THAJSKO 2004 - RÁJ I PEKLO II.

AYUTTHAYA

Po dni stráveném v Bangkoku jsme se vydali na sever. Cesta začala v sobotu 18. 12. 2004 v sedm hodin ráno. Ještě jednou jsme se projeli po docela složivých křížovatkách v hlavním městě. Ten den nás čekalo 450 kilometrů. Cesty byly velmi dobré, čím víc na sever, tím byly lepší, až se měnily v docela slušné dálnice (naše D1 by se mohla stydět!) Autobus byl perfektně vybavený, čerstvé květinové věnečky zavěšeny u šoféra na zpětném zrcátku, takže jsme byli chráněni před působním zlých duchů. Trochu jsem to kazila já, protože se přednostně obsadila první sedadlo a nohy jsem si vyložila na skříňku před sebe myslíc, že tak se mi bude dobře sedět a ještě všechno kolem sebe pohodlně uvidím. Náš thajský průvodce to vydržel dva dny a potom mě upozornil, že tím, že mám chodila proti směru jízdy, vlastně urážím Buddhu a vystavuju celý autobus riziku, že se nabouráme. Oni prý jsou od malička cepovaní, aby seděli s nohama přitisknutýma k zemi, tak jim to ani nepřijde. Pravidle zastávky u benzínových čerpadel byly samozřejmé, náš průvodně měl sebou i pomocníka, který na každém zastavení rozdával voňavé ubrousky na utření rukou a malé petky s vodou, abychom dodržovali pitný režim. Každá pumpa byla vybavena obchodem i sociálním zařízením, za který by se nemuseli stydět ani v Západní Evropě.

Po zhruba 90ti kilometrech jsme přijeli do druhého hlavního města nezávislého Siamského království, které bylo založeno v roce 1350 Ramathibodim I., který prchl z Lopburi před epidemií neštovic. Největší moc získala Ayutthaya v 15. století. Na počátku 16. století tudy prošlo mnoho i evropských obchodníků a je jisté, že celá nádhera města pochází právě z jejich obchodů. Evropané, kteří v 17. století navštívili Siam, prožili ohromující krásu královského města Ayuthaya. Bylo tehdy nejen větší než Paříž nebo Londýn, ale působilo jako exotický obraz ze snů množstvím svých kanálů a mostů, 12 kilometrů dlouhými zdmi, obrovským královským palácem stejně jako 29 pevnostmi, 94 městskými bránami a 375 chrámy. Za krále Naraie (1656-1688) bylo hlavní město dočasně přesídleno do Lopburi, protože královští úředníci těžce nesli vliv evropské skupiny na své odvěké obyčeje. V 18. století Evropané odešli a tím začala stopadesátiletá izolace Siamu. Ayutthaya se stala se svými 300 000 obyvateli "zakázaným městem". Definitní konec rozkvětu města začal za barmského tažení od roku 1765, dvouletého obléhání a rabování, které skončilo úplným zničením města v roce 1767. Ti Barmánci jim dávali několik století opravdu zabrat! Stavební památky, poklady i dokumenty se pro 417 letech velkolepé epochy obrátilo v prach a popel. Město obklopují tři řeky – Chao Phraya, Lop Buri a Pasak. K ilustrování složitých časů před zhruba 150 lety, kdy se do Siamu znovu začali navracet angličti dobrodruzi a obchodníci, vřele doporučuji americký film Anna a král.

Kromě tří starých pagod - chedis - které jsou dominantou zřícenin královského města jsme obešli dalších několik chrámů, kterému každému vévodí více či méně poškozená socha Buddhy. Je velmi důležité, jestli Buddha stojí, leží nebo sedí. Pro každou oblast jsou typické sochy Buddhy. Podle toho, jestli se socha usmívá nebo tváří vážně, podle toho, jestli kyne levou nebo pravou ruku, všechno má svůj význam a buddhisté vědí, co to znamená. Podle našeho průvodce má pro Thajce velký význam tzv. Bílý slon. Slon - albín vůbec neexístuje, indický slon ale k stáru získává světlé pigmentové skrvny, a čím více jích má, tím je posvátnější. Anfrický slon je mnohem méně agresivní než slov africký, je menší, pracovitý a společenský. Bílý slon byl také příčinou zániku Ayutthaye. Barmský král si totiž umanul, že bude požadovat od siamského krále bílého slona, který už měl sedm výraznějších světlých skrvn, jinak si ho vezme sám i s městem, město zničí, krále zabije a vyhlásí na celém území válku. Pěkná volba. Král samozřejmě přijal válku. V boji spadl ze slona, zranil se, ale stačil se ukrýt. Když v Thajsku zahyne král, končí i celá válka. Statečná královna, v domnění, že král nežije, se ovšem převlékla za vojáka a v lítém boji rovněž zahynula. Poslední střetnutí v druhé polovině 18. století s Barmou se městu stalo osudným a Ayutthaya je od té doby jen městem duchů...

Ale já jsem ty duchy viděla. Mezi zřícenými zdmi, polorozbořenými pagodami-chedis a bezhlavými Buddhy pobíhaly malé modré thajské slečny ve stejnokroji s tužtičkami a bločky. Zastavovaly turisty a nesrozumitelným jazykem jim naznačovaly, že by potřebovaly něco zapsat do památníčku. Všichni je odháněli, ale já jsem se rozhodla jedné čtveřici vyhovět. Nesrozumitelné slabikování se nakonec ukázalo být "basic english". Děvčátka se všech dotazovala "Do you speak english? "How do you do?" - "How are you?" a "Where do you come from?" Studovala nějakou "basic school" pro zahraniční ruch a učila se v přírodě na praxi, jak konverzovat s cizinci. Byla jsem nadšená. Napsala jsem první do sešitku "Veselé vánoce!", přikreslila stromeček s baňkami, napsala svoje jméno, napsala Česká republika, holky tleskaly nadšením. Bezdrátovou poštou se starým městem neslo, že je tam jedna turistka, která je ochotna psát a kreslit, takže jsem jich nakonec měla kolem sebe skoro patnáct. Jsem mizerná malířka, ale stromečky, lesy, kapry, domečky a kočičky jsem zvládla. Není nad to, když můžeš udělat druhému radost. Thajské studentky se tak upřímně radovaly, že to se v Evropě tak často nevidí. Tady spíš naše omladina všude byla třikrát a od všeho má klíč, takže starší dáma je může těžko ohromit. Tam to bylo tak snadné. (Ostatní turistité německého původu se ošklíbali a kroutili hlavami, proč s nimi vůbec ztrácím čas. Vůbec netušili, o co se ochudili!).

Hlad jsme dostali všichni. Zastavili jsme se v půvabné zahradní restauraci, připravené na další a další autobusy turistů. Jídlo vynikající, pečlivě označena ta velmi Ostrá, vázička z bambusu, všude květiny a květiny... A přímo v živém plotu kolem zahrady - Etlingera, nádherný červený květ, který jsem viděla v tropickém skleníku v Tróji.

Potom jsme pokračovali dále do v minulosti "dočasného" hlavního města - do Lopburi. Toto bylo místo, které často měnilo majitele, kde se setkávali thajští králové s evropskými diplomaty a řeka Chao Phraya přinášela užitek a bohatství. Prvopočátky osídlení jsou archeologicky zdokumentovány již v 6. století našeho letopočtu, o tři století později se zde zalíbilo i Khmérům, kteří si z Lopburi udělali hlavní město své provincie. V dalších neklidných stoletích se podařilo provincii opět vrátit pod Siamské království, čas od času přerušované barmskými nájezdníky. Zde byla udělána také konečná tragická čára pod spoluprací s Evropou, protože zde byl zavražděn řecký cestovatel, diplomat a dobrodruh Phaulkon, který se významnou měrou podílel na rozkvětu Ayutthaye. Turistická prohlídka města je dost složitá. I když má Lopburi asi 22 000 obyvatel, skutečnými vládci města jsou makakové. Mají zde i vlastní Opičí chrám. Obyvatelé s nimi mají neuvěřitelnou trpělivost, na všech domech jsou okna i balkóny zamřížovány, neboť opice jsou velmi agresivní a rády okrádají místní i turisty o jídlo, kamery, kabelky, peněženky, prostě dokonale zorganizovaný gang pouličních zlodějíčků. Obyvatelé města jim sice pravidelně nosí jídlo, dokonce pro ně pořádají i opičí svátky, ale jejich drzost vůči turistům tak vzrostla, že nás naši průvodci ani nechtěli pustit z autobusu, protože opice roznáší nákazy vztekliny v podstatě při sebemenším škrábnutí. Za jejich skákání a vřeštění jsme chrám objeli a vydali jsme se dále na sever do města Pitsanulok, kde jsme se ubytovali v hotelu Amarin Lagoon, uprostřed močálů a komárů. Pozadí hotelu vypadalo jako blata v Anglii, pořád jsem čekala, odkud vyskočí pes baskervillský ... Bazén by prima a večeře také.