Velké polské dobrodužství

Velké polské dobrodružství

Je konec září, stromy nabírají nádhernou podzimní barvu, dny se krátí a noci dlouží. Daleko jsou letošní letní radovánky, daleko je letní dovolená…zbývají nám pouze vzpomínky a zážitky uloženy hluboko v srdci……

Každoroční Jarní dilema kam vyrazit v létě, jsme letos neřešili. Nápad navštívit zemi našich severních sousedů přišel tak něj sám od sebe, někdy na podzim. V jednom časopise jsem si přečetla článek o Mazurských jezerech. Popis tohoto kraje byl tak sugestivní, že červík začal hlodat. A hlodal pořádně. Najednou jsem v časopisech a novinách nacházela články o Polsku. Ať už to bylo o Mazurech, Gdaňsku. Malborku, Krakowě…

Z červíka se stal červ. Někdy v zimě jsem toho svého červíka přesídlila na Jardu, pak na Janu a nakonec na Honzu. A protože červi se množí rychle, byli jsme nakaženi všichni.

Doma jsme založili pokladničku a začali intenzivně šetřit. V knihovně, v časopisech, na Internetu jsme hledali všechny dostupné informace a najednou zjišťovali, že skoro žádné nejsou. Kdybychom se rozhodli odjet do Austrálie dovíme se spoustu užitečných rad. Ale Polsko? Nikde nic. A tak mě napadlo napsat na polské informační centrum do Prahy. Do týdne jsme měli spoustu materiálu. Jen mapy nám chyběly. Ale ty nakonec sehnal v Brně Honza. Zbývá jediné. Zjistit jak se do Polska s koly dostat.

A problém je na světě. Do Polska kola neberou. Opět sedáme k Internetu, opět hledáme všechny dostupné informace. Začínáme být zoufalí.

Jana vyráží k lidem nejpovolanějším. Do informačního střediska českých drah v Opavě. Na otázku zda noční rychlík jedoucí z Vídně do Varšavy nás a naše kola vezme se dovídá:

Pracovnice českých drah : " Paní ten rychlík v Ostravě nestojí."

Jana: "Jak nestojí?"

pracovnice českých drah: " Oni v noci spí."

Jana: " To mi chcete říci, že když chci z Ostravy do Varšavy nočním rychlíkem, musím do Vídně?"

Pracovnice českých drah: mlčí…….

Přemýšlíme dál, ještě že máme kamarády a kamarádi mají rádi nás. Jako spása z nebes se jeví Ládík Čechů. Společně s Jardou vymýšlejí jak nás, naše batohy a naše kola přes hranici propašovat.

Zdá se, že naší cestě za velkým polským dobrodružstvím již nic nebrání. Jarda na hromadu vrší všechno co bychom mohli potřebovat, kdy by se nám v Polsku pokazila kola. Hromada je to obrovská. / ale jak jsme posléze zjistili nezbytná/. Ochotná paní doktorka nás vybavuje léky. Ochotný bankomat vyplivne potřebnou hotovost a můžeme na cesty.

Balíme. Brašny na kolo se mi zdají mrňavé. A tak vybaluji a zase zabaluji. Nervozita stoupá. Přijíždí Honza, přijíždí Jana. Řešíme poslední problém. Kolik kdo má slivovice. Zdá se že jsme vybaveni dostatečně. První chyba. Po třech dnech na kolech zjišťujeme, že jsme se v tomhle směru měli vybavit lépe.

Neděle lehce popoledni. Jako první, směr Polsko, vyrážíme my dvě s Janou. Kabelku na rameno, pas a peněženku do ruky a hurá na cesty. Zdá se vám to málo? Zbytek našich batožin převezou hoši autem přes hranici, v polském Těšíně na nás počkají, my nasedneme do Láďova náklaďáku a ten nás odveze do Bialsko-Biale.

A tak jedeme. Vláček nás odváží co nejblíže polské hranici, je krásný sluneční letní den. Užíváme si prvních chvil naší letošní dovolené. V Českém Těšíně přejdeme česko-polskou hranici a od té chvíle se učíme rozumět polštině, mluvit polsky, myslet polsky. Na rynku v Těšíně nacházíme útulnou hospůdku a první polské zloté utrácíme za pivečko a čajíček.

Působíme asi velmi přitažlivě, neb se s námi dává do řeči, u vedlejšího stolečku sedící, pán. Moc mu sice nerozumíme, ale dedukujeme, že je český Polák, bydlící v Havířově, sloužící v polské armádě, kdysi studující v Brně, toho času sedící v kavárně a píšící básně. Jen nerady se s tímto pánem loučíme. Na cestu od něj dostáváme báseň, která se jmenuje Stín. Pán se s námi loučí, líbá nám ruce a přeje krásnou dovolenou. Jak romantický začátek polského dobrodružství.

Hledáme vlakové nádraží a kluky. Jsme holky šikovné a tak do 10 minut najdeme všechno. Dostáváme sice trochu vyhubováno kde jsme, ale nám to v tuto chvíli vůbec nevadí.

Nasedáme všichni k Ládíkovi do náklaďáčku, my s Janou pohodlně dopředu, hoši nepohodlně dozadu. A jede se. Cesta je úděsná, samý hrbol, samá zácpa. Ale Láďa je profesionál, a tak o hodinu později brzdí před vlakovým nádražím v Bialsko- Biale.

Vypakujeme všechnu naši bagáž, loučíme se s Láďou a vyrážíme. Velké polské dobrodružství začíná. Není cesty zpátky. Je jen cesta vpřed. Hurá na ni.

Vlak který nás a doufejme že i naše kola odveze do Olsztyna jede za dvě hodiny. A tak navštěvujeme nádražní kavárnu. My s Janou již dnes druhou a čekáme, který vlak bude ten pravý. Čeká nás 12 hodinová jízda vlakem, tak doufáme, že bude co nejpohodlnější. Jsme mile překvapeni. Ve vlaku je vagón "tylko dla rowerov a rowerovnikow". Všichni ostatní jsou nemilosrdně milým panem průvodčím směrováni jinam. Jsme nad míru spokojeni. Vláček se řítí krajinou, míjíme Katowice, Czestochovou, Kielce, Warszawu…..

Spíme tak říkajíc na jedno oko. Tenhle vlak projíždí celým Polskem až někam na východ na Suwalki.

Začíná svítat. Protahujeme ztuhlé údy, balíme spacáky a připravujeme se na výsadek. Olszytn . Vystupovat. Celí rozespalí a malátní koukáme kolem sebe. Nádraží jako každé jiné, možná jen trochu zanedbanější než bylo to v Bialsko-Biale. Lidé spěchající do práce, nádražáci posouvající vagóny. Jako doma.

Sedáme na kola a začínáme ukrajovat první polské kilometry. Jsme v hlavním městě KRAJINY tisíce jezer. V Olsztýně. Město je položené na návrších u řeky Lyny. Na katastru města se nachází 11 jezer a 21 % jeho území zabírají lesy. Ve městě je gotický hrad, ve kterém bydlel Mikuláš Koperník. Jeho socha před hradem nám ho přibližuje v celé jeho velikosti. Průvodním znakem tohoto města i celého východního a severního Polska jsou červené cihly. Z cihel jsou hrady, hrádky, kostely, domky. Působí to na mě velice příjemně.

Přemýšlím akorát nad tím, že i Oswětim je z červených cihel. Možná proto Poláci nejdříve nevěřili, že to s nimi Němci myslí zle……..

Je brzo ráno a tak je těžké najít nějakou příjemnou hospůdku kde popijeme ranní "herbatu" Jednu takovou nacházíme v historickém centru, můžeme se tedy kochat nádherou starého města a v klidu popíjet a užívat si prvních chvil letošní dovolené. Společně s námi snídá i skupinka Němců. Na tričkách mají nápis Expedice Mazury. Zdá se že máme společnou cestu.

Příjemně naladěni vyrážíme. Na hlavy připevňujeme přilby, načež Jana konstatuje: "Přistáli mimozemšťané."

Brzdíme u pošty a posíláme první kartičku Bábovi. /Chudák ležící, či stojící na nás myslí doma. V červnu sebou sek o zem na kole a teď chudák trpí. Trpíme potichu s ním na dálku a vybíráme mu ten nejhezčí pohled, který najdeme. Jak to tak píšu, přemýšlím nad tím, že jsem vlastně Bábovi celé září záviděla jeho cesty na kole, Šumavu, jižní Čechy, Slovensko. Až teď mi dochází, že i my jej krmili pohledy odkud se dalo. A taky nezáviděl. Závist je zlá….. A tak mám vlastně radost, že si ten podzim konečně užil. Snad bez bolesti./

Vymotáme se z města a seznamujeme se s polskými cyklostezkami,. Cesty v Polsku jsou kapitola sama o sobě. Já má pocit, že vlastně existují jen dvě varianty. 1. Hlavní cesta: bývá většinou hodně frekventovaná, úzká, jezdí po ní spoustu kamionu a aut, přiznejme si, že docela ohleduplně k nám cyklistům V mapě bývají označeny červeně a my jsme se jim snažili vyhýbat co nejvíce. Nejlépe po nich vůbec nejezdit. 2. Vedlejší cesty - tzv. skoro polní, bývají někdy asfaltové, ale tak nějak po kouskách. Asfalt někdy zcela nelogicky končí nebo začíná někde uprostřed pustiny, pak nastupují hrboly. Někdy bývají hodně díravé a někdy prostě pískové. Vedlejších cest je v Polsku spoustu. Řekla bych většina. Chvíli nám trvalo než jsme přišli na to, že vedlejší cesty se odlišují barvou kterou jsou zaznačeny na mapě. Tmavě žlutá, to je skoro hlavní, nedoporučuji pro jízdu na kole i po těchto cestách jezdí kamiony. Světlejší žlutá a skoro bílá, to už jsou cesty kudy vedou cyklostezky. Jsou docela příjemné, až na ty výše zmiňované hrboly. Ale nejezdí po nich skoro žádné auta. Pak už jen čárkovaná cesta. Tu nedoporučuji. To už ani cesta není. Jízda po ní je nervy drásající zážitek. Většinou se jedná o polní cestu plnou písku po které se vlastně na kole jet ani nedá, člověk kolo tlačí, tiše zuří, kleje a nejraděj by kolo i bagáž odhodil do lesa. Zajímavé je, že tyhle cesty Poláci označují jako cyklostezky. Možná, že jsou v Polsku cyklisté zdatnější než my.

Celých čtrnáct dní nás také uváděly v úžas i značky. Nejvíce bylo těch které již na dálku hlásily: začátek hrbolů, konec hrbolů. V rozmezí několika kilometrů i několik dvojic těchto značek. Přiznám se upřímně, tuhle značku jsem neměla ráda. Mezi pikantní zážitky s cestami patří i ta, kdy jsme narazili na 4 - 5 km úsek cesty postavené možná dávno v minulých stoletích. To nebyla cesta, to byl tankodrom. Samé kočičí hlavy.Užili jsme si všichni.

Východ a sever Polska to jsou tedy červené cihly, hrbolaté cesty, jezera /o těch jsem se ještě nerozepsala / a také čápi. Byli všude. Na polích, u jezer, na domech, na stožárech. V hejnech i jednotlivě. Tolik čápů jsem prostě ještě neviděla. A protože je pravděpodobně Poláci milují, můžeme na zahradách vidět nejen ty živé a krásné, ale i ty sádrové, ošklivé. A tak nás čápi provázeli celou naší cestou z Olszyna na východ a pak zpět až do delty řeky Wisly u Baltického moře. Nutno dodat, že jsou to společníci velice milí a příjemní, pokud celou noc neklapou zobáky.

Ale existuje ještě jedna příjemná skutečnost která je charakteristická pro Polsko. Vzhledem k tomu, že na východě Polska existuje jen málo měst, v každé, byť sebemenší vesničce, najdete "artykuly spozywcze" / malý obchůdek kde je k dostáni všechno/. Pro nás velice milá zkušenost, kterou jsme hojně využívali. Naše pravidelné nákupy byly: mikyška, chalva, pivo, chléb, salám, sýr……. Večer jsme pořádali lukulské hody a v žádném případě jsme nestrádali.

Během celé dovolené jsme také vyzkoušeli všechny možné polské polévky a můžu vřele doporučit např.: flaczki wolove, /držková polévka/, žurek /žitná polévka/, zupa pomidorova /rajčatová polévka/, rosol z kury /slepičí polévka/. Obědy v polských restauracích jsou docela drahé, ale polévka se dá pořídit docela levně. Od 2 do 6 zlotých. Při kurzu 7 Kč za zlotý je to docela v pohodě.

Od cest, cihel, čápů a obchodů se vracím zpátky na cestu. Pomalu šlapeme a kocháme se okolní krajinou. Počasí nám přeje / přeje nám vlastně celých 14 dní /, teplota se pohybuje kolem 25 oC což je velice příjemné.

Cestou se sice potkáváme s dešťovou přeháňkou, ale tu lehce přežíváme v místní hospodě. Výhodou počasí v Polsku je, že sice 2 hodiny prší, ale pak se opět ukáže slunce a je pohoda. Pomalým tempem se blížíme do země Velkých jezer. Jde o komplex jezer, největších v Polsku. Jezera jsou rozprostřena uprostřed krásné KRAJINY, mají nádherně romantické břehy a jsou rájem pro jachtaře a rybáře. A my jen doufáme, že i pro cyklisty. Jezera jsou propojena řekami, kanály a propustmi. Na jezerech žije spoustu druhů ptáků .A jezero Luknajno bylo zapsáno do Seznamu rezervací biosféry UNESCO. Je uzavřeno pro turisty, ale ptáky můžete pozorovat z nedalekých věží.

Cestou se setkáváme i s nepříjemnou situací. Potkáváme bouračku. V naprostém tichu, které v tomto místě panuje, projíždíme kolem. Hlavou se mi honí myšlenky a prosba zároveň. Andělíčci moji zlatí stůjte při nás, ať dojedeme šťastně domů. V tu chvíli myslím i na Verunku a Martina. Vydali se spolu na jih Francie, vyrazili stopem. A tak prosím i ty jejich andělíčky ať dojedou šťastně do Francie i zpět.

V nohách už máme skoro 80 kilometrů a tak hledáme kde dnes přespíme. Na mapě nacházíme jezero u vesnice, která se jmenuje Babieta Kielbowki a tak k němu hledáme cestu. Máme štěstí. Potkáváme ochotného pána, který nám ukazuje kde můžeme přespat. Nabízí nám i možnost přespat v jejich stanovém táboře, ale vzhledem k četnosti psů, kteří se tam pohybují, volíme raději variantu bé na břehu jezera pod svým vlastním stanem.

Náš první nocleh na polské půdě je velice romantický. Na malém výběžku do jezera stavíme stan, vaříme večeři, koupeme se v jezeře, pozorujeme kajaky na jezeře a zapadající sluníčko. Únava je dnes však větší než vůle vydržet vzhůru . Usínáme. Z nebe se na nás koukají hvězdy a my čtyři sníme svůj první sen pod polskou oblohou.

Jarda ho má o to příjemnější, že nespí sám. Společně s ním sdílejí jeden spacák mravenci či komáři. Přesné určení havěti neznáme, ráno však Jarda vypadá jako by dostal neštovice. Škodolibě se mu smějeme.

Nostalgicky se kocháme pohledem na jezero, kde se objevují první plachetničky a kajaky. Poláci tento druh sportu milují. Na jezera jich v létě přijíždí spousta. A s chutí sjíždějí kdejaké "szlaki kajkowe". V kraji Velkých jezer jich najdete spoustu. Jen si vybrat trasu, která je vám nejlépe příjemná.

A tak celý den potkáváme spoustu kajakářů na vodě, spoustu aut kajaky přepravující. Je to docela milá podívaná. Mezi nejznámější a nejnavštěvovanější a nejhezčí patří kajaková trasa Krutynia River.

Putování touto řekou patří k nejkrásnějším zážitkům. Výchozí bod cesty je v Sorkwitech, konec po 91 km ústí řeka do jezera Beldany.

Vydáte-li se na tuto trasu, poplujete přes 17 jezer a proudy Pilského pralesa. Kajakáři se zde potkávájí s téměř panenskou přírodou. Máte-li štěstí, uvidíte zblízka největšího ptáka Evropy - labuť němou.

My, ale máme kola a tak můžeme jen tiše závidět a šlapat si to krajinou pěkně dál a dál. Mezi příjemné zážitky patří i setkání s domorodci. Vždy, když jsme se s nimi dali do řeči, rádi odpovídali, byli rádi že jsme se snažili hledat polská slovíčka a když zjistili, že jsme z Česka. Byli nadšeni. Kraj, kterým jsme projížděli mnoho Čechů a Moraváků nenavštěvuje. My osobně jsme na Mazurech potkali jen dvě rodiny. U Baltu jsme viděli dvě auta s naší poznávací značkou. Možná jsme neměli štěstí, třeba tam byli, jen jsme se prostě míjeli. Ale je pravda, že Poláků u nás potkáte o dovolené mnohem více.

Nejlépe se aklimatizoval Jarda. Hned druhý den hovořil skoro plynule polsky a tak jsme jej zvolili "kierownikem " výpravy. Já, Jana a Honza zatím zůstáváme u zdvořilého pozdravu. "Dzien dobry".

Vlastníme mapu tohoto kraje, a tak jak už je zvykem, /Bábovi tím kolikrát lezeme na nervy/ pořádně ji studujeme. Zjistíme že cestou bychom měli narazit na "park dzikich zwirzat" /prostě ZOO/ a tak si říkáme, proč to nezkusit.

Cesta k ní nás pořádně decimuje. Zkuste ujet s bagáží 1 km v pískovišti. My absolvujeme aspoň 5 km. Zjišťujeme, že zwirzata dzikiche může vidět i z pískové cesty.A tak se Jarda se fotí s zubrem. A my hledáme hospodu.

Jsou tady dvě. Bufet, kde nemají nic teplého a hospoda z dálky velice mile působící. Takový místní skanzen. Pravděpodobně takové chalupy tady kdysi dávno stávaly. Dost mi připomínají záběry z filmu Mrazík.

Hospoda je otevřená, je v ní asi 15 lidí z toho 7 personálu. Jmenuje se " Hospoda pod psem". Brzy zjišťujeme, že název bychom maličko změnili. Hospoda pod psa. Personál "nával" žíznivých návštěvníků nezvládá. A tak se dáváme na ústup. Majitelka hospody za námi zavírá vrátka a věší na ně ceduli obsazeno. Kroutíme nevěřícně hlavou a žízeň hasíme teplou vodou se svých zaprášených plastikových láhví.

V tu chvíli si vzpomenu na příhodu, kterou s oblibou povídá Jana. Jednou tak sedí s Naďou v nádražní restauraci, kdesi na Slovensku. Mají hlad a žízeň. Když už sedí dobrých dvacet minut, ptají se číšníka: " Můžeme obědvat?" Číšník: " Je zavřeno" Jana: " Od kdy ? " číšník: " Od teraz" …… Prostě bez komentáře. Všechno je jenom o lidech a nezáleží jestli jste v Česku, Polsku , na Slovensku.

O dva dny později přijíždíme do malého městečka. Pochopitelně máme hlad a žízeň. Hledáme hospodu. A protože v polských městečkách jich moc není, je docela úspěch, když nějakou najdete. Tahle je docela velká.

Bohužel v jednom patře sadba , v druhém oslava. Celkem asi 100 lidí. Jsme však mile překvapeni, když sympatický mladý číšník ochotně našemu přání vyhoví, prosí o strpení, nedovolí nám odejít ke konkurenci a během 20 minut, kdy příjemně relaxujeme na sluníčku, nám donese dršťkovou polévku, pivo i čaj.

A tak opouštíme ono malé ZOO a vydáváme se opět na stezku. Dnešním cílem by měly být Mikolajki. Tohle malé městečko leží u největšího jezera v tomto kraji. Jezero se jmenuje Sniardwy. Hledáme nějaké hezké romantické místečko k přespáni.

Nacházíme "pole namiotove". Bohužel kromě nás zde kotví asi 30 plachetnic s mladými lidmi. My "starouši" bychom spali, oni by se bavili. A když mají "wakacije", tak do rána. My tedy, uleháme a oni zpívají. Noc nám "zpříjemňují" i malou erotickou vložkou. Takovým peříčkem v reálu. Jen Jarda o ničem neví. Nacpal si do uší špunty.

Třetí den na cestách. Měla by být krize. Chceme se ji vyhnou, a tak sedáme v Mikolajkách na loď a přeplavíme se do Rýna. Pohoda, nemusíme šlapat. Koukáme se na jezero, které brázdí spousta plachetnic. Novým, starých, velkých, malých. Viditelně jsou všichni spokojeni. Jak už jsem zmiňovala, dovolenou na jezerech tráví spousta Poláku. Hlavně mladých lidí. Proto si myslíme, že nájem takové plachetnice i s lodivodem nemusí být zrovna náročné. Zkusíme se poptat.

Odpoledne dojíždíme do dalšího města na jezeře Gizycka. Tohle město má dokonce několik jezer. Jezero Dargin, Dobskie, Niegocin. A dokonce tady plachetnice mají přednost před auty. Mají tady takový most, který buď slouží opravdu jako most pro auta, nebo jej jednoduše otočí, pak slouží jako vyhlídka pro lidi, kteří se z břehu na plachetnice koukají. Auta jezdí přes most pouze 2 hodiny ráno, 2 hodiny odpoledne.

V přístavu kotví spousta plachetnic, jen si vybrat. Díváme se na tu krásu. A nevíme, která z těch krasavic by se nám líbila nejvíce. A tak je Honza aspoň fotí. A protože je Gizycko přístav, je tady nejen spousta lodí a lodiček, ale také spousta lidiček. Ty my zase až tak nemusíme a tak vyrážíme dál.

Na mapě najdeme jedno menší jezírko a značku tábořiště, či-li pole namiotove. Je rozhodnuto. Jedeme tam. Opouštíme civilizaci. Polsko je země hodně velká, lidnatá. Vesnice na východě Polska jsou však někdy hodně daleko

od sebe. Lidé se o své domy nestarají tak, jak je zvykem u nás. Kolem domů je spoustu nepořádku, domy někdy sotva stojí.

Přemýšleli jsme jestli nemají peníze, motivaci, nebo je to prostě styl života. Taky je tady mnohem více lidí, kteří chovají dobytek, pracují na poli. Překvapovalo nás, jak "zastarale" se tady hospodaří. Ruce Evropské unie tady své pařáty ještě nedotáhly. Žádný nerez, žádné bezdotykové baterie, žádné jiné možné a nemožné nesmyly, kterými nás tady doma krmí. Prostě babka na poli sedne podojí, dědek na vozíku odveze staré "baňky na mléko" do cisterny a je vystaráno.Pravda je, že mléko, mléčné výrobky i salámy byly výborné. I bez nerezu.

A protože i Polsko je země protikladů divili jsme se, když před domem, který by u nás byl na zbourání, stál krásný bourák, když obyvatelé telefonovali z nejnovějších mobilů a všechny Polky chodily velice pěkně oblečené. /sice znám jedno přirovnání týkající se polských žen/

Blíží se večer a my hledáme nocleh. K jezeru jsme trefili, teď ještě najít to správné místečko. A už je vidíme, vesele vjíždíme mezi karavany, v duchu už vaříme a popíjíme vínečko, které si vezeme. Obyvatelé kempu se na nás dívají jako na mimozemšťany. My však zjistíme, že kemp je o kousek dál.

Ale nemusíme litovat. Místo na spaní je nádherné. Nikde nikdo. Vaříme, relaxujeme, pereme. Prostě paráda. Pomalu se stmívá. Na jezeře se čeří vlnky, sluníčko se schovává aby svítilo jinde a jiným lidem.

Večer máme návštěvu. Přijel se na nás podívat majitel vedlejšího soukromého kempu. Ptá se jestli se nebojíme, radí nám ať si dobře zamkneme kola, prý vesničané kradou. Není tady práce. Nejsou peníze. On sám se tady narodil, ale oženil se do Rybníku. To je město na polsko- českých hranicích kousek od Ostravy. Sem přijíždí na celé léto s celou rodinou. Navštěvují ho tady děti, vnoučata i kamarádi, zrovna zítra prý přijedou známi z Karviné.

Nabídneme mu slivovičku, on nám přeje dobrou noc a na svém starém roweru odjíždí do tmy.

Obloha je plná hvězd a tak Honza odmítá stan a spí venku. Ráno zjišťuje, jak to bylo prozíravé. Budí nás halasným pokřikem. Jedou s vodou. Balíme a stěhujeme se pod přístřešky. Prší, prší, prší. Likvidujeme poslední zásoby slivovice. Vytahujeme noviny, soukáme se do spacáku. A čekáme co bude dál. Po hodině nám dochází trpělivost a posíláme Jardu do obchodu. Pro vodku. Jarda přiváží nejen vodku, ale i aspoň trochu slunečno.

Vyrážíme směr vesnice Pozezdre. Stíháme to tak akorát. Opět prší a prší. Řešíme co dál. Dáváme si zupu, herbatu, kawu. Hoši pivo, pivo, pivo. My chalvu, chalvu, chalvu. A kolem poledne už opět svítí sluníčko.

A taky by tady někde měla být indiánská vesnice. Tak si říkáme, že trochu kultury nezaškodí. Tlačíme mraky před sebou. Jardu bolí koleno. Je dusno. Indiánská vesnice jsou 4 týpíčka. Jedna budka se suvenýry. Vše za pouhých 50 zlotých. Přece nejsme blázni. Jediné pozitivum je nová dřevěná kadibudka. Opouštíme tohle to nehostinné místo po " kvalitní vedlejší cestě". Samý výmol a písek. Proti nám se řítí bavoráky. V duchu se smějeme. Jen si užijte. I my jsme si užili. Přijíždíme na křižovatku dvou písčitých cest. A dáváme se do smíchu. Jsou tam klasické ukazatele. Tak nějak si představuji cesty na východě. K běloruským hranicím nám chybí necelých 100 km.

Jarda má krizi, koleno bolí a bolí. Na hlavami nám krouží mračna. A tak hledáme "pole namiotove." Není sice úplně romantické,.ale je u jezera. Společnost nám dělá několik karavanů. Všechno to jsou Němci.

Chytají ryby a já vzpomínám na Toma. Jak to asi doma zvládá, co dělá, jestli mu není smutno. Žhavím mobil a čekám na zprávy. Všechno je v pořádku. Babička vaří, kytky žijí. Píše i Veronika s Martinem. Šplouchají se někde v Itálii. Je jim vedro. Nám ne. Oblékáme co se dá. Svařujeme čaj s polskou vodkou. Užíváme si dovolenou.V noci nás budí Honza. Prší a tak se cpe do stanu. Mě bolí zub, mrtvý. Beru si první ibalgin. Veselá noc.

Ráno máme pravou vegeteriánskou snídani. Klobásu, paštiku, česnek, hořčici, kečup, slivovici, pivo a zbytek čaje. To abychom zrychlili krok. Zrychlujeme okamžitě. Balíme a prcháme pod stříšku. Opět lije. Jezero se zahaluje mlhovinou. Romantická jezerní krajina se mění v pořádný parní hrnec. Dnes to vidíme od přeháňky k přeháňce, od hospody k hospodě. Veselá noc, veselý den.

Celý den kličkujeme mezi kapkami deště. Navštěvujeme všechny sklepy spozywczove. Ještě že jsou. Máme namířeno k "vlčímu opevnění" Hitlerovu sídlu v Gierlozach. Má to být jedno z nejvíce ponurých míst v Polsku. Je zde vystavěno 80 budov, z toho 50 bunkrů. Hlavní stan měl elektrárnu, nádraží, letiště, v centrálním pásmu byla sídla nejdůležitějších mocnářů, kasino, kino. Všechno Němci zamaskovali, obklopili záseky a minovými poli. V roce 1945 ustupující Němci vše vyhodili do vzduchu, zůstaly jen Trosky.

Díky špatnému značení cest, mineme odbočku a místo Gieslozach se ocitáme v Ketrzyne. Vracet se nám nechce, obloha se totiž opět zatahuje. Hledáme útulek v místní pizzerii. V teple pomalu roztáváme, nejraděj bychom v pizzerii přespali. Ale to jaksi nejde.

Vyrážíme s Janou hledat nocleh. V místním informačním centru jsou velice ochotní, nabízejí nám hned tři typy. Hotel je však obsazen, paní nabízející ubytování v soukromí chce ubytovat jen tři a ten třetí nocleh prostě mineme. Nezbývá nám než šlapat dál.

Počasí se naštěstí na chvíli umoudří a tak do tmy ujedeme dalších 15 km vzhledem k tomu, že na cestě je objížďka. Jana má defekt. A tak doufáme, že cíl cesty je nedaleko. Do Svaté Lipky přijíždíme těsně před večerem notně zmoženi a unaveni. Jsme pátý den na cestě s plnou bagáží a tak hledáme nocleh v soukromí s teplou vodou i pohodlnou postýlkou.

Jen na Honzu se nedostalo, ochotně si stele na zemi. Vaříme si príma večeři a kolem 22. hodiny už všichni čtyři počítáme ovečky.

Ráno zjišťuje, kde jsme se to vlastně včera večer ocitli. Ubytovali jsme se v soukromí u velice příjemného mladého muže, kterému vůbec nevadilo, že jsme 4 a postelí jen 3. Ve vesnici je poutní místo Svatá Lipka. Tento jezuitský klášter je považován za nejkrásnější barokní památku v Polsku. Do chrámu se vchází přes barokní bránu z 18. století. Bazilika je trojlodní a ohromuje všechny poutníky přepychem. Největší atrakcí jsou ovšem barokní varhany z roku 1721. Když se na varhany hraje, pohybují se sošky Matky Boží, anděla Gabriela a putti se zvonečky. Anděl na prostřední věži hraje na mandolínu a cherubíni se točí kolem vlastní osy.

Do Svaté Lipky přijíždí spousty polských poutníků. Hned ráno je jich kolem baziliky plno. Sedáme tedy raději na kola a vyrážíme na stezku. Dnes bychom chtěli někam k Dobremu Miastu.

Cesta příjemně ubíhá, kdo by si myslel že Mazury to jsou roviny. Divil by se. Během celé dovolené zdoláváme spousty kopců. Zdejší krajina připomíná Vrchovinu. Roste tady spousta borovic, lesy připomínají ty kolem Dalešic. Už slyším Bábu, jak říká: "Proč nesedíte doma na zadku. Přijde to levněji a vyjde to nastejno." Od Baltu taky pořádně fouká, a tak většinou jedeme proti větru. Ještě že máme fyzičku, ta se nám teď docela hodí.

Někde blízko Radostowa nás dohání pořádná bouřka. Schováváme se do místního krámu s potravinami. Honza se seznamuje s místním domorodcem. Rozumí mu sice každé páté slovo, ale domorodci to vůbec nevadí, spokojeně s námi diskutuje. On je spokojený, my jsme spokojeni. Jen kdyby tolik nepršelo.

Je nám jasné že do cíle dnes nedojedeme. Hledáme nocleh u nejbližšího jezera. Spíme na břehu. Jarda poprvé nahazuje a chystá se chytat ryby. Ryby neberou. Komáří berou. Krajina kolem jezera je mírně zvlněná, na protějším břehu stojí dvě malé chatky. Na kopcích se pasou krávy. V dáli na kopci stojí bílý kostelík. A já už slyším písničku: …. V dáli stojí náš kostelík bílý…..

Nad ránem krouží nad jezerem divoké husy. Prostě paráda. Žádná civilizace, žádný stres. Místo televize nádherná přírodní scenérie.

Jen Jana prožívá noc plnou vášní, objevuje se bolest zad a celou noc má pocit že tady někdo chodí. Záda bolí i ráno a to záhadné cvakáni je Honza. V noci skřípe zuby.

Místo snídaně užíváme s Janou ibalginy. Ona na bolavá záda, já na záhadný mrtvý zub. Tolik prášků co jsme snědly během polského putování jsem nikdy nesnědla. Po příjezdu domů zub přestal bolet a od té doby je v klidu. Asi mu nesvědčilo polské prostředí.

Je neděle. Jsme týden na cestách a mě začínají dělat potíže mé igelitové pytlíky s oblečením. Ty čisté jsou v pravé nebo levé kapse? Nebo že by to bylo opačně? Už mě ty igelitky lezou krkem. Bolí mě zub. Nechce se mi šlapat, bolí mě nohy, chtěla bych teplou sprchu. A taky přemýšlím co dělá Verunka, co Tom.

Vyrážíme směr Dobré Miasto. Projíždíme poklidnou polskou krajinou. Vítr nás má konečně rád a občas nám foukne i do zad. Neprší, Janu bolí záda, mě zub, Honza nemůže na velkou… prostě idyla. Zjišťujeme, že tímto tempem do Moragu dnes určitě nedojedeme.

Vesnice začínají mít trochu jiný ráz, přibývá výstavnějších domů, aut i sádrových trpaslíků a zvířat. V Dobrém Miastě obdivujeme nádherný chrám z červených cihel /jak taky jinak/ a pochutnáváme si na " flakach wolovych".

Cesta nás vede kolem jezera Narije. Hledáme místo k přenocování a nacházíme kemp. Velkokapacitní kemp plný lidí, aut a hluku. " Pole namiotove" v nás nebudí žádnou důvěru. V bufetu si dáváme grilované kuře a vyrážíme dál. Štěstí nám přeje. Na druhém břehu jezera nacházíme krásnou louku pro "namiot" . Cena příznivá, lidé žádní. Jen jeden karavan a pes.

Jezero je nádherně čisté, sedíme na molu a kocháme se tou krásou. Pozorujeme vážky a plachetnice. Jarda se opět snaží chytat ryby a opět chytá houbelec. Přichází SMS od Tomáška. "Mám pro Vás špatnou zprávu" trnu. " měli jsme mejdan a spálili koberec" prý ne moc. Odpovím: " hlavně že jste nezapálili barák" …. V noci nás budí jen štěkot psa a pár komárů.

Ze spacáku nás tahá sluníčko. Je nádherné slunečné ráno. Dnes bychom rádi dojeli co nejblíže k moři. Uvidíme jestli budeme úspěšní. Cestou na sever navštěvujeme Elblaský kanál. Jsme zvědaví. Hodně jsme o kanálu četli. Uvažovali jsme dokonce, že využijeme jeho výhody a pojedeme po něm lodí. Odradila nás nejen cena, ale hlavně i čas. Kanál je splavný z Ostródy do Elblagu. To je 80 km, pluje se ll hodin. Kde my už za 11 hodin můžeme být.

Kanál vznikl v 19. století. Z technického hlediska je nejzajímavější plavební tratí nejen v Polsku. Má jediné fungující kanálové technické zařízení na světě. Svažné dráhy, propusti, jezy, bezpečnostní vrata. Pro překonání velkého rozdílu úrovně vody bylo vybudováno pět svážných drah, lodě je překonávají na speciálních vagónech pohybujících se po kolejích.

Na kanálu je vybudováno 5 " pochylni", jednu z nich Buczyniec jsme navštívili. Měli jsme štěstí, loď právě začala překonávat výškové rozdíly. Pro zajímavost Buczyniec leží ve výšce 99,5 m n. m., Elblag 0,3 m.n.m., uvedenou výšku musí loď překonat na 9,6 km.

Podívaná je to velice zajímává. Loď po překonání překážek projíždí jezerem Druzno a její pouť končí v přístavním městě Elblagu.

My nejsme tak rychlí. Kroužíme kolem kanálu, krajina již není tak příjemná. Lesy a jezera vystřídal rákos a krajina rovná jako stůl. Vesnice opět vypadají hodně zanedbaně. A tak pomalu šlapeme krajinou a přemýšlíme kde dnes přespíme.

Zničehonic se ocitáme v pohádce o Zlatých vlasech Děda Vševěda. Cesta končí. Na druhý břeh nás musí převézt převozník. Zlaté vlasy nechce, chce jen 1 zlaťáček. Jízda je to úžasná. Na řece kvetou žluté lekníny. Na krajině i domech kolem je vidět, že se tady zastavil čas někdy na začátku 20. století. Vládne tady úžasná atmosféra. Chtělo by to posedět a nasát. A my zjišťujeme, kde všude a jak mohou žít lidé.

Spíme u kanálu. Nic jiného nám prostě nezbývá. Trochu jsme zabloudili. Všude kolem dokola je rákos a spousty ptáků. Jsme totiž v ptačí rezervaci. Jejich nálety na jezero nám připomínají vrtulník.

Stavíme urychleně stan. Začíná krápat, pak pršet a nakonec lít. A tak je to od 18.00 do 10.00 druhého dne. Večírek je pěkně dlouhý, jíme, hoši hrají karty, my čteme, pospáváme. Noc je dlouhá. A ráno ještě delší. Čekáme až se vyčasí.

Ráno je mlhavé, vlhké, bolestné. Jana se nemůže hýbat. Nepomáhá ani náš přítel Ibalgin. Urychleně se přesunujeme do Elblagu a hledáme nemocnici.

Je vojenská. A tak Jana v doprovodu našeho " kierownika " vyráží do ordinace. Paní doktorka je příjemná a Jardovo vysvětlování že paní "boli plecy" okamžitě pochopí. Kříže? A tak Jana dostává včeličku, Ibalgin a mast. A hlavně trochu optimismu, že bude lépe.

Elblag je velké přístavní město. Nové město je plné lidí a hluku. To staré klidné a tiché. Ve 2. světové válce byly přístavní města jako Elblag, Gdaňsk značně poničené, skoro srovnané se zemí. Polákům se podařilo stará města znovu postavit a oživit. Přesto třeba v Elblagu je vidět, že vše ještě není úplně dokonalé. Kousek od Elbagu je místo, které je nejníže položeným bodem v Polsku tj -1.8 m. n. m.

Sedíme v kavárničce, chce se nám spát a tak raději vyrážíme. Doufáme, že ještě dnes uvidíme moře. Krajina se nemění. Je rovná jako stůl, všude jsou závod'novací kanály, nebo propusti, nevím.

Zajímavé je, že jsme vlastně ve východním i severním Polsku neviděli klasickou řeku, jakou známe z našich hor. Všechny potoky, říčky, řeky tady spíš připomínají náhony. Voda v nich teče líně, pomalu. Všude kvetou lekníny, roste rákos.

Blížíme se k civilizaci. Přibývá aut a výfukových plynů. Z posledních sil šlapeme do cíle. Tím je Stegna. Máme štěstí. Nacházíme klidný, tichý kemp za rozumnou cenu. Naši sousedé na nás však koukají jako by jsme spadli z nebe. Stavíme stan, věšíme prádlo, pereme, vaříme. Jsme v cíli. Hledáme nějaké čistější oblečení a vyrážíme na korzo.

Moře je úžasné. Zcela jiné než jaká jsou moře na jihu Evropy. Balt to je vítr, divokost, zádumčivost. Západ sluníčka jsme nestihli, tak třeba zítra. Musíme si na to s Janou koupit šampaňské.

Když ráno vylézáme postupně ze stanu, všichni koukají. V tak malém stanu, tak hodně lidí. My jsme si už zvykli. Já sice občas hledám vzduch, jelikož jsem nejmenší, a tak mě zasunuli do kouta. Honza s Janou zase občas přemýšlejí, že zrovna oni dva jsou jak ve výkladní skříni neboť spí u moskytiéry.

Dnes jsme se rozhodli, že si uděláme odpočinkový den. Pojedeme pěkně směrem na Krynicu Morskou po poloostrově zvaném Viselská kosa. Odpočinkový den se pěkně zvrhl. Ujeli jsme 80 km, z toho 20 km v písku, ruskou hranici jsme neviděli, cesta tam prostě nevedla. Chtěli jsme si dát konečně rybu a místo toho jsme skončili v budce u rušné silnice, kde podivná ženština prodávala předražené mořské ryby.

Kdybychom leželi na pláži udělali by jsme lépe. Raději kupujeme pivo a šampaňské a vyrážíme do kina. Dávají film: Západ slunce nad Baltem. Byl nádherný. Na pláži sedí spousty lidí a koukají. Někde v dálce svítí majáky a lodě čekající na vjezd do přístavu. Obloha se začíná barvit, vlny tiše šplouchají, a ta nádherná žlutá koule pomalu mizí za obzorem. Když zmizí chtělo by to potlesk, za tu práci, kterou tady za celý den odvedla. Kolik lidí potěšila, kolika lidem udělala radost.

A tak sedíme a vychutnáváme si ty krásné večerné chvilky. Spolu s námi tady sedí spousta lidí. Na jejich oblečení je vidět, že jsou zvyklí, že Dovolená u Baltu bývá trochu chladivá. K povinné výbavě rekreanta patří teplý svetr a zimní bunda. Ale jak jsme se mohli přesvědčit, nikomu to tady nedělá potíže. Na pláž všichni vyrážejí s takovou hadrovou zábranou, kterou zapíchnou do písku a je vystaráno. Vítr ne vítr všichni se sluní. S koupáním už je to horší, průměrná teplota moře je 20 oC. Z naší výpravy tam vlezl jen Jarda. Taky se málem utopil. Nevěříte, Honza vše zdokumentoval.

Je čtvrtek ráno, balíme a vyrážíme směr Gdaňsk. Přes Vislu nás opět převáží převozník. Už to není ten romantický dědeček z úterka, tentokrát nás tahá smradlavý remorkér. Na převozu se s námi dává do řeči Holanďan. Jede se ženou po břehu moře. Oběma dohromady je tak 130 let. Tady s Janou zjišťujeme, jak je to hrozné, když tenhle starý pán plynně přechází z angličtiny do němčiny a my na něj civíme s otevřenou pusou, hledáme aspoň nějaké slovíčko a pak raději zahanbeně mlčíme………………..

Dohání nás déšť. Brzdíme u prvního bufetu, kde visí cedule, že prodávají pivo. Máme smůlu, dnes zavřeno. A tak sedíme dobrou 1,5 h pod slunečníky a čekáme, kdy slunečníky nápor vody neudrží a my do Gdaňska doplaveme. Máme štěstí, v Polsku neprší dlouho a my odpoledne přijíždíme do Gdaňska.

Jsme rozhodnuti, další noc strávíme ve vlaku domů. Kola schováváme do

úschovny a aspoň na chvílí vyrážíme na procházku městem "Solidarnosci". Ty tři hodiny co nám do odjezdu vlaku zbývají jsou na tohle krásné město na břehu moře málo. Vidíme jen zlomek toho co tady turista může spatři.

Vzpomínám si na dobu, když jsem tady byla poprvé. Už je to dlouhých 29 let. Naši mě poslali na tábor a já na severu Polska strávila báječný měsíc. Gdaňsk tehdy ještě nebyl tak krásně opravený jako je teď. Jeho nejkrásnější památky jsou seskupeny v oblasti Královské cesty jsou to ulice Dluga a Dlugi Targ, ve kterých se nacházejí bohatě zdobené doby a reprezentativní historické stavby.

V gotické Radnici města sídlí Historické muzeum města Gdaňska. Radnice je známá svým carillonem - replikou hudebního nástroje z 13. století.

Artušův dvůr je jedním z nejkrásnějších objektů tohoto typu v severní Evropě. Symbolem Gdaňska je Neptunova fontána. U řeky Motlawy stojí Žuraw - největší přístavní jeřáb ve středověké Evropě.

Do gotické baziliky Nejsvětější Panny Marie se vejde 2 500 lidí. Za prohlídku stojí gotický chrám sv. Kateřiny a katedrála v Oliwě, proslulá varhanami z 18. století. Pomník padlým dělníkům loděnic připomíná oběti dělnických stávek v prosinci 1970. Kousek od Gdaňska, na Westrplate stojí další pomník, tentokrát obětem 2. světové války.

V době naší návštěvy se Gdaňsk chystal na každoroční letní pouť, trvající celý měsíc srpen. Všude už stály připravené stánky. Gdaňsk to jsou varhanní koncerty, jarmaky, průvody, pouliční divadla….. bylo by toho hodně co se dá v tomto městě vidět. Ale nám už skoro končí dovolená, nohy začínají stávkovat. Já už se těším na Tomáše a Verunku. Honza si ještě kupuje krásnou čepičku pro plavčíka a hurá na vlak.

Těšíme se na pěkné kupé "tylko dla roweristow". Máme však smůlu přijíždí vlak z minulého století, celý v kožence. Žádné kupé. Tvrdé sedadélko. Abychom to přežili, likvidujeme s Janou šampaňské, hoši pivo. Beru si Ibalgin a spím. Až ráno je mi řečeno, že naši spolucestující dělali pořádný kravál.

V 6.02 nás vlak přiváží zpět do Bialsko - Biale. Polské dobrodružství je skoro u konce. Zatím netušíme, že se pěkně protáhne. Zmoženi z cesty vlakem, unavení po 2 týdenním putování Polskem zjišťuje, že další vlak, který by nás měl dopravit do Těšína jede až ve 12.00. To je za šest hodin. Hledáme vhodné místečko k přečkání. Nacházíme malý zaplivaný bufet kousek od nádraží. A čekáme, čekáme, čekáme. Teplota vzduchu začíná stoupat, až k hrůzostrašným 35 0C. Těsně před plánovaným odjezdem vlaku zjišťujeme, že vlastně žádný vlak nejede, protože je prostě výluka.

Místo vlaku přijíždí zájezdový autobus někdy z roku 1950. Místa málo, ale pan řidič je ochotný a tak narveme do úzké uličky kola, batohy a nakonec i sebe. Ještě čekáme na paní průvodčí a jede se. Tenhle historický autobus nás vyplivuje někde uprostřed polí, na starém oprýskaném, zaplivaném nádraží. Je zajímavé, že takhle hrozně vypadá hodně nádraží v Polsku. Ještě vydržet půlhodinku ve vedrem roztopeném vagónu a jsme skoro doma. Hranici přejíždíme na kole. Únava z cesty a vedro vykonají své a tak se poprvé po čtrnácti dnech hádáme. Naštěstí z Českého Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu. A zrovna jedou. Tak ahoj bylo to fajn. Doma mě čeká postýlka, Tom a Verunka. Na to se těším nejvíce.

Dopsala jsem poslední řádky, venku popadává první sníh. Letní dovolená to jsou jen vzdálené krásné vzpomínky. Poznali jsme kus země, o které jsme doposud skoro nic nevěděli. Na své cestě jsme zjistili, že Polsko to nejsou jen trhy v Těšíně. Polsko to je kus historie, ke které jsme kdysi také patřili. Polsko které jsme poznali, je krásná příroda, příjemní lidé a vlastně úplně pohodová dovolená.

A tak na závěr přidávám pár řádků z turistického průvodce: Polsko je velký stát v centru Evropy, ležící mezi Vislou a Odrou, u Baltského moře. Pro turisty nabízí krásnou přírodu, historické památky, tradice, současnost a pohostinnost.

Polská krajina je velmi pestrá. Na jihu jsou Karpaty a Sudety. Nížiny a vysočiny leží uprostřed státu. Severní část Polska s Mazurskými jezery a Pomořím je lehce zvlněná, poměrně dobře zalesněná a pokryta tisíci jezery. Dále na severu jsou půvabné písčité pláže blatského pobřeží.

Bouřlivé dějiny, centrální poloha v Evropě, prolínání se mnoha národností a náboženství přispělo k tomu, že Polsko je fascinujícím vzhledem ke své duševní a materiální kultuře. Hlavními centry poznávací turistiky jsou velká města, bohatá svými památkami, pobytem slavných lidí a událostmi, města nabízejí zajímavé atrakce, nákupní centra a občas atraktivní zastávky na tranzitní trati.

Do Polska musíte zajet. Čekají vás moderní hotely, rekreační střediska, útulné penzióny, soukromá ubytování, kempy, horské a mládežnické boudy a chaty, vodní přístavy, půjčovny kol, golfové areály a spousta atrakcí.

A já dodávám. V Polsku je tolik prostoru, že když výše popsané atrakce nehledáte. Najdete i opuštěné pole namiotove - louky pro stan, klid, pohodu, zapadlé vesničky bez turistů, žádné atrakce, žádné hotely, žádná nákupní centra. A to je Polsko, které v turistických průvodcích nenajdete, Polsko které jsme chtěli poznat my a zdá se že aspoň trochu poznali.

Hej, kampak páni romantici ?! I poslední se blíží zpět. Dál hledej svět v kapce rosy a život? Ten koukej nevidět.

Balcar - Drsný refrény

Fotogalerie