O prázdninách jsem navštívila tureckou Alanyi. Z průvodce se dovíte, že je to menší letovisko, které se nachází nedaleko od Antalye (tedy nedaleko, jede se tam autobusem přibližně tři hodiny, i když je to kolem 120 km). A menší? Má zhruba 400 000 obyvatel, tzn. že je větší než Brno. Jediné, s čím mohu souhlasit, že je tam velmi příjemné klima.

Město ležící na pobřeží Středozemního moře se rozkládá na malém poloostrově a moře je tam poměrně mělké a neklidné. Proto v okolí města nenajdete žádný obrovský přístav, což vás sice připraví o možnost pozorovat na obzoru obrovité lodě a tankery, zato moře je zde krásně čisté.

Při pohledu z moře vás zaujme silueta pohoří Taurus, které vypadá, jako by se zdvihalo přímo z moře. Samotné město vystoupalo až do hor a mnozí obyvatelé shlíží na město z výšky teras, na nichž stojí překrásné vily. Večer pak můžete z pobřeží pozorovat šňůry světel pnoucích se do výše.

Vysoko ze skály poloostrova hledí na město opevněný alanyjský hrad. Stojí za to nechat se vyvézt nahoru místním autobusem, za který dáte pár drobných a můžete si vychutnat jízdu prudkými serpentinami. Místy má autobus, který už leccos pamatuje a jehož jedinou klimatizací jsou otevřená okna, co dělat. Nahoru ale nakonec dojede a vyklopí vás téměř před branami hradu. Autobusy jsou ve městě důležitým dopravním prostředkem, jezdí naprosto spolehlivě za jednotnou cenu – můžete platit jak v místní měně, jíž je turecká lira, nebo v eurech. Autobus vám klidně zastaví i mimo zastávku, stačí mávnout, a je-li horko, jede klidně s otevřenými dveřmi.

Nás zaujaly hradby, které se táhnou od hradu až k moři v několika řadách. Kdyby vás napadlo jako mě jít cestou dolů po chodníčku kolem nich (představovala jsem si, jak po něm museli pobíhat strážci pevnosti), nedělejte to. Do přístavu nedojdete, skončíte v moři. Raději se dejte nejdřív po silnici mezi stánky s vyšívanými peněženkami, všudypřítomnýma Allahovýma očima a co mě nejvíc zaujalo teplými ponožkami a rukavicemi. V zimě asi od moře nepříjemně fouká 

Po cestě dolů potkáte typické turecké kamenné domky, hospůdky, ruinu mešity i malý muslimský hřbitov. Poprvé jsem ho viděla v Tunisku a fascinovalo mě, že hroby vypadají spíš jako záhony s květinami či ozdobné postýlky. Podél cesty ženy nabízejí čerstvě vymačkanou šťávu z místních nevzhledných, ale sladkých pomerančů. Má to ale podmínku. Musí jít proud a ten v Alanyi často stávkuje. Většina hotelů se zařídila po svém a v momentě, kdy proud vypadne, naskakují automaticky naftové generátory, které sice strašně řvou, ale dokáží na čas oficiální síť nahradit. Po silnici a pak po dřevěném chodníčku dojdete až do přístavu. Cestou navštivte Červenou věž, která přístav hlídá, můžete dojít až k majáku, kam vám dovolí vystoupat. My jsme cestou k Červené věži potkali asi devítiletou dívenku, která mého muže nadchla. Anglicky pozdravila, každému nám podala ruku a požádala nás, abychom se představili, což vzápětí sama učinila. Pak se nabídla, že nám ukáže cestu do přístavu – ten byl coby kamenem dohodil. Odvedla nás vážným výrazem v tváři k nejbližší zatáčce, tak ukázala před sebe a prohlásila: tam a zeptala se, jestli máme nějaké peníze. Za obdrženou liru vážně s úklonkou poděkovala a důstojně odkráčela. Můj muž nesnáší žebráky a somráky, ale vážnost a „obchodní duch“ (jeho slova) dívenky ho uchvátily.

Samozřejmě jsme se vydali na toulky starým městem. Každá čtvrť, někdy i každá ulice tu mají svou mešitu. S hranatým Minaretem, kulatým, nižším i vysokým; každá je jiná a všechny jsou večer krásně osvětlené. Pozorovali jsme, jak se sjížděli muži – opravdu ani jednou jsme neviděli žádnou ženu – k večerní modlitbě. Na kolech, pěšky, hezky oblečení. Nezapomněli provést očistu – tedy řádně umýt nohy a bosky vbíhali do mešity. Pohled na spoustu bot před mešitou mi připomínal některé chodby v našich panelácích, jen trošku ve větším.

Na tradičních turistických tržištích se obchodovalo „tradičně“ – po čem srdce turisty touží. Na tržišti místních to bylo jiné kafe – ovoce, zelenina, kuřata, vše, co hospodyně potřebuje pro přípravu oběda. Na trh jsme zabloudili náhodou, turistickým průvodcům se o nich místní nezmiňují, a dokonce prý občas místo konání mění.

Pobřeží Středozemního moře připomíná Francouzskou riviéru se vším všudy – čistotou, upraveností, krásnými stavbami, širokými bulváry. Nikde nenarazíte na bezdomovce, i když domky na okraji města jsou chudé a lidé v nich žijící bohatstvím neoplývají. Nikdo se nás nesnažil ošidit, nikdo nebyl vlezlý. Nikdo si na mě – blondýnu – nedovolil, všichni se snažili být milí. A protože hlavní cizí řečí, kterou se zde domluvíte, je opravdu ruština, pokusil se manžel rusky koupit od Turka na trhu turecký med. Bylo to jako nosit sovy do Atén. I když obchodník po rusky govoril, co je tureckij med, nevěděl. Zato na tureckaja viagra zareagoval radostně a okamžitě krájel porci. Je to ale úplně něco jiného, než co se prodává u nás. Drahé, ale skvělé. A nejen bílý, ale i červený či zelený turmed je k mání.

Francouskou riviéru miluji, i když bych ji ráda poznala jinak než jako turistka. Ale i na té turecké to bylo krásné. Nebýt chyb cestovky, s níž jsme vyjeli a která nám tím pobyt poněkud znepříjemnila, naší dovolené by nic nechybělo. Původně naplánovaný zájezd do Pammukale jsem díky špatnému naplánování cestovkou oželela – kdo by vstával ve čtyři jen kvůli tomu, aby při výletu na travertinové terasy stihl trhy s kůží. Ale teď už vím, že není problém si tam zajet autobusem, i když je to poměrně daleko.

Tak někdy v Alanyi.