Úchvatný Avignon / Francie /

Dvakrát jsme se vyspali a konečně se vzbudili do správného dne. Bylo 15.července, den přesunu do Francie. Jeli jsme až po poledni, takže bylo ještě

dosti času na balení. Moc věcí jsme zase nebalili ,

vždyť jedeme na letní dovolenou. Hlavně nezapo-

menout již usmažené řízečky a různé sůši, které nám

měli zpříjemňovat dlouhou jízdu na jih Francie.

Ještě jednou jsme překontrolovali naše tašky a vpůl

jedenácté jsme odcházeli zdomova kHlavnímu ná-

draží, místa odjezdu. Byli jsme tam dost brzy,

takže jsme tam postávali zatím sami.

Po chvilce jsme dokonce začali pochybovat, jestli jsme na správném místě. Pak ale došla nějaká paní

a hned se nás ptala, jestli to zde odjíždí do Pro-

vence. Tak jsme se domluvili, že jsme snad na správném místě. Asi za půl hodiny dojel nějaký autobus, ale my jsme stále čekali na ten náš. Mra-

ky se pěkně honily, co chvíli jsme čekali že začne

pršet a autobus nikde. A tak jsme si řekli, že se

zkusíme zeptat vtom autobuse co před chvílí dojel.

A jaké to bylo překvapení, když nám sdělili , že

je to právě on, co nás poveze do Francie. Stačilo,

kdyby za sklem byla alespoň malá cedulka, ale to

by jí tam museli dát řidiči. Ale jak jsme tyto ři-

diče později poznali, ani jsme se nedivili, ze cedulka nebyla. Rychle jsme nastoupili a usadili se do po-

loprázdného autobusu. Za chvíli nastoupil ještě je-

den pán. Bylo přesně za pět minut dvanáct, a my vyjížděli na jih Evropy. Z Prahy nás jelo celkem

dvanáct, ale Pražáci jsme byli jenom my dva. Ho-

nem jsem zapil kynedril, aby mi nebylo na moje dnešní jmeniny špatně. Uháněli jsme na jih Čech.

Akorát se nám sJaničkou moc nezamlouvalo místo, kde jsme doposud seděli. Tak jsme si přesedli

na vyvýšené místo hned za řidiče,kde jsme měli krá-

sný výhled přes čelní sklo autobusu. Cestou jsme v

různých městečkách nabírali další turisty. Všude jsme

však bloudili, jelikož řidiči vůbec nevěděli, kde je

místo nástupu. Tak to bylo například vŽebráku a

hlavně vPísku. Tam nastoupilo nejvíce lidí. Také

tam stál a dohlížel na zdárný průběh nastupování

sám pan majitel cestovní kanceláře Kellner.

Také zde nastoupila naše průvodkyně, která se bude

o nás celý týden starat. Jmenovala se Mirka Ku-

nešová. Ale hned nám sJaničkou vzala vítr z

plachet. Měla totiž nový zasedací pořádek. A tak jsme se rozloučili snašim nejlepším místem vauto-

busu za řidičem. Všichni jsme museli vystoupit a zase nastupovat již podle nového zasedacího pořá-

dku. My jsme dostali přesně ty dvě místa za ři-

dičem, kde jsme doposud seděli. Tak jsme se navzá-

jem sJaničkou štípali, jestli se nám to nezdá. Takovou kliku jsme již dlouho neměli. Byl to přije-

mný začátek naší dovolené. Poslední zastávka byla

vČeských Budějovicích, kde jsme doplnili autobus.

Poslední zastávka vČechách byla vDolním Dvo-

řišti, kde je přejezd do Rakouska.

Přesně vsedm hodin večer jsme naposledy zamávali

naší krásné krajině a vjeli do ciziny, směr Ra-

kouzský Linec. Zajímavostí na cestě do Lince bylo

to, že jsme jeli přesně po cestě, kde roku 1832 byla

vybudována koňská železnice zBudějovic.V Linci

jsme přejeli po mohutném mostě, pod kterým bouřily

vody Dunaje. Dál jsme směřovali na Salzburg. S

Janičkou jsme obdivovali různá políčka a pole po-

setá různými plodinami. Vše bylo jako podle pra-

vítka. Například ani jedna hlavička slunečnice nes-

měla být nakloněná do uličky a pěkně musela stát

vzástupu. Nevím jak to dokázali. Také jsme udě-

lali první zastávku vcizině na záchod u jedné ben-

zínové pumpy. Padesát lidí vyskákalo zautobusu

a vrhlo se na místní záchůdek. Když jsme se zase

všichni sešli pokračovali jsme dál.Všude byly jezírka

a solné doly. Konečně jsme dojeli do Salzburgu, kde jsme přejížděli do Německa. Jelikož již nejsou

celnice, zjistili jsme , že jsme vNěmecku až podle

názvů měst. Uháněli jsme přes Mnichov, dál ke

Švýcarským hranicím. Pak ve městě Bregenz jsme

museli zastavit na celnici. Jelikož Švýcarsko není

vEvropské unii, je zde ještě klasická celnice. Tam

řidiči zaplatili nějaký poplatek a pak už nás pustili

do jejich vnitrozemí. Kousek za hranicemi jsme zase

zastavili na záchodovou přestávku. Přesně u Bo-

damského jezera, nad kterým se tyčili Švýcarské

Alpy. Bylo to překrásné místo.

Místo záchodů se honem všichni rozprchli po okolí,

aby mohli sledovat úžasné panoráma. My nebyli

výjimkou. Náš fotoaparát nezahálel.

Už teď jsme věděli, že jsme na správné dovolené.

Až jsme se všichni tímto fascinujícím pohledem po-

kochali a taky si došli na ten záchod, pokračovali

jsme přes Zurich a Bern a pomalu se přibližovali

knaší vysněné Francii. Ale to jsme museli ještě

objet celé Ženevské jezero, kde se zase tyčily vrcho-

ly mohutných Alp zahalujících se přicházející tmou.

Alpy nás dovedly až do Ženevy, kde jsme konečně

vjeli do Francie a uháněli na Lyon. To už byla

hluboká noc. Zatím jsem nespal a pokoušel jsem se

sledovat další cestu. Zato Janička se tam různě

skládala a překládala a hledala vhodnou polohu na

spaní. Jednu nohu pod sedačkou, druhou na mé no-

hy a už odfukovala. Tam opravdu nebylo kam nohy

složit, kvůli sedačkám, namačkaných blízko sebe.

Noc byla nekonečná , a proto jsme velmi uvítali, když začalo pomalu svítat. Sluníčko se začalo ne-směle klubat a svými, ještě ospalými paprsky osvě-

tlovalo právě námi míjející město Lyon. Kousek

za tímto městem byla ranní zastávka. Padesát

shrbených postaviček se vypotácelo zautobusu, a

snažilo se různě protahovat a dávat svou postavu do

podoby před touto nocí. Ktomu nám také pomohla

káva od řidičů. Pak už jsme, jako všude, obsadili

místní záchodky. Všichni jsme zůstali udiveně stát,

jelikož zde nebyly klasické záchody, ale ty turecké.

Prostě takové ty šlapky. Velmi nás pobavil místní

zřízenec, který po každém použití naběhl na záchod

a začal hadicí snějakou nechutnou desinfekcí spla-

chovat. A tím jsme zapomněli i na noční útrapy.

Den začal zábavně a to byla dobrá správa. Jeli

jsme dál a blížili se do Provence. Cesty byly lemo-

vány jablečnými alejemi a nekonečnými lány vinic.

Co chvíli jsme také zahlédli krásná, fialová levan-

dulová políčka, a také pasoucí se ovečky a kravičky.

Ještě jsme sJaničkou něco snědli kobědu. Dali

jsme si ty řízečky zdomova co vezeme ssebou.

Při posledních soustech jsme již zdálky viděli náš

dnešní první cíl, město Avignon. Stanuli jsme tam přesně po dvaceti pěti hodinách jízdy, od doby, kdy jsme opustili Prahu. Byla jedna hodina odpoledne.

Sluníčko nemilosrdně do nás pálilo, my vystupova-

li a všichni dost unaveni. Ale při pohledu na krásu

města Avignonu a mostu Saint-Bénezet se únava jako zázrakem rozpustila veslunečních paprscích.

Avignon, velké město papežů a po dlouhá staletí jedno z hlavních kulturních center Francie, leží při řece Rhôně a patří mezi jedno z nejnavštěvovanějších francouzských měst. Najdou se zde krásně zdobené paláce, starobylé kostely, kaple a kláštery a písní proslavený Avignonský most. Sídlem papežů zůstal Avignon až do roku 1417, do obnovení jednoty v církvi. První co nás upoutalo, byly mohutné Avi-

gnónské hradby, vystavěné ve 14. století, dodnes obepínají celé středověké město. Přes hrozivě vypadající střílny nikdy nebyly dokonalou ochranou, a to ani v době, kdy jejich část lemoval dnes již neexistující vodní příkop. Krásnou branou vtěchto

hradbách, která se nazývá Porte du Rocher jsme vstoupili do města. SJaničkou jsme se proplétali malebnými uličkami, plné stánků se suvenýry až jsme stanuli na obrovském náměstí, které se jmenuje

place de Horloge , kterému vévodil Papežský palác.

Palác byl původně postaven jako pevnost. Udivuje svou výškou věže kolem 50m a rozlohou 1,5km2.

Náměstí bylo plné turistů a náladu zde vylepšovali

různí kejklíři a hudebníci.Velmi zajímavé také byly

takzvané živé sochy.Ale moc nebyly rády, když je

někdo fotil, hned by za to chtěli inkasovat peníze.

Nejprve jsme se šli podívat do papežských zahrad.Je to obrovský park snázvem Rocher des Doms Sluníčko nás trochu zužovalo, ale to nám nezabrá-nilo obdivovat všelijaké bazénky, kde se proháněli

červené rybičky.Všude byly obrovské tropické borovice.

Odevšad byl krásný výhled na město, na Papežský

palác, ale hlavně na most Pont St-Bénézet, který

se vypínal na řece Rhôně.Na ten jsme se nemohli vynadívat. A nebyli jsme sami. Pomalu jsme obešli

celý park, který byl provoněný různými květy a provensálskými bylinami.Pozvolna jsme se vraceli k náměstí. Než jsme tam došli, ještě jsme se cestou zastavili v románské katedrále Notre-Dame-des-Doms, které vévodí pozlacená socha Madony, ty-

čící se na špici věže.Na prohlídku jsme neměli mnoho času, ale dost nato, abychom si tam vkapli pro-

hlédli všechny ty pozlacené skvosty. Tato katedrála sousedí spapežským palácem do kterého nám právě pani průvodkyně koupila vstupenky, abychom se

pochopitelně podívali i tam, Takže po malém pře-

sunu jsme za chvíli vstoupili do sídla papežů. Vše bylo úžasné. Třeba původní kazetové stropy stojící na

zdobených klenbách. Všude na nás dýchalo 13. sto-

letí, kdy se zde procházeli papežové.

Za těmito tlustými gotickými zdmi se řešily důležité záležitosti náboženské i světské. Hodoval tu dokonce i náš český král Karel čtvrtý . Jeho sochu jsme vbezpočtu tamních soch různých světců také našli. Poslední papež odsud prchl v roce 1403, jednalo se o Benedikta osmého.

Prohlídka paláce končila, ale jelikož tyto vstupenky

platili i na ten proslulý most, tak jsme se tam společně hned vydali. Avignonský most Pont St-Bénézet je proslavený most, postavený ve 12. století, ale po rozlomení v 17. století zůstaly jen 4 oblouky. Kdysi byl 900m dlouhý, měl 22 oblouků a spojoval Avignon s významným novým městem na

druhém břehu Rhony. Na obou stranách byl střežen věžemi. Nikdy nebyl dokončen, takže končí uprostřed řeky.Byly zněj krásné pohledy na řeku i Papežský palác.

Pak jsme se vydali sJaničkou do města Avignon.

Pustili jsme se do úzkých uliček tohoto středověkého města. Prvním naším úkolem, bylo sehnat poštovní známky. Pohledy našim babičkám už jsme koupili

ale známky ne a ne sehnat. Díky Janičce jsme

objevili místní poštu a pozdrav od nás tak mohl putovat domů do Čech. Pak jsme chtěli koupit ně-

jaké pečivo, ale takové štěstí, jako se známkami,

jsme už neměli.

Prochodili jsme velkou část města. Všude jsme nahlíželi do obchůdků, jestli by se tam nenašel nějaký pěkný suvenýr domů. Čas byl však na nás nemilosrdný. Museli jsme pomalu kautobusu, je-

likož se blížil odjez do hotelu. Tam jsme si sedli nalavičku a nechali trochu odpočinout bolavým nohám.

Pomohla nám ktomu také svačinka spivem a li- monádou.

Přesně všest hodin odpoledne jsme vyjeli do hotelu,

který byl na okraji Avignonu.Jmenoval se F1.Byl

to takový jednoduchý hotýlek jen na vyspání.Dole v

recepci nám paní průvodkyně přidělila pokoj číslo 108.Místo klíčů jsme však dostali pouze kartičku, kde byl napsán kód. Ten se musel na dveřích vyťukat

a až potom byl člověk vpuštěn. Náš kód pokoje byl 087569.Jelikož záchody a koupelna byly na chodbě

museli jsme si kód zapamatovat, nebo bychom se do pokoje nedostali.A tak jsme to řešili tím, že jsme u

sebe nosili různé papírky , kde jsme měli čísílka za-psaná.

Kousek od hotelu bylo nákupní středisko Carrefour.

Proto jsme si tašky hodili na postele a vydali se něco nakoupit.Konečně jsme si koupili nějaké pečivo,

i když to byly nějaké jejich veky.Hlavně jsme ne-

zapomněli na pití. Zítra má být zase vedro,tak se bude hodit. Ceny zde byly podobné jako u nás.

Když jsme se vraceli do hotelu,chytlo Janičku ně- jaké boleníčko.Tak jsme si museli pospíšit, aby ne-došlo knejhoršímu. Všechno jsme ale stihli. Ko-

lem deváté jsme se postupně vykoupali a tím jsme

se sebe smyli celodenní únavu.

Pak jsem musel ještě skočit kpani průvodkyni, které

jsem podle dohody odevzdal za nás oba 100 Eur..

Byla to záloha za různé poplatky a vstupy do pa-

mátek, co nás ještě čekají.

Trochu jsme si ještě vybalili věci, a také jsme po očku sledovali televizi, ale moc nás nezajímala, stále

tam jenom drmolili něco Francouzky. Začínala na-

še první noc dovolené, když nepočítám tu noční hrůzu vautobusu. Otevřeným oknem knám do pokoje dolé-

haly trylky, které venku vyráběly místní cikády.

Fotogalerie