Přidat Ukrajinu mezi oblíbené
Výlet do Zakarpatské Ukrajiny 2008
Motto: "Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto horách a s nimi. Bude žít.
Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně,
než mu rozuměli naši náboženští pradědové,
a spokojme se prostým slovem: dlouho..."
28.6.2008 sobota
Nad ránem v 3:40 jsme se probudili a tím nám začala výprava do Zakarpatské Ukrajiny. V 4:30 jsme vyjeli a před dálnicí v Humpolci natankovali u benzínky 30,86 litrů benzínu za 32,40 Kč/l. Cesta probíhala bez problémů. 
Minuli jsme Brno a proti instrukcím navigace jsme ignorovali sjezd na Uherské Hradiště. Protože podle informací Vasila, který tudy jel před měsícem, je trasa přes Bučovice v rekonstrukci. Sjeli jsme až na dalším sjezdu s představou, že se takto objížďkám vyhneme. Chyba lávky. Tímto sjezdem jsme se dostali na výchozí bod objížďky Bučovic. Zajeli jsme si minimálně 70 km a ztratili asi jednu hodinu.
Dál již probíhala cesta bez problémů. Před přechodem česko-slovenských hranic jsem natankoval plnou nádrž 37,62 litrů za 31,90 Kč/l v Kunovicích u CS Dumeco na platební kartu. Přechod jsme projeli a pokračovali standardní cestou Starý Hrozenkov - Trenčín - Žilina - Poprad - Prešov - Košice - Vyšné Německé. Slovenskou dálniční známku jsem koupil na měsíc - 300 Sk. Slovenské dálnice jsou stále rozestavěné, takže byla navigace často zmatená. Na Slovensko-Ukrajinských hranicích proběhlo všechno kupodivu rychle a bez průtahů cca 20 minut. Hlavní silnice byly na Ukrajině dostatečně sjízdné. Mukačevo jsme projeli pouze s jedním drobným zaváháním. Na místo určení - do Chustu jsme dorazili v 18 hodin Kijevského času. Čistá doba cesty bez přestávek byla tedy 12 hodin. Po bouřlivém přivítání jsme se ubytovali v chaloupce babičky.
29.6.2008 neděle
Chust je třetí největší město Zakarpaťja. Má 36 tisíc obyvatel a bylo založeno již v 11. století. Za 2. republiky byl Chust dokonce hlavním městem Zakarpatské autonomie a pár hodin také nezávislé republiky. Největší dominantou města je Hrad, dnes jsou to již díky Tatarům a požárům ruiny. V centru je gotický kostel s opevněním. Severovýchodně od města je Údolí narcisů, které je v první půlce května zaplaveno narcisy.
Tento den jsme věnovali seznámení s místním prostředím. Prošli jsme město, v bankomatu vybrali peníze - 1000 hřiven. Podle propočtu mi kurs vycházel na 3,57 kč za jednu hřivnu. Odpoledne slavil narozeniny strýc Tibor (37 let). Rozhodl se pro grilování šašliku na břehu Tisy. Protože nebyl k dispozici teploměr, pouze odhaduji teplotu na 33 stupňů Celsius ve stínu. Děti se vykoupali v jakési roklince vedle Tisy, kde byla voda o něco čistší než v Tise. Ta byla kalná zřejmě po bouřce, která se tudy prohnala předevčírem. Oslavné procedury jsme vyřídili za 1,5 hodiny a vyjeli na turbázu. Tam se však žádné informace nekonaly a byl jsem tedy odkázán na cestopisné informace, získané z internetu před příjezdem do Karpat. Tedy hlavní cíle mám: Koločava, Siněvírská Poljana, Siněvírské jezero a Solotvino.
Koločava - 30.6.2008 pondělí
V 9:30 Kijevského času (8:30 našeho) jsme vyjeli směrem na Koločavu přes Danylovo, Zolotarovo, Drahovo, Zabriď, Vilšany a Merešor. Do Vilšan byla silnice slušná. Zde je vodní nádrž, jejíž voda by se dala nazvat čistou. Plní se z řeky Terebľa. Okraje přehrady byly však až do 15 m pokryty plovoucími PET lahvemi na závětrné straně. Rozčarování přišlo také ve stavu silnice. S příjezdem do národního parku Siněvír před Merešorem se asfalt změnil v kamenitou prašnou cestu doplněnou tu a tam obrovskými dírami. Jet se dalo rychlostí 10-15 km/hod při stálém kličkování. Zároveň se cesta začala zvedat do výše. Horko bylo stejné jako včera a po 1 hodině jsem zjistil, že můj VW má teplotu vody na 100 OCelsius. Nezbylo tedy než v tomto horku zapnout topení a větráky. Díky tomu klesla teplota vody na 90 OC. Přes tyto útrapy to stálo za to. 
Po příjezdu do Koločavy jsme zastavili u Četnické stanice - místní Caffe bar. Vyprahlý žízní jsem vypil první půllitr piva Oboloň a začal shánět ubytování na noc. V Četnické stanici již měli obsazeno. Majitelka neváhala a doběhla do protější staré, ale udržované, roubenky ke staré babičce +38014624272. Domluvili jsme ubytování. Dospělý 30 hřiven, dítě polovic. Tedy 2 dospělí a 3 děti - 105 hřiven. Potom jsme se vypravili prozkoumat Koločavu. První zastávkou byl pravoslavný kostelík, který slouží také jako muzeum. Před námi tu byli motorkáři ze Lvova, kterým místní učitelka coby průvodkyně vyprávěla jeho minulost. V rychle mluvené ukrajinštině mě zaujala pasáž o místnosti za oltářem, kde se křtili děti. Poté co radikálně zastavila manželku a dceru, vpustila do této místnosti pouze mě a syna. Podle legendy v neurčitém věku: Přinesli ke křtu do této místnosti děvčátko a místo ní ven vynesli chlapce. Večer jsem se s paní učitelkou o tom bavil, a ptal se zda vynesli děvče, které se změnilo na chlapce, nebo vynesli jiného chlapce a děvčátko zůstalo uvnitř. Řekla, že uvnitř žádné děvče nezůstalo a rychle změnila téma hovoru.
Mizerné hajzlíky.
Nedaleko kostelíka jsme našli tři hroby československých četníků které zastřelil Nikola Sjuhaj známý loupežník. V hlavě mě utkvělo pouze jméno Hoffmann. Ostatní možná rozluštím z fotografií. Hrob Nikoly Sjuhaje jsme našli na hřbitově v dolní části Koločavy. Teče zde říčka Koločavka a nad ní se vypíná oblý kopec se hřbitovem. Nedaleko jeho hrobu je i hrob jeho matky.
Zaparkoval jsem auto na dvorek vedle naší roubenky, vybalili jsme věci a šli posedět do Četnické stanice. Zanedlouho přijela kolona gazíků a džípů s českými vlajkami. Přejeli horu Nehrovec (1707 m n.m.) s které se museli dolů spouštět navijákama. Po rozhovoru jsem zjistil, že jsou ze sdružení vojenských veteránů, kteří projíždějí Karpaty v sezóně pravidelně. Nad horami se začali stahovat černá mračna a vypukla diskuse, zda po jídle pojedou dál nebo rozloží plachty na louce za hostincem. Nakonec zvolili variantu, že pojedou k vodní nádrži Vilšany. Přidal se k nim slovenský pár, který už chodil po Karpatech 14 dní.
Zanedlouho poté začalo hustě pršet. Přijel autobus s turisty ze Zlína. Pořádají zájezdy pro uzavřené skupiny do Ukrajiny. Jsou ubytovaní v Mukačevu a přijeli do Koločavy. Na otázku zda byli nebo jedou na Siněvír neznají odpověď. Stádečko turistů se po vydatném jídle přesunulo z hospody k roubence, kde jsme ubytováni. Nejprve jsem si myslel, zda to není skutečně domek Nikoly Šuhaje. Babička mi potom vysvětlila, že chtějí vidět její hospodářství. Pole, kráva, prase, pes, záchodek, izba. Babička je z toho rozpačitá. Na stůl jí při odchodu dávají koruny i hřivny. Na to musí být člověk profesionál. A naše koločavská babička vskutku profesionál je, v tom nejlepším slova smyslu.
Večer odněkud přinesla kbelíky s vodou a pomohl jsem jí je nanosit do vedlejší roubenky. Pochopil jsem, že nám za 5 hřiven připraví teplou vanu na vykoupání. Výsledky předčili očekávání. Vysvlékl jsem se, ohnul jsem hřbet a vešel do 1,7m vysoké sauny. Naproti mně byl sokl pokrytý oblázky z říčky Terebly a v něm kotel s horkou vodou. Napravo kotel se studenou vodou a v něm naběračka. Stačilo polít rozpálené kameny studenou vodou a v mžiku byla místnost plná horké páry.
Uprostřed Koločavy se nachází pomník Ivana Olbrachta, který zde pobýval 10 let a sepsal pověsti o Nikolovi Sjuhajovi (poslovenštěno a počeštěno na Šuhaj).
Ještě se vrátím k Nikolovi. Potkali jsme stařenku a ptali se na hrob Nikoly Šuhaje. Okamžitě sundala nůši, zapřemýšlela a zeptala se: "kdy zemřel?". Pokud to bylo před čtyřmi roky, tak ať jdeme na horní hřbitov ?. Na hoře, kde leží Nikola Sjuhaj sbírali koločavské dívenky borůvky a ochotně se nabídli, že nám ukáží Nikolův hrob, který jsme před chvílí objevili sami. Ptal jsem se, kde je Nikolův dům. Rychle si vyměnili pár vět a sdělili, že pokud máme mašínu, dvě z nich nás tam navedou. Protože už byl večer a naše děti byli utahané (my dospělí tak trochu taky), s díky jsme odmítli. Bylo na nich vidět chápající rozčarování. Večer se ještě v Četnické stanici naproti ubytoval jakýsi dobrovolný pěvecký sbor z Čech a do ukrajinské noci zněly tóny českých písniček.
Siněvír - 1.7.2008 úterý
Ráno jsme se umyli v říčce Koločavce, sbalili věci do auta a rozloučili se s naší bytnou, která nám na cestu uvařila pytlík vajec a přidala špalek uzené slaniny. Poté jsme se vydali na cestu k Siněvírkému jezeru. Projeli jsme Nehrovcem a přijeli do vesničky Siněvír.
Odtud vedla naše cesta do Siněvírské Poljany, která je již součástí Siněvírského národního parku. Před parkem jsme se zastavili na čaj v kolibě u silnice. Ta nás zaujala expozicí vycpaného medvěda, vlka, tetřeva a několika dalších zvířat. Odtud je krásný pohled do údolí, kde se v peřejích žene řeka Terebľa.
Na začátku národního parku po nás chtěla vstupní kontrola 9 hřiven. Dospělí 3 hřivny a děti 1 hřivna. Cesta do Siněvírské Poljany se táhne podél říčky Terebľy, která se proplétá složitými meandry a dřevěnými kaskádami. Sem tam se objeví dřevěná roubenka.
Siněvírská Poljana je vcelku velká vesnice. Nikde však nejsou vidět popelnice nebo kontejnery na odpad. Místní lidé tedy řeší odvoz odpadků řekou Terebľou. Odpadky se nahrnou do řeky a ona už je někam odnese a recykluje. Hrozné! V národním parku!
Za Poljanou je vlastní vstup do areálu Siněvírského jezera.
Takže další platba - automobil 10 hřiven, dospělý 5 hřiven a děti zdarma. Cesta na jezero je dlouhá něco okolo dvou kilometrů do prudkého kopce. V půlce se mi opět začala přehřívat voda v autě, takže jsem raději zaparkoval na mítince nedaleko vrcholu. Odtud jsme šli pěšky a dorazili na vrchol, kde jsme byli odměněni za námahu krásným pohledem na Siněvírké jezero.
To se nachází ve výšce asi 930 m n.m. Má tvar srdce a uprostřed je malý ostrůvek. Je napájeno třemi potoky rovnoměrně rozmístěnými nad horní částí jezera. K jezeru se váže pověst o děvčeti Siň a chlapci Vir. Legenda praví, že Vir byl chudý mladý horal a Siň krásná děva z dobré rodiny.
Rodiče však lásce nepřáli a nechali proto Vira zabít a jeho tělo zakopali v lese. Uprostřed jezera je malý ostrůvek. Údajně se jedná o Virův hrob. Siň na mohyle ronila slzy tak dlouho, až naplakala celé jezero vody. Proto je na poloostrůvku postaven památník. Dva obrovské kmeny odhadem 15-20 m vysoké, propojené dvěma vodorovnými kmeny, přikryté stříškami. Na nich jsou vyřezány postavy Sině a Vira. U Víra je také vyřezána ovce, beran a holub. U Sině je laň, které mládě saje mléko.
Kdosi z českých turistů upustil poznámku, že to nejsou laně, ale ovčáččí psi, co podle pověsti Víra roztrhali a proto se pak Siň utopila v jezeře. A tak potom věřte pověstem... Okolo celého jezera vede naučná stezka, po které jsou rozmístněny tabule s obrázky zvířat, které zde žijí s jejich jmény v latině a ukrajinštině. Mě se podařilo rozpoznat rysa a rosomáka (možná to taky byla divoká kočka a potkan:).
Vypravili jsme se cestou nalevo. Brzy jsme přišli k malé plážičce na kterou byly zpola vytaženy dva obrovské vory. Děti zkoušeli pádlovat pádly a já pořizoval fotodokumentaci. Po pár záběrech se však ulomil čep, přes který mělo pádlo páku. Vytáhnul jsem pádlo na vor a přidali jsme do kroku, aby nás nikdo neviděl. 
Přišli jsme na poloostrov s památníkem Sině a Víra, kde byla k vidění velká hejna rybiček a rozsáhlé kolonie pulců. Pozor ať nějakého nepolknete. Ti byli ve stádiu, kdy měli ještě ocásek a malé zadní srandovní nožičky. Veliké tabule nás informovali o zákazu koupání a zákazu lovu ryb. Obešli jsme celé jezero a zastavili se v kafebaru na čaj, kafe a lahvové pivo. Cestou dolů jsme se ještě stavili u studánky, která prýštila ze skály. Narazili jsme také na více jak metr dlouhou černou zmiji, které se na Karpatských poloninách hojně vyskytují. Někdo ji před námi přejel v polovině autem a nejevila známky života. Zeptal jsem se okolo procházejícího domorodce, zda tu jsou také vlci a medvědi. Říkal, že ano, ale že jsou mrtví a odkázal mě na kolibu, kde jsme byli ráno na čaji.
Dole u vstupu do Siněvíra ještě děti objevili veřejnou pračku prádla. Pádící potůček je tu rozdělen do dvou korýtek. Jedno pohání lopatkové kolo a druhé vede vodu do velké dřevěné kádě na praní prádla. Lopatkové kolo by mělo hřídelí pohánět prací šroub. Hřídel však byla zničena, takže místním nezbylo než si své tepláky vyprat ručně.
Zpátky do Chustu jsme se vraceli směrem na Mižhirja, kudy se jede přes vysoký pereval. Prudké stoupání nahoru a dolů nám způsobilo loupání v uších.
Cestou jsme také minuli hydroelektrárnu HES, kterou pohání dlouhý podzemní kanál ze Siněvírského jezera - informace od domorodce. Osobně tomu moc nevěřím, když vezmu v potaz masivní převal mezi Siněvírem a Mižhirja. Spíš bych to tipoval na přečerpávací elektrárnu, ale tak podrobně jsem to nezkoumal.
Do Chustu jsme přijeli docela unavení, ale přesto jsme ještě zašli na návštěvu k tetě Vitálii a popili pár set gramů percové vodky. A zítra vzhůru (nebo dolů) na Solotvino.
Solotvino - 2.7.2008 středa
Nakoupili jsme základní potraviny a minerálky na bazaru (Drahovská a Šajánska jsou nejlepší) a vydali se směrem na Tjačevo na Solotvinské jezero. V Solotvině jsou solné doly z kterých je potřeba neustále odčerpávat slanou vodu, takže jako přidaná hodnota tu na povrchu existují slatinné jezírka, v kterých je voda silně nasycená solí, že se v nich nedá potopit. Neříkám utopit, to se po vdechnutí takto koncentrované slané vody může stát velice lehce. Cestu do Solotvina jsem zvolil záměrně ze zvědavosti. Od místních jsem se dozvěděl, že v Solotvinu došlo k havárii v dolech.
Ložiska soli vytěžili tak důkladně, že zbylé klenby rozpustila všudypřítomná voda a slatinné jezírka se propadli do prázdných dolů. Podle řečí to mělo katastrofický scénář. Některé domy v Solotvinu prý mají narušenou statiku a pomalu se sunou do obrovské díry. Nedivte se, že jsem tohle chtěl z povzdálí vidět.
Přidal se k nám Míša z Rostova na Donu, který si v Rusku udělal prázdniny. Dal výpověď a přijel na návštěvu za sestrou do Chustu (cesta vlakem 2 dny). Cesta do Solotvina proběhla bez problémů, silnice široká a rovná. Od Tjačeva se jede podél rumunských hranic a jsou krásně vidět Transylvánské Karpaty.
Jaké bylo překvapení, když jsme po příjezdu neviděli žádnou obrovskou díru do země, ale krásně azurové jezírko. Vstupné 5 hřiven dospělý, dítě 1 hřivna. Co se týče té solné havárie, zjistil jsem jak se věci mají od místní hospodské v kiosku, kde jsem si dal Oboloň a kochal se pohledem na jezero a rumunské Karpaty v pozadí. Doly se skutečně propadly, ale až za městem, kde žádná jezera nejsou. Ve vytěžených dolech se praktikovaly léčebné kůry pro nemocné s respiračními chorobami. Prý to bylo dosti drahé. Pacienty spouštěli na den do solného dolu. Svého času se tu i léčil i Michail Gorbačov a prominenti bývalého Sovětského svazu. S dolováním soli je však nyní konec. Přesto bude Solotvino i nadále vyhledávaným turistickým letoviskem.
Po vykoupání v solotvinském jezeře se na kůži objeví stříbrné krystalky soli. Nejen stříbrné, ale hlavě ostré a je potřeba se umýt a propláchnout plavky ve sladké vodě. Sladká voda je tu lepší kšeft než vstupné. Teplá sprcha 8 hřiven, studená 2 hřivny, záchod 1 hřivna. Namazání "léčivým" černým slatinným bahnem jsem zavrhl po zkušenosti před dvoumi lety, kdy jsme tu byli poprvé. Následující den jsem totiž tenkrát strávil v horečkách a všemi tělními otvory vypuzoval, cokoliv jsem snědl. Koupil jsem si za 20 hřiven asi 10 cm veliký krystal soli. Cestou zpátky jsme se zastavili na hřbitově v Buštyno a zapálili svíčku na hrobu neznámého vojína.
Večer se sešli všichni známí, připravil se oheň a na rozžhaveném uhlí jsme opekli šašlik, který byl 3 dny naložen v octové vodě. Základní složení je vepřové, skopové, hovězí a hodně cibule. Bobkový list (docela dost), směs univerzálního koření a hlavně žádný olej. Pokud je již 3 dny naložen a v lednici, stačí pak opékat nad rozžhaveným popelem 1/4 hodiny. Byl vynikající a do půlnoci se vydatně zaléval vodkou. Spal jsem po něm jak datel až do devíti do rána.
3.7.2008 čtvrtek
Den určený k odpočinku, nakupování a prozkoumání bazaru. Po včerejšku jsme spali až do devíti rána. Až v 11 hodin jsme se zastavili za Voloďou. Po kávě jsme ho posadili s manželkou Mirkou a synem Aljoškou do auta a jeli na konec Chustu, směrem na Izu. Tam se konal speciální bazar, obdobný vietnamským tržnicím u nás v Čechách. Dá se tam prý sehnat všechno a podstatně levněji, než na klasickém bazaru, který je nedaleko centra města každý den. Po úmorném chození jsme si kupodivu nic nekoupili od přesvědčivých prodejců, ani nepřišli o peníze díky šikovným kapsářům. Nejdotěrnější byli staré žebrající cikánky. Utíkaly pouze před objektivem fotoaparátu. Když jsem důrazně řekl, že žádné hroši nemám, odsekla, co tady tedy vlastně dělám.
Vrátili jsme se do centra. Potřeboval jsem zjistit stav svého konta. Bankomat mi totiž při výběru pětiset hřiven žádost zamítl. Vzápětí mi však na další žádost o 300 hřiven vyhověl. Za chvíli mi volali z GE Money Bank +420 726 171 414 kde si pomocí rodného čísla ověřovali autorizaci transakce. Alespoň doufám. 
Našel jsem v centru Matrix, asi jedinný dostupný veřejný internet. Ve druhém patře jsem našel spíše hráčské doupě. Špatný signál, "jde to plócho". Sedám k PC č. 6 a loguji se se jménem 6 bez hesla, překvapivě ?. Login do internetbanky však nenaběhne ani po čtvrthodinnovém pokoušení. Zřejmě mají dobrého security ingeneera. Vzdávám to. Prostě smolík-pacholík. Doufám, že nebudu mít vyčistěné konto. Pokračujeme na bazar v centru města. S místní vexlačkou vyměnuji pro jistotu 1000 kč za 280 hřiven. Mobil a foťák přemísťuji pro jistotu do pozic nad kapsami a peněženku s doklady přemísťuji do přední kapsy, ruce ponechávám v kapsách a vrhám se do víru bazaru. První úlovek - košile, která mi padla okamžitě do oka. 120 hřiven. Na 110 nejde, podávanou ruku nepřijímá. Tedy kompromis 115 hřiven. Vzápětí vidím lepší za 85 hřiven, no nena....to? Šílené horko, vzduch se ani nehne. Z Čech dostávám zprávy, že se tam schyluje k velkým bouřkám. Volíme Caffé Natalí, kde je uvnitř atrium s bazénem ...a čisté toalety...
Fotogalerie
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Chust
Půjčovna autPříspěvky z okolí Výlet do Zakarpatské Ukrajiny 2008
