Výlet zvaný Galilea
PO SVATÉ ZEMI - květen 1998
Vyjeli jsme pohodlným mikrobusem z Eilatu, přímořského střediska u Rudého moře , cestou jsme ještě vyzvedli ještě dvě dámy a jednoho pána z Walesu a německého učitele z Hofu. Průvodce nám dělal pan Shkolnik, který rovněž i řídil mikrobus a při výkladu bez problémů přecházel z angličtiny do němčiny a naopak. Vyjeli jsme na sever podél jordánské hranice pouští Negev. Zpočátku jsme míjeli dvoubarevné kopce: světlé z vápence, černočervené z granitu.
Negevská poušť zaujímá, pokud jde o plochu, téměř polovinu Izraele. Podle bohatých vykopávek sídlili lidé v této poušti již více než před 3000 léty. Je domovem kočovných beduínů, od r. 1948 je soustavně zavlažována až z oblasti Galilejského jezera, takže dnes je v oblasti Negevu přes 50 stabilně obývaných míst. Naprší zde maximálně 5 - 20 mm srážek ročně. V období deště od ledna do března i tato poušť ožije barevnými květy tropických akácií. Mají dlouhé kořeny, široké koruny. Malé listy se v období sucha skládají do ruliček, v období dešťů naopak svoji plochu rozšiřují.
Granitové kopce obsahují měděné rudy, z nichž se těží měděné nerosty - malachit (zelený kámen) nebo azurit (tyrkysový kámen). Jednotlivě se tyto nerosty vyskytují v různých částech světa. Pouze na sever od Eilatu se nacházejí pohromadě. Tento kombinovaný nerost se zrnitou strukturou se nazývá „eilatský kámen“, těží se v dolech pod přísnou státní kontrolou a vyrábějí se z něho nevšední šperky. Jedná se o polodrahokam a využitelnost vytěžené rudy je pouze 2%. Jeden kg eilatského kamene stojí před zpracováním za USD 120,-.
Cestou jsme se zastavili na občerstvení u malého motorestu, kde se zároveň pitím a modlitbou posilovali příslušníci izraelských ozbrojených sil. Vojenská služba v Izraeli je povinná pro muže (3 roky) i ženy (2 roky). Po dobu vojenské služby dostávají měsíční žold 320 šekelů (1 USD = cca 3 šekely). Navíc, pokud se rozhodnout sloužit v armádě i po skončení základní vojenské služby, dostávají od států výhodné půjčky na pořízení bytu. Pokud se takto rozhodnou oba dva manželé, mají to s veškerým zaopatřením. Vojenská služba v Izraeli má vysokou společenskou hodnotu. I k vojenskému stejnokroji pasovala zelená „jarmulka“ .
S tímto šikovným bílým mikrobusem jsme procestovali Izrael od jihu na sever, od východu k západu.
Vlevo jsme minuli známou pevnost Massada, která leží poblíž západního břehu Mrtvého moře. Je to 450 m vysoká, těžko přístupná skalní plošina, dlouhá 600 a široká 300 m. Král Herodes dal na ní vybudovat vojenskou pevnost s luxusní rezidencí, vybavenou pro případ dlouhého obléhání. Pevnost Massada má v dnešním Izraeli vysoce symbolický význam - i ve vojenské přísaze se praví: „Massada nesmí nikdy padnout!“ Pevnost je přístupná pěšky nebo lanovkou. Snad někdy příště.
Dále jsme pokračovali na sever skoro „měsíční krajinou“ - podél jižní části Mrtvého moře.
Uviděli jsme 200 m vysoký kopec z kamenné soli nazvaný v bibli Sodoma. Jeho arabské jméno zní Džebel Usdum. Po staletí připomíná jméno Sodomy její neradostný osud, jehož obyvatelé se svým neřestným životem znelíbili Hospodinovi. „Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od něho z nebe to bylo. Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na polích.“ Hospodin chtěl zachránit rodinu zbožného Lota, ale jeho zvědavá žena se obrátila, aby uviděla Hospodinovo dílo zkázy a změnila se v solný sloup.
Mrtvé moře, jehož středem prochází hranice mezi Izraelem a Jordánskem, je 80 km dlouhé a 3 až 18 km široké. Dělí se na dvě části, severní a jižní, uprostřed rozdělené poloostrovem Lašon. Jižní část je je mělká - sotva 6 - 10 m hluboká, severní část je mnohem hlubší, na některých místech až 400 m. Mrtvé moře leží 394 m pod úrovní moře a je nejhlubším volně přístupným bodem na Zemi. Z Eilatu jsme tedy celou cestu jeli dolů. Mezi Eilatem a Mrtvým moře je vybudována mimořádně zpevněná silnice, po které jezdí speciální tahače o nosnosti 80 tun, vozící do přístavu Eilat léčivé bahno na export. U nás se prodává jak bahno, tak výrobky z něj pod značkou AHAVA, což znamená hebrejska LÁSKA. Voda v Mrtvém moři obsahuje desetinásobné množství soli oproti normální mořské vodě, což neumožňuje žádný život v tomto vnitrozemském jezeře.
Na břehu jsou četné lázeňské objekty, ve kterých se léčí kožní onemocnění, revmatismus a artritida. Města En Gedi nebo En Boqeq jsou známá lázeňská střediska, bohatá na čistý vzduch přesycený kyslíkem, vodou plnou minerálních látek. V Mrtvém moři nemusíte umět plavat. Dá se ležet na vodě a nepotopíte se, ani kdybyste chtěli. Ostatně se to ani nedoporučuje. Vody se nesmíte napít, nesmí se Vám dostat do očí, nesmíte ji vdechnout. Do vody se nesmí vstupovat s otevřenými ránami. Doporučuje se odložit stříbrné šperky a šperky s drahými kameny. Doporučuje se plavat na zádech (to nám šlo perfektně). Jinak je voda úplně zdravá, příznivě ovlivňuje prokrvení orgánů, nervový systém, pomáhá lidem s dýchacími obtížemi.
Na pobřeží se léčivým bahnem proti lupence natíralo plno Rusek, jedna nám sdělila, že nemůže žít jinde, než zde.
Koupání v Mrtvém moři se nám velmi líbilo!
Po koupeli a následném osprchování se ve sladké vodě jsme pokračovali stále na sever, potom na severozápad a vzhůru směrem k Jeruzalému. Poušť se začala zelenat, míjeli jsme množství kibuců - zemědělských farem, kde se pěstuje při stálém zavlažování zelenina a květiny, které se letecky dopravují do terminálů v Evropě a jsou významným zdrojem deviz pro Izrael.
Počasí bylo mimořádně suché a teplé. Směrem k Jeruzalému se však stále ochlazovalo, takže jsem si postupně navlékala punčocháče, rolák a svetr, které jsem odkládala cestou k Mrtvému moři. N obzoru jsme ještě v dálce zahlédli Jericho, které je dnes sice jen malým kibucem, ovšem svými 270 m pod hladinou moře je nejníže položeným městem na světem. S Jerichem je spjata historka o biblických troubách, jejichž mohutným zvukem se zřítily hradby Jericha někdy kolem roku 1300 př.n.l. Bohaté prameny sladké vody zajišťují mimořádně bohaté výnosy banánů, datlí a pomerančů na polích, obklopujících město. V městě nyní žije asi 10 000 Arabů. Vykopávky dokládají, že Jericho má historii trvající deset tisíc let, bylo dvacetkrát zničeno a obnoveno. Počítá se proto za nejstarší město světa.
Příště: JERUZALÉM a BETLÉM, Galilejské jezero