Toulky s Megy VI. samorost

Samorost

Vyrazili jsme sMegy na další krátkou hodinovou, maximálně hodinu a půl trvající výpravu jako každý den. Prošel jsem takhle už skoro všechny cesty vokolí a teď jsem zkusil jednu zposledních. Vlastně to začalo tak, že jsem šel na poštu odnést balíček scínařským zbožím a abych využil čas, vzal jsem ssebou Megy stím, že budeme pak pokračovat vpochodu. Samozřejmě se stala včekárně středem pozornosti. Naivně jsem se domníval, že u okýnka bude prázdno a během deseti minut to vyřídíme. Pošta ale prošla reorganizací, která spočívá v tom, že na naší lubenecké pobočce zrušili jednu pracovnici a změnili otevírací dobu, takže teď je otevřeno jenom dvě hodiny od devíti do jedenácti dopoledne a pak od dvou do čtyř odpoledne, takže je tam fronta velká a neustále. Megy se vtírala postupně ke všem sdychtivou představou, že lidé jsou ti hodní patroni, kteří vás pomuchlují a u toho chlapíka vmontérkách, kterého zkusila jako prvního jí to vyšlo, tak povzbuzena brala jednoho po druhém. Pozitivní vztah ke psům prokázala i krásná Ukrajinka, která přijela před lety do Lubence pracovat a pak se tu provdala a dneska je víc Lubeňačka než rodilí Lubeňáci, i důchodcovský pár byl milý a kdo nechtěl, ten se ostentativně vyhýbal, tak jsem knim Megy nepustil, protože celou dobu byla na vodítku. Pak jsme šli podél silnice kporcelánce, kterou po půl století úspěšného provozu před rokem zavřeli noví majitelé, což je však neuchránilo od toho, aby rok poté nemuseli zavřít celý koncern. U porcelánky jsem odbočil do lesa a šel podél silnice na prahu lesem po asfaltce, která vede do Ležek. Pak mi to ale připadalo monotónní a tak jsem odbočil vlevo nahoru do stráně, po takové lesní cestě, kterou jsem taky ještě nikdy nešel. Stoupali jsme pasekou mezi rašícími malými smrčky, les voněl a cesta se zvolna vytrácela. Chůzi lesem však mám nejradši právě tam, kde končí cesty, protože to je jako bych novou objevoval, něco jako prvovýstup. A jak tak jdu, najednou mě praštilo do očí umělecké dílo. Pařez, který připomínal lidský trup který se rozděluje na dvě nohy a vrozkroku se skromně rýsuje pánské přirození. Vše realisticky ve skutečné velikosti jako důkaz o nevyčerpatelnosti tvůrčí síly přírody. Neodolal jsem a prohlédl si ho zblízka, dokonce i otočil - a zdruhé strany na mě juklo dámské přirození. Pobaveně jsem špalek odhodil a pokračoval vchůzi, ale už vokamžiku, kdy stemným zaduněním dopadl do lesního porostu jsem cítil něco jako zradu. Po pár metech jsem se vrátil, zkusmo si hodil torzo na rameno a když jsem zjistil, že váha je přiměřená ktomu, aby ch jej donesl ksilnici, vykročil jsem pomalu zpět. Mám samorosty rád asi proto, že sám jsem takový samorost. Složil jsem ho u silnice a druhý den práno pro něj přijel autem, oloupal kůru a pustil se do uhlazování povrchu. Způvodního okouzlení toulek jen pro toulky jsem se vrátil kpragmatickému modelu cest objevitelských, jejichž cílem je schrastit něco, co by se doma - nejspíš na zahradě - hodilo.