Ukrajina 2016, 1.díl vzhůru na Palanok

Při slovech „Cestování na Ukrajinu“ si řada lidí vybaví v první řadě Shakespearovskou otázku „Jet či nejet?“. Jednu dobu téměř denně přícházející zprávy z neklidných východních území, separace Krymu a samozřejmě i ještě více zhoršená finanční situace místních obyvatel, to je spousta témat k zamyšlení, jestli se vyplatí riskovat a zkoumat zemi, kde na Vás na řadě míst dýchne nostalgie let dávno minulých, kde žigulíky a moskviče stále brázdí na mnoha místech polní cesty, kde místní „bábušky“ na trzích a u silnic prodávají potraviny, které by v západním světě absolutně nemohli projít potravinářskou kontrolou, kde jedinou opravenou budovou ve vesnicích bývá pozlacená silueta pravoslavného kostela, kde jízda místním příměstským vlakem na dřevěných sedačkách, nebo nočním lehátkovým vozem vás posune 50 let zpět do dob rekreací ROH, ale i do země přijemných lidí, kteří si nepřejí nic jiného, než žít v klidu a míru ve své zemi.

A když jsem si k tomu ještě přidal kurz koruny vůči hřivně 1:1, porovnal ceny za Dopravu a ubytování a zjistil jsem si aktuální situaci na stránkách ministerstva zahraničních věcí a některých webech o Ukrajině, bylo rozhodnuto. Nebudu předstírat a hned na začátku řeknu, že hlavním cílem pro mě, jakožto milovníka kolejové Dopravy bylo svézt se metrem v Charkově a Dněpropetrovsku, místními tramvajemi a projet si některé železniční tratě, a taky jsem chtěl vidět Dněpr a památky pravoslavné, ty jsou v našich zeměpisných šířkách k vidění jen zřídka.

Jednu zkušenost z Ukrajiny už mám a to z mé cesty před 2,5 lety z cesty do Kyjeva (viz články na skok do Kyjeva), takže jsem měl v živé paměti některé zásadní věci, jako například, že jízdenky z neděle na pondělí se na dálkové vlaky shánějí na místě velmi těžko, protože lidé vyrážejí do jiných oblastí za prací.

Na západní Ukrajinu jezdí mnoho autobusových dopravců, ceny se pohybují zhruba od nějakých 600 Kč, ale mě zaujal spoj našeho černožlutého soukromníka Leo Expresu, jelikož větší část cesty nabízí vlakem a z Košic nasazuje navazující autobus. Navíc příjezd do Mukačeva v 5.40 ráno, mi přišel jako velmi vhodný pro začínající cestu, celý den přede mnou a vyspím se ve vlaku a v buse. Při nezávazném procházení webu se jízdenky pohybovali od 600 do 850 Kč ale týden před odjezdem, jsem narazil na promo nabídku a přes internet zakoupil Promo jízdenky za 399 Kč a to do Mukačeva a pak další sobotu zpět z Užhorodu do Prahy za stejnou cenu. Krom toho jsem si ještě rezervoval první nocleh ve Lvově přes Booking.com, za 100. (jelikož kurz je 1:1 budu uvádět jen číslovky bez názvů měn). Vše ostatní jsem se rozhodl dokoupit až cestou.

Souprava Stadler byla u nástupiště na hlavním nádraží včas. Po nezbytném úklidu a doplnění cateringu je nám dovoleno nastoupit. Beru si u vchodu noviny na čtení, ale jelikož jsem po předchozí probdělé noci po cestě z Německa, je mi jasný plán pro celou cestu. Tak jen poznámka, že odjezd ve 14.11 byl dodržen a i přesto, že někteří železniční fandové kritizují pohodlnost dlouhé cesty v této jednotce, jelo i spalo se mi velmi dobře.

Před 23 hodinou vlak zastavil v Košicích. Měl jsem trochu obavy z přestupu, ale hlášení z autobusového nádraží ve slovenštině a angličtině o odjezdu autobusu so Mukačeva jsem slyšel téměř až do nádražní haly. Na autobusáku stál připraven moderní dálkový autobus (dle toho, co jsem viděl dál, asi nejmodernější na Ukrajině), s ukrajinskou posádkou i registrační značkou. Načas jsme vyrazili následovalo uvítání, a nabídka nápojů. Čaj byl výborný jen kelímky byly větší než otvor ve stolku, tak jsem si své pití musel držet. Po zastávkách v Michalovcích a Sobrancích jsme dorazili na ukrajinskou hranici.

Následovala kontrola dokladů, nejprve na slovenské straně (trochu mě zaskočila otázka slovenského orgána, kam jedu takto na noc, když dle jízdního řádu jsme měli být v Mukačevu v 5.40 ráno, ale spokojil se s odpovědí, že pokračuju dál do vnitrozemí), posléze na straně ukrajinské. Dle barev pasu, jsem pochopil ,že jsem jediný neukrajinský cestující (jejich pasy jsou modré). Jen mě trochu znepokojoval čas, vše probíhalo moc rychle a tak jsme z hranice odjeli o 2 hodiny dříve oproti řádu.

Že jste na Ukrajině poznáte i poslepu, protože kvalita komunikací se najednou rapidně zhorší. Sjíždíme do Užhorodu, hned na úvod mě překvapí poměrně živo u místních nočních klubů a barů a taky poměrně hodně nonstop otevřených prodejen s potravinami. Je kolem půl třetí místního času a i u pokladen na užhorodském vlakovém nádraží stojí cestující a kupují si jízdní doklady. Naše cesta vede ještě dál, jedeme asi 60ti kilometrovou rychlostí po silnici, která by u nás byla pravděpodobně značena jako silnice pro motorová vozidla. Moje obavy se začínají naplňovat, blíží se půl čtvrtá a my už vjíždíme do ulic naší cílové stanice – Mukačeva.

Proč obavy, rozední se až za 2 hodiny a co já tu budu ve tmě dělat? Mukačevské autobusové nádraží, které slouží pro skoro 80.000 obyvatel města a přijezd k němu ovšem vypadá, jak kdyby jste dorazili na náves vesnice na jižní Moravě. Autobus dojíždí řadou nízkých domků a dokolíbá se po rozbitém povrchu k nástupišti. I v tuto noční hodinu je tu dispečer a ochranka, ale já přemýšlím co dál. Zůstat se mi tu nechce, chtěl bych radši na vlakové nádraží. Lidé se pomalu rozcházejí, případně odjíždí taxíky a já se rozhoduji, pro něco, před čím bych vás chtěl varovat – jít nočním městem na Ukrajině. V pravdě tu na Vás číhají minimálně 3 nebezpečí. Jednak je tu o mnoho slabší osvětlení, svítí zhruba každá třetí lampa a otázka je jestli se šetří na údržbě, proto je neopravují a nebo jestli se šetří proudem, proto nesvítí, takže sem se měl na pozoru podél tmavých otevřených průjezdu, kde jsem nemohl tušit, jestli odtud někdo nevyrazí, další s tím související problém, musíte si dát pozor kam šlapete, protože díry a nerovnosti jsou tu víc, než běžné a třetí problém jsou toulaví psi. Nevíte, jestli můžou zaútočit, když vás neznají a ještě k tomu v noci.

Porušil jsem co jsem mohl a vydal se na cestu. Orientační vývěsné mapy na tu samozřejmě neznají takže jsem šel po paměti, jak jsem si to předtím načetl z googlových map. Jenže ulicí, kterou jsem měl projít byla tma, přesně jako tam, kam se někdy posíláme, nehledě na to, že z jejího konce se ozýval v dálce štěkot psů. Zkusil jsem ještě projít kolem dvoru jednoho činžáku, jenže jelikož se mi pokračování nejevilo, vracel jsem se zpět k autobusáku. Najednou mi dochází, že z té tmavé ulice se štěkot přibližuje a opravdu vybíhají 2 štěkající psi. Už jsem se viděl někde na ambulanci pokousán, naštěstí stačilo křiknout „huš“ a psi se zastavili a dál mě nepronásledovali.

Tak co teď, na druhé straně jsem viděl osvětlený kostel v centru, půjdu tedy tam. Tady v Mukačevě už jsem jednou byl, tak centrum trochu znám. Tady se zastavím u dalšího paradoxu, zatímco běžně se setkáte s šetřením elektrickou energií např.v metru, veřejném osvětlení atd, církevní památky jsou jednak krásně zrekonstruované a v noci osvětlené, na nich se nešetří. Dokonce cestou jsem v noci viděl z autobusu u lesa osamoceně zeleně svítící kříž a v jedné vesnici svítící svatozář panenky Marie.

Cesta přes město je sice delší, ale mám větší jistotu, potkávám jen pár lidí vracejících se z víru nočního života, nikdo není agresivní ani mě nijak neobtěžuje a po pár pokusech konečně přicházím k ulici, která mě bezpečně přivádí nádraží. Nádraží a čekárny zde bývají otevřeny po celou noc, a to samé pokladny. Vcházím do místnosti s nápisem „zal očikavanija“, no upřímně očekával jsem tu trochu útulněji, ale hlavně že jsem pod střechou a mezi lidmi. Musím se smířit s tím, že moje čichové buňky identifikují trochu zápach, ale je tu řada lidí patrně bez přistřeší, tak to musím vydržet. Je tu i pokladna pro příměstské vlaky, na větších nádražích jsou pokladny rozděleny na dálkové a příměstské a musíte jít k té správné pokladně. Visí tu i odjezdy vlaků s cílovými stanicemi,opět rozděleny na dálkové a příměstské. Jdu k pokladně a žádám jízdenku do Lvova na osobák. Paní mě „omračuje“ cenou, 224 km za 27,60. Já ji na oplátku omračuji 200 hřivnovou bankovkou, kterou nepřijme, nemá na ni jak vrátit. A pozor není to ojedinělý jev, vetší bankovky si rozměňujte ve velkých supermarketech, malé obchody a i některé vlakové pokladny vás prostě s velkou bankovkou neobslouží.

V rohu čekárny je i bufet, který vypadá, že je otevřený. Ale pár cestujících, kteří chvíli klepou na pult odcházejí po chvíli s nepořízenou. Teda to je super, pult bez obsluhy, nikdo si nedovolí nic vzít. Asi po hodině se najednou za pultem zvedá postava, přesně takhle bych narežíroval v nějakém hororu zmrtvýchvstání. No nic, je noc, tak si paní holt zdřímla. Snažím se překlenout spánek přesto, že se mi klíží oči.Několikrát registruji hlášení a za oknem průjezd jedoucího nákladního vlaku. Vzpomínám si na dětská léta a počítám. Obvykle se číslovka o počtu vagónů zastaví někde za šedesátkou. Jsme na hlavní trati z Čopu do Mukačeva, tedy na spojnici mezi západem a východem, a nákladní Doprava je zde o mnoho větší, než Doprava osobní.

Už se rozednívá a já vycházím do města. Hned naproti nádraží je obchod, kde rozměňuji bankovku nákupem čokolády a mířím směr centrum. V Mukačevě už jsem byl, psal jsem o tom v mých minulých článcích a tentokrát mě vlastně zajímá hlavně hrad Palanok. Procházím centrem s Radnicí a sochou Cyrila a Metoděje, až k řece Latorici. Za ní se rozkládají sídliště. Je tu velká obliba zasklívání balkónů, jen tak trochu na ukrajinský způsob, tzn.z toho, co mám právě při ruce. Panelové domy pak působí takovým neestetickým dojmem ze změti tvarů a materiálů, každý balkon má jiná okna, některý dřevěná, plastová bývají taky na každém balkoně jiná.

Vydávám se po proudu řeky Latorice, mám ještě čas, na Palanoku budou otevírat určitě až v 9 hodin. Proti mě stojí opět krásně zrenovovaný pravoslavný kostelík a na protějším břehu druhý. Náhle můj zrak padne do vysoké trávy vedle silnice. Leží tam něco jako kožich nebo....? Bohužel, jak jsem psal žije tu mnoho toulavých psů a žádný tvor není na tomto světě věčně. Nechci si ale ani domýšlet, co se s ním stane dále. Radši přecházím na druhou stranu. Je tu autobusová zastávka. Stojí tu hlouček lidí čekajících na autobus. Jízdní řády tu ovšem nehledejte. Je tu jen označník zastávky. A odjezdy? To přece místní vědí jak to jede. Na některých místech značí zastávku jen dva panely položené u silnice.

Procházím místním sídlištěm. Mezi paneláky je pouze udusaná hlína, a to včetně parkovišť. Domorodec přijíždějící v žigulíku brzdí smykem, ABS tyto auta ještě neznají. Vzadu má výfuk o průměru dobrých 15 centimetrů, no prostě udělěj si sám. Technické prohlídky tu nejsou, resp nejsou povinné, stejně jako povinná ručení a tak se jezdí s čím se dá. Mezi domy, ale spatřuji složené obrubníky, takže se asi blýská na lepší časy. Téměř všechny vchody mají vstupní dveře plechové neprůhledné a také skoro všechny jsou otvřené dokořán. Jenom jedny byly plastové se sklem, ovšem v rohu visela cedule s reklamou, kdože na tento zázrak 21.století přispěl.

Výhoda hradu Palanok je v tom, že je z velké části města vidět, protože leží na kopci za městem. Ovšem ani tato výhoda, vám nedá záruku, že se trefíte napoprvé. Jako mně. Jdu pomalu po hlavní silnici kolem jakýchsi kasáren až na křižovatku s benzínovou pumpou. Jen pro zajímavost ceny benzínu se tu pohybují v rozmezí 19 až 23 za litr. No vypadá to, že na hrad se jde z jihu, tak se stáčím na jih a kolem továrních ohrad jdu na jih. V místě kde si myslím, že bude nějaký průchod je bohužel jen vstup do místní restaurace a hotelu. Několikrát to točím kolem dokola,až mi místní zaměstnanec poradí, že se musím vrátit a že na hrad se jde od severu. Beru si k srdci jeho rady a za chvíli už stoupám po místní silničce až k bráně hradu. Ještě není 9 hodin, ale i tak mi obsluha kyne, že stačí zaplatit 20 a můžu jít dál. Platím tedy u pokladny a začínám přemýšlet, co budu psát ve druhém díle.