Po malé hřebenovce s Vozkou

Hory a podzim. Jak se praví, je to skoro nejlepší kombinace pro podniknutí nějakého výšlapu. Pokud je začátek podzimu, tedy září, je to ještě ne lehčí oblečení a taky delší vzdálenost. Jak se podzim protahuje, dny se krátí a teploty klesají, tím i možnost plánování větších vzdáleností a na druhé straně nutnosti i kvalitnější výbavy, myšleno co se týče oděvu nebo obutí,

Nicméně i tak se toho dá s danými omezeními zažít dost. Zejména dostaví-li se i pěkné počasí.

Vyprávět na stránkách o „malé“ hřebenovce Jeseníků něco nového je skoro nemožné, spokojme se tak s variantou popisu přes vrchol Vozky. Vlastně to tím pádem není ta pravá hřebenovka (s červeným značením), ale takto jedním vrzem máme absolvované hned tři nebo skoro čtyři nejvyšší vrcholy té části Hrubého Jeseníku, které se říká odborněji Keprnická klenba.

Výchozím místem je Červenohorské sedlo, což je horský přechod silnice 1. třídy č. 44 v udávané výšce 1013 m nad mořem. Tím pádem má jít o nejvyšší prvotřídku u nás. Ono to prvenství je takové těsné, pokud je vůbec pravdivé, přes tisíc metrů leze např. silnice č. 27 (E 53) na Šumavě, od Klatov na Železnou Rudu a kdo se podívá trošku důkladněji do mapy, možná je to i víc. Tak spokojme se že na Moravě silnice této třídy výš nevede.

Ale vydejme se na trasu. Ačkoliv jindy bych se vydal i nějakou neoznačenou cestou, jesenická hřebenovka je vyznačena solidně a nevynechává nic důležitého a protože občas zaleze do nějaké rezervace, tam se může jen po značených trasách.

Od centrálního rozcestí mezi starou chatou a hotelem značka vychází přes sjezdovku, které se říká cvičná louka a skoro každý lyžař od nás tam zkoušel první krůčky na sjezdových lyžích (samozřejmě ti od Bruntálu spíš v Malé Morávce, z Jeseníku v Ostružné nebo Petříkově, ale tam měli i vlastní svah u Pentagonu).

Cesta (je to plnohodnotná lesní cesta) obtáčí postupně výběžek Červené hory, ale na krátkou dobuse ještě podíváme na kapličku v lomu, jinak Památník obětem hor. Značka se vlastně obrátí ze západního směru na sever (kdo chce, může si odskočit na horní stanici vleku na horní cvičnou louku, říkalo se U Adámka).

Po esíčku dvou serpentin bývalo další vyhlídkové místo, les už ale celkem obnovil střední výšku, takže na vyhlídku s poněkud nemravným názvem si vzpomenou ti časněji narození. Následuje relativně rovný úsek k okraji vzrostlejšího a věkovitějšího lesa, míjíme turistický přístřešek i značení rozcestníku na novém běžkařském okruhu od Suché hory. Tady se sklon cesty poněkud zvyšuje, ale protože jde o slušný jemně štěrkovaný povrch, jde se celkem pohodlně. První významnější značení na trase s názvem Bílý sloup přivádí od údolí z Koutů zelenou značku a odbočuje zde žlutá značka přímo na vrchol Červené hory. Vlastně by to byla pravá hřebenovka, ale pokud se nechceme nějak vracet a motat, pokračujeme stále červenou k Vřesové studánce. Nevím proč, mapy.cz mají napsáno býv. Vřesová studánka. Studánka tam pořád je i s kamennou kapličkou, co chybí je chata a poutní kostelík. Sice se uvažuje o obnově obou, ale je to běh na dlouhé trati…

Nicméně místo si stále uchovává pocit určité výjimečnosti a magiky.

Od Vřesovky na chvíli opustíme červenou značku, podél tyčového značení využíváme značení zeleného, na kopec to je nakonec celkem kousek, a od rozcestí Červená hora je to k vrcholu samotné hory vskutku kousek, tak komu by ten vrchol chyběl, nemusí mít problém těch pár desítek metrů po žluté značce popojít.

Směrem zhruba severním pokračuje i tyčové značení k atrakci ve formě velkého šutru (skoro skály) a několika menších kamenů. Jeden z nich je tak šikovně opřený o tu skálu, že útvar se nazývá Kamenné okno a nejen jím se může výletník pokochat rozsáhlým výhledem na Jesenicko, Medvědí hornatinu i na vzdálený Praděd, a pokud je dobrá viditelnost i do Beskyd.

Od skály pokračuje sestup, místy i dost prudký. U dalšího rozcestí se odpoutá chvíli souběžná žlutá TZ od zelené. Zelená padá k Točníku a za Filipovice, žlutá do sedla Pod Vřesovkou, kde se opět dostaneme k červené značce.

Tu ale znovu ponecháme jiným a napojíme se na další zelenou. Ta tu vlastně začíná (nebo končí) a směřuje až do Branné. Nás bude zajímat ten další vrchol. Prozatím víceméně po vrstevnici míříme k údolíčku horního toku Hučivé Desné.

Kolem potůčku horního toku je totiž takové mělčí údolí a protože je tu skoro původní horský les, působí okolí značně malebně, takže někoho napadlo pojmenovat místo Japonskou zahradou.

Malebnosti si ale užijeme nakrátko, protože následuje asi nejstrmější úsek celé trasy. Vrchol Vozky je sice zhruba kilometr vzdálený, ale převýšení je tu nějakých 150 m. Za prožitou námahu nám může být odměnou dokonalý kruhový výhled – nebo taky ne, když se přižene mrak, nemusí být vidět vůbec nic. Nebo jen to co vládce hor Praděd dovolí.

U Vozky je další rozcestí a zase jiná značka, tentokrát žlutá. Ta jde taky z Branné, ale poněku jinudy, přes Banjaluku a Volskou louku (abych povzbudil fantazii čtenáře).

Spíš užší pěšina vede letitým hvozdem, současná NPR Šerák-Keprník je nejstarším chráněným územím v Jeseníkách, ochranu tu v části svých lesů vyhlásili Lichtenštejnové v roce 1904. V rozcestí Trojmezí (hranice tří bývalých panství) jsme se definitivně vrátili k červené značce a vlastně nám zbývají jeden nejvyšší a třetí v pořadí kopec. Ten nejvyšší se jmenuje Keprník, což by mělo být pojmenování odvozené od byliny koprníčku. Vrcholová plošina dekorovaná plochým mrazovým srubem je nad horní hranicí lesa a za dobré viditelnosti je výhled impozantní. Je toho tolik, že by to vydalo na středně dlouhý článek. Na východě sice většinu vzdálených cílů zakrývá Praděd, na západě něco zakrývá Králický Sněžní, ale tak šikovně, že je vidět na Sněžku (tedy Krkonoše). Výškou 1423 (nebo 4) m je Keprník čtvrtou v pořadí v Jeseníkách a jinak nejvyšší hora okresu Jeseník či výše uvedeného horského podcelku.

Zbývá kopec poslední, ačkoliv na samotný vrchol se nechodí. Zhruba 1,5 km dlouhý sestup do sedla Pod Keprníkem klesne těsně pod výšku 1300 m, ale necelý kilometr v kombinaci z modrou TZ nás přivede k horské chatě Jiřího, nebo chcete-li chatě na Šeráku. Kamenná budova tu stojí a doufejme že ještě dlouho vydrží, od konce 19. století. Název Jiřího je podle arcibiskupa Georga Koppa z Vratislavi. Církvi náležely na Jesenicku rozsáhlá léna (neboli pozemky). A ačkoliv vlastně Breslau (Vratislav) byla v jiném státě (Pruském Německu), na majetku se to moc neměnilo. Arcibiskup byl velkým mecenášem mj. i rozvíjející se turistiky a tato chata není jediným počinem na jeho blahodárnou správu.

Ze Šeráku by se dala využít k posledním kilometrům pohodlně lanovka (ta má ale před zimou výluku), takže pokračujeme stále červenou značkou, kolem vyhlídkového místa štětovanou cestou k Čerňavě. Kameny vydlážděná cesta je po více než sto letech už silně poškozená, ale představa, že se tudy jezdilo s koňskými potahy při stavbě chaty a jejím zásobování je skoro neuvěřitelná. Už jen kvůli relativně úzké šíři i slušného sklonu, který tu musely povozy překonávat (chudáci koně).

Mezistanice lanovek je skoro na dohled Ramzové, ale ještě stále zbývá sejít nějaké dva kilometry, naštěstí po relativně pohodlnější a širší lesní cestě, v blízkosti studánky Dobrá voda/Svatá voda.

No a není-li karanténa, než pojede vlak nebo autobus, hospod a restaurací je tu dost.