Toulky Francií - část 4 (St. Michal, Utah Beach)
Pobřeží Normandie - vzpomínky a calvádos
Projíždíme městem St. Malo dál na východ podívat se na Le Mont-Saint-Michael (Hora svatého Michala). Tato slavná hora s klášterem leží sice již na území Normandie, ale návštěvníci Bretaně ji nemohou vynechat. Tyčí se v rovinatém kraji a je vidět již zdálky. O jejím věhlasu svědčí i to, že již při příjezdu se tlačíme v koloně mezi ostatními návštěvníky, kteří sem rovněž právě přijíždějí. Není kde zaparkovat. Je tu mnoho ubytovacích zařízení, obchodů a podobně. Klášter je ještě asi 3 km daleko za obcí, ale máme obavu, že přímo u Hory nebude kde parkovat. U jedné z restaurací se právě udělalo místo a tak toho využíváme a zastavujeme. Ke klášteru si ty 2 km dojdeme. Hora je celá obklopena mořem jen za nejvyššího přílivu. Takže je přístupná téměř stále. Až k obzoru se táhne odhalené mořské dno s tuhým pískem a tak je možno si horu s klášterem vyfotit z libovolné strany. Svatá hora je poutním místem více než tisíc let. Na její 80 m vysoké špici byl vystaven nejprve kostel a roku 1084 byla celá mohutná stavba dokončena. Patří k vrcholným mistrovským dílům středověké architektury.
Jsme na pobřeží Normandie, ubytováni v obci Honorine Peters - kemp La Hague. Všude kudy jsme projížděli, ba i v recepci tohoto kempu, všude se nabízí calvádos. Je v mnoha typech provedení, tvarů lahví či různých etiket. Dozvídáme se, že kalvádos je možné koupit i přímo od výrobce. Toho poznáme tak, že na jeho domě je značka s jablkem.
Stojíme na svahu nad mořem a zkoušíme si představit boje při vylodění spojenců za II. světové války. Asi se to představit nedá. Byli tu pro nepřítele jako na dlani. Nasedáme do auta a jedeme se podívat na nedalekou pevnost v Azevil. Skrze okémko okukujeme ubíhající domky podél silnice a nestačíme se divit. Označeno jablíčkem je snad každé druhé stavení. Lidé tu snad mají tuto jablečnou kořalku za národní nápoj.
Po obědě se vydáváme do osady Utah Beach, vzdálené asi sedmdesát kilometrů. Je zde zřízen památník na počest obětem bojů při vylodění a malé muzeum. Prohlížíme si areál a rozhlížíme se, kde je co k vidění. Venku je i pár stolků se slunečníky pro občerstvení a oddech návštěvníků. U něho stojí chlapík a na rožni připravuje nějaké místní klobásy. Je to k nevydržení. Ty klobásy tak nádherně voní, že jsme to nevydrželi a každý si jednu, po 3 eurech kupujeme. Ještě mám boule za ušima. Teprve teď se vydáváme na prohlídku. K vidění je část armádní výzbroje té doby, dobové fotografie a další věci.
Vracíme se z Utah Beach a je krásně. Využijme toho. Rozprostíráme deku na pláži u vody. Bavíme se sběrem všelijakých mušlí a lastur, kterých je tu plno. Začal odliv a je tu docela živo. Přijíždí traktor a po odhaleném dně couvá s přívěsným vozíkem až po „pupík" do vody. Chlapi z přívěsu sundávají člun. Teď na ně moc nevidím, protože je zakryla řada jezdců na koních. Traktor odjíždí. Klesající hladina obnažuje kůly a dřevěné kostry, na kterých „domorodci" chovají škeble. Při odlivu si pak chodí posbírat dary moře. Se zaujetím sledujeme jejich počínání. Přicházejí lidé z vesnice. Pomáhá celá rodina. Po mokrém písku běhá pes. Na starém kole přijíždí paní v důchodovém věku. Má sebou jen igelitku. Ohlížím se na chvíli jinam a paní už má půl tašky. Nasedá a odjíždí. Tak a bude večeře, říkám si v duchu. Rak poustevníček a nějaký jiný malý korýš utíkají mořskou kaluží a chtějí se přede mnou ukrýt do písku. Zaujali mě dvě ženy, které byly mimo kůly a podsady a hrabičkami rozhrnují písek tak do hloubky 5 cm. Koukám jim téměř do ruky. Ženy pochopily mou zvědavost a důkladně mi něco vysvětlují. Říkám česky, že nerozumím, ale jim je to celkem jedno. Švitoří dál a něco mi ukazují. Sbírají tu nějaké mořské šneky velikosti asi vlašského ořechu. Jsem u vody a už sotva dohlédnu k naší dece se slunečníkem, jak daleko již voda ustoupila. Po odkrytém mořském dnu se prohánějí tříkolečkové vozíky s plachtou. Takové plachetnice pro souš. Setkáváme se manželem, který okukoval jinde. Ukazuje na nebe odkud jsme přijeli. Je úplně černé i když na nás ještě svítí sluníčko. Nasedat a zpět do kempu, něco se asi žene. Jsme v kempu, dělá se večeře. Otvíráme tu druhou konzervu a obsah vyklepáváme do ešusu. Je to zelí s kouskem uzeného a kouskem nějakého buřtu. U nás nezvyklá kombinace. Maso dělíme přesně na dvě ještě menší půlky a strkáme do pusy první horké sousto. To je docela dobré. Dokonce velmi dobré. Sos vytírám zbytkem chleba. Ať máme sílu na zítřejší cestu. Bude trochu delší, chceme dojet až do města Calais (Kalé) poblíž belgických hranic.
Prohlížíme bílé vápencové skály pobřeží u Calais. I zde jsou vidět bunkry z války. Břeh se jen mírně svažuje a při odlivu se do dálky ukazuje písečné dno.
Dojíždíme do centra a parkujeme. Náhodou jsme velmi blízko náměstí a k němu také jdeme. První naše pohledy si pro sebe stáhla vlámská renesanční radnice, k níž patří i 75 m vysoká věž s hodinami. Vypadají velmi hezky, je vidět, že je o ně pečováno. Když trochu přimhouřím oči, připadá mi věž s hodinami jako střelec v šachové hře. V zajetí květinové výzdoby stojí před radnicí bronzové sousoší Augusta Rodina známé jako "Občané Calais". Ukazuje vyzáblé a trpící osoby, z nichž navzdory všemu vyzařuje hrdost a odhodlání. Květinová výzdoba náměstí je skutečně velmi působící. Tvarově upravené stromy, květiny tvořící barevné obrazce a ornamenty.
Přes ulici pak je muzeum II. světové války vybudované v bunkru 94 m dlouhém.
Pokračujeme ke hranicím.
Městečko Gravilles je naše poslední zastávka ve Francii. Dovolená končí. Procházíme ulicemi. Vcházíme do areálu připomínající park. Mezi cihlovými zdmi, které velmi připomínají svým charakterem Pevnost Josefov, se líně válí voda. U ní sedí teplem zmožení a líní rybáři. Je to prostě takový líný den. Vstupujeme do pekařství a kupujeme si na cestu pečivo. Do ruky pak něco jako sladký hřeben politý javorovým sirupem. Líně se loudáme k autu. I když se nám dovolená líbí, vždy se tak trochu těšíme domů. Nevíme ani pořádně proč, ale tentokrát tomu tak není. Sedíme v zaparkovaném autě, dojídáme sladký hřeben a máme vyrazit na zpáteční trasu. Jenom tím klíčkem se nám nechce a nechce otočit. Nedá se svítit. Na shledanou Francie, říká táta a otáčí ten klíček. Motor naskočil. Objíždíme město Dunkerque a už nás vítá Belgie. Dálnicí směřujeme na okruh kolem Bruselu a stále držíme směr na město Namur. Nic netuše, že v dvoujazyčné zemi je i pojmenování měst jedou tak, podruhé jinam, vjíždíme dálničním přivaděčem přímo do Bruselu. Přesně to co jsme nechtěli. Po hodině bloudění opět vyjíždíme tam, kde jsme do města vjeli a kontrolujeme směrové ukazatele na posledním uzlu před Bruselem. No jo! Už je nám to zřejmé. Tady se město Namur nejmenuje Namur, ale Námen. Někdy příště už si dáme pozor.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Francie
Půjčovna aut