Ukrajina - Zakarpatská Rus 2007

aneb na kole na Ukrajině od Užgorodu až po NP Siněvir

28.7.- 3.8.2007

II.část

Základní údaje:

Počáteční místo: Michalovce

Konečné místo: Košice

Délka: 501,45 km

Doporučená mapa: Zakarpatská Ukrajina 1:50 000

Projeté oblasti: NP Siněvir, Poloninský hřbet (Poloniny Runa,

Krásná, Boržava), Verchovinské Karpaty (Užanský

masív, Bukovská polonina, Verchovina), Horhany

Projeté hl.obce a města: Užgorod, Mižgirja, Volovec, Sobrance, Michalovce,

Košice

V „srdci" Zakarpatské Rusi

Čtvrtý den: 31.7.2007

Popis trasy: Volovec - Siněvir

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu	Čas dojezdu	Čas jízdy	AVS	Km/den	Km/celkem
9:00	16:00		Foto: kozusek 17,5	60,14	278,49

Ráno svítí sluníčko. Včerejší průtrž mračen připomínaly jen kaluže na cestě. Posnídali jsme, sbalili věci, nastrojili kola a vyrazili směr „Mižgirja". Zpočátku byla cesta hodně pohodová, jeli jsme krásným údolím kolem místní železniční trati. Asi po 5 km začala silnice mírně stoupat, konec stoupáni byl vsedle „Mižgirja". Vsedle je velká tabule popisující okolí. Po delší zastávce, vynucené defektem Vichiho, jsme se vydali krásným sjezdem dolů ze sedla. Silnice byla pořád mírně zkopce, kilometry nám proto ubíhaly velmi rychle. Jednotlivé obce nacházejíc se na naší trase jsme projížděli za pohledu zvědavých domorodců. Vjedné takové obci jsme narazili na „Hospůdku u Potoku". Nedalo nám to, a tak jsme se na chvilku zastavili.

I tady jsme se opět přesvědčili, že na Ukrajině se dá hodně často narazit na někoho, kdo umí česky nebo Slovensky. Poptali jsme se na cestu, zjistili nové podrobnosti o NP Siněvir a pokračovali dále. Těsně před městem „Mižgirja" vobci „Soňmi" jsme se setkali sdalším kontrastem. Luxusní hotel nad obci vůbec nezapadal do rázu okolní KRAJINY.

Do Mižgirje jsme dorazili akorát na oběd. Proto naše první starost byla kde se najíme. Za pomoci místních obyvatel jsme našli celkem slušnou restauraci, kde vařili. Výběr menu byl téměř žádný, takže jsme měli hned jasno co budeme jíst. Boršč, dušené maso srýži a ktomu pivoJ. Cena byla opět příjemná, 15 UAH. Po jídle jsme vyrazili dál knašemu dnešnímu cíli - obci „Siněvir". Podle mapy to nemělo být více než 15 km. Více to sice opravdu nebylo, avšak po cca 5 kilometrech začala silnice prudce stoupat do hor. Na dalším 5 km úseku jsme nabrali značně výšku, ovšem za přítomnosti krásných výhledů do okolí. Vsedle nás opět čekala velká dřevěná tabule a přivítání v„Siněvirském národním parku". Zde jsme udělali pár společných fotek a vydali se na cestu dolů. Musím říct, že ta dřina nahoru stála za to, lepší sjezd jsme už později nejeli.

Další zastávka byla v Kolibě, kde nám udělali místní specialitu - šašlik. Je to vepřové maso na špejli, opékané na přírodním ohni. Když jsme vše spořádali, začali jsme hledat místo kpřespání. Za „slušnou" útratu, kterou jsme vKolibě udělali, nám bylo nabídnuto, že si můžeme kola uschovat do podsklepení Koliby a stany rozložit vpřilehlé zahrádce. Nikdo neprotestoval a po postavení stanů jsme si šli ještě jednou sednout do koliby. Byla velice útulná, uprostřed hořel oheň, na něm se dělal šašlik. Prostě pohodaJ.

Nejhezčí etapa....

Pátý den: 1.8.2007

Popis trasy: Siněvir - Sokirnica

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu	Čas dojezdu	Čas jízdy	AVS	Km/den	Km/celkem
Foto: kozusek 7:00	18:30		21,0	102,04	380,53

Probudili jsme se do poněkud studeného rána, bylo poznat, že jsme vhorách, navíc jsme se probouzeli vblízkosti místní říčky. Po sbalení stanů jsme vyrazili na sever k„Siněvirské Poljaně". Čekalo nás podle informací místních asi 7 km do „Poljany" a dalších 5 kmk jezeru do kopce. Do Siněvirského NP se platí vstup 2 UAH na osobu. Dá se zaplatit buď pod Poljanou, nebo těsně pod jezerem, tam jsme platili i my. Vdolní části vstupu do NP o nás nikdo nejevil zájem. Těsně za vjezdem do NP je kemp, byl zčásti zaplněn. Podél cesty jsou studánky a spousta pastvin. Ve vesnici jsme zastavili, abychom se nasnídali. Našli jsme si místo u řeky. Ráz místní KRAJINY kazil pohled na spoustu PET lahví a podobného odpadu, válející se u řeky a vblízkém okolí. Tohle nás však provázelo celým naším putováním. Po snídani jsme vyrazili dál, cca po půl hodině šlapání jsme dojeli k místu, které nám dalo tušit, že náš vytoužený cíl, „Siněvirské jezero" už není daleko. Projeli jsme kolem pár kolib a penzionů a dojeli kbráně se závorou. Tam nás přišel přivítat chlap vuniformě a scigaretou. Vybral od nás 2 hřivny na osobu a pustil nás dál. Posledních 700 metrů bylo dosti náročné stoupání. Nakonec jsme všichni dojeli na místo a ukázal se nám nádherný pohled na jednu z„perel Zakarpatí" - „Siněvirské jezero". Zde jsme pobyli asi hodinku, jezero jsme objeli a udělali nezbytné fotky u symbolu jezera - totemu, na kterém jsou vyobrazeny postavy „Sině" a „Vira". Ktěmto dvěma postavám se váže legenda o vzniku jezera. Pak jsme se vydali na cestu dolů. Vjedné zkolib jsme se posilnili a pokračovali zpátky směr obec „Kolčava". Po cestě jsme se zdrželi opravou Jirkova defektu, ale jinak jsme jeli svižně až do Koločavy. 24 km nám trvalo necelou hodinku. Prvním naším plánovaným cílem byla hospůdka „Četnická stanice". Je to objekt bývalé četnické stanice, zekteré je teď restaurace a taky se tam dá přespat. Tohle místo je taky zajímavé tím, že se tam bez problému domluvíte česky a taky jsme tam spoustu Ćechů potkali. Dali jsme si zde místní specialitu „Tokáň po Kolčavsku", ale není o co stát. Jde o kukuřičnou kaši se slaninou a brynzou. Po jídle jsme pokračovali dál do místní školy, kde má své muzeum spisovatel Ivan Olbracht, který zde určitou dobu pobýval. Měli jsme štěstí a natrefili jsme na český autobus, prohlídku jsme proto měli i svýkladem místní občanky. Řekla nám vše o působení pana Olbrachta vKoločavě. Jak to bylo sNikolou Šuhajem a vysvětlila kudy se dostaneme kjeho hrobu. Že hrob poznáme tak, že u něj leží modrý kbelík. Moc práce nám to nedalo, ale dost jsme se pobavili když jsme tam lezli přes ostnatý drát. Hrob jsme našli rychle. Vyfotili se a vydali se dál. Ještě bych se rád vrátil kměstu Koločava jako takovému. Tato obec na mě působila dosti podivně... Je špinavá a taková nevzhledná. Přitom to je dosti navštěvovaná obec.

Další naše cesta pokračovala směrem na jih kvlaku. Sjížděli jsme zhor hlubokým údolím. Dosti nás překvapila kvalita silnice, je to hlavní tah a místy to byl jen hrubý kámen zalitý jen tak asfaltem, na naše poměry lepší polní cesta. Minuli jsme přehradu, pohled to byl zajímavý, ale smutný a hlavně opět ty PETky. Bylo to vlastně pořád zkopce, úseky kde byla cesta dobrá se jsme jeli velmi rychle. Kvlaku nám to trvalo zhruba 3 hodiny čisté jízdy. Spatřili jsme železnici. První naše starost byla, jestli se vůbec dostaneme do vlaku skoly. Nakonec nám jeden místní občan pomohl, dokonce jsme i věděli vkolik vlak jede apod. Jelikož jsme měli čas do zítře jšího rána, jeli jsme kousek dál podél trati. Našli si pěknou hospůdku, dali večeři a pivko. Pak už jen postavit stany a zalézt do spacáků...

Část trasy po železnici...

Šestý den: 2.8.2007

Popis trasy: Sokirnica - Vojany

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu	Čas dojezdu	Čas jízdy	AVS	Km/den	Km/celkem
6:55	20:00		18,0	29,81	410,34

Tohle ráno probíhalo klasicky, balení spacáků, stanů, oblečení a nastrojení kol. Raději jsme si dali pořádnou rezervu před odjezdem vlaku. U nádraží jsme byli za chvilinku, zastavili jsme se v„magazínu". Nestihli jsme ani posnídat a přijížděl vlak! Naštěstí se na Ukrajině kola řeší jinak než u nás, no vlastně neřeší, jak se nastoupí, tak se jede. To znamená, že jsme nemuseli sundávat kapsy a kola dávat zvlášť. Kola jsme měli hezky u sebe. „Pojezd" jak je správný název vlaku na Ukrajině je trošku větší než u nás, spolstrovanými sedačkami se tam nesetkáte, ty jsou dřevěné. Vlaky jsou vprůměru 45 let staré. Za to cestování vlakem je velmi levné. I skoly jsme platili cca 5 UAH. A to jsme se cestovali přes železnici cca 150 km. Cesta železnicí byla rozdělena na tři etapy. I.etapa - „Sokornice-Korolevo" byla vpoklidu, ve vlaku moc lidí nebylo. Další část z„Koroleva do Baťova" už tak pohodová nebyla, vlak byl kprasknutí. Poslední část z„Baťova do Ratifu" byla po elektrické dráze a ve vlaku jsme byli téměř sami. V„Ratifu" jsme si ještě nakoupili a dali poslední „levné" pivo a vyrazili na hranice se Slovenskem. Když jsme se blížili khranici, potkali jsme další skupinu cyklistů zČech, připadalo nám to, jako bychom se střídali. Vpříhraničních obchůdcích jsme směnili poslední hřivny na slovenské koruny a zařadili jsme se do fronty na přechodu. Se směněním nebyly žádné větší potíže. Na hranicích jsme strávili opět dvě hodiny, než jsme stanuli na slovenskou část. Nutno dodat, že přes hranice se může převést maximálně 1 litr tvrdého alkoholu, 2 litry vína a jeden karton cigaret. Jinak se musí platit daň. Pustili nás bez větších problémů a tak jsme se těšili na dobré jídlo vobci „kaplany". Netrvalo nám to ani hodinu a už jsme si vybírali zjídelního lístku. Dávali jsme si samé klasiky, svíčkovou, guláš, vepřo - knedlo - zelo apod. Po dobré večeři jsme se vydali hledat místo na spaní. Našli jsme ho před obcí „Vojany", kousek od cesty vpolích. Noc byla teplá, proto poslední spaní na cestách bylo pod širým nebem.

Poslední etapa..

Šestý den: 3.8.2007

Popis trasy: Vojany - Košice

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu	Čas dojezdu	Čas jízdy	AVS	Km/den	Km/celkem
7:55	Foto: kozusek 13:00		22,3	91,11	501,45

Poslední probuzení na cestách proběhlo jako obvykle, nacvičenými úkony jsme se rychle sbalili a vyrazili směr Košice. Samozřejmě naše první starost byla sehnat něco do žaludku a zjistit nejlepší cestu. Tenhle den nám šlo vlastně jen o kilometry, potřebovali jsme se dostat co nejdříve na vlak, který míří směr ČR a bere i kola. Takže 80 km jsme jeli téměř bez zastávky. Teda až na jednu větší v„Drábovském průsmyku". Kde je mimo jiné památník sovětské armádě. Odtud ještě přes dva kopečky a byli jsme vKošicích. Nádraží jsme našli celkem vpohodě. Koupili jízdenky a jelikož jsme měli ještě chvilku času, vyrazili jsme hledat nějakou zahrádku. Nádraží je však kousek od centra, takže najít zahrádku nebyl problém. Pak už jsme jen nasedli na vlak a hurá domů.

Zhodnocení na závěr

Mít možnost nahlédnout do zákulisí již „pravého" východu byl nezapomenutelný zážitek. Ukrajina nabízí již mnohé nepoznané pro „našince". Je zde možnost nahlédnout pod pokličku života místních lidí, kteří i přes to, že nemají nic Vám vždy pomůžou, jsou přátelští a milí. Zde můžete shlédnout domečky, které připomínají skanzeny...O horách ani nemluvě...Poloniny mají svoje kouzlo a je škoda, že jsme se nahoru díky kolům nemohli dostat. Ukrajina je prostě něco neobvyklého a pokud hledáte netradiční zážitky vnetradiční a „zajímavé" zemi, můžu jen doporučit!

Závěrem bych chtěl touto cestou poděkovat svým kamarádům a přátelům za opětovný perfektní zážitek, který jsem sjejich přítomností mohl prožít! Díky a na příští výpravě ahojky!:o)

Petr Kocich - Kožuch

www.outdoor-activity.net