Toulky Novohradskými horami

Cestopisy

Horní Stropnice - kostel svatého Mikuláše • Fotografie (10) • Foto: neratovak

Vstoupit do fotogalerie (10 fotografií)

Rašeliniště Červené blato

Dobrá Voda - chrám Panny Marie Těšitelky

Vstoupit do fotogalerie (10 fotografií)

Krásu a zajímavosti Novohradských hor jsme se rozhodli poznávat při naší 5-ti denní výpravě do tohoto, kdysi pro nás ne tak snadno dostupného pohoří. Ubytovali jsme se v Horní Stropnici a jelikož jsme zde byli v létě, zvolili jsme ubytování nejjednoduší. Náš stan jsme postavili v místní autokempu Plovárna, který je se svým volně přístupným bazénem chloubou této obce.

S poznáváním tohoto krásného koutu naší republiky jsme začali již při cestě na místo našeho přechodného pobytu. Kousek od silnice, která spojuji Třeboň s Novými Hrady se nachází Národní přírodní rezervace Červené blato. Rašeliniště s mocností vrstvy až 8 metrů bylo využíváno k těžbě až do roku 1910. V padesátých letech minulého století bylo toto území prohlášeno rezervací, kterou je od roku 1983 možno navštívit po pěti kilometrové naučné stezce. Po této zastávce jsme pak již zamířili přímo do Horní Stropnice a po postavení stanu jsme vyrazili na její prohlídku. Obec byla založena na konci 12. století a byla součástí novohradského panství, které tehdy patřilo Rožmberkům. Největší chloubou obce je zdejší kostel svatého Mikuláše. Původně románský kostelík byl postupně přistavován a tak na něm můžeme vidět přístavbu gotickou, renesanční i barokní, což z něj ve finále dělá vcelku unikátní a zajímavou stavbu.
í
Druhý den jsme se probudili do krásného slunečného letního rána a tak jsme podle plánu vyrazili na pěší výlet, jehož cílem bylo poutní místo Dobrá Voda a následný výšlap na nad ní se vypínající Kraví horu s rozhlednou.
Dobrá Voda byla již od pradávna známá svými léčebnými prameny. Poté, co se místnímu pasáčkovi nad jedním z nich zjevila Panna Maria a následně po požití vody z něj došlo k několika zázračným uzdravením, stala se Dobrá Voda vyhledávaným poutním místem. V roce 1708 začala nad zmiňovaným pramenem stavba chrámu Panny Marie Těšitelky financovaná hrabětem Buquoyem. Kromě kostela zde byly vystavěny lázně, škola a zámeček Buqoyů a Dobrá Voda byla povýšena na město. Sláva tohoto místa trvala až do roku 1945, kdy bylo místní obyvatelstvo násilně vystěhováno a většina budov byla zbourána. Současnou podobu získalo toto významné poutní místo při rozsáhlé rekonstrukci v letech 2011-2016.
Po prohlídce chrámu Panny Marie Těšitelky a ochutnání zdejší doopravdy dobré vody jsme pokračovali výstupem na Kraví horu. Vystoupali jsme až do výšky 962 metrů nad mořem a ze zdejší rozhledny se nám naskytl krásný výhled na Novohradsko, Třeboňsko, Šumavu i Českomoravskou vrchovinu. Zajímavé jsou též na vrcholu hory rozeseté žulové skalní útvary, kolem kterých jsme procházeli při sestupu směrem na Hojnou Vodu. Zde nás nejvíce zaujalo krásně upravené místo s kašnou a prostoru dominujícím Zvonem setkávání. Tento volně přístupný, téměř 3 tuny vážící zvon zde byl instalován v roce 2012 a je od něj krásný výhled do kraje na česko-rakouském pomezí.

Třetí den, opět za krásného počasí jsem se vypravili poznávat trošku vzdálenější místa a tak jsme použili auto. Konkrétně jsme navštívili obec Pohoří na Šumavě, odkud jsme podnikli výšlap k trojmeznímu kameni, který vytyčuje historickou hranici Čech, Horních Rakous a Dolních Rakous. Při zpáteční cestě jsme se zastavili v osadě Žofín, z které je to jen kousek k nejstarší přírodní rezervaci na pevninské Evropě, Žofínskému pralesu.
Pohoří na Šumavě je jednou z mnoha příhraničních obcí, kterou potkal smutný osud po roce 1945. Obec, která měla před válkou více jak 1300 obyvatel, kteří žili ve 186 domech byla vysídlena a domy pobořeny. Z původní zástavby zde zbyl pouze kostel Panny Marie Dobré rady. A právě od zajímavě zrekonstruovaného kostela jsme se vydali po zelené značce k trojmeznímu kameni. Přibližně po kilometru jsme ze značky odbočili vlevo a po lesní cestě jsme došli až na trojmezí k baroknímu sloupu, který zde stojí již od roku 1611.
Žofínský prales, jako bezzásahové území založil v roce 1838 hraběcí rod Buqoyů. Nejstarší stromy v pralese jsou více jak 400 let staré. Jedná se převážně o buky, smrky a jedle. pro svou jedinečnost a především kvůli ochraně byl prales v roce 1991 oplocen a znepřístupněn veřejnosti. Do jeho nitra se dá však nahlédnout z cesty, která vede kolem oplocení.

Den čtvrtý jsme se autobusem ze stropnického náměstí dopravili do Nových Hradů. Prohlédli jsme si město s jeho pamětihodnostmi a po červené značce jsme se přes Terčino údolí a kolem středověké tvrze Cuknštejn pěšky vrátili do Horní Stropnice.
Historie města Nové Hrady je písemně doložena roku 1279, kdy město patřilo Vítkovcům. V té době již na skalnatém výběžku nad řekou Stropnicí stával hrad. Ten po staletí procházel složitým stavebním vývojem, který byl narušen událostí z roku 1573. Tehdy na hradě při požáru způsobeného bleskem explodoval střelný prach a objekt bylo potřeba zcela přebudovat. Obnova začala roku 1605, kdy byl hrad v držení posledního majitele Pánů z Růže Petra Voka. Po jeho smrti a vymření rodu pokračuje v jeho díle rod Švamberků. Ten však po pár letech z důvodu účasti na stavovském povstání o svůj majetek přichází a celé panství dostává od císaře Karel Bonaventura Buqoy. Hraběcí rod Buqoyů se pak po více jak 300 let stará o novohradské panství. Od poloviny 17. století byl hrad využíván pouze k hospodářským účelům, neboť Buqoyové si v Nových hradech nechali postavit pohodlnější zámek. Jedním z nejvýznamnějších členů rodu Buqoyů byl Jan Nepomuk Josef Buqoy. Tento absolvent pražské Karlovy university byl velice dobrým hospodářem a měl i podnikatelský talent, z čehož profitovalo celé jeho novohradské panství. Právě jeho zásluhou byla dokončena po více jak 150 letech přestavba hradu do podoby v jaké můžeme tento objekt vidět dodnes. Na popud své manželky Terezie nechal též v údolí řeky Stropnice pod hradem vybudovat krajinný park se spostou romantických staveb a umělým vodopádem. Součástí krásného Terčina údolí je i Buqoyem opravená středověká tvrz Cuknštejn, která byla využívána pro ubytování jeho zaměstnanců.

Pátý den je dnem odjezdu. Zbalili jsme stan, ale nějak jsme se k návratu domů stále nemohli rozhoupat. A tak jsme vyrazili ještě na jeden výlet do nejbližšího okolí. Autem jsme dojeli k hraničnímu přechodu Nové Hrady/Pyhrabruck, odkud jsme se po červené značce vydali kolem krásného Zevlova rybníka k mlýnu, který nese stejné jméno.
Zevlův mlýn byl na Novohradském potoce vystavěn již ve 14. století. Mlýn byl od svého vzniku v držení Rožmberků, kteří ho v roce 1596 prodali městu, které ho začalo mlynářům pronajímat. Mlýn s původně třemi mlýnskými koly byl zcela přestavěn po velkém požáru v roce 1850 do podoby v jaké se dnes nachází. Dnes stále funkční vybavení mlýna, které je možno vidět při prohlídce v činnosti, bylo do objektu instalováno na počátku 20. století.

A právě prohlídkou Zevlova mlýna jsme zakončili náš krásný pobyt v Novohradských horách.