Uzbekistán - Taškent, Buchara, Samarkand 2

Do Buchary jsme letěli nějakým starým letadlem. Měli jsme pocit, že se za chvíli zřítíme. Ale dopadlo to dobře a přistáli jsme bez úhony v Buchaře na letišti. Odbavovací halu mají v přírodě, dřevěné stolky a stolečky (lavičky) pod zelenými ovocnými stromy.

Buchara, to již byl pravý Orient. Po večeři ve stylu uzbecké kuchyně jsme se rozhodli navštívit bar na střeše našeho hotelu Zaravšan. V baru byly kromě normálních stolů a stolků i dřevěné postele, které jsme pak nacházeli v čajovnách.

Ze střechy hotelu jsme měli nádherný výhled na staré historické město při zapadajícím slunci, které se jevilo jako obrovská krvavá koule. Obdivovali jsme mešity, Minaret, medresy a těšili se, až je poznáme zblízka.

Místo historického centra jsme jako první vyjeli do pouště Kyzylkum. Když jsme vyšli z autobusu, začalo nás pálit slunce a my se začali svlékat do plavek. Došli jsme k pevnosti Ark. Tuto pevnost údajně postavil alexandr Makedonský. v současné době je zde již jen stará zřícenina. Silným dojmem na nás zapůsobil Uzbek v turbanu a v chalátu, jedoucí pouští na oslu. Připadali jsme si doopravdy jako pohádce Tisíce a jedné noci. Slunce nám žhnulo nad hlavami a nám bylo velmi horko a neměli jsme s sebou nic k pití. Když jsme se dobelhali k parkovišti, uviděli jsme obchod. Hned jsme běželi dovnitř. Jenže, ouha! Polooděni do obchodu nesmíme. Museli jsme se obléknout a hoši v kraťasech dovnitř nemohli.

Chtěli jsme si koupit něco k pití. Kromě 5 litrových lahví s kompoty tam nic neměli, tak otevřeli ty kompoty, vzali hrnky, které tam prodávali a nalili nám do nich kompotovou šťávu a tu nám prodali.

Poté jsme se jeli vykoupat k jezeru. Cestou jsme se ještě zastavili u restaurace v horách. Tam jsme se seznámili s místními Uzbeky, kteří nás pozvali do svého domu. Dům bez oken, vybaven tlustými koberci a malým dřevěným stolečkem. Řekli nám, že domy nemají okna, aby nebylo slyšet, když se muž se ženou haštěří. Domy mají pevnou kontrukci a jsou uplácané z hlíny a trusu. Je to proto, že v té oblasti bývá zemětřesení, a přitom se hlína vytřepe a nikomu se nic nestane.

Lidé tady hovoří 3 jazyky - uzbecky, tádžicky a rusky. Děti chtěly po nás průpisky a žvýkačky.

U jezera jsme si zašli do čajovny na čaj. Seznámili jsme se s místními staříky v chalátech a turbanech, kteří tam popíjeli mátový čaj na posteli. Povídali jsme si. Oni se smáli, že dříve ženy pracovaly jen doma, nyní pracují doma i na poli a oni, chlapi si mohou jen tak sedět v čajovnách a popíjet čaj, pokuřovat a klábosit.

Po odpočinku na horké pláži jsme se odebrali na prohlídku letního a zimního sídla emíra.

V letním sídle emíra byly k vidění opět překrásné ručně vázané koberce, vázičky, tepané talíře, lidové hudební nástroje, vykládané dřevěné stolečky a jiné umělecké předměty.

Dověděli jsme se tuto historku o všemocném emírovi. Emír mohl mít podle pravidel islámu jen čtyři ženy a ke všem měl závazek, že se o ně musí postarat. Což se mu nelíbilo. Chtěl mít stále nové, mladé, krásné ženy, tak to praktikoval tak, že se vždy večer nechal s dívkou imámem oddat a ráno prostě a jednoduše řekl třikrát zapuzuji tě, a byl rozveden a opět volný k novému sňatku připraven.

Po vítězství Velké říjnové revoluce, kdy se začal tvořit Sovětský svaz, stíhali sovětští (ruští) vojáci emírovou družinu. Podařilo se jim však dostihnout pouze její poslední část, a sice emírův harém. Poklady s emírem již byly daleko za hranicemi Afghánistánu. Vojáci se pak s dívkami oženili a od té doby žijí v Uzbekistánu kromě Uzbeků, Tadžiků a jiných národností také Rusové.

V zimním sídle emíra je možno vidět výstavku obrazů o VŘSR v Uzbekistánu, budovu, kterou obýval emír, dále nádvoří, kde přijímal hosty, další nádvoří, kde nechával lidem stínat hlavy, konírnu aj. Před zimním sídlem emíra prodávali prodavači v pojízdné prodejně kvasnicové pivo, tak jsme jen okusili. Mělo výbornou banánovou chuť.

Po večeři jsme si vytvořili skupinku čtyř účastníků našeho zájezdu a šli prozkoumat historické jádro Buchary. Jenže jeden náš známý ještě stihl před večeři navštívit místní uzbeckou svatbu a jídlo mu nějak nesedlo, tak se musel vrátit do hotelu.

Šli jsme tedy ve třech. Když jsme procházeli městem, jeho tajuplnými úzkými uličkami, kolem domů bez oken, viděli jsme kupu dětí, které pobíhaly po ulici a vesele smály dlouho do noci, před domy posedávali Uzbekové a zvědavě si nás prohlíželi. Blondýnky nevidí často, Blondýnky bývají v Uzbekistánu i unášeny a mizí neznámo kam, jak nám řekla naše průvodkyně. Tak jsme se začaly i trochu bát. Náš společník by nás jistě neochránil. Ale zvědavost nás přemohla. Postupovali jsme dál do centra a užívali si exotiky.

Když jsme došli do historického centra, uslyšeli jsme za námi blížící se kroky. Za chvíli nás došel mladý Uzbek a ptal se, odkud jsme. On je student a o prázdninách provází turisty.

Tak jsme se seznámili s Ravšanem, který nás ochotně a rád provedl nočním historickým centrem Buchary.

Viděli jsme Minarety, medresy, modlitebny, mešity, bazary, hliněné domečky v úzkých uličkách a dověděli jsme se mnoho zajímavého.

V Buchaře jako jediném městě v Uzbekistánu se vychovávají islámští kněží. Islám zakazuje zobrazovat Boha (Alláha). V jedné modlitebně je však zobrazená postava sedícího muže, a sice uspořádáním kamenů. Ale vidíme jej pouze zdaleka. Zblízka to vypadá jako malý výklenek.

Cestou jsme procházeli kolem veliké knihovny a kolem bývalého hotelu (medresy), kde dříve přímo ve středu města, obklopeni historickými památkami, bydlívali turisté.

Byla to typická medresa - kombinace modlitebny, školy, knihovny a internátu. Medresu tvoří otevřené nádvoří, obklopené celami žáků a profesorů (asi poč. 10. stol.). Nádvoří bývá zastropeno, zpravidla je kryje kopule.

Bylo již po půlnoci, když se s námi náš průvodce rozloučil a my najednou nevěděli, jak se dostat zpět k hotelu. Ušli jsme pár kroků a potkali jsme na zemi pod stromem sedícího mladého muže.

"Kolik je hodin"? zeptal se. Když jsme mu odpověděli, vyzvídal, kam jdeme. My jsme řekli, že hledáme hotel Zaravšan a on na to, že je to daleko, ať jdeme s ním, že nás tam zaveze. Byl to řidič autobusu, který stál opodál.

Tak jsme nasedli do autobusu a ten dobrák nás gratis odvezl do hotelu.

Fotogalerie