Šumava, rok nula po sametové revoluci. Retro 1990. 1.díl. Hojsova Stráž – před Černým Jezerem

Tento cestopis věnuji in memoriam mým kamarádům Jirkovi a Petrovi a děkuji jim za společně prožité neopakovatelné chvíle.

Konečně jsem se po delším období nutných údržbových a jiných prací dostal na chvíli k dokončování pořádku ve svých archivech. Tedy hlavně v obrazových dokumentech. Pravda, ty nejstarší jsou kvůli sešlosti nepublikovatelné. Avšak zaujal mě rok 1990. Byl to po roce 1989 zlomový rok i v cestování.

Zatímco předtím jsem se proháněl, omezen ostnatými dráty, jen na území naší republiky a dnešního Slovenska, navíc procestoval jen Polsko, východní Německo, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Aspoň jejich nejkrásnější místa přírody a občas i měst, či dalších památek.

Jakmile okovy spadly, prvně jsme s kamarády vyrazili na území pro nás neznámá, a civilní nohou u nás nenavštívená. U nás doma. Zní to divně. Do dnes na to nemohu zapomenout. První naše kroky vedly hned následující rok, tedy v září 1990 přes dříve zakázaná pohraniční místa. Začali jsme Šumavou. Byli jsme na nikým nenavštívená území děsně zvědaví.

Dnes to mladší nepochopí. Velká část Šumavy byla někde i desítky km od hranic naprosto panenskou přírodou. Ozbrojení hlídači i s ostnatými dráty už zmizeli, takže jsme šli naprostým tichem nedotčenou přírodou bez lidí. Úplně svobodní. Žádné auto, nebo motorová pila, ani letadlo nerušilo velebný klid.

Po cestách se neproháněli cyklisté, ani skupiny turistů. Krása. Jaká už nikdy nebude. Jen my a lesy, louky, slatě. Jistěže nás tížily batohy nacpané zásobami a vodou. Bylo nám jasné, že nepotkáme žádná obydlí, natož hospodu.

Bohužel se zachovalo málo fotek. Barevný film a zejména fotky, byly tehdy drahé. Neexistovalo neomezené focení digitální. Muselo se drahým materiálem šetřit. Nicméně zůstalo to všechno aspoň v našich hlavách.

Nuže, vystupujeme ve druhé polovině září r.1990 z vlaku na nádražíčku Hamry-Hojsova stráž. Vybaveni jen hrubými a komunistickým režimem záměrně v pohraničí nepřesnými papírovými mapami. Navíc v hrozném měřítku. Není tu místo na líčení hororových příběhů o nešťastnících toužících po svobodě, kteří byli v lepším případě jen lapeni v hlubokém lese, myslící, že už jsou na území jiného státu. To, pokud zůstali naživu.

Pro ilustraci přesnosti dřívějších map v pohraničí musím předeslat historku z konce 60tých let, kdy jsme s kamarádem objížděli tehdejší hranice na motorce. Měli jsme v plánu objet celou republiku co nejblíže podél státních hranic kvůli tamější méně navštěvované přírodě.

Právě pro Šumavu byla námi vytipována cesta běžnými silnicemi. Měli jsme spočítaný benzín v nádrži k určité benzince. Blízko hranic jich totiž bylo poskrovnu.

Cestou nás pojednou zaskočila zákazová značka do vojenského prostoru. 15 až 20km od hranic.  Na normální okresce, dle automapy. Měla nás zavést do obce s benzinovou pumpou. Odbočením do vnitrozemí by nám benzín nevyšel. Museli jsme to zkusit projet.

Po několika kilometrech lesem před sebou vidíme vesnici s kostelem na vršku. Výborně. Už jsme za tím. U prvního domku však sedí voják s červenými šňůrami dozorčího. Navzájem jsme na sebe vytřeštili oči. Okamžitě jsem dal plný plyn.

Dozorčí ovšem skočil na Jawu 350, před kterou jsem se svou 150tkou, a ve dvou, neměl moc šancí. Nakonec nás zastavily schody k onomu kostelu. Tam jsme byli dostiženi. Marně jsem se oháněl oficiální automapou, kde byla silnice legálně vyznačena. Nakonec to uznali, zejména když zjistili, že bychom se s prázdnou nádrží zpátky nedostali. Eskorta nás pak doprovodila přes vojenskou vesnici až do oné dědiny s benzinkou.

Tak tenkrát mapy v pohraničí lhaly. Nejen u nás. Podobně jsem byl v těch dobách také vyslýchán v Bulharsku nedaleko Tureckých hranic. Nakonec jsem vyhrál malý televizor. Aby mně zavřeli ústa po tom, co jsem to opatrně, ale přesto rýpavě popsal do jakéhosi článku o cestování. Také jsem tenkrát jel podle oficiální mapy.

To jen vysvětlivka pro mladší ročníky co tehdejší svět socialistického tábora nezažili.

Ale k Šumavě. Z nádražíčka Hojsova Stráž se snažíme jít na jih. Na tehdejší mapě 1:100 z r.1975 žádná cesta tím směrem není. Volíme tudíž jakousi neznačenou úzkou lesní cestu zhruba oním směrem, stáčející se vzápětí na JV. Chceme nějak prokličkovat k Černému a Čertovu jezeru. Využíváme jakoukoli neznačenou cestu, čí pěšinku, která by nás v tomto kurzu mohla podle buzoly zavést.

Překračujeme Úhlavu, zde teprve potok. Za ní stoupáme o 90° vpravo, téměř na západ. Za nedlouho se konečně stáčíme ke kýženému jihu, ale do kopce.

Na okraji bývalého zakázaného hraničního pásma nacházíme za clonou nižších smrčků krásný seník. Už nikam dál nemusíme, tady máme skvostné suché, pohodlné a měkké spaní. Kdoví, kdy bychom našli něco podobného.

Seníků byla tehdy Šumava plná. Všechny nacpané senem. Dlužno dodat, že se tenkrát nezamykaly, a zvaly k přespání. Vojenské lesy o celou oblast skutečně vzorně pečovaly. Všude pořádek. Inu žádný bordelářský jakokoturista se sem předtím nedostal.