Syrakusy, antický Neapolis.

Psát o historii jednoho z nejstarších měst na Sicílii je tak trochu nošením dříví do lesa. A tak jen ve stručnosti ta nejzákladnější data. Město bylo založeno kolem roku 730 p. n. l. řeckými osadníky z Korintu. Již od svého počátku se výrazně rozvíjelo a postupně přestávalo být závislým na Korintu a začalo silně zasahovat do ovládnutí obchodu v této oblasti. Za poměrně krátké období se Syrakusy staly nejpřednější sicilskou kolonií a určovaly vývoj ve velké části Středomoří. Vládci města bylo povětšinou despotové a tyrani, kteří dokázali prosazovat své zájmy všemi prostředky. To se nemohlo líbit protivníkům a tak za vlády Gekona, v roce 480 p. n. l., došlo na bitvu s Kartaginci. Ti byli ve známé bitvě u Híméry poraženi. Mezi léty 415 až 413 p. n. l. oblehli město Athéňané, kteří tady také skončili s drtivou porážkou.

Následná dvě století patří v dějinách města k těm nejvýraznějším. Město se rozrostlo a dělilo se na pět částí. Nejstarší Ortygie na ostrově, Neapolis na hoře Temenite, Epipoli, Achradina a Tyche. Ve městě tehdy žilo kolem 300 000 obyvatel. Místo lákalo i významné osobnosti tehdejšího světa. Lze jmenovat dramatika Aischylose či básníka Pindarose. Na počátku 4. století p. n. l. město několikrát navštívil i Platón. Nejslavnějším mužem jistě ale byl zdejší rodák Archimédes. Město si doslova užívalo své slávy a bylo jedním z center řecké kultury ve Středomoří. Za druhé punské války se Syrakusy přiklonily na stranu Kartága a došlo k osudovému střetu s Římem. Město se dokázalo bránit dva roky a v roce 212 p. n. l. Římané město dobyli. I když zůstaly hlavním městem římské provincie, jejich někdejší sláva se již nevrátila.

K nejvýznamnějším památkám tohoto období patří pozůstatky starověkého města v části Neapolis. Ta se také stává naším prvním cílem při poznávání města. Od nádraží procházíme novým městem a směr nám ukazuje jedna z nejmodernějších staveb města, chrám Madonna delle Lacrime. Město máme za zády a dostáváme se k velkému parkovišti, kam přijíždí jeden autobus za druhým. Kolem je postavený areál krámků se vším možným i nemožným. Jen pokladna nám zůstává utajena. Ta je schována v malém domku nedaleko parkoviště. Milé překvapení je v podobě vstupenky, kterou dostávám po předložení pasu zdarma a platí jen moje žena. Senioři nad 65 let s pobytem na území evropské unie vstupné neplatí. Přes parkoviště přecházíme ke krásným piniím, pod kterými je vchod do archeologického parku.

Prvním objektem parku je malý kostelík, který stojí nad několika oblouky, že to kdysi býval bazén, by mě ani ve snu nenapadlo. Na opačné straně cesty jsou pozůstatky římského amfiteátru. Tady se trošku tají dech při představě, jak obrovská stavba to musela být. Byla postavena v 1. st. p. n. l., je největší na Sicílii a třetí největší v Itálii. Dá se z velké části obejít a pohledy s různých míst jsou jedinečné. Po obvodu stavby rostou nádherné borovice a pod nimi koberce žlutých květů šťavele kozí nohy. Navíc davy turistů většinou procházejí po hlavní cestě a na vzdálenějších místech je skoro prázdno. Další zastávka patří oltáři z doby řeckého osídlení. Ara di Ierone je jedním z největších oltářů své doby. Byl postaven ve 3. století p. n. l. za vlády Hiera II. Jeho rozměry jsou 22, 8 x 198 metrů. Římané nechali postavit velký bazén, který obklopoval celý oltář. Bohužel v 16. století zdi oltáře zbořili Španělé, přesto co do dnešních dnů zůstalo, je při troše fantazie ohromující.

Odtud procházíme do lomů, kde otroci lámali kámen pro veškeré stavby města. Je to rozsáhlý areál, s několika umělými jeskyněmi. Ta nejznámější, kam míří všichni návštěvníci parku, je známá jako Dionýsovo ucho. Její rozměry jsou impozantní. Je 65 metrů dlouhá, 11 metrů široká a k jejímu stropu se naměřilo 23 metrů. Jeskyně má výbornou akustiku a tak není divu, že vznikla známá legenda o tyranovi a jeho vězních. Dno lomu se stalo domovem mnoha zajímavých druhů stromů a keřů. Dozrávají zde pomeranče, k nebi se tyčí štíhlé palmy a borovice. Vše je podrostlé keři a tvoří to neprostupnou houštinu. Několika stezkami se ale dojde do míst, kam málokdo zavítá. Poté již následuje ona pověstná třešnička na dortu, řecké divadlo. Je největším v celé Itálii a v 5. století p. n. l. vedl jeho stavbu Řek Damocopos. Ve 3. století p. n.l., za vlády Hiera bylo rozšířeno a další úpravy byly dílem Římanů. Tak to vydrželo až do 1. poloviny 16. století, kdy Španělé část divadla rozebrali na jiné stavby. Do hlediště se vešlo 16 000 diváků a jeho průměr je 138 metrů. Do divadla jsme vstoupili v jeho spodní části a postupně jsme stoupali až ke skalám nad divadlem. Je odsud nádherný pohled nejen na divadlo, ale i na samotné město. Je toho samozřejmě k vidění mnohem více, ale něco také necháme na fotografiích. Poslední poznámka, v divadle se každoročně konají představení pro veřejnost. V době naší návštěvy se již začínalo s přípravou jeviště.