Velké Karlovice 2018 - 2.Procházka údolím Podťatého a Pluskovce

Fotografie (86)  • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (86 fotografií)

ke kapličce v Podťatém na Světlé

Vstoupit do fotogalerie (86 fotografií)

Ve vilce se spalo dobře (tedy aspoň manželce), jen já měl nad ránem nějaké žaludeční problémy a musel se proto několikrát za sebou odebrat na onu místnost. Ještě že má člověk nohy, protože kdyby byl slimákem, tak by to nestihl!

Snídani moc nedám, ale na nějaké lelkování není čas: za chvilku nám totiž jede bus do jedné z hlavních zdejších dolin – do údolí Podťatého. Dopravní prostředek je tak brzy po ránu kupodivu narván běžkaři, kteří se jím (tak jako my) přesunují na konečnou do Světlé, do nadmořské výše 600 metrů.

Zatímco oni si nasadí lyže a zamíří zasněženou silničkou nahoru na Kasárna, my se spolehneme jen na vlastní končetiny, které nás k té krásné dřevěné kapli na návrší nad námi jistě zanesou. Ještě předtím ale radostně pohlédneme na zalesněné stráně Javorníků, pod nimiž se nejen okolo silnice, ale i vysoko na bílých lukách černají shluky dřevěných pasekářských stavení, zbudovaných v nezaměnitelném valašském stylu. Tím nejkrásnějším objektem je roubená kaplička se šindelovou bání, k níž od zastávky busu míří modrá značka a jejíž výsledná podoba byla nejspíš notně ovlivněna umem mistra Dušana Jurkoviče. Jenže to vůbec nevadí, protože půvabná stavbička do okolní krajiny zapadla, jako by tu bývala odjakživa. Přitom zdání klame – na jejím místě původně stála dřevěná zvonička z roku 1884, kterou můžete spatřit už jen v poválečném filmu Portáši, neboť kvůli své zchátralosti byla brzy poté zbořena. Současná kaple byla vystavěna až v roce 1950, je zasvěcena Panně Marii Růžencové a všichni návštěvníci, včetně nás, určitě ocení hezký výhled do doliny Podťaté a na hradby okolních hor.

On by nás ten výhled za slunečného počasí těšil určitě víc, ale co naděláme – větru ani dešti neporučíme, takže můžeme být rádi, že je pod tím pošmourným nebem krajina aspoň taková jaká je... a že z něj nepadají třeba tragače!

Jak je dobře známo, jsou Velké Karlovice obcí s největším katastrem na celém Valašsku a lidská stavení se rozkládají nejen v centrálním údolí okolo Vsetínské Bečvy, ale i v mnoha bočních dolinách Vsetínských vrchů i Javorníků. Některá z nich už dobře znám, ale ono je jich tady tolik, že je všechny oběhnout ani za týden nestihnete. Já na dnešní dopoledne naplánoval průzkum horní a střední částí doliny Podťatého a odskok na začátek Malých Karlovic. Protože trasa směřuje po silnicí z kopce stále mírně dolů, vůbec to nebolí a tudíž mi manželka nenadává. Ona vlastně ani nemá čas, protože nestačí fotit všechny ty zajímavé staré stodoly, chalupy i tu novější výstavbu, kterou cestou míjíme. Mně osobně je moc líto zavřeného hostince Polanský, ve kterém jsem kdysi po přechodu části javornického hřebene strávil moc hezké zotavovací chvilky. Ale doufám, že si hospoda brzy najde nového majitele a zase se zbrchá …

Ani jsme se nenadáli a stojíme u nějakého novějšího rozlehlejšího stavení (hotel to není) u křižovatky s odbočkou do Malých Karlovic. Cestou k nim zaujmou zamrzlé ledové patvary na potoce a na začátku obce Jana prohlásí, že už ji bolí nohy, takže je průzkum téhle velmi dovedně „zašité“ dědiny odložen zase až na jindy. No, ona se dá ve všední den (ale hlavně za jiné roční doby) pro pěší použít jako ideální nástupní místo na hlavní hřeben Javorníků, takže mne to až tolik netrápí, protože se do tohoto kraje určitě zase vrátíme.

Vracíme se ke křižovatce a kousek pod ní u autobusové zastávky testujeme pohostinnost restaurace Celnica. Já se kvůli stále bolavému žaludku spokojím s polévkou a pivem, ale hladová manželka si ještě poručí medovník. Když pak čekáme na spoj, má docela zpoždění a Jana se děsí, že budeme muset zpátky pěšky. Mně by to vůbec nevadilo, protože jsem cestou sem u křižovatky v hlavním údolí viděl moc pěknou kapličku, ale ten Nahoře bohužel mé prosby nevyslyšel a bus nakonec přece jen přijel.

Plánovaný oběd v restauraci U Muzea se nekoná (je tam svatba), takže nezbývá než zaťat žaludky a vydržet až do předčasné večeře na Kyčerce. Protože musíme ten hlad nějak rozejít, hrneme se napřed okouknout zasněžené úly za karlovským muzeem, a pak pomalu okolo kostela ke kolejím a nahoru údolím Pluskovce. Nenadálou překážkou v cestě je množství přijíždějících a odjíždějících aut s lyžaři pod funkční sjezdovkou, které úplně zablokovaly silnici. Naštěstí se tím chaosem bez újmy na mozku jaksi proplanceme a následuje zlatý hřeb dnešního dne – prohlídka soch v Galerii pod širým nebem, nacházejících se ve stráni pod již zmiňovanou Kyčerkou.

O tomhle všem jsem se už před pěti lety na stránkách Turistiky zmínil, ale ono zde v údolí Pluskovce od naší poslední návštěvy došlo k mnoha změnám: v dolině byly ve valašském stylu vystavěny další roubené penziony a do Galerie přibylo (díky dřevořezbářským sympoziím) množství dřevěných soch, znázorňujích hudebníky či představitele mnoha dnes už zapomenutých řemesel. Tím nejkrásnějším objektem v areálu se ale stala nádherná roubená kaple, zasvěcená patronovi myslivců – sv.Hubertovi.

Sakrální stavba, kterou vyprojektoval arch.Miroslav Valenta do valašské krajiny neuvěřitelně přirozeně zapadla. Mne ale nejvíc mrzí, že je její interiér nepřístupný a tudíž jsem mohl podobu jejího nejcennějšího skvostu – dřevěného oltáře svatého Huberta, zkouknout až doma na netu.

Po prohlédnutí a nafocení venkovních skulptur zamířime nahoru do restaurace Kyčerky a pochutnáme si na moravském vrabci se zelím. Žaludek už se mi, zdá se, umoudřil a neprotestoval dokonce ani proti vrchovatému žejdlíku s tekutým pozdravem až ze z Plzně.

Když pak vyjdeme k zadní části hospody, k níž je z téhle strany možný příjezd i osobními vozy, zaujme nás další překrásné umělecké dílo v podobě velkého dřevěného sloupu pokrytého reliéfy ze života původních domorodců. Protože jsme něco podobného před lety viděli už při návštěvě Liptálu, zvolil bych pro tento řezbářský počin název Strom života II. Což ale nemění nic na tom, že se i tady jedná o dílo víc jak pozoruhodné a zasluhující si veškerou naši úctu...

Dolů dolinou se vracíme za šera, a když už potmě dospějeme do míst, kde se díky civilizaci vyskytuje i několik osvěžoven, přichází rozhodnutí si ten náš poslední večer ve Velkých Karlovicích zpříjemnit ještě sklenkou vína a pěnivého zrzavého moku...

Autor: Franta

Další články autora: 2995

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli