Třetí den cyklocesty do Polska, Raspenava - Kliczków

Praktické informace a podklady k přípravě cesty viz Rady.

V pondělí jsme se rozjeli sehnat něco k snídani. Jirka navíc objevil za rohem vilku s cykloservisem a prodejnou, kde si opatřil plášť, který jej už první den opustil. V Raspenavě nebylo mnoho stravovacích možností, takže jsme se nakonec všichni sešli u stánku vedle fotbalového hřiště. Po jídle se nám udělala chuť na pivo, ale tu jsme si museli nechat zajít, neboť v pondělí měl asiat v kempu zavírací den. Chtěli jsme se vydat na cestu, ale vyskytl se nečekaný zádrhel. Mezi Zdeňkem a paní vedoucí kempu zaplápolal nesmělý plamínek sympatií (obr. 01) a Zdeněk se zasekl.

Když jsme jej odtrhli, sjeli jsme k říčce Smědé a po jejím pravém břehu jsme po proudu, zelené turistické značce a cyklotrase č. 3016 poodjeli dva kilometry k silničnímu mostu. Tam jsme uhnuli vpravo a začali pozvolna stoupat alejí, z níž byly vidět Jizerské Hory (obr. 02), ke křižovatce se silnicí č. 291, kde jsme minuli památné lípy u křížku (obr. 03), přejeli silnici a sjeli s kopce do Krásného Lesa. Na okraji obce, za železniční tratí, na křižovatce tvaru T jsme uhnuli vpravo a dojeli do Dolní Řasnice ke Smíšence Vlaďka (obr. 04). Vypadala "vybydleně", ale podle veselých tváří přítomných močálů jsme správně usoudili, že je otevřeno a můžeme se zde nadít občerstvení. Od Vlaďky jsme pokračovali údolím říčky Řasnice vzhůru po silnici, projeli esovitou zatáčku (první vpravo) a u odbočky na Hajniště uviděli první silniční ukazatel na Leśnou v Polsku. Zde jsme také potkali cyklotrasu č. 3059, s níž jsme na další odbočce uhnuli vlevo, vyšplhali do Horní Řasnice a sjeli do poslední vesnice před státní hranicí, Srbské.

Hranici jsme překonali údolím Jindřichovického potoka, který se v Polsku jmenuje Miłoszówski (obr. 05) a přijeli do Miłoszówa. Po krásné asfaltce jsme pak dojeli do staroslavného městečka Leśna (22 km), jehož historie se píše od roku 1144 (obr. 06). Přestože můj pečlivě připravený popis cesty byl velmi podrobný, ztratili jsme orientaci už u prvních domů. Naštěstí není Leśna nijak velká, prakticky všechny ulice vedou na hlavní náměstí – Rynek, takže jsme ani moc nebloudili. Shlédli jsme historickou Radnici z roku 1699 a usadili se na zahrádce, abychom okusili polské pivo Tyskie, půllitr za 4 zloté (obr. 07). V Leśne jsme si také já a Zdeněk vyměnili peníze. Jirka nakoupil zloté už v Praze, za což byl terčem mých posměšků, protože nedbal na dlouholetou zkušenost, že nejvýhodnější kurz je těsně za českými hranicemi. Dopadlo to tak, že Jiří koupil doma jeden zlotý za 6,70 Kč, kdežto my v Leśne za 6,80 a terčem jeho málo vtipných žertů jsem se stal já.

Z Rynku jsme se znovu snažili jet podle popisu a zase jsme se zamotali. Nejlepší volbou je opustit náměstí s radnicí po levé ruce, dojet k mostu přes řeku Kwisu, a u něho jet vlevo po hlavní ulici (silnice č. 358). U kostela se přijede na červenou cyklotrasu, která vede z města ven.

Nutno podotknouti, že v Polsku nejsou cyklotrasy v terénu značeny žlutými tabulkami jako u nás, ale čtvercovými značkami se symbolem bicyklu v bílém poli, které jsou namalovány na stromech, zdech, sloupech elektrického vedení apod.

Za můstkem přes Miłoszówski potok odbočuje červená cyklotrasa vpravo na úzkou, příjemnou asfaltku na levém břehu Kwisy. Projeli jsme po ní obec Szyszkowa a přijeli do Kościelniku, kde cyklotrasa přetíná silnici č. 393. Zatočili jsme vlevo, a po silnici a chodnících jsme dojeli do Lubańe, města, které náleželo od roku 1346 až do XVII. století k zemím Koruny České.

V Lubańi jsme poznali, že v Polsku nikoho nepobuřuje ohleduplná jízda na kole po chodníku. Dokonce automobily, odbočující vpravo dávají přednost přejíždějícím cyklistům, tak jako u nás přecházejícím chodcům. Po hlavní ulici (T. Kościuszki) přijeli na křižovatku u kostela, z níž byl vpravo vidět železniční přejezd – ul. Izerska., kde Zdeněk ochutnal polské pierogi, které mu přivodily téměř orgastickou blaženost. Po zbytek cesty pak toužil po polské kuchařce, nic nedbaje našich připomínek, že je už léta šťastně ženat.

Po jídle jsme jeli od restaurace dolů, přejeli další koleje, za nimi vlevo do ulice Torowej a podél zadního traktu nějakého hypermarketu jsme asi po sto metrech přijeli na křižovatku s ulicí Lwóweckou. Zde jsme se dali vpravo přes čtyřproudovou autostrádu a přijeli na most přes mlýnský náhon. To už jsme byli v ulici Róźanej, po níž jsme přejeli Kwisu a přijeli ke kostelu. Zde Róźana odbočuje vpravo, ale my jsme pokračovali rovně, po užší silničce a červené cyklotrase při pravém břehu Kwisy přes Uniegoszcz do Nawojówa Śląskiego. Za ním jsme minuli Dom Pod Sową (obr. 08), kde provozují agroturistiku a je tam snad možno i přespat. Červenou cyklotrasu jsme sledovali, až do města Nowogrodziec (48 km), založeného roku 1202 Piastovcem Jindřichem I. Bradatým na obchodní stezce z Wroclavi do Lipska. Městem jsme sice jeli podle popisu, ale ten nás zavedl do slepé uličky za kostelem. Hladký průjezd by měl vypadat asi následovně: Cyklotrasa přijde nejprve na hlavní ulici (silnice č. 357). Po ní vpravo, a za železničním přejezdem se přijede na okraj historického jádra města. Tam je potřeba jet podle cukrárny s pekárnou (Cukiernia – Piekarnia) pravoúhle vlevo do vedlejší ulice Szpitalnej, která se mírně stáčí vpravo a vyústí do ulice Strzeleckej (silnice č. 357) pod ruiny kláštera Magdalenek z roku 1217. Na snímku č. 09 je pohled přes Trosky kláštera na věž barokního kostela sv. Petra a Pavla.

Bylo pokročilé odpoledne, obloha se začala zatahovat a dusno se stupňovalo. Měli jsme před sebou ještě něco mezi dvaceti a třiceti kilometry do míst, kde jsme neměli vytipovaný nocleh, takže jsme raději mírně zrychlili tempo. O mnoho jsme zrychlit nemohli, protože jsme starší rekreační cyklisté a přílišný spěch by nám mohl ublížit. Na první odbočce pod klášterem Magdalenek jsme zatočili vpravo, po chvíli přejeli říčku Iwnicu a na křižovatce za ní vlevo, zase na červenou cyklotrasu podél Kwisy. Pět kilometrů za Nowogrodziecem jsme v obci Parzyce překřížili silnici první třídy číslo 94 a pokračovali rovně po vedlejší. Po chvíli jsme přejeli po nadjezdu železniční trať, a za obcí Kierźno se dostali nad dálnici. Cyklotrasa nás vedla po nové asfaltce přes Osieczów, kolem Kwisy (obr. 10) a lesem do Osiecznice, jejíž součástí je i zámek Kliczków.

Do Osiecznice jsme přijeli pod hrozivě zataženou oblohou, zdecimovaní dusným vedrem. Cyklocomputer ukazoval 67 ujetých kilometrů. Těsně před mostem je na levé straně areál budov s nápisy, nabízejícími kromě jeho prodeje (na sprzedaż) i ubytování (wolne pokoje). Vešli jsme otevřeným hlavním vchodem a prohledali všechna patra. Některé dveře otevřené, jiné zamčené, sem tam jakási lékařská ordinace, nikde ani živáčka. Celé to působilo děsivým dojmem narychlo opuštěného sanatoria Dr. Mengeleho. Na nocleh ani pomyšlení. Jirka navrhl pátrat za mostem, v centru Osiecznice. Přejeli jsme řeku a vyjeli do kopce, kde jsem se na nejbližší autobusové zastávce zřítil na lavičku. Zdeněk zůstal se mnou a Jirka obkroužil vesnici. Nic! Obloha potemněla a na zem začaly dopadat první těžké kapky, které se na horkém asfaltu okamžitě vypařovaly. Situace začala být vážná. Měli jsme sice vybavení na přespání pod širým nebem, ale v očekávaném lijáku by to patrně nebyl ten pravý posilující spánek. Sjeli jsme potemnělým lesem zpět k řece a zkusili štěstí v Kliczkówě. Po několika dotazech u místních obyvatel jsme v houstnoucím dešti přijeli do bývalého hospodářského zázemí zámku - folwark. V prázdné hospodě nám servírka sdělila, že volné pokoje jsou, ale recepce na folwarku je zavřená a chceme-li se ubytovat, musíme do centrální recepce na zámku, vzdáleném asi kilometr. Lilo jako z konve, přidalo se hromobití a oblohu křižovaly blesky. Chvíli jsme čekali, ale když byl konec přívalu v nedohlednu, zabalili jsme se do pláštěnek a vyrazili do zámku. Do luxusní, naleštěné recepce jsme vešli jako hastrmani. Voda z nás crčela na koberec a za námi se táhly mokré šlápoty. Ani při pohledu na promáčené obstarožní hastroše neztratila sličná recepční glanc a s profesionální elegancí nás ubytovala za 78,- zlotých na osobu a noc, se snídaní v ceně. Zaplatili jsme kartou a odplavali bouřkou nazpět. Pokoj byl luxusní, čistý, s televizí a koupelnou. Osprchovali jsme se, dali v hospodě pivo a spali jako nemluvňata. S hledáním noclehu jsme ten den ujeli celkem 73 km, z Kolína 217.