Ústecký kraj - krásná příroda, zajímavá města, zříceniny, rozhledny, pivovary a další zajímavosti – 1. část

Konečně letos zahajujeme autosezónu, tj. konečně vyrážíme na delší dobu, tentokrát na severozápad naší republiky. Deset dnů plánujeme na cestu do Hřenska, kde se během pěti dnů snad trochu zcivilizujeme a dalších deset dnů se budeme vracet.

Oblast jsme tentokrát vybrali cíleně. Když jsme před rokem projížděli severní částí Krušných hor, moc se nám tam líbilo a shodli jsme se na tom, že se tam musíme vrátit. Náhoda pomohla tomu, že je to hned po roce. V zimě jsem se na Slevomatu všimla nabídky ubytování v Hřensku za skutečně zajímavou cenu. Proč naše putování neprotáhnout dál na sever? Čas na to máme. České Švýcarsko sice poměrně známe, ale na saské straně jsme ještě nebyli, tak proč se tam nepodívat.

Hned jsem začala plánovat trasu. Kde se musíme zastavit, kam musíme dojít. K tomu jsem se snažila to odhadnout i časově. V Ledvicích je od dubna 2018 otevřená rozhledna, jen je nutno se na ni předem objednat, a to s dostatečným předstihem. Vloni jsme to nezvládli, takže letos jsme se objednali již v zimně na 14.6. od 10,00 hodin. Od dva dny později – dne 16.6. už musíme být v Hřensku. Plán tedy máme, teď jsem jen zvědavá, jak nám to vyjde ve skutečnosti, kolik toho stačíme.

Původně jsme mysleli, že vyjedeme v pátek večer, jenže po shlédnutí pořadů Toulavá kamera jsme zjistili, že ještě musíme navštívit dvě zříceniny, které jsme v plánu neměli. A když už tam budeme, tak se zastavíme i v Klášterci nad Ohří. Proto vyjíždíme o den dřív. Měli jsme ještě nějaké povinnosti, takže Plzeň opouštíme zhruba v 16. hodin směrem na Most. Časově to asi líp vyjít nemohlo. Když jsme vjížděli do Ústeckého kraje, tak najednou vidíme, co je všude vody. I po silnici ještě teče skoro potok. Však taky večer ve zprávách hlásili, že tu byla průtrž a velké kroupy. Tak to nám to vyšlo bezvadně.

V Jesenici nás objížďka zavedla do Zderazu, kde jsme u silnice zahlédli synagogu z 2. poloviny 19. století. Je ve špatném stavu, ale na tak malou obec je nezvykle velká.

Pokračujeme až do Pšova a odbočujeme vlevo na Dolánky. Na jih od obce je od r. 2018 otevřená rozhledna Rubín. Jde se k ní do kopečka, ale daleko to není. Ze stromů stále ještě prší, ale už svítí sluníčko. Na náhorní plošince je odpočívadlo a nízká dřevěná rozhledna. Je tu hezky, hezký je i výhled.

Nocleh plánujeme v Kadani, kde jsme už vloni přespali. Cestou zajíždíme ještě do Zlovědic, kde je zřícenina původně gotického kostela. Trochu mne to zklamalo. Na internetu jsem viděla obrázky interiéru, jenže vchod do kostela je uzamčen a okolí tak zarostlé, že jsme se nesnažili ani kostel obejít.

Tím jsme vyčerpali program dnešního dne. Je po 18. hodině, takže zbývá už jen zajet do západní části Kadaně, kde jsme vloni kousek nad řekou našli šikovné místo, na mapě označené jako organizované tábořiště. Zjišťujeme, že se nic nezměnilo. Vjezd je stále otevřený. Máme čas se v klidu navečeřet i udělat základní úklid interiéru. Doma to tam vždy rychle jen našoupeme a mizíme. Trochu to fouká, je zataženo, ale neprší. Je tu příjemné posezení, ani hluk od silnice sem není slyšet. Díváme se na protější kopce, kam se následující den chystáme. Poseděli jsme venku samozřejmě při pivu zhruba do půl desáté, to už nás chlad docela vyhnal.

V noci zde byl klid, přesto jsem nespala zrovna dobře. A nebylo to jen nočním lijákem. Jako kdybych tušila, že ráno budou problémy.

V autě používáme chladící tašku do autozásuvky. Letos jsme si pořídili speciální powerbanku, jejíž pomocí se nechá nastartovat i naftový motor. Už jsme to 2x v zimě úspěšně vyzkoušeli. Máme starší baterku a při změně teploty startování zlobí. Večer jsme se rozhodli nechat lednici v noci v zásuvce a zjistit tak, zda má auto pojistku, která při snížení kapacity baterky autozásuvku vypne. Ráno jsme zjistili, že nemáme. Sice ráno ještě svítila kontrolka na kabelu autozástrčky, ale to bylo vše. Auto nešlo centrálem ani odemknout. Stále jsme byli v pohodě. Vytáhli jsme powerbanku, propojili. Na první pokus to škytlo, na druhý škytlo 2x, na třetí už se nedělo vůbec nic.
Během těchto našich pokusů do areálu přijel pán, který nám dal dost jasně najevo, že jsme na soukromém pozemku, kde bez povolení nemáme co dělat. Když však viděl naše problémy, ani nečekal, až ho poprosíme a přijel nám pomoct. Pomocí jeho baterky naše auto za chvilku nastartovalo. Pán se dokonce ještě omluvil, že na nás tak spustil. Jezdí tam prý mlaďoši, dělají tam nepořádek, jezdí tam smykem. Takže všechno dobře dopadlo, dokonce jsme si i přátelsky popovídali. Jen my jsme se nestačili najíst, nastartované auto jsme nechtěli hned vypínat.

Výlet jsme měli naplánovaný na protějším břehu řeky. Projeli jsme tedy opět Kadaní, zavzpomínali si, jak jsme ji vloni celou prošli. Za řekou jsme odbočili vpravo a na první křižovatce s ulicí se zákazem vjezdu jsme zastavili. Naštěstí tam provoz byl nepatrný. V pohodě jsme se zvládli po ránu trochu zcivilizovat a nasnídat se.

Jen Ota mne pobavil. S chlebem v ruce se kochal pohledem na protější stranu s klášterem. Jak tam přešlapoval, narazil na ohradník a dostal ránu. Tak se lekl, že mu chleba vypadl z ruky, samozřejmě za ohradník. Já si ho všimla, až když opatrně přelézal ohradník a něco na zemi zkoumal. Nenapadlo mne, že zvedá chleba. Nakonec to přiznal. Pěkně jsme se tomu zasmáli.

Pak už jsme popojeli do Pokutic, kde jsme nechali auto a vyrazili na okruh po NS Úhošť. Trochu jsem měla obavy, jak to zvládnu. Asi měsíc před odjezdem jsem chodila na rehabilitaci s kolenem, zhruba deset dnů před odjezdem mi tahali vodu z druhého kolene, ale povolili mi ji pomalu zatěžovat. Jenže v názoru na to, co je pomalu, se asi lišíme. Uvidíme. Začátek výstupu je poměrně náročný. Ale nahoře je to nádhera. Jdeme po okraji náhorní plošiny, vpravo se kocháme pohledem do údolí Ohře a na kopce, které se za ní zvedají, vpravo je to snad ještě krásnější. To se ani nedá popsat. Lehce zvlněná rovina je rozdělená pásy stromů nebo křovisek na různě velká zvlněná prostranství, kde ve velkém množství kvete mateřídouška. Jeden neví, kam se dřív podívat. Ke konci naši cestu lemují skaliska, která umožňují další nádherné výhledy do dáli i do údolí. Ráno bylo zataženo, ale nakonec chvílemi přes mraky svítilo i sluníčko. Tak tenhle výlet skutečně vyšel.

Naučná stezka končí na silnici v obci Zásada. K autu bylo nutno jít cca 1,5 km pěšky do kopečka. To už jsem se rozhodla raději odpočívat. Sedla jsem si na zastávce autobusu a čekala, až pro mne Ota přijede. Stejně jsme pokračovali tímto směrem.

Na výletě nám vytrávilo, ale nebylo kde si ohřát oběd. Měla jsem s sebou roštěnou a knedlík, to se musí sníst. Pokračovali jsme dle plánu do Lestkova, odkud jsme chtěli vyrazit na zříceninu hradu nad obcí. Cestou, ani tady jsme nenašli vhodné místo pro ohřátí oběda. Na zříceninu je to půl kilometru. Je to sice do kopce, ale za půl hodiny bychom snad mohli být zpátky. To ještě vydržíme. Jenže to jsem netušila, že ten kopec je z mého pohledu smrtelný. Zpočátku se to nezdá, ale pak. Nahoru to ještě šlo, ale zpátky jsem myslela, že to fakt nezvládnu. Ale co mi zbývalo jiného, přece tam neumřu hlady. Dorazila jsem tedy k autu se zpožděním, celá zničená, ale nakonec jsem to zvládla.

Teď jen kam zajet. Přejeli jsme most do lázní Klášterce nad Ohří a po levém břehu řeky Ohře jsme se vydali po úzké silničce proti proudu. Jenže všude byly chaty, občas je vystřídali nádherné skály. Zaparkovat se však nikde nešlo. Nakonec jsme to pracně otočili a zajeli na místo, odkud jsme chtěli vyrazit na další hradní zříceninu - na Šumburk. Kousek od hlavní silnice se parkuje. Dál se musí pěšky. Ohřát oběd jsem ještě zvládla, ale vyrazit na zříceninu na dalším kopci, to už jsem odmítla. Stačilo mi vidět ten kopec. Otu to ani nemrzelo, zříceninám tak moc nefandí, i když na té minulé zřícenině se mu docela líbilo.

Vrátili jsme se tedy do Klášterce nad Ohří prohlédnout si jeho historické centrum. Začali jsme v infocentru. Tady se na nás usmálo štěstí. V přilehlých prostorách byla vernisáž k zahájení výstavy s informacemi a fotografiemi o rašeliništích. Nádherné fotky, zajímavé texty a ještě k tomu občerstvení - víno a výborné jednohubky. Samozřejmě jsem neodolala. Prošli jsme se městem, zašli k zámku, prošli se zámeckou zahradou. Nějak to rychle uteklo.

Na přespání jsme si naplánovali parkoviště u hradu Hasištejn. Vloni jsme tady byli na hradě, na parkovišti jsme si vařili večeři. Místo se nám líbilo a byli jsme přesvědčeni, že večer tam bude klid. Je tam i poměrně hezké prostředí. Je to lesní parkoviště, rozcestí turistických tras se dvěma přístřešky. Vrata na první nádvoří se pravděpodobně v sezóně nezamykají a právě na tomto nádvoří je Toika. Navíc čistá s toaletním paírem a šlapací vodou. To bylo příjemné překvapení.
Cestou jsme si koupili petku lounského piva, abychom nestrádali. Nic lepšího bohužel neměli. Není to skutečně žádný zázrak, ale lepší něco než nic, jak prohlásil Ota.

Když jsme přijeli na parkoviště, byli jsme tu sami. Sluníčko sem sice už skoro nesvítilo, ale to se nedá nic dělat. Za celý den jsem byla tak zpocená, že jsem využila doslova posledních paprsků a rychle se umyla. To jsem netušila, jak tu o chvíli později bude rušno. Ještě jsem se stačila obléct a najednou tří přišli pěšky, dvě dvojice auty a tří na motorce. Chudák Ota jen čekal a čekal. Taky se chtěl trochu opláchnout. Hrad však byl zavřený, za chvíli všichni odešli a my tu zůstali konečně sami. Hlavně ten klid, rušený jen večerním zpěvem ptáků, jsme si užili. Okolo půl desáté nám však byla taková zima, že jsme opět zalehli.

Tentokrát jsem spala dobře, jen občas jsme zaslechli, jak se venku zvedl vichr. Snad na nás nic nespadne. Ráno mne bolela hlava, bylo zataženo a silný ledový vítr foukal stále, snad dokonce zesiloval.

Po snídani jsme dle plánu vyrazili na cca 12 km dlouhou trasu krásným údolím Prunéřovského potoka. Doufali jsme, že to v údolí foukat nebude. Abychom klesli k potoku, museli jsme ještě vystoupat ke zbytkům nějaké věže, která pravděpodobně patřila ke hradu. Nikde však o ní nic nepíšou. Když jsme konečně klesli k potoku, skutečně to nefoukalo, Nebylo ani horko, takže super počasí na výlet. Bylo tu hezky, na potoce byly peřeje, občas cestu lemovala skaliska. I když cesta podle potoka pokračovala dál, my jsme se rozhodli ji ukončit na rozcestí Pod Celnou - v místech, kde přes potok vede silnice a kde je restaurace. Takže ideální cíl. Ota si dal žateckou jedenáctku, já česnečku. Využila jsem i wifi, abychom zjistili včerejší výsledky tenisu - Vondroušová vyhrála semifinále a dnes v 15 hodin si zahraje finále. Snad se nám podaří někde večer zjistit výsledek. Je to holka šikovná, budeme jí držet palce, ať to zvládne.

Vraceli jsme se stejnou cestou. Původně jsme chtěli asi po třetině odbočit po neznačené staré Císařské cestě, ale místní nám to nedoporučili. Prý místy není moc schůdná. Ani nás to nemrzelo, v údolí je skutečně krásně. Dokonce nám svítilo i sluníčko. Jen na parkovišti u hradu to stále studeně foukalo.

Ještě jsem zde uvařila oběd a odjeli jsme na odpolední akci. Včera jsme v Klášterci nad Ohří získali letáček Doupovská dráha. Soukromá společnost především o víkendu provozuje výletní vláčky po cca 30 km dlouhém úseku z Prunéřova do Podbořan s odbočkou do Kadaňského Rohozce. Trať vede hezkou krajinou podél Nechranické přehrady, Pětipeskou pánví s výhledy na panorama Doupovských hor. Ota vlaky miluje, miluje výhledy, moje koleno si taky rádo odpočine, tak proč si neudělat dvou hodinový výlet vlakem tam i zpátky. Naštěstí jsme si včas všimli, že ten poslední vlak, kterým se budeme vracet již nezajíždí do Prunéřova, ale končí v Kadani. To bychom se večer divili, že musíme k autu ještě skoro 5 km pěšky.

Do odjezdu v 16,57 hodin máme skoro hodinu času, na procházku po městě se mi už nechce. Relaxujeme tedy na nádraží. V Podbořanech máme 20 minut tak akorát na prohlídku nádraží a jedeme zpátky. Výhledy jsou skutečně hezké, dokonce jsme krásně viděli na kopečku rozhlednu Rubín a zříceninu kostela sv. Michala ve Zlovědicích, kde jsme se zastavili ve čtvrtek. Z kostela jsme toho viděli dokonce víc. Dle letáčku ve vlaku nabízí i žatecké pivo. Měli bohužel jen žateckou Baronku, což jsme zjistili, že opět není žádný zázrak. Navíc nebyla ani pořádně vychlazená. To jediné se nepovedlo.

V půl sedmé už jsme seděli opět v autě, tentokrát sluníčkem řádně rozpáleném. Nocleh jsme si naplánovali v blízkosti Chomutovky, podle které se chceme zítra vypravit na výlet.

Cestou jsme se zastavili v Chomutově v restauraci Republika, kde točí pivo pivovaru Karásek a Stülpner, abychom večer ochutnali jejich piva. Koupili jsme 1,5 l polotmavé dvanáctky a po litru světlou jedenáctku a Sommer Ale. Ve městě bylo ještě krásně teplo. Než jsme po 15 minutách dojeli na parkoviště u Třetího mlýna, už se smráká a silně se ochlazuje. Než jsme se opožděně navečeřeli, je pěkná zima. Včera touhle dobou taková zima nebyla. Vypili jsme jen jednu větší lahev piva, Ota dokonce vytáhl zimní bundu. V deset zjišťuji, že je v autě jen 14 stupňů. Dělám zásadní opatření proti zimě a vytahuji peřinu. Ještě že jsme ji nenechali doma.

Spát pod peřinou byl dobrý nápad. Spalo se krásně. Ranních 11 stupňů nám tedy nevadilo. Se vstáváním čekáme, až sluníčko dojde k autu, hned bylo příjemněji.

Na cestu jsme proto vyrazili až v 10 hodin. Šli jsme po cyklotrase podle Chomutovky. Ptáci po ránu ještě krásně zpívali, potok si hezky bublal. Větší polovinu cesty neustále stoupáme, naštěstí však jen do mírného kopečka. Výhledy se otevřeli až na náhorní plošině. To jsme už před sebou viděli první střechy Hory Svatého Šebestiána. Doufali jsme, že by tu mohla být otevřená i hospoda. Měli jsme štěstí, dokonce tu jsou prý dvě. Nám doporučili se zastavit na náměstí v penzionu U soudu, kde je i restaurace. Ceny lidové. Za menu s polévkou a moučníkem chtějí zhruba 100,- Kč, např. jen samotná vepřová s br. knedlíkem a špenátem je za 75,- Kč. Dali jsme si menu a byli moc spokojení. Samotná porce nebyla na přejedení, ale s polívkou a moučníkem toho bylo až až. Já ani brambory nedojedla. Točí tu Svijany, měli světlý Svijanský máz a polotmavého Fandu. Personál je příjemný, takže tohle zastavení nemělo chybu. Doplnili jsme energii a vydali se na zpáteční cestu.
Víc jak polovinu cesty jsme měli za sebou. Tedy aspoň jsme si to mysleli. Jenže jsme se kochali dalekými výhledy a oba jsme přehlédli, jak cyklostezka odbočuje vpravo. Že jsme jinde jsme zjistili o chvilku později - na rozcestí čtyř cest. Nejdřív jsme nadávali, že nemohou označit, po které z těchto cest pokračuje cyklostezka. Pak jsem vytáhla tablet. Kdybychom se kousek vrátili, bylo by to nejjednodušší, ale zdálo se nám to zbytečné. Viděla jsem, že cesta pokračuje naším směrem, i když na ni dál navazuje jen čárkovaná pěšina. Neradi se vracíme, věřili jsme tomu, že bude schůdná. Výhledy se nám líbili, louky byly plné květin, prostě idylka. občas jsem na tabletu koukla na modrou ťopku, zda jdeme správným směrem. Široká cesta vedla až ke dvěma domkům na samotě. Byly tam však směrovky, která cesta kam vede. Asi už je nebavilo vysvětlovat bloudícím pocestným, kudy mají jít. Pěšina naším směrem ještě chvíli vypadala jako cesta, pak se však ztrácela v lukách a jen díky tabletu jsme drželi směr, až jsme došli na cestu, po které jsme chtěli jít od začátku. Ani jsme si to moc neprodloužili. Snad o kilometr.
Kdyby cesta nekončila dvěma kilometry klesání, tak by to byla paráda. Jenže klesání bylo prudké a to se mým kolenům moc nelíbí. Jenže jako včera, musela jsem to zvládnout. A když jsem došla k autu, byla jsem s výletem spokojená také proto, že jsme ušli cca 16 – 17 km a kolena moc velké problémy nedělají.

Vrátili jsme se ještě za tepla a rozhodli se umýt se v potoce, který nám dnes půl dne dělal společnost. Z parkoviště k němu vedou dokonce i schody. Ota si do té ledové vody i lehl. Tolik odvahy jsem neměla, ale umyla jsem se perfektně. Provoz je tu nepatrný a když jelo auto, dělala jsem že ho raději nevidím.

Ota večer zahájil klíšťovou sezónu. Hned po koupeli jsem mu vyndala rovnou dvě klíšťata. Utopit se tedy nenechají. No to nám to pěkně začíná. Na tomto parkovišti se nám líbilo. Provoz nepatrný, parkoviště prakticky uprostřed lesa. Rozhodli jsme se, že tady zůstaneme ještě jednu noc. Původně jsme si chěli odpoledne ještě prohlédnout Jirkov, jenže jednak už bylo dost hodin (ráno jsme vyšli pozdě a moc jsme kochali) a já měla pocit, že na nějaké běhání po městě nemám po tak krásném výletu náladu a dá se se říct už ani sílu. Jeho prohlídku necháváme na další den.

Dali jsme si studenou večeři, chomutovské pivo z pivovaru Karásek a Stülpner nám ze včerejška ještě zbylo, tak nám vlastně nic nechybělo. Večer bylo zataženo a proti včerejšku teplo, ale my byli tak utahaní, že jsme už v devět šli spát. Možná své udělalo i celodenní vedro.