Volha,ruská legenda
Volha,
ruská legenda
Vladimír Chilčenko
snímky autor
Mátuška Volha, naše živitelka.. Těmito slovy ruský lid opěvuje hlavní řeku svojí země už ve starých heroických zpěvech, v bylinách.Její výjimečnost není závislá pouze na zeměpisné poloze, ale také na roli, kterou sehrála v ruských dějinách. Mezi lidmi různých profesí a zájmů, které Volha přitahovala, nechyběli samozřejmě také cestovatelé. Už roku 1557 cestoval po této řece Angličan Jenkinson. V roce 1635 pak Němec Olearius. Jejich cestopisy byly v tehdejší době jediným pramenem informací o „Tajemné Moskovii“. V roce 11859 plul po Volze také Alexander Dumas, věhlasný autor Tří mušketýrů. Jeho trojsvazkový cestopis „Impressions de voyage en Russie“ je pro čtenáře zajímavý ještě i dnes.Půvab řeky vyhledávali také četní umělci. V Ruském muzeu v Petrohradě jsou uložené kresby a studie malířů G. a N. Černocovových, které namalovali při plavbě po Volze na rybářském člunu v roce 1838. Kdo by také neznal Repinův obraz „ Burlaci na Volze“? Volžské KRAJINY maloval rovněž Levitan. S touto řekou je svázán i Surikovův obraz „Stěnka Razin“. Z konce 19. stol. se dochovaly již první fotografie od Volhy. Fotograf M.P. Dmitrijev umělecky zachytil přírodu, města a tváře lidí okolo této největší evropské řeky.Popularita cestování po Volze spočívá především vtom, že se před zraky cestujících vystřídají v krátké době různorodé obrazy KRAJINY v nezvyklé kráse. Mnoho turistů láká také příjemná a na ruské poměry nezvykle pohodlná cesta lodí přes širou ruskou rovinu.
Bezstarostné dny na lodi plavbu po Volze začínáme až v Saratově. Kupujeme si lodní lístky v říčním nádraží na poslední chvíli. Máváme českými pasy a protože nemáme podezřelé „kavkazskoe lico,“ tak ruský policista velkoryse u vchodu na loď mávne rukou. Náš výletní parník se jmenuje Dmitrij Požarskij. Jméno nese po šlechtici, který v 16. století přispěl k záchraně Moskvy před polskými vojsky. Je trochu menší než některé plovoucí hotely.Ty bývají standardně 125metrů dlouhé, 16,7m široké a 13m vysoké. Jejich cestovní rychlost je 25 km za hodinu po proudu. Takový kolos má obvykle pět palub a kabinky cestujících jsou od jednomístných luxusních až po jednoduché trojmístné. Stočlenná posádka lodí pečuje většinou o tři sta pasažérů. Loď za námi zdvihá kotvy a říční přístav „otčalivajet“ mizí v dáli. Původ slova je odvozen od názvu „čalka“. Tak se říká smyčce na konci lana, kterým se loď upevňuje na břehu. Řeka Volha nás ohromuje svojí mohutností. Tak tady podél říčních břehů chodili bosi a otrhaní burlaci.V houfu zapřažení do vlečných lan táhli nákladní lodě proti proudu řeky, až do Nižného Novgorodu. Nástup kolesových parníků po roce 1850 postupně umlčel jejich zpěv. Věk moderní techniky uvedl téměř v zapomnění i profese, které po staletí přinášely lidem živobytí. Především ubylo říčních strážců, bakenščíků, kteří se starali o bóje a plováky splavného toku. Pak také lodivodů, kteří vyzbrojeni dlouhým bidlem stáli na přídích lodí a zjišťovali hloubku dna. Jejich volání „ pod tabak“ v plavecké mluvě znamenalo, že vše je v pořádku protože tyč nedosáhla říčního dna. Město Saratov, které vniklo z obchodu s povolžskými rybami a solí definitivně mizí. Odtud pocházel básník a profesionální revolucionář A.N. Radiščev. Jeho slova se zdála carevně Kateřině II. více nebezpečná, než činy zbojníka J. Pugačeva. Za svůj kritický cestopis o Rusku málem skončil v rukou kata. Kolem Saratova také žila početná německá menšina. Za druhé světové války však byla jako pátá kolona přestěhována na příkaz J.,V Stalina až za Ural.
Dlouhé hodiny pluje parník pouze kolem liduprázdných stepí. Pravý břeh je vysoký a příkrý, levý pak nízký a náchylný k záplavám. Občas se na břehu objevují velké vesnice. Jejich přístavy jsou velice primitivní, skládají se z dřevěného můstku na trámu. Parník udělá v jedné vesnici zastávku k osvěžení cestujících ve vlnách Volhy. Ve vesnicích vidíme krásné dřevěné pravoslavné kostelíky. Většina ale není v příliš udržovaném stavu. Večer potkává náš parník jiné nápadně osvětlené luxusní lodě. Z jejich palub se ozývá hlučná diskotéková hudba. Prý jezdí po Volze už více jak sto podobných plavoucích hotelů. Většina cestujících je na nich na dvoutýdenní dovolené.
Připlouváme k městu, které bylo 336 let známé jako Caricyn, 36 let Stalingrad a dnes nese jméno Volgograd. Město , kde nejen obrovská Mamajevova mohyla připomene zrůdnost válek. Nacistické Německo zde ztratilo v letech 1942 až 1943 na 300 000 vojáků. Od Volgogradu k Astracháni dostávají břehy Volhy stále více pouštní podobu. Tento úsek plavby byl donedávna pro cizince uzavřen. Důvody? Samozřejmě vojenské. Příští den se svými přístavními jeřáby ještě daleko od středu města hlásí Astracháň. Město už s poloasijským koloritem, sluncem rozpálené a prašné. Cíl plavby zde končí. Večer potkáváme v ulicích dokonce Kalmyky a Kazachy v županovitých pláštích zvaných chaláty. Muži z kavkazských hor mají zase na hlavě čepice, papachy. Dříve se v astrachaňském přístavu dalo přesednout na mořskou loď k plavbě po Kaspickém moři.Dnes je možný jen výlet do delty Volhy, široké až 100 kilometrů.
V rákosovitých porostech řeky mají hnízdiště plameňáci, pelikáni orlovi a volavky. Nad hladinou vyčnívají růžovité koberce květů lotosu. Ve vodních hlubinách pod nimi hledají úkryt vzácné druhy jeseterovitých ryb.Astracháň byla založena v 16.století a dnes mimo bíle opevněné pevnosti a několika chrámu jak pravoslavných tak i obnovených památek islámských a buddhistických, turistům více nenabídne. Po nábřeží korzuje mnoho lidí, v noci ale také i řada pracovnic nejstaršího řemesla.
Hříšní lidé od Volhy
-o-o-o-ej
Ej, dubišenka, uchněm
Ej, ziolanja sama pojďot
Ej uchněm, Ej uchněm
Hej, bidlem udeřme!
Hej, zelené samo udeří!
Hej, udeřme, hej udeřme!
Vysokým tenorem se nesla nad říční hladinou tato zbojnická píseň, když z říčních ostrovů vyplouvaly pestře pomalované čluny Stěnky Razina. Ano, toho pověstného rebela, který v oněch krvavých letech 1670 a 1671 začal ohrožovat samostatný carský trůn. Divokého kozáckého atamana, který neváhal vhodit do vln Volhy jako oběť za šťastnou plavbu zajatou perskou kněžnu. Jeho nedobrovolná zajatá souložnice byla dcerou astracháňského chána Menedy. Volha byla odjakživa i rejdištěm říčních pirátů. Její hladina se až příliš často barvila lidskou krví při neustálém střetávání usedlých obyvatel a různých dobyvatelů.Nikdy nechyběli ani pašeráci.Úspěšně se kšeftuje po staletí s jikrami jeseterovitých ryb.Už ve 12.století byly jako vyhlášená pochoutka,zvaná kaviár,pokrmem panovníků .Pravý kaviár je pouze z jeseterovitých ryb a nejlepší je dnes iránský a ruský.Vzácných obrovských vyz se uloví v Rusku ročně asi jen 1OO kusů.Jedna ryba však váží až jednu tunu a dá se z ní získat až 15O kg jiker.
Pokušení pytláků přes přísný zákaz lovu je obrovské.To už jsou ve vyhlášených světových restauracích ve hře tisíce dolarů z jedné vyzy velké.Vyhlášený ruský kaviár Malosol je často nahrazován falzifikáty z Turkménie a Kazachstánu. Není divu, že pak roste obliba více po stránce kvality střeženého kaviáru z Iránu. Podél Volhy se prý také obchoduje se strategickým materiálem. Biologické preparáty, jako výtažky z korýšů chitosan a melisin, neobvykle rozšířují dimenzi zrakových vjemů u člověka. Kolagenóza zase rychle sceluje rány na lidském těle. Velmi nadějné je jejich použití hlavně ve vojenské oblasti. Obchoduje se prý i s nerosty: Tantal, skandium, oxid europia… Úspěšní obchodníci jezdí po Astrachánii v drahých autech západních značek, nosí na míru padnoucí obleky a večeří ve společnosti krásných dívek v nejdražších restauracích. Samotnou řeku ale nejvíce ohrožuje lidská chamtivost a lhostejnost. Během let budování komunizmu ji spoutali řetězcem průplavů kanálů a kaskádních přehrad, a tak vzniklo mnoho stojatých vodních nádrží. Jeseterovité ryby mají zablokován přístup do svých přirozených trdlišť. Odčerpávání říční vody pro zemědělské účely způsobuje značný úbytek vody v řece, která se pak pomalejším průtokem stává hydrochemickou pastí. Před érou zdymadel prý prázdný sud vhozený u pramene Volhy na Valdajské vrchovině doplul po proudu do 3600km vzdáleného Kaspického moře za měsíc. Dnes by mu to trvalo rok. Řece také škodí odpady z kanalizací měst a obřích vesnic, které často nejsou napojeny na čističky. Řeka byla také před rozpadem Sovětského svazu ohrožena několika haváriemi při vývoji chemických zbraní. Především únikem derivátů kyseliny fluorooctové a substancemi binárních zbraní jako A 230, A 232 nebo i i tzv. Novičoku (Nováčka). Lze jen doufat, že v dnešních podmínkách tržní ekonomiky se ekologické zájmy neodsunou do pozadí. Polomrtvá Volha by totiž zcela ztratila svojí životodárnou sílu a pro ruský národ by přestala existovat jako duchovní inspirace. To ale už není jen otázka sentimentality k řece Volze, ale i snaha o udržení ekologicky přijatelného života na Zemi.
Pro turisty snad Volha nikdy nepřestane být zajímavá a přitažlivá.Plavba parníkem
je pohodlná a přináší na pár dnů iluzi pocitu štěstí.Starosti všedních dnů bývají na
palubě rychle zapomenuty.Tady snad nikdo nemá ani čas příliš přemýšlet nebo
dokonce být nešťastný.Čas je neustále vyplňován pozorováním měnící se KRAJINY,
seznamováním se s neznámými lidmi a ceremoniemi kulturních programů.A
samozřejmě konzumací jídel a nápojů.Teprve při výstupu z lodi na pevné
pobřežní molo si cestující pasažéři uvědomí,že klapot podpatků jejich střevíčků a
polobotek zní opět stejně,jako před příchodem na palubu lodi.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Saratov
Půjčovna aut