Šumava – nouzová nocoviště 2

Cestopisy

Jezero Laka • Fotografie (6) • Foto: negoya

Vstoupit do fotogalerie (6 fotografií)

Františkův most

Prášilský bizon

Vstoupit do fotogalerie (6 fotografií)

Konečně jsem se dostal k tomu, abych prošel i druhou část Šumavy z druhé strany. Opět jsem se vypravil v druhé polovině září, tentokrát jsem však nechal přítelkyni doma a vyrazil jsem s kamarádem. Naše cesta začala v Praze, dopoledne jsme vyrazili do Železné rudy, kde jsme nakoupili zásoby. Po nákupu jsme vyrazili po červené značce směrem na Jezero Laka. Cesta nahoru není nijak zvlášť zajímavá, ani zábavná, zvlášť když vám celou dobu prší, ale s kamarádem jsme celkem zvyklí na nepohodu, takže jsme šli rychle a zvládnuli to asi za dvě hodiny. Původní plán byl přespat na nouzovém nocovišti kousek dolů od jezera, ale protože bychom si tím celkově zašli, rozhodli jsme se přespat na verandě lesnické boudy kousek od jezera. Nepřestávalo pršet, takže jsme prohlídku okolí a jezera nechali na další den.

Františkův most • Foto: negoya

Ráno počasí nevypadalo o moc líp, ale než jsme se nasnídali a zabalili jsme, přestalo pršet. Poté, co jsme se pokochali jezerem, jsme konečně vyrazili. Nejprve jsme to střihli na rozcestí Františkův most, kde jsme chvíli váhali, jestli by nebylo lepší si zkrátit cestu po zelené na Poledník. Nakonec jsme se hecli a pokračovali do Prášil. Musím říct, že mne Prášily příjemně překvapily. Čekal jsem malou vesnici, kde nebude skoro nic, ale kromě nespočtu hospod a obchodu tu najdete i botanickou zahradu u které chovají i bizony. Nakonec jsme se tam zdrželi skoro hodinu, ale čekal nás 400m stoupák na Poledník, takže jsme radši vyrazili, abychom stihli dát oběd nahoře. Cesta na Prášilské jezero je mírně do kopce, a když se namotivujete pohledem na jezero, cesta vám uteče jako nic. O poznání horší byla cesta na Poledník. Bylo jasný, že z rozhledny nebude vidět prakticky nic. Krpál nahoru nám dal trochu zabrat, ale nahoře jsme byli příjemně překvapeni kioskem. Nahoře dost foukalo a k tomu se přidal déšť, takže polívka přišla vhod. Při čekání jsme zdlábnuli ještě chleba s paštikou a pak čekali, až se to nejhorší přežene. Když se tak konečně stalo, vyrazili jsme. Hned za první zatáčkou nám ale narušil plány zátaras. Lesník nás dál nepustil a doporučil nám to obejít po zelené a následně si to zkrátit po neznačené cestě směrem na modrou. Naštěstí se ta neznačená cesta nedala minout, takže jsme to nemuseli obcházet až přes Bavorskou cestu. Na rozcestí Tmavý potok jsme se vrátili na červenou a pokračovali po asfaltce vedle Roklanského potoka. Konečně trochu odpočinková cesta pěkně po rovině, takže jsme znovu nabrali tempo. Když jsme dorazili na nouzové nocoviště Modrava, náš cíl cesty, řekli jsme si, že nám pořád ještě zbývá dost času, takže jsme dali sváču a pokračovali směrem na Pramen Vltavy. Kousek za Modravou jsme chvílemi měli problém určit, kam pokračuje červená, ale nakonec jsme to nešli a mohli jsme pokračovat na Černou horu. Kousek pod vrcholem (na ten bohužel cesta nevede) je vyhlídka. Obloha se už trochu vybrala, a ikdyž mohla být lepší viditelnost, bylo to o poznání lepší než na Poledníku. Pomalu se začínalo stmívat, takže jsme si řekli, že bude lepší přespat v altánu u pramene Vltavy. Protože obloha byla čím dál tím jasnější, raději jsme postavili stan, aby nám nebyla taková zima. Přiznám se, že jsem byl dost unavenej, takže jsem byl rád za večeři a spacák. Celkem jsme ušli asi 43 km (11h).

Prášilský bizon • Foto: negoya

Celou noc bylo tak okolo nuly, ale naštěstí jsem byl moc unavenej, než abych neusnul, takže jsem se vyspal poměrně dobře. Rozhodli jsme se vstávat brzo a dohodli se, že nemusíme nikam pospíchat. Vyrazili jsme, a jak jinak: začalo pršet. Déšť sice nebyl moc intenzivní, ale na druhou stranu neustával. Nejdřív jsme vyšli nahoru na Bučinu a dál jsme pokračovali přes Chaloupky a Knížecí pláně k bývalému kostelu. Cesta pak byla téměř po rovině, takže jsme se pohybovali dost rychle. Bohužel to bylo až tak rychle, že jsme sešli ze značky. Bylo to trochu blbý už jenom proto, že jsem několikrát pronesl: „tady už to znám“. Stalo se to za rozcestím Nad Točnou, chvíli jsme se motali po lesních cestách sám ani nevím kde, ale když jsme se dostali na zelenou tak jsme si řekli, že to vezmeme po ní. Zelená vedla po asfaltce a alespoň přestalo pršet, takže se nám šlo o moc líp. Když jsme došli do Strážnýho, tak jsme se shodli na tom, že když je náš cíl v Novém údolí, už jsme toho zvládli dost. Měli jsme kliku, že jsme tam byli dost brzo na odpolední bus, který nám jel až domů. Nakonec jsme ten den nachodili jen asi 20km (4:30h). Celkově to stálo za to a přemýšlím, že se ještě někdy vydám na západ od Železné Rudy, ale to zas jindy.

Poslední aktualizace: 10.10.2014

Šumava – nouzová nocoviště 2 na mapě