Uzbekistán - Taškent, Buchara, Samarkand 3

Buchara dostala své jméno po Buchári Abdallahovi, který v 9. stol. procestoval Afriku a Asii ana základě 60 000 zpráv o Mohamedovi sestavil knihu „Pravá sbírka“, která je vedle koránu hlavní náboženskou knihou muslimů.

V 6. století byla hlavním městem Turecka, v 7. stol. byl postaven palác s půdorysem souhvězdí Velkého Medvěda. V 9. stol. zde žil lékař a filosof Íbn Sína neboli Avicena.

V roce 999 dobyli město Turci, poté je dobyli Číňané, v roce 1220 je vyplenil Čingischán, v 16. stol. je ovládli Uzbekové, v roce 1868 se Buchara dostala pod vládu carského Ruska a v roce 1920 příchodem revoluční armády skončil i v tomto uzbeckém městě středověk.

Ráno jsme jeli na prohlídku starého historického centra Buchary znovu, tentokrát s naší průvodkyní Alicí.

V ranním slunci se sice ztratila tajuplnost a strašidelnost, nicméně byl to pravý Orient, pohádkově kouzelný.

Obyvatelé chodili ve svém národním oblečení – ženy v hedvábných pruhovaných pestrobarevných šatech volného střihu s vyšívanými ťubeťejkami na hlavách se spletenými dlouhými copy, muži v chalátech - dlouhých košilích nebo kaftanech s turbany nebo ťubeťějkami na hlavách, jezdili na oslech, prodávali na bazarech, děti pobíhaly mezi nimi a loudili na turistech "žváčku". Když jsme jim dali místo žvýkačky bonbóny, položily je na zem a utekly.

Za dne jsme si stačila povšimnout, že se mnoho starých památek opravuje.

Po prohlídce centra jsme zajeli k mausoleu Ismaila Samaniho a pak zpět do centra na bazar, kde stál poblíž slavný velký Minaret ze 12. století zvaný Kaljan, což znamená Smrt. Je vysoký 46,5 m. Podle pověsti svrhávali z jeho výšky dolů nevěrné ženy.

Po levé straně Minaretu je motlitebna, kde je zajímavý výklenek s podobou člověka. V noci uzavřená, ve dne zpřístupněná veřejnosti.

Ve 12 45 hod jsme se rozloučili s Bucharou a odlétali do Samarkandu.

Na místo jsme doletěli ve 13 20 hod.

Po ubytování a večeři jsme šli na procházku městem. V blízkém parku jsme objevili houpačky, hřiště, i malou divadelní scénu, kde vystupovali dva umělci.

Další den ráno jsme se vydali objevovat staré památky Samarkandu. Samarkandem prošlo několik vládců - Turci, Arabové, Saminidci, Číňané, chorezemský šach, byl dobyt a zničen mongolským nájezdem Čingischána (1220). Kolem roku 1400 jej opanoval největší vládce v Asii, chromý Timur. V jeho práci pokračoval jeho vzdělaný vnuk Ulugbek. Postavil mešity, muslimské školy a velkou astronomickou observatoř. Koncem 15. stol. dobyli město Uzbekové, v roce 1866 bylo obsazeno ruskými vojsky, v prosinci 1917 zde byla nastolena sovětská moc, po rozpadu SSSR je to svobodná republika.

Naši prohlídku jsme započali v mauzoleu Ulugbeka, na náměstí Registan jsme si prohlédli komplex mauzoleí Šach I Zinda (Živý císař), mauzoleum Gur Emír, kde je pochován Timur, jeho kněz i jeho vnuk Ulugbek.

Ve všech městech ve Střední Asii jsme setkali se zavlažovacími strouhami zvanými aryky při okrajích vozovky, mezi chodníky a silnicemi.

V minulosti bývalo zvykem, že každá dívka, která se chystala na svatbu, si vázala svůj vlastní koberec, do jehož ornamentů a barev vkládala své city, naděje i tajná přání. Na kobercích často zůstávaly předtištěné ornamenty, které měla dovyšívat dcera nebo vnučka. Bylo to nějaké rodinné poselství.

Dnes se již koberce nedělají ručně, ale tkají na stavech, vyšívají se strojem, zrovna jako roztomilé ťubetějky – čepičky.

Fotogalerie