Šumava, rok nula po sametové revoluci. Retro 1990. 2.díl. Přes šumavská jezera za Želenou Rudu

Z prvního seníku v bývalém zakázaném pásmu, do růžova vyspaní vyrážíme po trempské snídani, krásnými panenskými lesy dál. Zažíváme absolutní pocit svobody. Zatím na JZ. V lepším směru nic nevede. U neznámého potůčku se oplachujeme a doplňujeme vodu. Tehdy neznačená cesta, mírně stoupá.

Po necelém kilometru odbočuje do prudšího svahu vlevo schůdná pěšina. Míří vhodnějším směrem, tj. na jih. Brzy poté více na JV. Po 700 m už nás stoupání moc nebaví. Myslím, že do takového kopce by křivolakou pěšinkou nikdo s 20kg batohem moc spokojeně neklusal.  Naštěstí narážíme na lesní cestu s podstatně menším stoupáním a lepším směrem na východ.

Podle naší mapy „světa“ by měla teoreticky mířit skoro k Černému jezeru. Jenže se pomalu stáčí až moc východně. To se nám moc nezamlouvá. Nemáme však moc na vybranou. Na mapě 1:100 tis. z r.1975, a v krajině bez značek, není co rozumovat. Po 2km narážíme na tzv. signálku doprava. Cesta jako podle pravítka, ale dovrchu a mírně jihozápadně.

To je pořád nějakého šplhání. Tato nepříjemnost trvá téměř půl hodiny. Nahoře čeká překvapení. Zprava nás kříží solidní lesní cesta s cedulemi hraničního pásma. Kde jsme z něj vyšli, nevíme. No bodejď, když kličkujeme zvířecími stezkami. A na hrubé mapě těžko odhadneme, kde právě jsme.

Odbočujeme tedy na ni. Měla by mít směr k prvnímu jezeru. Hlavně že se jedná o rovinku. Za 10 minut se před námi otevírá výhled na tajuplné Černé jezero. Hurá. Trefili jsme se. Jezero opředené mnoha pověstmi, starými i relativně mladšími, konspiračními. Komunistické ministerstvo vnitra v r.1964 zde lovilo „bedny s tajnými dokumenty“, aby oblbnulo západoněmecké agenty i naše obyvatelstvo.

V současnosti je tu frekventovaný Václavák. Tehdy nádherná, zadumaná klidná vodní hladina, orámovaná tmavými lesy. V naprostém tichu. Jen vysoko nad námi lze zahlédnout kroužícího dravce. K jeho hladině byl kdysi přístup zakázán a zadrátován. Státní hranice je totiž odsud pouhé 3km.

Dokonce zde objevujeme konec zelené TZ, která je i na naší mapě. Na protilehlém konci, blíže státní hranici, končí jezero prudkou skalní Jezerní stěnou.

Po krátkém odpočinku popocházíme ke druhému, romantickému Čertovu jezeru. Hubokému jako 12 patrový panelák. Vytvořil ho čert svými drápy, když se bránil utopení.

Odsud do Železné Rudy kam míříme, žádná přímá značená cesta podle naší mapy nevede. Objevujeme však jakousi cestu směřující na JV. Ta by nás tam zavést mohla. Skutečně to tak je. Původní zákazové cedule nám mizí napravo v lese. Ostnaté dráty s izolátory jsou už pryč i tady.

Po 4km klesání, před Železnou Rudou, klesneme prudčeji a po čtvrthodince nás cesta nakonec vyplivne o 250 metrů níže u silnice na kraji města. Vyplivne proto, že se zároveň dává do deště. Vytahujeme ponča. Chvátáme se ukrýt do nějaké hospůdky.

Nalézáme ji až téměř na opačné straně Železné Rudy. Tenkrát tady nebylo hospodsky tak živo, jako v době současné. Pohraniční městečko, na silnici končící u hranic, odkud se nikam nemohlo.

V malém, plném lokálu hospůdky, dáváme dva kousky a doplňujeme vodu. Už daleko nehodláme jít. Jen k první příležitosti na přespání. Což znamená střechu, nebo hustý horský smrk. Stan jsme nikdy nenosili. Zbytečná váha. Stejně toho taháme dost.

Ze zahulené hlučné hospody stoupáme silnicí na SV. Jinou možnost lepším směrem jsme nezjistili. Po pravé straně lemují silnici jen neprostupné houštiny a les. Musíme jít až k nějaké odbočce. Déšť je vytrvalý. Naštěstí dobře známe poučku, kterou zná málokdo. A sice, představte si, člověk je ve vodě nerozpustný! My to už léta víme, a máme prakticky ověřené.

Po ¾ hod se na nás usmívá za krajem silnice stará stodola. No nádhera. Slámy na zemi tak akorát a plno prostoru na rozvěšení mokrých svršků k sušení. Jenom mně, čeká nepříjemné rozčarování. Nechal jsem v hospodě foťák.

Letím v tom dešti dolů těch několik km jako o život. Vpadnu do hospody. Náš stůl už samozřejmě obsazen jinými hosty. Vrhám se ke svému místu, chlapovi zpod zad vytrhávám foťák pověšený přes opěradlo a letím bleskově nazpět. Za mnou zůstaly vytřeštěné oči a protáhlé obličeje. Hned se mi těch pár kiláků do kopce krásně mazalo. Ostatně bez 20kg batohu je to hračka.