V černobílých horách

Chata ČHS • Fotografie (78) • Foto: Bobkart

Už je to tady (přesněji by mělo znít konečně je to tady). Jak už si pomalu začínáme zvykat, poslední zimy jsou prozatím značně rozpačité, tak my, lyžníci, ale i sáňkaři, bobisté i jiní milovníci zimních radovánek stále více postrádáme příležitostí k ukojení našich tužeb.

Nicméně i po extrémně teplém prosinci se konečně leden umoudřil a přinesl počasí, které se více hodí k obrázkům v kalendářích pro příslušné období odpovídajících.

Mrazy umožnily vlekařům spustit sněžná děla a postupně přišlo i to přírodní sněžení takže i běžkaři se konečně vydávají na sáhodlouhé výlety zasněženou krajinou.

Po minulém týdnu, kdy jsme s malou skupinou vyrazili na malou obhlídku v okolí Horní Lipové přišla na řadu tradiční klasika na Švýcárnu, kterou obvykle sezonu otvíráme. Přes týden zase něco dopadlo (i přes mírné oteplení). Zejména vyšší polohy v našich horách už jsou vybaveny relativně slušnou vrstvou pro běžecké lyžování (kolem 30 a více cm bílé hmoty).

Protože už jsme za ta léta poněkud zpohodlněli, užíváme výdobytků techniky, která nám připraví obstojné stopy pomocí sněžných roleb a skůtrů.

Internet nám pak poskytne i obstojnou informaci, která že trasa je momentálně upravená nebo alespoň sjízdná.

Ačkoliv trasu na Švýcárnu máme projetou snad stokrát (asi míň), nakonec vždy nějaké překvapení nebo změnu nám hory připraví. Je to nakonec zásluhou proměnlivého počasí. Červenohorské sedlo je pro našince dobře dostupné veřejnou (autobusovou) Dopravou. Ačkoliv se nás na autobusáku sejde ráno jen pár, tušíme, že cestou nebude o různé známé, tedy i příležitost k hovoru nouze. To se nakonec naplní v úvodu, jak zákon praví, před výletem nutno zabrousit do hospody (tentokrát do Chaty na ČHS), kde si k nám jeden takový známý přisedne. Další kamarádi sedí hned u výčepu. V podstatě shodná otázka a odpověď, jede se na Švycku. Za krásného počasí je sice zajímavější trasa přes sjezdovky po červené TZ a po hřebenovkách Jezeníků, dnes ale vládne mlh a sněží, takže pohodlnější Komunistickou (modrá TZ). Server Bílé stopy sice neukazuje stav stopy, ale ta je k všeobecné radosti rolbou projetá. Teplota je tak akorát na modrý vosk a brzy zjistíme, že volba mázy je celkem správná (občas to ale lepne). Na rozdíl od slunečných dnů nás ale nečekají žádné daleké výhledy. Ty jsou zahaleny poměrně hustým sněžením a mlhou, takže se oddáváme spíš kocháním sněhem a námrazou obalených porostů v okolí naší trasy. Vlastně kdyby nebyli na horách barevně oblečení turisté, vycházejí obrázky z hor téměř černobílé.

Po nějakém kilometru přichází drobný problém. Anička nejspíš ztratila telefon. Tak nejdřív několik telefonátů do domova, jestli některý z příslušníků její domácnosti něco nenajde. Komunikace ale poněkud vázne, tak se vydá zpět na sedlo, jestli ho nenechala v chatě. Prý nás doběhne. Pokračujeme menším tempem. Brzy ale proti nám vracející se rolba, tak využijeme čerstvou stopu ke svezení zpět Anně naproti. Bohužel po mobilu ani vidu slechu. Jen zkoušíme jestli zvoní – zvoní, ale kde?

No, pokud někde zapadl do sněhu, stěží ho někdo najde. Tak tedy zpět do trasy, u Skalní tabule si vyměníme plácačky s dalšími známými. Tradičně si krátíme cestu zkratkou Pod Výrovkou na Malý Jezerník, přesněji k rozcestí zvanému Kamzík se srubovým přístřeškem. Tady nás zase dohoní Radek (Běhal), kterého jsme už potkali, ale ten v rámci tréninku jede tou delší trasou přes Petrovku. Tím pádem ale přijde o drahocenné výškové metry, které musí opět zdolat.

Všichni pak musíme překonat poslední stovku výškových metrů na Velký Jezerník. Koryto v lese je mírně vydřené, tak máme představu, kde si budeme muset dát při sjezdu pozor.

Na Slatích je obstojně hustá mlha, takže místo kýčovitého obrázku horské chaty s pozadím Pradědu nás čeká bílá tma.

Celkem tradičně je narváno, nicméně místo k sezení nacházíme v postranním salonku kde jsme vlastně byli nedávno (na Silvestra). Kromě něčeho k zakousnutí si dáme i čtvrtku místní speciality (Borůvkový sen – tmavě fialové kuličky naložené v rumu). Máme nakázáno vypadnout (kvůli lyžařskému kurzu) do dvou hodin, což je skoro za hodinu, tak zas tak nemusíme spěchat.

Než se vydáme zpět, nahrubo očistíme stoupací vosk, ať to líp klouže (no chtělo to ještě víc).

Mezitím přijíždí od Pradědu Travolta (ne ten americký ale šumperský) a líčí, jak mu mrzly prsty při sjezdu. No co na Pradědu, když není nic vidět.

Mimořádně musím z Jezerníku za Tondou brzdit, toho ale brzdí Anička, ačkoliv jindy jezdí oba jako divočáci. Nutno dodat, že úvozem sice rolba zřejmě projela, ale sněhu je ještě málo, aby uhladila celou šířku cesty. Pod Kamzíkem je naštěstí cesta daleko širší a rovnější, k Petrovce krásný sjezd.

U rozcestí potkáváme dalšího již zaslouženého lyžaře (a značkaře Jardu Švuba). K naší malé hanbě se dovíme, že už na lyžích jezdí nějakých sedmdesát let. Ovšem do kmetových šedin máme ještě nějaký čas.

Při tom nás doženou další známé tváře (i již opět roztátý Travolta). Do Koutů rolba zatím nejela, ale stopa po zelené cyklotrase je už obstojně projetá. Dlouhý sjezd je vlastně takovou malou odměnou pro všechny běžkaře. Zbytky stoupacího vosku sice poněkud brzdí ve sjezdu, takže musím víc „píchat“, někomu to jede víc, ale nakonec taky pár běžkařů předjedu. Něco sněhu napadlo i dole v Koutech, tak se dá vcelku obstojně projet mezi chatkami, v podstatě až dolů k Musilovi. To si ale budeme muset zvyknout na nové označení penzionu u lyžařského areálu. Pamětníci ví, že hranatá budova byla kdysi rekreačním zařízením firmy MEZ, po privatizaci nesla jméno majitele, ten ovšem přivedl firmu na buben, takže dnes patří penzion již majitelům lyžařského areálu (K3). Nový název tedy zní nenápaditě penzion Kouty (jako lyžařský areál). Před čtrnácti dny byla ještě zavřená hospoda, dnes je již zase otevřená. Nicméně je patrné, že personál i služby jsou zatím nezajeté, pivo Šerák, polévka studená, tak nás nic nepřimělo k delšímu posezení. Naštěstí se nemusíme trmácet na nádraží, skibus nás dopraví během pár minut ke kolejím a vláčkem motoráčkem k domovu.

Pokračování 230116

Pomalu to vypadá, že Švýcárna se stane naším víkendovým domovem. Týden na to vyrážíme na stejnou trasu v poněkud rozšířené a obměněné sestavě. Kluci nedorazili, ale i tak je nás dost. Tentokrát začínáme v doposud neznámém místě (Mamabar u apartmánů Juhax).

Nesněží, je sice chladněji, ale stopa je prašanová. Na Kamzíku potkáváme cyklistu na zimním kole. No to je dílo.

V Koutech nás čeká Pekoš, původně sice sliboval, že pojede s námi, ovšem večer před tím zřejmě přebral.

Nedokončená etapa 060216

A už zase po oblevě. Letošní zima nám tedy na běžkář moc nepřeje. Něco málo připadlo ve čtvrtek. Ovšem sněhu nic moc. Tak tedy zase na sedlo. Tradičně mlha, tak si dáváme povyražení v nově objeveném Mammasbaru. Nakonec se do mrholení vydáme. Ovšem problém co namazat. Nakonec kombinace červeného, fialového i klistru. Sněhu je ale dost málo, když dojedeme na Kamzík, na Švýcárnu se nikomu moc nechce, koryto je prý kamenité, trošku namrzlé, tak to obrátíme dolů. Sněhu tak akorát na dojetí k Pelikánovi, ale alespoň se nám ukázalo sluníčko.

Poslední aktualizace: 7.2.2016

V černobílých horách na mapě