Výlet do hor

Na předměstských ulicích nebyl ještě žádný provoz, tak jak to bývá časně zrána, na křižovatkách se nehromadily kolony vozidel, aby vyrazily na zelenou jako neurotická smečka. To se mi líbilo. Měl jsem namířeno tři sta kilometrů na severovýchod od Melbourne, do oblasti viktoriánských alp. Píšu úmyslně malé "a", australské zeměpisné názvosloví tak odlišuje označení přírodních útvarů od vlastních jmen pohoří. A tak si to jedu jako kNeumětelům, náhle vidím před sebou jakýsi pohyb. Na vozovce leží dort, snídali na něm špačci a hrdličky, že by měl některý znich narozeniny? I já jsem ranní ptáče, nezastavuji, hodů se nezúčastňuji, na melbournských ulicích se člověk již nediví ničemu, ani ptačí hostině ani striptýzu. Několik desítek metrů dále leží velký plážový ručník a pak vrychlém sledu následuje sukně, halenka a posléze to poslední, co se týká dámského oblečení. Patřilo to dámě ? Motorizovaná Lady Godiva ? Tímto předměstským dramatem či kratochvílí jsem se nezdržoval, spěchal jsem do panenské přírody. Před polednem jsem se serpentýnou a již jen štěrkovou silnicí vyšplhal do sedla, kde jsem zaparkoval auto, hodil na záda tlumok a vyrazil na třídenní túru po hřebeni Ostrém jako diamant khoře, která se přede mnou vznášela jako pírko. Počasí mi přálo, byl slunečný den a nepříliš horko, takže se mi šlapalo jako na pochodovém cvičení, jenom polnice nehlaholila a nezněl zpěv do kroku, bylo mi ale bujaře. Nalevo ode mne, severozápadně, se na obzoru neklamě rýsovala silueta Buvolí Hory, vzdálená dobrých dvacet tisíc kilometrů od brněnské Kraví Hory, zkteré jsem jako chlapec pouštíval draky.

Odkudsi zezpodu se ozvala kukačka a oslím hlasem se smál ledňák obrovský, na stezce se vyhřívaly ještěrky, přešoural se modrojazyk a pobíhali krasci a roháči. Napravo ode mne svah spadal příkře do údolí, na jehož dně jsem tušil potok, u kterého jsem se chtěl utábořit na noc. Na obzoru se valil jeden horský hřeben za druhým do nedohledna. Jako hřbety velryb, mohutné, fascinující, namodralé. Zřetelně jsem rozeznal masiv, ke kterému každým rokem směřovaly tlupy původních australských obyvatel, kteří si nechtěli nechat ujít rojení endemického hmyzu, chlupatých molů či můr. Pro původní obyvatele nešlo o podívanou, ale o nasycení.

I když toto alpinské pohoří zabírá na mapě Austrálie celkem nepatrnou plochu, je ojedinělé nejen krajinnou krásou, ale i nerostným, botanickým a zoologickým uspořádáním, napájí viktoriánské řeky a dodává nejméně čtvrtinu objemu jejich vod. Pro semiaridní Austrálií je voda nad zlato. Výlet do těchto hor znamená přírodopisnou exkurzi. Roste zde přes tisíc rostlinných druhů, tucet jich nenajdeme nikde jinde, ani vRusku a to je již co říci! Žije zde přes třicet druhů endemických vačnatých živočichů a to nemluvím o hmyzu, rybách, obojživelnícíh a plazech, sídlí zde na dvě stě druhů ptáků. Turistů zde naštěstí není jako molů vreprodukčním období, vypravují se sem ale po celý rok, vzimě jen ti nejzdatnější. Pěšinky nebývají zřetelné, často se ztrácejí a to pak přichází vhod mapa a kompas. Počasí může být zrádné i vlétě. Pramínky pitné vody snadno vyschnou. Mnozí jsou odrazováni lesními požáry, pěšákovi hrozí kremace. Ti, kteří se tak snadno nedají, jsou pak nepopiratelně a trvale odměněni, nikoliv prémiemi či řády, ale něčím, co jim již nikdo nemůže odejmout. Zažili krásu!

Před sebou vidím hlouček turistů, jsou napakovaní až nad hlavu, cosi opatrně pozorují. Míjím je, vyměníme si křesťanské pozdravení a zaslechnu, jak jejich vůdce je poučuje o jedovatých hadech. Vtěchto horách často vidíme tzv. tygřího hada (Notechis scutatus), zploští hlavu než zaútočí, patří kpakobrám.. Jehojedové žlázy mají obsah 35 mg stoxicitou usmrtit 118 ovcí o průměrné váze 30 kg. Toto všechno vůdce turistům vykládal, musel to být zkušený horal, jako obložený chlebíček byl opatřen vším možným, kromě houpajících se nožů, sekyrky, píšťaly, Buzoly a polní láhve se na něm leskl krokoměr a výškoměr kombinovaný sbarometrem a teploměrem: náčelník generálního štábu. Jeho vojsko bylo podivné, i když nikoliv nepřitažlivé. Mladá dívka byla nejen hezká, ale na objemném ruksaku se houpaly dvě lýkem opletené baňky, nenapadlo mne, že by vnich bylo víno. Další člen výpravy byl mladý Ind shlavou vturbanu, svousem a vlasy po pás. Jakýmsi adjutantem generála byl přátelský Maor, nebyl jsem si jist, zda si nemáme navzájem třít nosy na pozdrav. Mezinárodní brigáda, generál byl Australan a jak jsem vyrozuměl, univerzitní profesor, vzal do hor několik svých žáků. Bůh jim žehnej !

Vyfuněl jsem na pírkový vrch a se sebeuspokojujícím úžasem nad dosaženým výkonem jsem se rozhlížel vůkol, rozhled byl uchvacující, nic mu nebránilo nad klečí sněžných blahovičníků. Vdálce jsem zahlédl něco se zatřepat, emu to nebyl, objevovalo se a mizelo tam něco červeného a modrého. Fata morgana? Nebo auto horské služby opatřené housenkovými pásy, jiné by tímto terénem neprojelo. Nebo jezdci koňmo spraporci? Za několik minut jsem rozeznal několik atletů vrůznobarevných tričkách jak ve svahu, kterým jsem jen supěl, běží jako nic a ještě se mezi sebou baví. Nezdáli se ani zadýchaní, když mne míjeli, prohodili ke mně pár slov aniž by se zastavili. Byl jsem připraven na leccos. Roztodivnou zvířenu, na přírodní úkazy, koneckonců i na brahmína, kterému by lépe slušelo na Hindukuši, ale běháče a běhouny jsem tady nečekal, notabene nikde nic nehořelo, ani koudel. Přiběhl další, ten se u mne zastavil, prohlásil znechuceně, že nemůže dál, že není ta správná extratřída, byli to australští maratonci, kteří si zvykali na řídký vzduch v přípravě najakýsi šampionát vMexiku. Moje pýcha spadla ztěchto sedmnácti set nadmořských metrů, moji plánovanou třídenní trasu lehce uběhli za několik hodin. Nemají ruksaky, utěšoval jsem se a sami se vletu nezastaví, aby pozorovali orla klínoocasého.

Sestoupil jsem zvrcholu, zdiamantového hřebene jsem odbočil na břitvový, po kterém jsem chtěl do večera dorazit do údolí. Bylo již pozdní odpoledne. Dýchalo se mi volně. Držel jsem se sotva znatelné stezky a po chvíli jsem opět narazil na mezinárodní četu, ta se vyhnula výstupu na vrchol, aby šetřila síly. Jejich rance byly evidentně neúnosné. Vedoucí chyběl, šel sám dopředu, to se vhorách nedělá, skupina zůstáva vždy pohromadě. Tempo pochodu neurčuje nejzdatnější, ale nejpomalejší. Guru mne požádal, zda se nemohou ke mně připojit, než doženou profesora. Po dvou-třech kilometrech jsem viděl podle stop ve svahu, že vojevůdce opustil chodníček a pustil se ze svahu přímo dolů. Tak tak minul téměř kolmo spadající suťový kužel. Pravidlo australských horalů je, drž se hřebene! Na prosby mých nečekaných společníků jsem se celkem nerad rozhodl sledovat stopy, aby se skupina úplně nerozpadla. Jasně jsme viděli, že se někdo krátce před námi probíjel buší a klouzal po velmi příkrém svahu, cesta tam nebyla. A pomalu se začalo stmívat. Po vojevůdci ani vidu.

Najednou jsem spatřil na zemi ležet brýle proti slunci, moji souputníci se nemohli rozhodnout, zda patří jejich vedoucímu. Vmalé vzdálenosti pak ležely na zemi dioptrické brýle a to si již byli jistí, že jsou profesorské. Když jsme pak našli na hustě zarostlém úbočí vkřovinách tlumok, viděl jsem, že něco není vpořádku. Vejvoda propadl panice a odhazuje jednu věc za druhou, aby si ulehčil. Ale běda, dort to nebyl, nyní by se hodil. Byli jsme rádi, že jsme narazili na malý pramínek vody, dá nám na čaj a dovede nás kpotoku. Ale až ráno. Rozhodl jsem se, že na tomto místě přespíme, i když se ktomu vůbec nehodilo, mýtinka byla tak svažitá a tak malá, že se na ní nedal postavit ani jeden stan. A po profesorovi ani slechu, jeho studenti byli, tak jako nakonec i já, nesví. Trochu jsme se připravili na spaní, pokud to vůbec šlo, na malém vařiči uvařili čaj, něco jsme pojedli. Guru se choval tak, jak se na brahmína sluší a patří. Lehl si a ostatní mu museli sloužit, snad byl tak vyčerpán, snad mu tak kázal jeho kastovní názor.

Při baterce jsem se vydal kolem a naráz jsem uslyšel zvuk píšťaly, profesora jsem našel na konci jeho sil. Nechtěl se mnou dojít ktábořišti, přečkal noc vsedě opřený o strom, bez ruksaku. Měl ale, jak se radí vpříručkách, vkapse hrst hrozinek a tabulku čokolády. Když jsem tuto novinu zvěstoval ostatním, guru ji přijal stoicky, ostatní se potěšili. Dívka se při baterce přehrabovala ve svém obrovském zavazadle, vytáhla zněj další láhev, do plechových hrnků nalila vrchovatě portského vína, zeptala se Novozélanďana, jak se maorsky připíjí, Ind zavřel oči a mně bez otázek řekla česky:"Na zdraví". Vaustralském pralese se může přihodit všechno možné, děvče mluvilo výraznou američtinou a již jsem věděl, že přijelo do Melbourne studovat australskou literaturu, tak jako ostatní výletníci. Její prarodiče zmatčiny strany přišli do Texasu zValašska, její otec byl původem Ital, můj přízvuk poznala bezpečně, aniž se ptala, lingvistka. Původně jsem si myslel, že vtěch lýkem opletených lahvích houpajících se na jejím ruksaku si nese vodu, mýlil jsem se, bylo to chianti. Tato multikulturní pěchota nesledovala, jak jsem se dozvěděl, jen poznávání australské přírody a cíle turistické, ale i kulinární. Byli domluveni, že každý den bude na jídelníčku národní pokrm účastníků, chianti bylo tedy nutné pro špagety srajským protlakem. Guru měl na menu vegetariánské kari a Novozélanďan pravé tichomořské hangi a to byl důvod, proč Chianti nechtěla vařit vepřové se zelím, aby prý nedošlo kchuťovému opakování. A kmé nevíře, proč sebou vláčí ještě láhev portu, poznamenala, že bez sklenice portského neusne a tak neví, proč by měla i vklínu lesa měnit svoje návyky.

A všechno bylo naráz lepší, svatojánské mušky zářily neuvěřitelně a soupeřily se zvířetníkem, mléčná dráha se jen přelévala, lyrochvost se nazlobeně ozval nespokojen svetřelci ve svém hájemství, kaloň neslyšně přelétával a sova světélkovala vočích pevně přichycena ke větvi svým vratiprstem.

Myslel jsem si, že nespím celou noc, muselo se mi to jen zdát. Ráno jsem zjistil, aniž bych vnoci něco slyšel, že se mým tlumokem přehrabala vačice, spolehlivě sežrala kus uherského salámu. Byl asi pro ni příliš peprný, zajedla jej kostkou mýdla, nevadilo mi ani to ani ono, jak na tom byl dotyčný vačnatec jsem se nikdy nedozvěděl.

Guru se i ráno nechal obsluhovat. Sešli jsme do údolí již všichni pohromadě, pan profesor celou episodu změnil vbobříka odvahy a celá četa mne přemlouvala, abych zůstal snimi vúdolí, že mne jmenují předsedou komise na posuzování mezinárodní kuchyně. Ale já mám ke všem funkcionářům a posudkům nedůvěru a tato prověrka stačila, na abdominální jsem již nebyl zvědav. Rozloučil jsem se spovedenou internacionálou a zmizel mezi žlutokapy.

Na pryšci jsem zahlédl medosavce, jak nabíral svým dlouhým jazykem květní nektar. A já sál celou jiskřivost horského jitra. Krok za krokem jsem opět stoupal do Hory a obhlížel kraj jako svoje království.

Poznámka: Na dortu hodoval indický mynah, česky špaček kobylkový, není na něm nic hipického, ruština kobylky identifikuje - skorec sarančovyj. Emu je australský pštros, kterého stále můžeme spatřit na odlehlejších místech, tak jako kasuára přilbového. Popisné výrazy jako diamantový,žiletkový, pírkový a buvolí jsou zčeštěné názvy existujících geomorfologických útvarů Diamantina, Razer Ridge, Feathertop a Mount Buffalo. Přídavné jméno "viktoriánský" je odvozeno od názvu australského státu Victoria.

Fotogalerie