Šumava, rok nula po sametové revoluci. Retro 1990. 4.díl Přes Křemelnou

Nezapomenutelný nocleh v tomto perfektním seníku nelze vymazat z paměti. Zřejmě jsme spali v dnešní první zóně NP. Obklopeni krásou, kterou už asi dnes zase málokdo uvidí.

Večer nám na dobrou noc zatroubil jelen. Nejen to. Troubili na sebe celou noc. Jeden zatroubil a druhý mu z větší dálky odpovídal. Řeknu vám, kdo ho neslyšel troubit blízko, tak to je síla. Takže ze spaní moc nebylo a ráno jsme si přispali. Jak říkám, panenská příroda. Se vším.

Kolem osmé začíná drobně pršet, tudíž se nám odsud nechce. Rozhodujeme se ještě chvíli tu lenošit a relaxovat. Aspoň si Petrovy nohy odpočinou. Těžko se nám odpoutává pohled od úžasného panoramatu.

Tak nádherný hotel s rozhledem se málokdy zadaří. Ležíme na seně a paseme se dalekými výhledy. Vůbec se nám nechce z teplého, suchého a měkkého pelechu. Nemůžeme tu však strávit týden.

Od seníku se později vracíme na vojenskou silničku a k blízké zatáčce, kde se stáčí maličko k jihu. Tady ji opouštíme a zahýbáme naopak doleva lesní cestou na sever. Dnes už ani nevím, proč jsme nezamířili na jih do větší divočiny. Každopádně tu pořád nejsou žádné označníky. Možná jsem si chtěl zopakovat Vydru a současně ji ukázat kamarádům. Tam se tehdy ale mohlo normálně. Kdybych viděl do budoucna, naplánoval bych tenkrát celkově trasu určitě jinak. Netušili jsme, že brzy za námi zaklapnou dvířka a už se sem zase nedostaneme.

Zatím jsme však stále ve vojenském prostoru. Nikde tu ve štavnaté zeleni nesvítí bílá skvrna odhozeného kapesníku, se kterým tu bude příroda bojovat desítky let, než se rozloží.

Cesta je nic moc, až se ztratí nadobro. Znovu jsme tedy mimo oficiální cesty, prodíráme se tedy přímo za nosem směrem, kde bychom měli někde narazit na říčku Křemelnou. Klesání by mohlo potvrzovat správnost úvahy o směru k vodnímu toku.

Po chvíli bojujeme s podmáčenou loukou, klesající už viditelně ke Křemelné. V bujné trávě není vidět, kam člověk pokládá nohu. Přestože se snažíme postupovat po drnech, vesměs všichni nabíráme vodu. Dvacet kilo na zádech nás do ní tlačí. Zatáčíme do míst méně vodnatých. Ke Křemelné se zde ale stejně dostat nedá. Musíme ji trochu obejít, tak ji sledujeme na sever.

Nakonec se nám ji daří zdolat po kmenech.  A jsme u ní. Křemelná, kouzelná perla přírody ležící v krásné poloze. Nádherné meandry, tichem pobublávající říčka, volná příroda. Nedotčená krajina. Jen občasné žbluňknutí nohy do vody v ukryté prohlubni.

Ke vzájemnému překvapení tu však pojednou na druhém břehu narážíme na dva myslivce. Moc z nás radost nemají, cítili se tu určitě naprosto bezstarostně. Možná jsme jim překazili lov.

Navzájem se zdravíme v této jinak široko daleko liduprázdné končině, a vylézáme na blízkou cestu. S botami se nezdržujeme, voda časem stejně sama zmizí.

Po překonání toku stoupá stezka směrem ke stejnojmennému vrchu, 1.125m vysoké Křemelné. Cesta naštěstí nahoru nesměřuje. Rozumně ji obtáčí a vede ve správném kurzu.

Postupně míjíme další dva skryté seníky a znovu spatřujeme říčku Křemelnou. Ta si mezitím kličkovala v širokém oblouku jižně od nás. Pokračujeme kolem několika míst s pěknými výhledy na její kroutící se tok. Těmi se s ní i loučíme.

Po dvou kilometrech se za hustým smrčím skrývá před běžným zrakem další seník. Od cesty viditelný jen našima vycvičenýma očima. Zase jsme si procvičili intuici v hledání podobných nocleháren. Vypadá slušně, takže se ubytováváme. Už je čas.

Ráno nám zbývá od úbočí vrchu Křemelná už jen klesání lesem, s prudším závěrečným sešupem ke kamennému Paštěckému mostu. Na naší mapě samozřejmě nevyznačenému a tím také neočekávanému. Tímto břehem končil vojenský prostor. Most se klene nad peřejemi divoké řeky Otavy, oblíbené vodáky a fotografy. Nádherná divoká horská říčka, zběsile uhání přes velké balvany. No, nefoťte ji.

 Za mostem, kde zahýbáme doprava, je konečně oficiální turistická cesta s červeným značením. Tím si ověřujeme svou pozici na naší nedokonalé mapě. Odsud se podle peřejnaté Otavy vydáváme pohodlně silnicí vpravo směrem ke známé Čeňkově pile.

Koryto plné bílých, ohlazených balvanů skvěle zapadá do kulisy okolních statných zelených smrků. V místě, kde voda zrovna nepění je vidět její hnědé zabarvení vlivem rašeliny. Proti proudu o kousíček dál, za přítokem naší staré známé Křemelné u Čeňkovy pily, Otava ztrácí své jméno a nazývá se Vydrou.