Víkendový přechod Beskyd
Uplynulý víkend jsme vyrazili zase jednou do Beskyd, trochu se zchladit z naší vyprahlé jižní Moravy. V sobotu dopoledne ještě na východě dozníval noční déšť, takže ve Frýdlantu nad Ostravicí jsme po výstupu z autobusu oblékli pláštěnky, než jsme však vyšplhali na nedaleký Ondřejník (3,5 km), museli jsme je - totálně propocení - odložit. Legendární turistická chata je sice už léta mimo provoz, ale symaptický srub Ondřejníček jsme samozřejmě neminuli bez povšimnutí a dopřáli si zde dobrou zelňačku mezi pár dalšími statečnými, které ranní počasí neodradilo (tak jako prý málem provozovatele občerstvení). Po posilňující pauze jsme vyrazili dále po modré značce na Skalku (3,5 km), ztrácejíce se chvílemi skoro v mlze, přičemž značení vzhledem k všeobecné kůrovcové kalamitě nebylo vždy nejdokonalejší. Teprve při sestupu do Kunčic pod Ondřejníkem (3,5 km) prorazilo mlhu sluníčko a rychle se vyčasilo, takže jsme začali dokonce potkávat i nějaké protichodce. V Kunčicích jsme se hned dali silnicí doprava po žluté k hospůdce Na Kopečku, chatovou oblastí a kolem rekreačního střediska (1,5 km) až ke kapličce sv. Máří Magdaleny (2,5 km). Zde jsme narazili už na zelenou značku do Frenštátu pod Radhoštěm (6 km), kde jsme měli objednané obytování. Přes další části Kunčic jsme tam posléze odpoledne šťastně dorazili, míjejíce cestou pekárnu Lomná, jejímiž produkty jsme se na výlet vybavili už ráno ve Frýdlantu. Frenštát se od mé poslední návštěvy před 5 lety zase trochu turisticky oživil, přivítal nás např. pěknou novou cukrárnou s příznačným názvem Pohoda. Ubytováni jsme byli v soukromí, byť přes oficiální portál, nedaleko od centra, a tak jsem večer ještě vyrazila na malou obhlídku okolí. Kousek po modré značce přes park a zanedlouho jsem dospěla ke skokanskému areálu Jiřího Rašky, k doskočišti a dolní stanici sedačkové lanovky. Zde jsem se dala po jednom z místních okruhů (celkem ca 2 km) po betonovém schodišti vzhůru k samotnému můstku, odkud je výhled opravdu dechberoucí. Poté jsem pokračovala ke známé restauraci Koliba, bývalému opuštěnému hotelu Vlčina a Janíkově hospodě, kde to před 8. večerní opravdu žilo. Kolem pomníku místního malíře Břetislava Bartoše a pěkné vyhlídky na město jsem pak už seběhla naučnou stezkou dolů k řece a kousek po zelené značce se vrátila. Druhý den ráno jsme vyrazili po téže zelené na blízký Velký Javorník (6 km), ještě za ranního chládku, překvapeni jen několika patrně místními sportovci, kteří proti nám už skákali jako kamzíci, s holemi i bez nich, z Javorníku dolů, zatímco my si výstup vychutnávali. I tak se ale v 10 hodin ještě dalo do hospůdky v chatě vejít, takže jsme opět ochutnali místní speciality (fazolačku, domácí salát z červené řepy a bramboráčky se zelím) a poté se vydali obdivovat krásnou rozhlednu, která tu před 20 lety, tedy při mé poslední návštěvě vrcholu) ještě nestála. Výhledy jsou fantastické a i samotná konstrukce rozhledny turisticky nanejvýš přátelská a velkorysá. Z živě se hemžícího vrchu jsme poté vyrazili červenou hřebenovkou na rozcestí Malý Javorník a U Pramene Jičínky (2,5 km), kam jsme si odbočku pro výbornou vodu z neobyčejně bohatého pramene (nedávno jsme viděli třeba prakticky vyschlou Svratku) naštěstí dopřáli. Dále jsme pokračovali na rozcestí Kamenárka (1,5 km), odkud už nás měla modrá značka dovést do našeho cíle v Rožnově pod Radhoštěm (8 km). Pohodlná cestička úbočím kopce v krásném bukovém lese však byla po přechodu na zmíněnou značku vystřídána již poněkud nečekaným výstupem na samotný vrchol, jen o nějakých 50 metrů nižší než proslulý Javorník, ovšem zalesněný a liduprázdný. V sedle pod Kamenárkou jsme si prozíravě odpočinuli, neboť z rozcestí Úvěz nás čekal úsek téměř zcela bez značení, vykácený skoro kompletně, kde jsme se jen díky mapě kupodivu nakonec zorientovali a dospěli do Dolních Pasek a posléze Rožnova bez úhony.