Výlet do Bertina údolí v Ústí nad Labem

Výlet do Bertina údolí v Ústí n/Labem

Konečně se udělalo hezké počasí a my si naplánovali výlet do Bertina údolí, kde jsme již pár let nebyli. Ale ouha, sešly jsme se jen v počtu tří „bab“, plus můj nový psí kamarád, kterého sice mám od loňského roku, ale to se s ním ještě nedalo vyrážet na výlety, leda ho nosit v náručí, což jsme také jednou se synem udělali. Nyní je už v puberťáckém věku a tak šlape jak „generál Laudon“. Řekla bych, že bych mu ani nestačila, kdybych si ho nepojistila vodítkem…

Tak jsme vyrazili spolu z Řetenic pěšky na nádraží, abychom si rozhýbali kostru, což je dost daleko a mířili k nádraží. Přišla jsem tam o chlup dřív a tak se rozhlížím po mých parťačkách, ale viděla jsem za chvíli jen Evu, naši šéfku, která řídí naše výlety a ta mi řekla, že přistoupí v Proboštově Jiřina a další Helena, která měla přijet od Řetenic jako já, ta bohužel nepřijela. A víc nikdo nepřišel. Takže jsme si zakoupily jízdenky a sešly podchodem k nástupišti. V Proboštově Jiřka skutečně nastoupila, ale už nikdo jiný. No, nakonec je někdy lepší, když je nás menší počet milovníků přírody, než když je jich houf.

Dojeli jsme do Ústí n/Labem, tam jsme se vydali směrem k Mariánské skále, ale před ní jsme zatočili ještě před mostem doleva po žluté značce k Velké Hradební, přes křižovatku a ulicí, která nese zajímavé jméno na mapě „Důlce“ a zamířili směrem k Bertinýmu údolí. Šli jsme silnicí mírně do vrchu a za námi se nám zjevil přesně mezi domy z jedné strany ulice a stromy na druhé straně v pozadí a v objetí zeleně, hrad Střekov. A ještě když jsme popošli o kus dál, tak z vyššího pohledu, se nám ukázala výletní restaurace Větruše, posazená jak drahokam v hřebeni stromů, které ji obklopovaly. A to jsme již došli k první poučné tabuli o fauně a flóře v tomto krásném údolíčku, které je skoro ve městě a přesto si tu připadáte, jako v daleké přírodě.

Vstoupili jsme, řekla bych do tohoto posvátného místa, kde nás na jedné straně doprovázel stříbrnický potok, ale my museli dávat velký pozor na cestu, neboť byla blátivá po minulých deštích a nestačila vyschnout, protože sluníčko sem jen spoře svítí. Bylo místy plno bláta, kde by bota lehce ujela a ocitli byste se v momentě na zemi…ale ty následky? Ty by byly otřesné! Protože i když tam protékal potůček a bylo by se kde umýt, přece jen by se důsledek takového pádu jen tak nesetřel. Navíc cestička údolím mírně stoupala do vrchu, nebylo se kde zachytit a já turistické hole sebou neměla, neboť bych potřebovala ještě rezervní ruce, když jsem vedla na vodítku toho mého psa - turistu. A volně bych ho pustit nemohla, zvlášť když jsem si přečetla, jaká zvěř se tu všechna nachází. Co kdyby chytl nějakou stopu, to bych se ho pak nedohledala…

Takže jsme s rozvahou místy hledali kam šlápnout, abychom přečkali ve zdraví blátivý nápor na naše boty, ale také jsme se museli dívat okolo sebe. Procházeli jsme kouzelnými místy, kde byly menší a větší skalní útvary, potůček nám bublal naproti, sem tam vytvářel mini - vodopádky, zeleň stromů prozařovala stinná místa a sluníčko se dralo svými paprsky z oblohy dolů, aby nám prozářilo naše putování. Bylo až s podivem, jak se někde kořeny stromů prodíraly skalními útvary.

Zkrátka bylo tu kouzelně! Museli jsme každou chvíli zastavovat a prohlížet si tu krásu okolo, aby nám nic neušlo. Taky stop zvěře tady bylo dost, v tom blátě se daly jasně číst, ale stopaři nejsme a tak jsme neurčili, od jaké zvěře byly.

Škoda, že někdo, kdo tudy prochází, pomalovává i poučné tabule barvami a není mu nic svaté…To neumím pochopit…

Místy to tu bylo opravdu jak v panenské přírodě. Ono celé to údolí je vlastně kus panenského ráje, nebýt těch narušených poutačů a místy i rozbitých laviček. Cesta se klikatila okolo skal, potůček se stříbřitě dral mezi kameny a někde byly skály potaženy zeleným mechem.

Zkrátka jsme šli a šli, až jsme došli ke schodům a vodopádu a usedli poblíž na lavičku, taky už ošizenou nenechavými prsty o jedno prkno a posvačili. Naproti nám za cestou byl poutač, tedy už jen jeho kostra, taky nějaký ničitel se postaral o jeho zánik. Škoda! Po malém odpočinku jsme se zvedli a pokračovali dál mírně do kopečka a vyšli z tohoto kouzelného místa u domu se zajímavým názvem: Vila Tronko.

Byli jsme pod sídlištěm Stříbrníky, bylo tu pár hezkých vilek, taky jeden hrázděný dům a ocitli jsme se na místě zvaném: Na návsi. Jméno to bylo příhodné, protože to vskutku jako náves vypadalo. Bylo odtud vidět jedním směrem i ke hřebeni hor okolo Větruše.

Bylo vedro, žízeň byla veliká a taky chuť na pivko v tom žáru, ale když jsme došli k hospůdce, kde byl venku stůl s lavicemi, tak jsme zjistili, že má ještě zavřeno a hodinu a půl jsme čekat nechtěli, kdy teprve otevírali.

Měli jsme ještě namířeno k Mariánské skále, ale bohužel jsme tam nedošlapali a to kvůli mně. Ozvala se mě páteř, která mě vlastně brala už od rána, a ač jsem se nadopovala léky, bolest neustávala a tak ta moje děvčata další cestu kvůli mým potížím vzdala. A tak jsme zamířili k autobusové zastávce, odkud nás autobus zavezl k vlakovému nádraží, ale protože byl ještě čas do odjezdu vlaku, tak jsme zamířili k nově otevřené kavárně, ač by se spíš dala nazvat bistrem. A tam jsem si já zchladila žízeň pivkem, i když jsem měla v sobě Brufen, ale nic se nestalo, jen na mě šlo děsné spaní… a děvčata si dala polívku.

Po chvíli jsme zaplatili a sešli k nádraží, nasedli na vlak a jeli domů. Byl to i přes ty mé zdravotní potíže prima den!