa Vista. Kapitán kroutí hlavou a nakonec něco říká posádce a odcházejí. Stála tam s nimi nějaká paní a tak se jí jdu zeptat. Dozvídám se, že to je manželka kapitána. Ten prý již nechtěl čekat a tak řekl, že to jdou prorazit, jelikož se potřebují připravit na let. Zajímavé poměry panují na zdejším letišti. Nakonec jsme ale odletěli a za krásných šest hodin přistáváme v Praze, kde nás pomalu vítá zimní půlnoc.
Co je na Kapverdách nejlepší? Pohoda a božský klid, přičemž se jedná o časově i finančně dostupnou exotickou destinaci, která ještě nepodlehla masové dovolenkové turistice. Člověk si tady odpočine, vyčistí hlavu a přitom může spatřit i zajímavé věci.