Zakarpatskou Ukrajinou na kole i pěšky aneb jak nám ukradli kola.

Po více jak dvaceti letech se vracím na Ukrajinu a jsem zvědavý, jak se za tu dobu změnila. Na slovensko-ukrajinské hranici si několik hodin počkáme, s tím jsme počítali. Povýšené chování, lenost, bordel a zřejmě i čekání na nějaký úplatek ve formě alkoholu nebo cigaret. Tak tady se nezměnilo nic. Nicméně vydržíme a konečné se ocitáme v Užhorodu. Jeho prohlídku máme naplánovanou při zpáteční cestě a tak po pěkné silnici /byla bohužel jediná při naší cestě/ míříme do Mukačeva. Je to město, ležící na řece Latorici, které má téměř 80.000 obyvatel. Centrum včetně Radnice je pěkné, upravené a fasády domů svítí novotou. Pokračujeme na místní trh. Tady se za pro nás, nízké ceny, prodává ovoce, zelenina, maso a vše, na co si jen vzpomenete. Poté si jdeme prohlédnout nejvýznamnější místní památku hrad Palanok. Ten hrál důležitou roli při protihabsburských povstáních v 17. a 18. století. Poté míříme do městečka Solotvina, které  je známé svými solnými doly a jezery. A právě v těchto jezerech máme v úmyslu se vykoupat. Voda je tu natolik slaná, že vás nadnáší jako v Mrtvém moři. Je to zajímavý zážitek, ale voda je jinak špinavá a okolí neupravené, z mého pohledu nic moc. Na noc jedeme do vesničky Luhy, kde stavíme stany. Druhý den se chystáme vystoupit na nejvyšší horu Ukrajiny - Hoverlu. A toto je výborné výchozí místo. Ráno je pěkné počasí a tak sedáme na kola a míříme do hor. Vyrážíme ze šesti set metrů nad mořem a tak nás čeká převýšení téměř 1.500 metrů. Asi po kilometru vjíždíme do národního parku a tak každý zaplatíme 30 hřiven vstup a pokračujeme pěknou přírodou kolem říčky Hoverly stále výš a výš. V národním parku se vesele kácí stromy, tady by se Zelení zbláznili.... Když vyjedeme na první vyhlídku, stojí na cestě terénní auto a tři chlapi u něj klábosí. Jedem mluví rusínsky, druhý polsky a třetí česky. Dáme se do řeči, od krás Karpat se dostaneme na politiku a jednohlasně si zanadáváme a tak je nejvyšší čas jet dál. Proč si kazit dovolenou.. Za další hodinku se dostáváme k horské chatě. Tady necháváme kola, která se nabídl pohlídat nám zdejší strážce parku. Zbývajících čtyřista padesát výškových metrů zdoláme pěšky. Je to trhák, ale za hodinu jsme na vrcholu. Hoverla vysoká 2061 metrů je plná lidí, je nás tu snad sto.... Po chvilce se trhají mraky a nám se zaslouženě otevírají krásné výhledy na celé Karpaty. Takže povinné fotky...  Po sestupu k chatě se od strážce parku dozvídáme, že i on, stejně jako tisíce Ukrajinců, pracoval v Česku. On konkrétně na jaderné elektrárně v Temelíně. To se nám bude stávat po celý pobyt, každý druhý člověk, se kterým se setkáme, pracuje nebo pracoval v Čechách.. Po návratu jen tak tak stačíme udělat jídlo a je tu odpolední bouřka a pořádný liják, který vyplaví i některé stany.... Ale noc už je nádherná, obloha plná hvězd, na které snad jde dosáhnout, jak jsou jasné a velké. Tak krásnou oblohu, plnou hvězd včetně Mléčné dráhy jsem viděl naposledy v Pyrenejích. Ráno sedáme na kola a jedeme do Jasině. Cestou ještě zastavuji a fotím u Trufanetských vodopádů. Jasiňa byla nejvýchodnější obec předválečného Československa. Známé prý bylo rčení " Od Jasině do Aše, republika je naše". Jo bejvávalo... Odtud jedeme do vesničky Černá Tisa, tady nám jeden z místních obyvatel nabídne, abychom si postavili stany na jeho louce u řeky. Přinese nám i dřevo, abychom si večer mohli udělat oheň a zazpívat při kytaře, moc hodný člověk. Jenže navečer začíná pršet a tak se po delším čekání rozhodneme zajít do místní hospody. Ale po návratu nás čeká nemilé překvapení, dvě kola, včetně mého, jsou pryč. A vypitá je i láhev slivovice, kterou jsme nechali u stanu. Tak to jsme nečekali, protože dosud byli místní obyvatelé vždy milí a příjemní. Krádež hlásíme na policii, která o půlnoci přijíždí..Ve vsi hodinu blikají světla policejních aut a když vše zaprotokolují žádají nás, abychom ráno přijeli dokumenty podepsat do města na policejní stanici. Ráno mě budí volání: "Vstávej, jedno kolo se našlo v řece, určitě tam bude i to tvoje".  Procházíme po břehu řeky a asi sto metrů po proudu zahlédnu v rozvodněné řece pod spadlým stromem část řidítek. Opravdu, moje kolo je na světě...:-).  Možná pomohly ty půlnoční policejní majáky ve vsi. Protože kola, která nám ukradli, tady opravdu nejezdí. A pokud by se na nich zloděj po vesvici projel, bylo by jasno. A to byl možná důvod, proč se ráno objevila v řece... Teprve nyní zjišťujeme, že všechna naše kola zloději obrali o computery a světla. Jedeme tedy, již radostně, na policii. Tady musíme podepsat protokol, že se kola našla a my nemáme žádné další požadavky, a můžeme pokračovat v cestě do Chustu. To je asi třicetitisícové město na hranicích s Rumunskem. Tady si na oslavu dáme dobrý oběd a několik piv včetně  žateckého Gusu, což je ruské pivo z žateckého chmele. Jen jsme byli zděšeni, když nám donesli piva v půllitrech s brčkem... :-). Následně jdeme na prohlídku historického centra města, z něhož je cenný především kostel sv. Alžběty ze 13. století. Naše cesta pokračuje do Koločavy, osmitisícového městečka s výraznou českou stopou z období první republiky. Máme tu tip na pěkné ubytování a když nám nabídnou cenu 10 euro za tři noci v chatách s vybavenou kuchyní, neváháme. Tady bude naše základna po zbytek pobytu na Zakarpatské Ukrajině. Ubytujeme se a po večeři spřádáme plány na další dny. Na zítřek domlouváme pěší túru po zdejších poloninách a pak už Pepa ladí kytaru a  večer při trampských písních začíná. Ráno vyrážíme horskou cestou pod Strimbu, nejvyšší horu v okolí Koločavy. Podle místních je to hodinka, maximálně dvě. Zprvu je to pěkná procházka podél horské říčky, jenže cesta se postupně ztrácí a my šplháme jak kamzíci po kamenech a mezi popadanými stromy.... Ale nakonec pod vrcholem narazíme na modrou turistickou značku a závěr jdeme po pěšině s krásnými výhledy na Koločavu v údolí. Odměnou je i  stádo pasoucích se koní, které se  s potěšením nechává fotit. Po přestávce na oběd se Karel rozhoduje pro odpolední orientační závod neprostupnou klečí se sestupem  kamenitou roklí. Já s čerstvým výronem kotníku volím raději cestu zpět po zelené turistické značce, která mě dovede na louky naproti chatě. Dám si zaslouženou sprchu, dobrou kávu a sedám na kolo a jedu dolů do Koločavy. Tady postupně navštěvuji legendární četnickou stanici, sochu českého spisovatele Ivana Olbrachta, autora knihy o Nikolu Šuhaji loupežníkovi, a na konec se jdu podívat ke hrobu Nikoly Šuhaje a jeho ženy Eržiky. Další den jedeme do Siněvirského národního parku. Autem dojedeme na parkoviště pod Siněvirské jezero. Tady nasedneme na kola a prudkým výjezdem míříme k jezeru. Poté pokračujeme dále údolím do malebné vesničky Svoboda. Tady jakoby se zastavil čas. Malé chaloupky roztroušené po stráních, vozka s koníkem jede po prašné cestě vesnicí.... Jen zaparkované Audi o kousek dál nám dává ve známost, jaký rok se asi píše.... Zpět jedeme údolím podél říčky Přes Siněvirskou Poljanu a Siněvir do Koločavy. Tady se svlažíme koupelí v řece Tereblje a pokračujeme prohlídkou české historie v Koločavě. Tu nám zasvěceně přibližuje  místní průvodce pan Gleba v kostele sv. Ducha. Poslední večer si užíváme opět při kytaře, kterou bravurně drží pod krkem Pepa. Ráno opět sedáme na kola a přes Kolčavu a Siněvir míříme přes průsmyk do Mizhirie. Tady se v hospodě od místních dozvídáme, že rychleji překročíme ukrajinské hranice do Maďarska než na Slovensko. Jdeme do toho, sice přicházíme o plánovanou prohlídku Užhorodu, což mě  mrzí, tak snad příště....  A míříme tedy přes Volovec a Mukačevo na maďarské hranice. I když je tu čekání kratší, je to stejně otravné a ponižující / protože nám šacují bágly jak pašerákům opia a zlatá ukrajinská mládež v Jaguárech a Porsche nás se souhlasem celníků bezostyšně předjíždí ve frontě.../ . Jo rychle jsme si zvykli na Schengenský prostor a to je jiná káva :-). Ukrajina se mi líbila /i proto, že v řece našlo moje ukradené kolo :-)/ a především krásné  Karpaty nedotčené turistickým ruchem stojí rozhodně za návštěvu.