Sobota 20. 6. 2020
Vydatně pršelo asi celou noc, aspoň tak soudíme podle množství napršené vody ve škopku, který jsme
večer zapomněli uklidit. K tomu se k ránu přidal vítr.
V devět si děláme legraci, že zrušíme celý dnešní program, vč. snídaně a pojedeme rovnou domů. Jenže v noční košili jet nemohu a když už budu oblečená, chci snídani. Navíc musím vše v autě rozložené naskládat do tašek, aby se to doma rychle vyndavalo. Nebudu jednotlivé kousky nádobí vyndavat až doma. Potřebuji to jednou za čas pořádně umýt. Zrovna tak musím svléknout postele, přece nebudeme sousedům před domem dělat divadlo. To vše tady. Naštěstí to mohu udělat pod zadními dveřmi. Zatím ale čekáme, zda se počasí umoudří.
Neumoudřilo. Vstáváme skoro až v deset. Prší drobně, ale vytrvale. Snídáme, balíme. Odjíždíme snad až v poledne. Plán téměř neměníme.
První zastávku v
Kochnově, kde je rozhledna, zrušit nemůžeme. Pokus o to, vyjet co nejblíž, nevyšel. Auta tam jezdí, jsou tam domky, ale zaparkovat se nikde nedá. Ani se otočit. Takže couváme zpátky, parkujeme v obci a jdeme jinou, trochu možná kratší cestou pěšky. Abych mohla fotit, beru si deštník. Nahoru je to cca 0,5 km. Nejdřív vidíme zralé třešně, neodoláme a trháme je i za cenu, že budeme ještě mokřejší. Za chvíli rozhlednu vidíme, jenže k ní musíme oklikou. Přes mokrou vysokou trávu to nejde. Dostáváme se do míst, kam jsme skoro dojeli autem, a po cestičce vysekané v trávě jdeme k rozhledně, která byla otevřena r. 2014. Je to dvoupatrová dřevěná rozhledna s poměrně strmými, ale pevnými schody. Výhled je až překvapivý. Jen dnes je mlhavo. Nahoře jsou však desky s barevnými fotkami, kde jsou zajímavé orientační body popsány. Je vidět
zámeckou věž na Konopišti, kostel na Chvojně,
rozhlednu na Neštětické hoře,
hvězdárnu u Ondřejova, Čapí hnízdo, za hezkého počasí také
Kleť,
Brdy i televizní vysílač Cukrák. Rozhledna je zastřešená, tak se nechá i bez problémů fotit.
Na zřícenině vodní tvrze Kouty (u obce Smilkov v okrese Benešov) se také musíme zastavit. Ty se líbí zase mně. Fascinují mne zbytky staveb s bohatou historií. Navíc se až téměř na místo nechá dojet autem. První zmínka je z r. 1366 (jinde uvedeno 1368). Vlastní tvrz 20 x 30 m stála na ostrůvku uprostřed rybníka, dnes nazvaného Tvrzník. Po r. 1606 byla tvrz opuštěna, pustla a r. 1813 byla definitivně zbořena. Dnešní zbytky tvrze stály uprostřed tvrziště. Jsou viditelné torza zdí dvou budov s otvory po oknech a portál v přízemí a prvním patře. Přízemí bylo zaklenuté valenou klenbou. Další zdi neznámého stáří byly zjištěny geofyzikálním průzkumem pod úrovní terénu. Zříceniny jsou volně přístupné. Rybník je již neobklopuje, podle profilu krajiny, je však vidět, kde byl.
Ještě jsme se chtěli zastavit v obci Ounuz, která byla r. 1995 vyhlášena vesnickou památkovou zónou. Má tam být soubor lidové architektury s roubenými stavbami, z nichž některé mají doškové střechy. Navíc je to pod sjezdovkou Moninec, kam byla přestěhována stará poštovna ze Sněžky. Jenže je zima a stále prší, už se nám nikde v dešti courat nechce.
Odbočku rušíme a pokračujeme dál. Také jsme si to mohli rozmyslet dřív, jeli bychom přímější a pohodlnější cestou. Ale aspoň jsme na silnici skoro sami. Je vidět, že někde byly odstraněny spadlé větve, pole vedle nás jsou silně podmáčená, často i příkopy vedle silnice jsou plné vody. V jednom místě je zatáčka zcela pod vodou. Naštěstí osobní auto před námi projelo, tak tam auto taky neutopíme. I když jel Ota pomalu, voda vystříkla tak vysoko, že to sběrače vůbec nebraly. Je to divný pocit, jako bychom byli pod vodou. Naštěstí jen okamžik. Bez karambolu jsme se dostali na druhý břeh nově vzniklého potoka a naštěstí jsme stále na silnici. To bychom na hlavní silnici nezažili.
Přejíždíme přehradu Orlík, tady už po mostě. Po několika letech je přehrada zase plná nebo téměř plná. Je vidět, že voda bývá tak max. ještě snad o metr výš. Hned za mostem zastavujeme. V restauraci Staré sedlo točí pivo pivovaru Orlík. V současné době je to létající pivovar, který pivo vaří dle svých receptur ve spřáteleném pivovaru Černý medvěd v Jablonném nad Orlicí. Stálý pivovar budují v malebné vesničce Kožlí v blízkosti Orlické přehrady.
Máme hlad a Ota chce koupit pivo. V litrové petce mají jedenáctku a třináctku. Je spokojený, i když tácky nemají. Najedli jsme se výborně a pokračujeme už bez zastavení až domů. Podle předpovědi by už v
Plzni pršet nemělo. Když však přejíždíme
Brdy, neprší, ale leje.
Už se těšíme domů. Nejen na teplou sprchu, ale také na to, že v noci budeme chodit na záchod v suchu a teple. To jak si Ota uvědomí, hned hlásí: To si budu muset užít, to budu chodit každou hodinu.
Doma jsme měli se zaparkováním štěstí. Soused, který má rezervované parkovací místo pro invalidy, ještě nebyl doma. Využili jsme toho a rychle začali nosit věci domů, samozřejmě v dešti. O chvilku později se uvolnilo místo těsně pod našimi okny. Tak jen Ota popojel a byli jsme maximálně spokojení, že nemusíme už žádné další místo hledat. V dešti jsme vynesli to nejdůležitější, aspoň jsme si to mysleli. Samozřejmě ještě ten den jsem tam asi 3x pro něco musela dojít.
Když to shrneme, tak to snad byla nejdeštivější dovolená. Mám pocit, že porazila i loňský
deštivý Island, určitě podle napršeného množství srážek. Tam tak vydatně nelilo, ale zase byla větší zima. Ale musím uznat, že jsme si to i tak užili a až na malé výjimky to vše zvládli podle plánu. Asi nejvíc nás mrzelo, že jinak čistá Sázava byla tak hnědá, že se v ní koupat nedalo. Jezdit a chodit tak dlouho podle nádherné řeky, ve které si nemůžeme zaplavat, to mi fakt bylo líto.
Poslední aktualizace: 21.9.2020
Už se vracíme z Posázaví - 19. den - rozhledna Kochnov, zřícenina vodní tvrze Kouty a pivovar Orlík na mapě
Kvalita příspěvku:
Diskuse a komentáře k Už se vracíme z Posázaví - 19. den - rozhledna Kochnov, zřícenina vodní tvrze Kouty a pivovar Orlík
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!