Vrchol zimy 2022/23 na vrcholu Pradědu, 08.02.2023

Po tragické vánoční oblevě a pokračujícím teplu v lednu až poslední polovina prvního měsíce v roce trošku uspokojila zarmoucené lyžaře, byť příděly sněhu byl velice skromné. V podstatě to vylepšilo větší sněžení počátkem února, spojené s přílivem studeného vzduchu a poklesem nočních teplot do nízkých poloh pod bodem nula.

Ze zkušenosti člověk ví, že není čas čekat na volné dny a protože se mi to hodí i z části kvůli práci, vyrazil jsem do hor i v půli pracovního týdne. Hlavním cílem byla nejvyšší moravská hora a naštěstí nebyl úmysl hledat nějaké neortodoxní přístupy, nebo nevyzkoušené trasy. Ono při dobývání Pradědu už těch slušně dostupných a hlavně povolených tras ani nezbývá. Nesmíme totiž zapomenout na fakt, že okolí Pradědu je součástí velkoplošné NPR a jak známo, pohyb v takovým území je zapovězen mimo značené cesty. Že to všichni nedodržují je jiná věc.

Oproti předchozím dvěma dnům sice ranní obloha neslibuje od rána azurovou modř, ale několikeré ujištění v předpovědi počasí slibuje, že nízká oblačnost se rozpustí.

Slušně zaplněný bus na Jeseník vyráží s mírnou sekerou, kterou nedohoní ani do kýženého výstupu na Červenohorském sedle. Navíc dle předpokladu se pár běžkařů a nověji i skialperů ještě pokouší vměstnat cestou (hlavně v Loučné a Koutech).

Na „Červeňáku“ je tedy spíše zataženo, prozatím není k vidění nějaký ten modrý odstín někde na obloze. Jinak na sedle panuje vskutku zima jak z čítanky nebo od Josefa Lady.

Sice jsem doufal, že se přezuju v bufetovém stanu, ten ale otevírá až v 9.30, což se mi čekat nechce, takže běžkařské boty nasadím u jednoho z rozkládacích lehátek. Postupuju pak směrem ke „kulaťáku“, tedy skibaru u žluté sjezdovky, tam se zdá, že už otevřeno mají, ale když jsem se už rozjel, tak dál do stopy. Přes heliport, sjezd na začátek modré TZ, tedy té co říkáme „Komunistická“. Jinak běžky zde nasazují většinou méně znalí, případně automobilisté, kteří sem dorazili vlastní dopravou. Překvapí to i jednu z běžek nazouvajících ženštin, otázkou odkud se řítím (tak jí to prozradím). Jak později zjistím, je tu spolu s dalšími dvěma kamarádkami a jsou někde z Ostravy.

O samotné výstupové trase na Praděd není potřeba činit rozsáhlý referát, proběžkovali jsem se tu už hodněkrát a něco o ní se dá dočíst např. zde.

Sněhu, převážně prašanu je vcelku dost, stopa snad ráno upravená, takže to postupuje pěkně. Zprvu opatrně, ale postupně se obloha zbavuje cárů mračen a někde u Výrovky už sluníčko předvádí své paprsky častěji. Tentokrát vynecháváme Petrovku a na Kamzík míříme zkratkou (byť jedna ze zmíněných Ostravaček poněkud protestuje).

Na Kamzíku je už takřka slunečno, byť strana na Pradědu je stále pokrytá mračnem. Nicméně dívky tvrdí, že do poledne to bude pryč. Poměrně dobře i díky slušnému sněhu pokračuje výstup prudšími svahy pod Velkým Jezerníkem, a pak už je to kousek k prvotnímu cíli, tedy chatě Švýcárně. Seskupení značného množství mladých mužů v kombinaci bílých kalhot a khaki bund napovídá, že tu má vojsko nějaký výcvik. Pro jistotu se ptám, jestli už není ta mobilizace, alek kluci jsou jen obtěžkáni batohy (cca 30 kg). Samopaly nechali v kasinu. Co se týče lyží, všichni mají nějaké skiaply, ale podle toho, jak si někteří ošetřují chodidla, asi lyžáky všem skvěle nepadnout. Inu vojna není kojná.

Oproti víkendům není restaurace zcela zaplněná, tak průběžně mezi vystáním fronty si stihnu odložit i věci k volnému místu. Napoprvé se spokojím s bramboračkou a Plzní, borůvkový sen si nechám na návrat.

Od Švýcárny k Pradědu je upravená takřka běžkařská dálnice, jezdí tu široká rolba co jinak upravuje sjezdovky, takže není problém mimo skejtu vyřezat i krajní stopy na klasiku. Po nějakém kilometru k rozcestí Praděd se z mraku nesměle vynoří obrys Pradědovy vysílačka a za pár minut je vymalováno. Tedy Jak bylo předpovězeno, bude bez mraků.

Od rozcestí se musí počítat s faktem, že po silnici nejezdí jen lyžaři, ale poměrně značné množství pěších. Ti slušní se sice většinou drží po stranách, ale najdou se i skupinky, které se roztáhnou po celé šířce cesty a leckdy pošlapou i tu vřezanou stopu.

K samotné věži jsem dojel zkratkou kolem tyčí, běžkařům je to povoleno, stačí si jen všimnout patřičné tabulky. Při ohlédnutí ale zjistím, že kromě Ostravaček sem míří i nějaký mladík, který zjevně nepochopil význam použitého piktogramu.

Hlavním úmyslem výpravy bylo nějaké foto Pradědu z dronu. Pochyby sice navodí vítr na vrcholu, ale tady fouká skoro vždycky. Vybalím tedy batoh v závětří bývalé meteorologické stanice. Letoun naštěstí vzlétne bez problému a ač mi poněkud mrznou prsty pravé ruky (ovládat se musí bez rukavice), něco se nafotit daří. I po návratovém příkazu dron celkem bezproblémově přistává. Tak ještě se ohřát v restaurantu, něco na posilněnou i kratší rozhovor s lyžařem z České Třebové, šel hřebenovku ze Skřítku, dosti vymrzlé a měkký sníh odfoukaný.

Naštěstí už máme delší dny, tak se nemusím bát i tmy, stejnou cestou ke Švýcárně, teď i ten slíbený borůvkový sen.

Sjezd z Jezerníku v pohodě. Od Kamzíku na Petrovku a po zelené cyklotrase k Pelikánovi do Koutů. Podle nezaručených zpráv by to šlo i dál pod dráty VN (souběh modré a zelené TZ). Je tam tedy prošláplá úzká stopa, bohužel pošlapaná pěšími. Nevím přesně proč, ale značky tu byly vymalovány i jako určitá varianta k možnosti nástupu (nebo návratu) od lyžařského Skiarálu. Ti na úpravu evidentně rezignovaly (kdyby to aspoň projeli skútrem). Navíc to tu dosti zarůstá nějakým mlázím. Úsek přetíná lesní cesta, sníh silně odhrnutý, takže dolů pěšky s silnici, pak ještě kousek po značce a pod lanovkou zase můžu do běžek k sjezdu k baru Lyžárna.