Vyjížďka na Kočku a počasí pod psa.

Po dlouhé době jsem se konečně opět dostal k tomu, abych pořádně provětral mého jednostopého bezmotorového miláčka. Nějak jsem na něj v poslední době neměl moc času. Tak jsem se ho v sobotu 11.6.2016 rozhodl opět vytáhnout na nějaký pořádnější výlet v mém rodném kraji- do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl, je jich ještě dost.

Kousek za mým rodným městem Litoměřice se nachází zajímavý skalní útvar zvaný Kočka, nebo taktéž Sovický vrch- Sovice. Nadmořská výška tohoto místa není nějak závratná-271 m.n.m. Zejména pro obyvatele Litoměřic, či nedalekých Žitenic je to ideální cíl pro odpočinkovou procházku. Tím ovšem není řečeno, že Kočku nenavštíví i turista ze vzdálenějších míst, musí ale o tomto místě také vědět. Problém je totiž v tom, že na samotnou Kočku, nebo, chcete-li Sovici, nevede žádná značená cesta, jen cca 500 metrů východně od ní vede modře značená cesta, vedoucí z Žitenic na nedalekou Mostnou horu. Odbočka k vrcholu Kočky není vůbec značená, takže se musíte po levé ruce dobře hlídat, abyste neminuli nepatrnou pěšinku, vedoucí na horu na Kočku. Takže teď jsem vysvětlil, kudy kam a přejdu konečně k samotnému vyprávění.

Už po ránu počasí nebylo úplně vzorové, ale nepršelo, takže jsem na svého jednostopého bezmotorového miláčka nasedl a vydal se vstříc novým zážitkům. Opárenským údolím až k přívozu v Malých Žernosekách jsem sjel poměrně rychle. Po přeplutí řeky Labe přívozem na druhou stranu Labe do Velkých Žernosek jsem opět sedl na bicykl a vyrazil dále k mému cíli. Chvíli jsem zvažoval, že bych se hned ve Velkých Žernosekách vrátil zpět na cyklostezku, ale po prohlídce z vedlejší silnice jsem to již po několikáté zamítl, protože cyklostezka zejména mezi Velkými Žernoseky a Žalhosticemi je v hrozném stavu a očividně s tím stále nemínil nikdo nic dělat. Až v Žalhosticích jsem se rozhodl, že to po cyklostezce vezmu, protože odtud dál do Litoměřic už není v takovém hrozném stavu, i když žádná sláva to není. Na to, že je to mezinárodní cyklotrasa, moc valný dojem nedělá.

Kousek od železniční zastávky Litoměřice město, jsem cyklostezku opustil, protože dále na Mělník sem v plánu jet neměl. Po průjezdu kruhovým objezdem Na Kocandě jsem začal s prvním výraznějším stoupáním při mém výletu na Kočku a to Žitenickou ulicí nahoru k nemocnici. Kousek za nemocnicí jsem ovšem začal na sobě pociťovat kapky vody. Dělal jsem si naději, že to bude jen pár kapek, jenže jak jsem se blížil víc k Žitenicím, z několika málo kapek byl najednou jemný déšť. Nic výrazného, ale náladu mi to stačilo na chvíli zkazit. Nejsem ale z cukru, abych se nechal odradit nějakým mrholením. Po levé ruce už na mě koukal můj cíl, vrch Kočka (Sovice), takže teď už zbývalo to hlavní, najít samotnou cestu na vrchol. To se mi povedlo v Žitenicích, kde jsem se napojil na modrou turistickou značku. Po té jsem se dostal k již zmíněné neoznačené pěšince, vedoucí na samotnou Kočku.

Na samotný vrchol jsem musel čistě po svých, protože pěšinka vede do prudkého kopce, což už bylo i nad mé síly, co se týče výšlapu na kole. Ale námaha v podobě krátkého výstupu i se strkáním kola, stála za to. Z mého hlavního cíle tohoto výletu, skalního útvaru Kočka, jsou od západu k východu krásné výhledy na kopečky Českého středohoří. Západně na mě koukala Milešovka, Radobýl a samozřejmě i blízká Mostná hora. Na východě mě pak sledovaly místní dominanty, Křížová hora a Dlouhý vrch.

Po pokochání mou rodnou krajinou nastalo to hlavní, průzkum skalního útvaru, který lidé pojmenovali Kočka, protože se tvarem podobá tomuto krásnému zvířeti. Nutno ale podotknout, že tento tvar nevymodelovala příroda, ale lidská ruka. Lidé postupně odtěžili různé části skály, až z toho vznikl současný tvar, podobající se kočce. A aby toho nebylo málo, ještě někdo na skálu namaloval oči, to asi proto, kdyby měl někdo hodně malou představivost a nepoznal hned v tomto skalním útvaru již zmíněného domácího miláčka (a nejen domácího).

Po průzkumu a pokochání se krásnými výhledy, které ale tentokrát byly omezovány oblačností, jsem se pustil do krkolomné cesty dolů na hlavní cestu. Ono, když jde člověk sám, bez žádného břemene, dá se bez zásadních problémů sejít i prudší cesta, ovšem když ještě musíte sebou tahat z kopce i jízdní kolo, je sestup v takovém terénu poněkud dobrodružnější. Naštěstí myšlenka, sjet tuto krkolomnou cestičku, mě nenapadla, takže je vidět, že pud sebezáchovy mně ještě neopustil- naštěstí.

Když se mi v pořádku podařilo sestoupit na hlavní cestu, mohl jsem opět nasednout na mého jednostopého miláčka a pokračovat dále v mém výletu. Můj další cíl byla taktéž již jednou zmíněná Mostná hora, zvaná obyvateli Litoměřic Mostka, nebo ještě více známým podle mě ne zrovna moc hezkým názvem Mastňák. Na hoře se nachází restaurace i s rozhlednou. Původně jsem chtěl rozhlednu po delším čase opět navštívit, ale při počasí, které vládlo, jsem tuto myšlenku odložil na hezčí dny. Sjel sem místním parkem dolů na kraj Litoměřic, do vilové čtvrti a odtud se vydal na průzkum Horního nádraží, které na jaře prošlo důkladnou přestavbou, původní zůstala pouze výpravní budova.

Na první pohled vypadá nádraží dobře, ovšem jinak se dílo moc dobře nepodařilo, hlavně, co se týče praktičnosti. Už jsem slyšel i stížnosti na tuto rekonstrukci. Možná je to ale názor od názoru. Já k tomu mám svůj názor, který nebudu raději zveřejňovat. Jen jedno je jasné, z hlediska fandy železnice, zlaté staré nádraží. Co je ale jisté, pokrok nezastavíme. Zůstávají už jen vzpomínky a fotky, kterých jsem naštěstí nadělal před rekonstrukcí, i dříve, až až.

Po návštěvě Horního nádraží jsem se přesunul na litoměřický hrad, kde jsem konečně sehnal výroční turistickou známku, vydanou k 700. výročí narození Otce vlasti, Karla IV. Následně jsem se vydal ještě do hlavního infocentra na Mírovém náměstí, abych zjistil, co je nového. Pak už jsem se vypravil na zpáteční cestu domů.

Ještě, než jsem dojel k přívozu ve Velkých Žernosekách, stačila mě dohnat další dešťová přeháňka, která se mi opět snažila pokazit náladu, ale nedal jsem se, proč taky? Výlet se vydařil, co jsem si naplánoval, se vydařilo, tedy krom návštěvy rozhledny na Mostné hoře, ale co, člověk nemůže mít všechno a hlavně, ta rozhledna tady na tom světě snad ještě nějaký ten čas bude, tedy doufám.