ZKRATKOU NEJDELŠÍ VÝŠLAP NA VELKÝ JAVORNÍK

Byli jsme tři. Tři jako do mariáše, ale chyběly nám k tomu ty čertovy obrázky. Tři jako mušketýři, kteří v konečném důsledku byli čtyři. Tři jako Trojice Svatá v té knize s anonymními autory s nákladem 2,5 – 6 miliardy výtisků, která zatím (ještě jsem totiž nevydal sbírku svých cestopisů) vede žebříček světových bestsellerů.

Březnové, sobotní ráno letos, jsme se z Karviné vydali vlakem směr Fren (pro neznalé Frenštát pod Radhoštěm) s plánem pokořit suverénně nejvyšší horu Veřovických vrchů, konkrétně Velký Javorník (pro neznalé kupodivu Velký Javorník) Teplota, tlak i rosný bod nám přály… Při přestupu v Ostravě jsem volal své vlastní sestře, kde že mám svého brášku, že měl jet s námi a nikde nikdo. Sestra obcházela všech 10 pokojů v baráku, hledala ho, zatímco malý bráška (194cm) se uchichtával vedle mě… Cestu jsme si zpříjemňovali dobře vychlazenou barvou s tmavým ředidlem… Po počátečním ostychu a pocucávání jsme s patřičným zaujetím pro věc dopili dvoulitrovou láhev ještě před cílovou stanicí…

Původně domluvená, klasická trasa z nádraží po červené a poté po zelené značce až na kopec byla zpestřená ZKRATKOU, což se ukázalo jako ďábelský plán!!!! Dohodli jsme se, že obejdeme jižní cestou Fren a napojíme se potom na zelenou značku. Jeden z účastníků výpravy se rozhodl doplnit zásoby. A tehdy, když jsem vyráběl drink a lil jsem barvu (rozuměj rum) do tmavého ředidla (rozuměj kofoly) dostali mí dva spolubojovníci rozhodující nápad, který ovlivnil další trasu. Podívali se do mapy a určili směr naší zkratky… Já jsem udělal svou životní chybu. Uvěřil jsem jim.

Místo dát se za železničním přejezdem směrem na Západ a dosáhnout naší mety, odebrali jsme se jižním směrem ulicí Pod Markem jakoby na kopec Helštýn. Což ani jeden z nás netušil. Cesta ubíhala rozverně, nápoj se v nás ztrácel rychleji a rychleji. Žluté blatouchy rozveselily naše oči a razily svou půvabností. U sv. Marka byla grandiózní vyhlídka . Vidět odtamtud je Kyčera, Selský KOZINEC, Rokytná i ten náš Velký Javorník. My jsme toho viděli vážně hodně… v husté mlze nejbližší telegrafní sloupy s velkými obtížemi… Prostě: „My ten Javorník nevidíme, ale víme, že tam je…“ To jsme netušili, že bloudíme… Na to jsem já, Hlava Mapa, přišel později. Až v místech, kde jsme narazili na domorodce, kteří se na nás dívali jako na zjevení, přestali okopávat zahrádky, zahodili motyky v dál a jevili známky těžkého šoku. Místní viděli turistu akorát v TV jako turistický salám v pořadu o vaření… Bylo jasné, že tady něco nehraje, anebo hraje, ale dost falešně. Tady jsme definitivně pochopili, že tudy cesta nevede, tady nám pšenka nepokvete a v dáli jsme začali tušit Radhošť, což je našemu původnímu záměru dost vzdálený kopec … Že by za to mohl destilát, který se vyrábí dochucením zředěného potravinářského lihu rumovou trestí, tak to zásadně ne!!!

Na mapě jsme si jako zkušení turisté našli nejkratší trasu, kterou se zpět dostat ze scestí… Přebrodili jsme potok pod dohledem nepříjemně se tvářícího místního obyvatele s nebezpečně nastartovanou motorovou pilou. Měl hororový pohled. Zase jsem pustil ty dva k mapě, ale naštěstí jsem už jim nevěřil, a proto jsme celkem hravě došli na zelenou značku… se zpožděním několika hodin. Cestou prudce vzhůru se slunce rvalo s větvemi stromů a oslepovalo nás. Potkávali jsme lidi, kteří přijeli s námi stejným vlakem, když šli proti nám už z kopce a měli po túře. Byl to konvoj polských důchodců i rodiče s dětmi. Některé děti jsou všechny stejné. Padají často při horských atrakcích věty typu : „Kdy už tam budeme?“ „Já už nemohu, počkám vás tady. “ „Když nemáš nic dobrého, tak mě aspoň chvíli nes.“ Větší děti zase typu: „OMG, AYFKM. Nic proti výletu, ale jít tak daleko mimo dosah wifiny, to je už trochu moc.“ Pomocí zelené značky na stromech jsme už ve společnosti jiných hory chtivých zájemců doplácali na vrchol... kopce. Poslední úseky jsou náročnější, ale na kohokoliv jsem namířil foťák, tak dělal, že není znaven. Ani naší zvlášť povedenou zkratkou a ani tuzemákem. Jarní příroda na nás dýchala svou čerstvostí. Stromy i listí na zemi ale jevily ještě známky zimní únavy.

Samotná hora 918m Vysoká, s turistickou chatou z 1935 a s rok starou Rozhlednou, která je nečekaně zdarma, byla naše odměna po té štrapáci. Vystoupali jsme ještě v tom zápalu nadšení na Rozhlednu. Mlha to zabalila a my mohli vidět mimo jiné … Lysou horu, Smrk, Kněhyni, Radhošť, Palkovické hůrky nebo Ondřejník. Z měst Ostravu, Nový Jičín, Kopřivnici, Frýdek- Místek a v neposlední řadě Frenštát, který nám byl ten den osudem. Paraglidisté jak supi, kteří se těší na mršiny, kroužili nad našimi hlavami. Ještě měli otevřeno i na chatě, dali jsme si tedy zasloužené občerstvení, ale neprozradím co.

Rádi chodíme zpět jinou trasou než tam. Tentokrát bylo zcela zřejmé, že stejnou cestou nepůjdeme, i když bychom určitě zvolili zase nějakou originální zkratku. Různě zkroucené kořeny stromů nás nezmátly a nezamotaly nám hlavu a my udrželi správný kurs - směr po zelené značce. Tma tmoucí nás naštěstí zasáhla v plné intenzitě až ve městě… a další bloudění jsme z praktických důvodů, jako je drobná únava a to, že jsme museli v pondělí do práce (i když byla ještě sobota), nechali na jiný termín…