Toulky Francií - část 3 (Větrnou Bretaní)

Větrnou Bretaní

Sedíme v autě a přemýšlíme, kam jet dál. Určitě podél pobřeží, ale na jih nebo na sever? Vyhrál to sever. Klikatíme se podél pobřeží. Vůně moře je vystřídána příšerným zápachem. Skrz okénka hledáme, co to tak smrdí, až jsme na to přišli. To hnijí hromady mořských řas vyvržených na břeh. Tak tady se stanovat nedá. Dojíždíme do městečka Quimac. Je tu příjemný kemp a tak pro dnešek naše putování končí. Jdeme na pláž. Jemný zlatý písek hřeje do nohou. Je tu jen pár lidí. A hurá do vody. Brrr. Tak tohle není Středozemní moře. Voda má tak okolo 18°C. Ta teda osvěží. A na deku. Fouká chladný vítr, ale když si lehnu, u země to nefouká. Jéžiši, to je balada.

Druhý den máme velmi jednoduchý program. Koupáni a opalování. Počasí je stejné jako včera. Nemělo by chybu, kdyby nefoukal tak chladný vítr. Je sedm večer sedíme před stanem a po večeři popíjíme zdejší vínko. Naléváme si ho do takových těch hrnků co dostanete zadarmo, když si koupíte tři balíčky kafe. Poblíž nás pozorujeme párek poměrně mladých lidí, Francouzů. Mají jen malinký stan. Mladá žena na trávník rozprostírá menší deku a připravuje večeři. Krájí nějakou zeleninu, teď tam nevidím, protože se otočila. Ani stoleček s židličkami nemají. Večeře je zřejmě připravena, žena odchází do stanu a přináší něco zabaleného v utěrkách. Usedá. Z balíčku vytahuje láhev vína a dvě štíhlé skleničky s nožkou (na šťopce). Nalévá. Oba si připíjejí. Vypadá to velmi krásně, vznešeně. Nemají ani stoleček, ale sklenky na víno si sebou vezmou. Najednou je mi jasné, jakou čest tomu vínu prokazují. Mají k němu úplně jiný přístup a vztah než my. Najednou je mi jasné, že pití vína má svoji kulturu stolování. Koukám na svůj kafáč, pak na ně, a stydím se. My jsme úplný barbaři. Takhle neuctivě se chovat k vínu. Hned zítra se cestou stavíme v obchodě a nějaké sklenky hodné vína koupíme. Alespoň budeme mít památku z cesty.

Přijíždíme do Trévignonu, malé obce na pobřeží, jihozápadně od města Concerneau. Je to tu hezké a tak rozbalujeme tábor v kempu kousek od moře. Vedle nás mají své karavany tři spřátelené francouzské rodiny. Z druhé strany bylo chvíli volno, ale místo už obsazuje německý karavan s manželi středního věku. Se všemi se zdravíme, abychom prohloubili přátelskou atmosféru dýchající z tohoto koutku kempu. Je slunečno, ale stále fouká. Jdeme na pobřeží. Procházíme písčité pěšinky, často ohraničené nízkým drátěným plůtkem. Je to proto, že původní pobřežní porost je již nutné chránit před množstvím turistů. Pobřeží je provoněno zdejšími bylinami. Je to něco jako „makie“ známá z Korsiky, Řecka či Chorvatska. Kořeněná vůně připomíná trochu magi a intenzivně u nás vyvolává chuť na něco dobrého, pikantního k jídlu. Mám hroznou chuť na grilované maso. Mezi skalními výběžky jsou malé písčité pláže. Je tu jen pár lidí. Nedá nám to a jdeme se vykoupat. Že je voda chladnější už víme. Jsme u Atlantiku. Ležím na dece za balvanem, už na mě nefouká a je mi krásně. Pozorujeme sportovce, jak se nechají na svých prknech tahat po hladině menšími padáky, do kterých se opírá ten neposedný vítr. Pěkně jim to sviští. Vracíme se ke stanu. Nad chladným počasím kroutí hlavami i naši sousedé. Němci říkají, že sem jezdí už deset let, ale tak chladné počasí ještě nezažili. Dva malí francouzští kluci našich sousedů, odhaduji je tak na 6 a 5 let, si kopou s míčem. Ten se zakutálel až do našeho stanu. Toho využívá nudící se manžel a snaží se vetřít do hry. Ukazuje klukům, že si s nimi zahraje. Kluci něco odpovídají francouzsky, ale táta jim nerozumí. Odpovídá jim anglicky, ale tomu zase nerozumějí oni. Nakonec vykopává míč k jednomu z chlapců a gesty jej žádá o nahrávku nazpátek. Hoch pochopil. A už se hraje ve třech. Kluci jsou spokojení a táta koukám taky. Hra skončila, maminka volá kluky k večeři. Zaplať Pán Bůh, říká manžel, už nejsem mladík, vždyť oni by mě uštvali. Také si dáváme večeři, povídáme si při vínu a pokuřujeme cigarety. Ochladilo se. Je čas jít na kutě.

Budí nás lomoz od vedle. Je asi osm ráno. Francouzští sousedé se právě vrátili z lovu. Manžel se jde zvědavě podívat na úlovek. Vousatý Francouz se dychtivě chlubí úlovkem. Mají několik červených ryb se světlými skvrnkami a několik ještě živých krabů, kteří se, vysypáni z nádoby, rozlézají po trávě. Muž se ptá, zda to ulovili na udici, protože to sám zkoušel a nechytil vůbec Nic. Odpověď je, že to ulovili ze člunu do sítě, dál od pobřeží. Myslím, že má celá jejich rodina i přátelé dostatek jídla k obědu. Aha! Kluci jsou již vzhůru, stojí před naším stanem a dožadují se u muže hry s míčem. Něco říkají, ale nerozumíme jim. Nedají se odbýt a tak muž, který se právě opět zasoukal do pytle, jen nerad vylézá ze stanu a hra se začíná. Kluci jsou voláni na oběd. My také rychle poobědváme a půjdeme se vykoupat a opalovat na některou z plániček dříve než dojedí kluci. Zítra pojedeme dál.

Je odpoledne. Jsme v malém přístavním městečku St. Marine. V kempu již máme postavený stan a jdeme za hlukem městečka až na náměstí. Právě se koná nějaká slavnost. Zjišťujeme, že je na počest malíře Moneta, který zde zřejmě několik let působil. Je tu mumraj lidí. Občas odněkud zazní hudba a tak jdeme po sluchu. Harmonikářka sedí na zídce, vyhrává si kvapíky a láká tím návštěvníky k místu prodeje krepešových placek. Nás vlastně také nalákala. Manžel ji natáčí na kameru a žena si toho všimla. Je z toho trochu nervózní a její prsty se občas netrefí na správnou klávesu. Zní to falešně. Ale je to jenom na chvilku, už je zase klidná a válí to jedna radost. Placky jdou vesele na odbyt. Občas na chvíli zaslechneme dudy. Opět jdeme po zvuku. V kroužku stojí osm černě oděných hudebníků, až na bílé košile a slaďují si nástroje – dudy, píšťaly a bubínek. Netušila jsem, že se dudy dají ladit. Když doladili, spustili. Nejprve na místě a pak za pochodu ulicemi městečka.

Návštěvu svátečně naladěného městečka ukončujeme prohlídkou originálů akvarelů v prodejně na náměstí a moc se nám líbí. Ke stanu se nám ještě nechce a tak se půjdeme pocourat po pobřeží.

Ráno pokračujeme dál ne sever po Západním pobřeží Francie. No jo! Vlastně už jsme v Bretani. Nikam nespěcháme, je to tak trochu cesta na zdař bůh. Nemáme konkrétní cíl. Kde se nám zalíbí, zastavíme a kemp na noc se vždycky najde. Projíždíme městečko Plozévet. Je tu tržiště plné zboží a lidí. Zastavujeme. Mnoho druhů domácích sýrů, domácích klobás, bloky polovysušeného polovyuzeného masa. Spousta různých drobností, bižuterie, domácí zvířata i rozkládací stoly z domácí dílny, spousta textilu. Je na co koukat. Procházíme dál. Opět se něco děje. Strážníci regulují Dopravu a dohlížejí na pořádek. Vstupujeme do centra dění. Hromada lidí před pódiem. Skupinky mladých lidí různých kultur slavnostně oblečených k tanci. Támhle jsou afričané ve třpytivých kostýmech, na hlavě čelenky s dlouhými pery. Vedle zase tanečníci někde z jižní Ameriky, typuji to tak na Peru, Argentinu, kteří na poslední chvíli ještě pilují své taneční vystoupení. Z plakátu čteme, že zde právě začíná mezinárodní folklórní slavnost.

Odpoledne přijíždíme do dalšího turisticky navštěvovaného místa. Point du Raz je zřejmě nejzápadnějším výběžkem Bretaně i celé Francie. Na skalnatém pobřeží nerostou žádné stromy, jen hustý porost rostlin s tuhými kopinatými pichlavými listy. Na první pohled je vidět, že počasí se tady s tím moc nemazlí. Jdeme z parkoviště k osamocené budově (asi slouží meteorologům, ale nejsem si jistá), kus za ní se tyčí vysoká socha ženy. Možná je to Panna Marie, ale odsud to nepoznám. Stojí čelem k oceánu a vypadá to, jako když očekává nebo oplakává muže - rybáře, až se vrátí z nebezpečné cesty za živobytím. Mraky visí kousek nad našimi hlavami, je šero, moře je šedé, vlny se tříští o skály a dělají kravál. Je vidět, jak voda teče mořským proudem kolem pobřeží. Pár křiklavých racků zmítaných větrem se snaží najít potravu ve vlnách. Zkušenější pak nalétávají mezi turisty posedávajícími na skalách nad vodou. Brrr. Nehostinné místo.

Přejíždíme za „roh“ skalního masivu do příjemné zátoky s pláží. Tady u hladiny téměř nefouká a vlny nejsou tak hlučné. Pozorujeme začínající surfaře, jak to znovu a znovu zkoušejí ve vlnách. Stojí tu i penzion na ubytování.

Vítr od jihozápadu snad ještě zesílil. Už se nám nechce pokračovat dál, a tak hledáme na mapě místo na utáboření hlavně někde v závětří. To by mohlo být při severním pobřeží výběžku Point du Raz, ale blíže k pevnině. Prší. Vjíždíme do obce Beuzec. Je už téměř deset večer a dorážíme do zdejšího kempu. Jen těžce hledáme ve tmě nerozmáčenou plošinku na stan.

Je ráno. Sestupujeme úzkou asfaltkou ze svahu podívat na pobřeží. Je téměř jasno, ale fouká stejně jako včera. Mezi asi dvacetimetrovými skalami pobřeží je menší pláž. Lidé se opalují, brodí se pobřežními mělčinami, ale nikdo se nekoupe. A je nám také jasné proč. Do zátoky fouká a vítr sem hrne až dvoumetrové vlny. Jdeme pěšinou nad skalami a sledujeme, jak vlny narážení do vymletých skal a prohlubní a vydávají až prapodivné zvuky. Voda je někde až bílá od bublin pěny, které proudy opět zatáhly pod hladinu, aby je v dalším okamžiku opět vymrštily na hrany skal.

Támhle se něco děje. Několik mužů stojí na okraji trávy nad skalami, dva z nich jsou policisté, další si něco zapisuje a vedle stojící muž mu vzrušeně něco ukazuje. Opodál stojí kameraman a natáčí. Přicházíme blíž a z druhé strany, abychom lépe viděli. Na skaliskách visí rybářská loď. Vlnobití s ní pohazuje, je velmi zničená. Příbojové vlny zvedají a pouštějí velký dieselový motor. Po hladině plavou části sítí, dřevěné kusy z paluby, lednička, židle a další bordel. Silně tu smrdí nafta. Tak tohle se tu přihodilo! Jsme svědky čerstvě ztroskotané lodi. Na vlastní oči vidím, jak obrovskou sílu má voda. Pokračujeme v procházce ještě asi půl hodiny. Vlny tříštící se s burácením o skály vidíme kam až naše oči dohlédnou. Je to stále stejné a tak se vracíme zpět. Opět se přibližujeme ke ztroskotané lodi. A vidím, že nejsme sami. Přijíždí i lodní jeřáb. Zastavuje v bezpečné vzdálenosti od vraku. Pánové se domlouvají vysílačkami. Jeřáb odjíždí pryč. Usuzujeme, že by manévrování jeřábu těsně u skal za tohoto vlnobití bylo velmi nebezpečné, a tak byla akce odložena.

Druhý den. Vítr neustává, a ještě k tomu je pod mrakem. To je dobrý počas na výlet. Podíváme se do města Douarnenez, centra této oblasti. Také je třeba dokoupit potraviny. Ve městě. Nic tu neznáme a tak jdeme kam nás nohy ponesou. Procházíme podél úzkého zálivu a vidíme tu muzeum lodí. Na mostu přes záliv postávají rybáři a zkoušejí své štěstí. Chvíli na ně koukáme a vítr nám pročechrává vlasy tam a zpět. Pokračujeme. Přes nábřežní zábradlí fotografuji samostatný ostrůvek kousek od pobřeží. Stojí na něm světlá budova, připomínající malý zámek, celá obklopená zelení. Proti modré vodě to hezky vypadá. Vcházíme do uliček centra. Všude plno drobných obchůdků, starších či nových restaurací a hospůdek. Něco tu ale chybí. Je tu mrtvo. Nepotkáváme a nevidíme žádné lidi. Jako když tu nikdo nebydlí. Pomalu se klikatíme k autu a jsme v ulicích úplně sami.

Zítra popojedeme dál. Moc tu fouká a vypadá to na déšť. Třeba narazíme na lepší počasí.

Projíždíme opět Douarnenez, ale pokračujeme ve snaze napojit se na silnici E60. Ta nás dovede do Brestu, který rovněž projedeme. Stavíme svoje obydlí na pobřeží asi 40 km severně nad Brestem. Místo jsme našli na mapě a jmenuje se I´Aber Vrac´h. S počasím jsme to tedy pěkně vymňoukali. Nejen že vítr funí jak blázen, ale ještě do toho občas prší. Je asi 15°C. Kraj pod olověnou oblohou je jedna velká šeď. I přes silný vítr nejsou vlny nijak velké. Je to proto, že záliv je velmi mělký a zaříznutý hluboko do pevniny. Až v dálce jsou dalekohledem vidět velké vlny, tříštící se o skaliska oddělující zátoku od volného moře. Uvnitř zátoky je menší ostrov, na kterém stojí pevnost. Byla postavena na konci 17. století a měla bránit postupu Angličanů, kteří by právě tímto zálivem mohli proniknout hlouběji na pevninu. Jako „aber“ se v bretonštině označuje hluboké nálevkovité ústí řeky, které se mění podle pohybu moře. Při odlivu je v bahně dna jen malá stružka, která se za přílivu mění v širokou řeku. Pokračujeme dál kolem pobřeží. Je odliv a moře do daleka ustoupilo. Vidět je pouze písek, balvany a porosty schlíplých řas. Voda se leskne pomalu až někde u horizontu. V tomto ponurém počasí, je vše tmavé, černé a téměř nebarevné. Kdyby se měl natáčet horor, tak tady by to teď šlo. Právě zde, u severozápadního pobřeží Bretaně je největší rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem v Evropě. Činí až 12 m. Vítr ještě zesílil. Vlaštovky nad pobřežním porostem mávají křídly co mohou, ale stojí na místě nebo je vítr převrací nazpátek. Límec bundy mě plácá přes tvář. Začíná drobně pršet. To nám ještě scházelo. Vracíme se zpět. Stan jsme již za větru stavěli, tak je ukryt za hradbou vysokých hustých keřů. Přesto s ním poryvy kroutí a nadouvají ho. Šňůry vibrují jako struny. Vlézáme do stanu a právě včas. Začalo lejt. Po hodince se počasí trochu uklidnilo. Vylézáme. Roztahujeme slunečník proti již drobnějšímu dešti. Vítr s ním sice trochu mlátí, ale drží. Není co dělat a tak se dáváme do hodování. Lahvička červeného, nové skleničky na nožce, francouzské sýry, místní uzeniny, olivy. No co nám schází. Jsme na čerstvém vzduchu? Jsme. Máme co jíst? Máme. Tak vo co gou. Myslím, že dnes půjdeme brzo spát. Zítra ujedeme pryč z téhle sloty.

Ráno. Dnešní cíl je místo zvané Cote du Granit Rosé. Leží rovněž na tomto severním pobřeží Bretaně, ale dál na východ.

Jízdu přerušujeme ve městě Morlaix se 17 tisíci obyvateli. Leží v údolí a tak tu moc nefouká. Je sice trochu pod mrakem, ale celkem teplo. Na první pohled poutá naší pozornost impozantní železniční viadukt, klenoucí se nad celým údolím. Je používán dodnes. Morlaix je největším obchodním centrem Bretaně. Bylo jím již ve středověku, což potvrzují četné historické stavby, architektonické památky či hrázděné domy.

Na pobřeží vlevo je romantická scenérie skal z růžové žuly. Říkají tomu růžová, ale to spíše okrová barva. Tak to již jsme blízko Cote du Granit Rosé. Máme krásné místečko v kempu. Trochu na kopečku, ale od stanu vidíme pobřeží a moře. Slunce docela pálí, ale v závětří. Na otevřeném místě to rychle chladí studený vítr. Je večer, červánky, romantika. Cestou z Morlaix jsme museli na nákup, protože už docházejí i konzervy. Vybírali jsme pohledem na etikety, protože si Nic nepřečteme. Vzali jsme si dvě. Jedna vypadala jako že je s uzeninou a druhá by mohla být asi kuřecí. A právě tu si teď uděláme. Otevírám pikslu a nahlížím dovnitř. Na povrchu je mastná voda a v ní plave mrkev. Beru vidličku a z hlouby konzervy něco vytahuji. Má to velikost dlaně a třepe se to na konci vidličky. No co to je? Barvu to má šedožlutou, jako by to už někdo použil. Muž se taky přidal a civíme oba. Pokládám to na prkénko a znovu pátrám na dně plechu. A ještě tu něco je. Vytahuji kořist a ono je to stejné. Šup s tím zpátky. Je dost šero. Beru si na pomoc baterku a svítím na tu věc. Nejsou to dršky? (dršťky), ptá se manžel. No jo, má pravdu. A já se tak těšila na kuře. Drškovou polívku bych možná i snědla, kdyby byly na malé nudličky, ale tuhle hrůzu? Co s tím? Už mám velký hlad. Těšili jsme se na teplé jídlo. Sedíme tu před stanem zabalení do bund, neboť stále fouká velmi studený vítr. Už mám úplně zmrzlé ruce. Přece to nevyhodíme, říká muž a přebírá iniciativu. Krájí dršky na malé kousíčky, nudličky, lák vlévá do ešusu ať se vaří, přidává ty kousky, a všechno koření co jsme sebou měli, tedy i papriku, ze zeleniny česnek, cibuli. A je hotovo. Podává mi kouřící misku s jídlem. Mezi tím jsem již nakrájela chléb a můžeme se do toho pustit. Sbírám odvahu. No, je to docela chutné, ale zhasínám baterku, abych neviděla co strkám do pusy.

Jdeme se projít do okolí kempu a podél pobřeží. V ohradě vedle cesty se pasou v hustém porostu dva bílí koně. Pobřeží je členité a tak je na co koukat. Zpátky to bereme zkratkou, protože nastal odliv a můžeme přejít záliv po mořském dně. Bereme plavky a hybaj na malou plážičku v závětří.

Je večer. Trochu jsme to zmeškali. Chtěli jsme vidět skalní útvary ozářené zapadajícím sluncem, ale je pozdě. Už jsou celé ve stínu. Proti zářivému nebi se černají siluety skal a jakéhosi zámečku na ostrůvku. Slunce zapadlo a jdeme si prohlédnout večerní městečko. Ráno. Na chvilku se jdeme mrknout na stejná místa jako večer a odjíždíme dál na východ.