Velikonoce na Českomoravské vysočině

Cestopisy

Rozhledna Na Skále • Fotografie (70) • Foto: jircak

Vstoupit do fotogalerie (70 fotografií)

Rozhledna Na Skále - zamlžený výhled

Rožmitál pod Třemšínem - kostel sv. Jana Nepomuckého

Vstoupit do fotogalerie (70 fotografií)

Už to letos vypadalo, že budeme na velikonoce doma. Spát koncem března v našem Tranzitu se nám nezdálo zrovna ideální. A nikde jsme si nic nezajistili. Když jsme o tom začali uvažovat, bylo vše, co by nám cenově a místopisně vyhovovalo, již obsazené. Jarní pobyty nabízené na slevových portálech byly zpravidla na dobu mimo velikonoc. Až skoro na poslední chvíli se na jednom takovém portálu objevil pobyt na Vysočině v hotelu Medlov nedaleko Nového Města na Moravě. Cena 500,- Kč za osobu a noc vč. polopenze byla také vyhovující.

Ještě jsme chvíli řešili, jak se tam dostaneme. Pokud nespíme v autě, tak zpravidla jezdíme vlakem. Spojení by bylo docela slušné, pak ještě asi 2 km pěšky. To už se nám moc nechtělo. Když pojedeme autem, určitě si první den víc užijeme.

Velký pátek 2016

Vyrazili jsme ráno. Trasu jsme naplánovali mimo dálnici s několika zastávkami. Milujeme rozhledny. I když nebyl zrovna ideální výhled, drželi jsme se našeho plánu. Vyrazili jsme přes Blovice do Železného Újezdu, kde je rozhledna Na skále. Od silnice k rozhledně je to kousek, je to vysoká rozhledna už z dálky viditelná, která vznikla současně s telekomunikačním stožárem. U paty rozhledny je stánek, který slouží jako pokladna a pravděpodobně i prodejna suvenýrů. Otevřeno mělo být až od 1.dubna, ale nahoře chlapci prováděli nějaké opravy a tak jsme se díky nim dostali nahoru. Byli jsme doslova nadšeni, že to vyšlo. Výhled byl sice mlhavý, ale bylo přece jen něco vidět a podle informativních obrazových tabulí by měl být za hezkého počasí výhled hodně daleký. Třebas to někdy vyjde za lepší viditelnosti.

Za drobného občasného mrholení jsme pokračovali až do Rožmitálu pod Třemšínem. Zaparkovat se nechá na náměstí u kostela sv. Jana Nepomuckého. U rybníka Kuchyňka má být menší rozhledna. Je to nedaleko náměstí, ale nějak postrádáme nějaké ukazatele. Jak jsme po chvíli zjistili, rozhledna je součástí muzea, kterým se k ní musí projít. Proto její otevírací doba je shodná s otevírací dobou muzea. Je z ní hezký výhled na rybník i na zámek. Je to hezké zákoutí s dětským hřištěm, kde si na své přijdou i děti. Zajímavé je, že na rozhlednu se vstup neplatí, a proto věřím, že dětské hřiště je za hezkého počasí určitě rájem dětí.

Na chvilku jsme se zastavili v Březnici, kterou jsme také měli na trase. Věděla jsem, že je tam opravená synagoga, je tam zachovaných i pár židovských domů. Hned na náměstí u infocentra byla šipka židovské gheto. Tentokrát nám však štěstí nepřálo, synagoga je otevřena až od dubna. Tak snad někdy příště.

Další rozhlednu jsme navštívili v Táboře. Znali jsme pouze nedalekou Hýlačku, najednou jsme zjistili, že na Babí hoře je rozhledna Babina. Příjezd k ní je docela problémový. Z hlavní Soběslavské ulice se mezi mohutnou křižovatkou a kruhovým objezdem má odbočit vpravo. Jenže odbočka je sotva viditelná, takže jsme ji samozřejmě minuli. Na kruháči jsme to otočili, zjistili jsme, kde přesně musíme odbočit a dali si druhý pokus. Sice jsme se málem nechali odradit značkou zákaz odbočení, ale to se týkalo silnice jen o kousek dřív. Ani tady nebylo nikde upozornění, že by tu někde byla rozhledna. Po skutečně úzké silničce jsme projeli pod tratí a dojeli k lesíku, kde stála poměrně nízká dřevěná rozhledna. Malé parkoviště je na kraji lesíka. Výhled je pouze na město Tábor. Na rozhledně jsou tabule s vyznačenými jednotlivými důležitými budovami města. Je to zajímavá stavba s náročnějším výstupem. Schodiště je poměrně strmé, jednotlivé stupně jsou docela vysoké. Takže o pohodlném výstupu se mluvit nedá.

Ještě jsme na trase měli další rozhlednu s poetickým názvem Rosička. Ta je vlastně už na Vysočině. Ota rád jezdí po okreskách, zvolili jsme proto cestu z Přibyslavi přes Nižkov. Kopec s rozhlednou jsme zdálky viděli. Je zvláštní, že ani tady nebyl na silnici ukazatel k rozhledně. Jen se nechalo odbočit vlevo na místo, které by se snad nechalo nazvat parkovištěm. Kupodivu zde stálo ještě jedno auta, takže nejsme sami, kdo skoro v dešti vyráží k rozhledně. Nahoru to bylo jen pár set metrů do kopečka. I tato rozhledna je současně telekomunikačním stožárem, pravděpodobně je celoročně otevřená, i když u její paty je dřevěná bouda a lavičky. Pravděpodobně v sezóně je zde otevřeno občerstvení. Při výstupu se docela rozpršelo, ale naštěstí jen na chvilku. Výhled je kruhový a za jasného počasí určitě daleký. Ale i tak jsme byli spokojeni.

Už jsme se však těšili do Žďáru nad Sázavou. Poutní kostel na Zelené hoře měl být otevřen, poslední komentovanou prohlídku v 15. hodin jsme chtěli stačit. A vše vypadalo, že se to povede.

Ve 14,30 jsme u historického barokního mostu opouštěli parkoviště pod Zelenou horou. Vyšlo to paráděně. Hezky jsme si to vše prošli a prohlídku jsme bezvadně zvládli. Škoda, že celý areál čeká na opravu, aspoň v to doufáme, ale uvnitř je to krásné. Jen tam všude byla hrozná zima. Ještě že v muzeu v areálu bývalého kláštera cisterciáckého řádu bylo teploučko. Je tam i infocentrum, kavárna a vytápěné toalety. Trochu jsme se ohřáli, prošli k bazilice, kde se akorát schylovalo ke mši, tak jsme se alespoň mohli podívat dovnitř. Ještě jsme zašli na další nádvoří k prelatuře. Zde je naštěstí už vše opravené, v konírně je galerie, ale vše bylo ještě zavřeno. Ale to už jsme spěchali k autu a ohřát se do hotelu.

Na náš vkus je hotel Medlov až příliš velká budova, nijak zvlášť zajímavá. Parkování mělo být v ceně, jen byl problém nějaké místo ještě najít. Navíc tu mají docela zmatky. Při objednávání nám nabídli pokoj s balkonem, za který bychom museli doplatit 100,- Kč za den. K čemu nám v chladném počasí bude balkon, zvlášť když nebudeme celý den doma. Předem jsem tuto nabídku zrušila, přesto to zkoušeli po nás chtít tři stovky. Ale pak poznámku o zrušení našli, doplatek zrušili, ale pokoj s balkonem nám nechali. Aspoň jsme měli kam uložit tu trochu jídla, co jsme si s sebou vzali na svačinu.

Pokoj nás příjemně překvapil. Velký, s předsíňkou, se samostatnou koupelnou a WC, s množstvím úložného prostoru, s televizí. Jen je všude vidět, že vše pamatuje nějaká 60. léta.

Snídaně byly v době od 8 do 10 hodin a večeře od 18 do 20 hodin, obojí formou bufetu, Ale v tom množství lidí se jim to moc nepovedlo. Převládá názor, že by to mohli vydávat dřív, že je to dost dlouho. Všichni jsme hladoví, tvoří se fronty. Minimálně 1/4 hodiny jsme čekali, než na nás přišla řada. Pak jim neustále něco chybělo. Takže i v tomto směru se zde zastavil čas. Přesto jsme si večer pochutnali, večer u televize dali ještě lahvinku vína, takže docela pohodička.

Bílá sobota

Večer pršelo, v noci jsem koukla ven, byla mlha, že by se nechala krájet, jak říkají ve večerníčku. Ale spalo se dobře, všude byl klid.

K snídani byl slušný výběr, ale zase fronty. Chtělo by to jít na snídani až tak v 9 a dýl, aby to bylo bez front. Jenže to už bych umřela hlady. Hned ráno jsme vyrazili k prameni Svratky. Drobně mrholilo, ale přece nebudeme sedět na pokoji. I když už má být jaro, tady o tom asi neví. Stoupáme a samozřejmě sněhu přibývá. Cesta je poměrně náročná, chvílemi jdeme v blátě nebo se kloužeme ve sněhu, chvílemi se boříme, vyjímečně jdeme lesní pěšinou bez sněhu. Chvilkami stále lehce mrholí. Z rozcestí Pod Fryšavským kopcem je to k pramenu Svratky už jen kousek. Já se krapet zasekla, Ota to mastí stále dál. Nekoukám na cestu a mažu za ním. Už se mi zdá, že jdeme nějak dlouho a odbočka k pramenu stále nikde. Podle tabletu zjišťuji, že jsme ji již dávno minuli. Volám Otovi (ještěže jsou mobily) a vracíme se. Konečně odbočku vidíme a po chvilce i pramen. Visí tam hrnečky, Ota ho samozřejmě chce ochutnat. Nevadí mu, že je kalný, ani že trochu smrdí. A vůbec mu nechutná. Snad to přežije. Já jeho odvahu nemám, tak to snad aspoň někdo přežijeme. Zato se mi u pramene najednou vybavil úryvek z básničky Vítězslava Nezvala Na břehu řeky Svratky. Zjišťuji, že si nepamatuji ani jednu celou sloku, kousek mi tam chybí. Přesto se mi to při zpáteční cestě stále honí hlavou.

Vracíme se přes Frišavský kopec a památné místo partyzánské brigády u Brožovy skalky. Počasí se začíná trochu zlepšovat, už neprší, občas se zdá, že snad vyleze i sluníčko.

Když jsme došli do Tří Studní, byli jsme příjemně překvapeni, že je zde otevřený hotel. Zdálky to vypadalo na pár roztroušených chaloupek. Tedy hlavně radost měl můj pivař Ota. V hotelu U Loubů jsme dali pivo Starobrno, já zkusila zelené velikonoční. Byla tady wifina a mně to nedalo, a zkoušela básničku o Svratce najít. To se povedlo a tak jsme si udělali chvilku s verši. Ota poslouchal, dokonce ho to prý i dojalo. Chvilku jsme ještě poseděli. Divíme se, jak zde všude přežívají komunistické hotely i s původním vybavením. Žádná hospůdka s příjemným posezením.

Venku vylezlo konečně sluníčko a my se rozhodli pro návrat do našeho hotelu. Jenže o kousek dál jsme zahlédli šipku na Krčmu na Náměstí. Neodolali jsme a zašli se podívat, jak taková Krčma zde vypadá. Tak to bylo přesně to, co Otovi chybělo. Pivo Polička chutnalo, obsluha byla příjemná a skutečně pěkné prostředí. Ještě jsme dali jedno pivo, chvilku poseděli, ale už jsme to museli ukončit, abychom zvládli vůbec dojít do našeho hotelu na večeři.

Bylo to však v pohodě, poslední 2 km utekly skutečně rychle. Na večeři jsme vyrazili skutečně hladoví po půl 7 a žasli jsme. Vůbec nebyla fronta. O to to bylo příjemnější. Dobře jsme se najedli a na zprávy jsme už byli na pokoji.

Nakonec se den vydařil, ale shodli jsme se na tom, že dnešní výlet nám nepředvedl Vysočinu v té kráse, kterou si z dřívějška pamatujeme. Téměř celá cesta vedla lesem, výhledů na tu zvlněnou vysočinu jsme si moc neužili. Jednak nebylo skoro odkud a navíc bylo celý den mlhavo. Uvidíme zítra.

Velikonoční neděle – Boží hod velikonoční

Celou noc bylo jasno, nebe bylo plné hvězd, ráno je těsně pod nulou, všude je hezky bílo, namrznuto. Na dnešek se posunul čas, řada lidí to možná nezaregistrovala, nebo se jim nechce vstávat. Hlavní je, že snídaně je zcela bez fronty.

Hned po ní jsme vyrazili na výlet. Bylo sice ještě chladno, ale na sluníčku už to pěkně hřálo. Cílem měl být lyžařský areál v Novém Městě na Moravě, ale začátek byl náročný. Cesta byla hodně podmáčená, ranní mrazík to sice trošku zpevnil, zase to ale klouzalo. Často jsme nevěděli, kudy to obejít. Ještě že jsme měli pořádné boty, ale zabláceni jsme byli parádně.

Vzhledem k tomu, že jsme vyrazili brzy, tak jsme plán trochu změnili a rozhodli se dojít až přímo do Nového Města na Moravě, jehož historické centrum je městskou památkovou zónou. Otu to tam lákalo i proto, že tam se narodil známý sochař Jan Štursa a ve městě je několik jeho soch, vč. té nejznámější a nejslavnější – Raněný.

V tamějším hotelu Panský dům jsme objevili krušovický velikonoční speciál, samozřejmě Ota neodolal a tak jsme zašli. A pak už jsme pospíchali do Ski areálu. Ani jsme netušili, že je celý areál volně přístupný, na běžeckých stopách byly ještě zbytky sněhu, dostali jsme se i na střelnici, dokonce až přímo k terčům. Úplně jsme si tam ty naše biatlonisty představovali. Byl to príma zážitek. Vyšlapali jsme až na Harusův kopec, jen skokanský můstek a sjezdovku jsme viděli jen z dálky.

Vybrali jsme si trasu okolo Bednářova kopce. Místy byly nádherné výhledy na zvlněnou krajinu Vysočiny, viděli jsme i Žďár nad Sázavou. Přesto kdybychom to vzali přes Bílou skálu, bylo by výhledů asi ještě více. Ale jsme maximálně spokojeni, dnešek se vydařil. Cesta nás dovedla až do Tří studní, pro včerejší velký úspěch jsme zašli opět na pivo Polička do Krčmy, kde jsme si domluvili nocleh z pondělí na úterý. Nějak se nám ještě nechce domů.

Na 18. hodinu jsme se vrátili do hotelu, kde se s námi rozloučili vynikající večeří – jedna z možností byla kachna s červeným zelím, pak řízek s bramborovým salátem, ostatní už si nepamatuji. Houskové knedlíky, ale ani bramborové noky se jim moc nepovedli, ale snaha se hodnotí.

Jarní zhruba 20 km trasa nás docela odrovnala, takže jsme zapadli docela brzy. I balení jsme nechali až na ráno.

Velikonoční pondělí

Každý den je jinak, večer bylo zataženo, v noci sice vykukoval měsíc, ale bylo okolo něj výrazné kolo. Ráno bylo zataženo a 5 nad nulou. Takže hezký den jsme si vybrali včera.

Než jsme se nasnídali (dostali jsme dokonce beránka a bochánek), začalo se vyjasňovat. Do 10 hodin se nám podařilo sbalit a opustit hotel. Vyrazili jsme na hrad Pernštejn. Je otevřen od 10 do15 hodin, takže to bychom měli zvládnout dobře. Projíždíme obcí Zvole a najednou je před námi nádherná stavba kostela. Ota stačil jen říct: "To je určitě Santini" a už hledal místo na zaparkování. Akorát se scházeli lidé na mši, tak jsme se mohli podívat dovnitř. Pan farář postával před kostelem a vítal se s návštěvníky. Pozdravil i mne, musela jsem mu jeho kostel pochválit. Byl patřičně hrdý, že v tak malé vesničce mají kostel od tak význačného stavitele.

Pod hradem Pernštejn je velké placené parkoviště. Jen o kousek dřív jsme zahlédli malé parkoviště u cyklostezky směr hrad. Bude to asi o kousek dál, ale to nám nevadí. O kousek dál to asi bylo, ale nebylo to tak prudké stoupání jako z placeného parkoviště. Byli jsme v šoku, kolik lidí tam bylo. Prohlídky byly snad každých 10 - 15 minut. My jsme na tu naši čekali 3/4 hodiny. Dali jsme si polívku, prošli se po nádvořích, prohlédli si kapli, docela to uteklo. Hrad je nádherný a velký. Komentovaná prohlídka trvala snad 1 1/4 hodiny. Ale vevnitř byla příšerná zima. Jenže ani venku se nám nezdálo teplo. Foukal ledový vítr.

Další velké plány jsme už neměli. Chtěli jsme na nějakou rozhlednu, včera v infu v Novém Městě nám doporučili zříceninu Zubštejn, odkud je prý hezká vyhlídka. Tam jsme začali. Nahoru to bylo zhruba 500 m, výhledy skutečně super. I když svítilo sluníčko, včerejší teplíčko bylo pryč. Poznala jsem změny tlaku i já, sotva jsem ty malé kopce vydýchala.

A teď už na rozhlednu Karasín. Zdálky jsme ji viděli. Skutečně je vysoká, okolo jsou sjezdovky, vleky, takže výhled nádherný a kruhový. Tedy byl by, kdyby bylo jasno. Ale i tak to bylo super. Dole je bufet, jsou tam i toalety. Rozhledna je volně přístupná, v době otevřeného bufetu se platí 10,- Kč, ale dostanete ke vstupence plánek výhledu s dalšími informacemi z okolí.

Z rozhledny jsme zahlédli nádherný kostel v obci Vítochov. Věděli jsme o něm, chtěli jsme se tam jet podívat, takže to byla poslední zastávka dne. Když jsme se blížili, myslel Ota, že je to snad hrad. Nebyl, skutečně kostel, krásný, zajímavý, dokonce u dveří byla schránka s letáčkem. Jedno překvapení na nás tam však čekalo – Munzarova borovice, kterou tam Luděk Munzar vysadil r. 2002 při natáčení pořadu Paměť stromů.

A teď už přímo do Tří Studní. Ten vítr skutečně nebyl příjemný. V Krčmě to bylo super. Dokonce na nás čekali i s otevřenou kuchyní. Normálně mají od pondělí zavřeno, ale protože bylo Velikonoční, tak nechali přes den ještě otevřeno. A když už tam spali majitelé, tak tam nechali přespat i nás. Pomohli jsme dopít naražený sud jedenáctku - Otakar. Dvanáctku už neměli. Nekuřácké příjemné prostředí, milí majitelé, příjemně jsme si s nimi večer popovídali.

Úterý

Všude bylo ticho a klid, spalo se moc pěkně. Tedy hlavně Otovi. Já jsem se dost budila, při takových změnách počasí je to u mně normální. A když jsem konečně usínala, začal Otovi kuňkat skoro vybitý mobil. Nejradši bych ho vyhodila oknem, ale nakonec jsem ho i s bundou vystrčila na chodbu. A zase jsem měla na čas po spaní.

Po snídani jsme odjeli už směr Plzeň. Ještě jsme však museli do Žďáru nad Sázavou. Ne vše jsme zvládli v pátek projít. Zajeli jsme na náměstí, kde jsme navštívili infocentrum a prohlédli si celý historický střed, kostel, tvrz. Kousek za městem je na mapě symbol – symbolický zemský kámen. Zajímalo mne, co to je, čekala jsem nějakou mohylu, ale tohle sousoší mne překvapilo - svým nápadem i provedením. Jen kousek před sousoším je ještě zajímavý Dolní hřbitov, založený jako morový, ale nakonec nevyužitý. Byla to Santiniho první práce ve Žďáru. Ten také později zde ve Žďáru navrhl hospodářský dvůr ve tvaru liry. Původně jsme chtěli ještě obejít obě zdejší naučné stezky Okolo Zelené hory, ale nakonec jsme to vzdali. Foukal ledový nárazový vichr, že se nám přestalo chtít v tom někde chodit. Navíc při odjezdu z města začalo lehce poprchávat. Tak jsme asi dobře udělali. Snad někdy příště.

Docela to nějak uteklo. Je skoro poledne, tak jsme se v Přibyslavi zastavili na oběd. Tohle město jsme vybrali kvůli jeho historickému středu. Mají krásnou kamennou, dříve Strážní věž, kostel, faru a otevřené info.

To byla poslední akce. Ota to vše odřídil, já toho dobrou čtvrtku prospala. Nějak mne to jarní počasí zničilo. Ale velikonoce jsme si užili, i když počasí nic moc.

Poslední aktualizace: 8.6.2016

Velikonoce na Českomoravské vysočině na mapě