Výprava na Balaton a do Karpat 2009

1.8.2009 sobota

Umýt hlavu k Balatonu - mám to samý kamzík...

Proti plánu jsme se probudili už v 0:50 hodin. Usínat dál by stejně nemělo smysl. Zkrátka v 1:30 vyjíždíme z Komorovic. V Jihlavě u stanice ONO tankuji plnou nádrž, kupuji roční dálniční známku a míříme směrem Brno - Bratislava. Z D 1 nám drkotají zuby, ale za Brnem je to už o něco lepší.

Na Maďarských hranicích kupuji čtyřdenní dálniční vinětu za .... a měním prních 20 euro. Dálnice i silnice mají maďaři perfektní. Při cestě stojí pole obřích větrných elektráren. Míjíme Ráb a v 7 hodin přijíždíme do Balatonfűred. Všude je ještě zavřeno, otevírá se až od půl deváté.

Balaton je největším jezerem střední Evropy, jeho plocha činí 596 kilometrů čtverečních. Je však poměrně mělký, jeho největší hloubka nedosahuje 11 metrů a průměrná hloubka jezera je 3,5 metru.

Využíváme to tedy k procházce po parcích a jedeme zpět na severovýchod do nedalekého Czopaku. Za vstup na místní pláž po nás chtějí 1420 HUFů. Horko je nesnesitelné, takže já, zatímco se děti hrnou do vody, hledám stánek s pivem. A nacházím, točí tu Szoproni. Usrkávám pivo z plastového kelímku a koukám že je v Balatonu nějak málo vody. Travnatý pás pláže končí a dále je tmavý písek v kterém si děti staví hrady nebo hlouběji rybníčky.

Maďaři jsou velice kultivovaný národ. Dbají na čistotu, sport a zdravou výživu. Jejich víno miluji, ale pivo se s naším srovnat nedá. Je nasládlé a v plastovém kelímku rychle teplá. S mladými maďary se dá vcelku obstojně domluvit anglicky, staří zase znají něco německy (asi z dob Rakouska-Uherska).

Pláž je obsypána lidmi a teprve večer nás vysvobozuje z celodení masáže slunečních paprsků. Na molo přijíždí německý soubor Happy Junior Band. To obnáší padesát akordeonů, bicí, basa a bonga. až do noci hrají dvě hodiny perfektní muziku od Supertramp, Elo, Beatless... Spát jdeme ve 12 hodin. Já ve spacáku a děti se ženou v autě...

2.8.2009 neděle
Suchou nohou přes Balaton...

Ve dvě hodiny v noci nám na auto ze stromu něco padá. Pravděpodobně ježek. Z auta na mě ve spacáku. Možná že maďarští ježci umí lézt na stromy, anebo ho tam někdo vysadit? Jakmile odfuněl do nedalekého křoví, vstávám jdu za ním a čůrám na něj. A je klid...

Do 6:00 kdy kolem prochází policejní hlídka. Oblékáme se a vyjíždíme na Tihany. Tihany je hluboko do Balatonu vybíhající poloostrov se stejnojmenou obcí. Celý poloostrov je chráněnou přírodní i kulturní památkou. Podle mapy jsem si poloostrov představoval rozhodně menší než ve skutečnosti je.

Uprostřed poloostrova obklopeném jezerem Balaton je vnitřní jezero a opatský klášter, který je dominantou širokého dalekého okolí. Jižní výčnělek Tihany je vzdálen vzdušnou čarou protějšímu břehu asi 1,2 km.

Tam nacházíme trajekt a rozhoduji, že s ním přeplujeme na jižní pobřeží. Loď právě odplula, tak zatím kupuji lístek na platební kartu. V přepočtu vychází přeplutí trajektem asi na 330 kč. Mezitím přijíždějí další auta. Za pár minut připlouvá a my s autem najíždíme na důmyslnou spojnici lodě s pevninou. Vešlo se tam skoro 20 aut.

Nad Balatonem vane svěží vítr a my se přemísťujeme do patra trajektu, kde je krásný rozhled na hladinu a pobřeží. Uprostřed míjíme protijedoucí loď a zatímco se Tihany vzdaluje, my se blížíme jižnímu přístavu. Vyjíždíme na pevninu a dáváme se směrem na Siófok.

Zahybáme však hned doleva a přijíždíme na veřejnou pláž, která se právě začíná probouzet. Zbývající průběh dne zkrátím: Koupání, tobogány, jídlo, pití. Proti včerejšku rozhodně lepší. Není tu tolik lidu jako v Czopaku a je tu dost stromů, které nám poskytli tolik potřebný stín.

Dětem jsem nakukal, že je možné přejít na protější břeh bez plavání. Nic jiného nešlo, než udělat praktickou zkoušku. Vyšli jsme s dětmi z jižní pláže směrem na obydlenou část Tihany. Podle mého odhadu jsme ušli asi 800 m od břehu, kdy už jsem musel děti držet za krk aby nepolykali andělíčky a mě byla voda pod bradu. Dál šlo dno ještě níž.

Večer nafukuji matrace vytahujem spacáky a dobrou noc... O půlnoci se strhla vichřice...

3.8.2009 pondělí
Sex před maďarsko-ukrajinskou hranicí a pád do řeky...

Ráno se probouzíme a vylézáme ze spacáků. Ještě pleskají větší vlny o břeh po noční fujavici. Počasí je stále nádherné. Horší to bude v autě bez klimatizace.

Máme sbaleno, umýváme se v Balatonu. Nenocovali jsme na pláži sami, v noci přijeli maďarský motorkáři a utábořili se vedle nás.

Takže co jsem se tu naučil za slovíčka: köszönöm sepen - děkuji pěkně, jó napot - dobrý den, viszontlátásra - nashledanou ...a to je asi vše.

Vjíždíme na dálnici a jedeme směrem na Budapešť kolem Székesfehérváru. Průjezd Budapeští je příšerný. Nemít navigaci neprojedu. Bohžel nás žene přesně na centrum. Konečně nás vyvádí na dálnici, která nově udělaná vede skoro až k hranicím s Ukrajinou.

Ve Vásárosnamény utrácíme poslední forint ve Sparu. Blížíme se k hranici. Děti se diví, proč je tu tolik stopařek. U odboček do lesa postávají mladé dívky a usmívají se. Občas mile zamávají rukou. Okolo jezdí samé maďarské SPZ. Lehký holky - těžký prachy. Kurva holky guten tag !-)

Vjíždíme na přechod do Beregsurány - Berehovo v 13:40 hod. Před námi je asi 15 aut. Přesto nám odbavení trvá celou hodinu. Za hranicí se kvalita vozovky rapidně mění a my jedeme přes Vinohradovo a do Chustu přijíždíme až v 17 hodin.

Nejprve k bankomatu vybrat penízky. Vysázel mi 3000 hřiven ve stovkách. Peněženku nemohu ani ohnout, tak dávám polovic peněz Oxaně. Kupuji vychlazené plechovky Černihirského a Lvivského piva a po dlouhé době piji něco studeného.

Je večer už jsme ubytovaní u Volodi a příjemně unaveni na chalupě popíjíme vychlazenou vodku a s ní přicházejí zajímavé nápady. Tak například mám špinavé a zpocené nohy. Jít si je umýt do řeky však nebyl nejlepší nápad. Zakopávám a padám do Chustce. Z rozříznutého prstu mi cedí krev jak z vola.

Ještě rychlá sterilizace rány zbytkem vodky a jít spát. Snad do toho zánět nedostanu...

4.8.2009 úterý
Černá hora a vosa na jazyku...

Budíček rachotí v 8 hodin kijevského času, tedy o hodinu víc než doma. Včera večer jsme ještě s Voloďou naplánovali výlet do Vinohradiva na Černou horu, kde se ze starého lomu buduje přírodní koupaliště. Tak to jsem zvědav. Jedeme třema autama s rodinou Vasila a Volodi asi 26 kilometru od Chustu. Cestou ještě nabíráme Tibiho, Andreje a Romana.

Před Vinohradivem kupujeme asi 15-ti kilový meloun, kilo za 2 hřivny. Protijedoucí auta na nás významě blikají a občas troubí. Asi za kilometr podle očekávání míjíme silniční kontrolu. Bohudík si nás nevšímá a já s hrůzou zjišťuji, že u sebe nemám pas. Strážníkovi se pod nohama motají koťata a nad hlavou zrají hrozny.

Přijíždíme do černé hory příšernou cestou, jentaktak že netrhám spojler. U vstupu platím 50 hřiven za přístřešek s posezením, lehátky, ohništěm a připraveným dřevem. Vezeme naložené maso a kotel. Za osobu platím 10 UAH.

Po prvním koupání v perfektně teplé vodě vaříme v kotli polévku. Pro děti je to ráj. Je tu skluzavka, různé vodopády a přepady. Všude je překvapivě čisto a košů na odpadky je tu dostatek. Protože je úterý tak tu není ani moc lidí. Přesto musel Voloďa ještě včera posezení rezervovat.

Část pro děti je oddělena bójkama. Dále je už hluboký lom až 8m. V průběhu dne z přivezeného masa vyrábíme pro všechny guláš.

V místní restauraci popíjím Lvovské pivo a vedoucí Andrej +38080935128586 mi prozrazuje, že tu v polovině srpna bude i ubytování. To je pravda, dělníci tu makaj na dřevěných domečkách v řadě na pokraji areálu. 1 pokoj 260 UAH, 2 pokoje 400 UAH. Příjemnou idylku tu maří pouze všudepřítomné vosy, které lezou po melounu, do limonád a do piva. Za dobu po kterou tu jsme jsem jich již asi 65 sandálem pomlátil.

Do Chustu se vracíme před osmou hodinou. Cestou opět potkáváme známou policejní hlídku. Je večer a přichází bouřka a na domech tu nejsou žádné hromosvody...

5.8.2009 středa
Z Matrixu mailem do Humpolce...

Bouřka se v noci vyřádila a teď ráno prší. Dnešek asi věnujeme návštěvám. S deštníkem půjčeným od Volodi jdu v sandálích do města na bazar. A prší ještě víc. Potřebuji koupit vynikající čaj Karkade a dobíjecí kartu do mobilu Beeline. Karkade je druh velkokvětého rudého ibišku, květy se nasuší a zabarví čaj na hustou rudou tekutinu, která připomíná krev. Je tam potřeba přidat velké množství cukru, protože karkade je hodně kyselé. Má i tu zajímavou vlastnost, že pokud se karkade přeleje do studené vody, zabarví se do modra.

Za asistence babičky se pokouším podojit kozu. Nic moc, ale po troše trpělivosti a přemlouvání jsem něco nadojil.

Jak je ten svět malej! Cestou na bazar mě zdraví Sergej Brailko, který před časem pracoval v Humpolci. Fakt mě po té době poznal i s tmavýma brýlema na očích. O kousek dál pěkně hrají na kytary dva cikáni a do klobouku vybírají odměny. Procházím průchodem na hlavní třídu a v domu nalevo je ve druhém patře internetová kavárna Matrix. Minulý rok tu internet skoro neběžel, spíš to bylo hráčské doupě. Kromě slečny u pokladny tu nikdo není a stejně jako před rokem sedám k PC č. 6. Letos je to jiné kafe a tak za 10 minut vyřizuji mailovou korespondenci a slečně za to platím 70 kopejek.

Máme v plánu podívat se do Jasiňe a vylézt na Hoverlu - nejvyšší horu Ukrajiny. Jasiňa minulosti patřila k Rakousku-Uhersku, po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 až do roku 1938 bylo součástí Československa. Tehdy byla Jasiňa nejvýchodnější stanicí ČSD a končil zde rychlík z Prahy. V roce 1944 bylo město s okolím připojeno k Ukrajinské SSR. Tak uvidíme, pokud bude zítra rozumné počasí, vyjedeme do Rachiva a do Jasině...

6.8.2009 čtvrtek
Od Jasiňe do Aše republika je naše...

Je mírně pod mrakem a my v 10 hodin vyjíždíme na východ směr Jasiňa. Na cestu přibíráme malého Olega. Koukám, že cestou k Solotvinu přibylo několik dalších staveb, podobající se kýčovitým zámkům. Při krátké zastávce u solotvinských jezer potkáváme brňačku, která zrovna vyšla z přísně zakázané zóny. Upozorňuju ji, že zákaz tu není zbytečně a díky benevolenci ukrajinců k zákazům se jich tu už pár sesypalo do propadlých solných dolů.

Pokračujeme dále na Rachiv a tak projíždíme obcí Velykyj Byčkiv. Zrovna včera byl v ukrajinské televizi pořad o místní specialitě holubcích. Dělají jich tu až 20 druhů. Co já vím tak je to podušené vepřové maso smíchané s rýží a zabalené do spařených zelných listů. Potom se tyto balíčky naskládají do hrnce, trochu podlijí a dusí pod poklicí do měkka. Se zakysanou smetanou jsou vynikající i studené.

Dále na východ zastavujeme u obce Dílové kousek od Rumunských hranic. Je tu jeden z geografických středů Evropy. Jednotný konsensus, kde leží geografický střed Evropy i EU, neexistuje. Výpočty a měření nejsou jednotná a záleží vždy také na úhlu pohledu na celou problematiku a na použitých metodách. Další místa nárokující si býti středem Evropy jsou:

městečko Suchowola v severovýchodním Polsku
místo u Toruně v západním Polsku
střed Drážďan u kostela Frauenkirche
u obce Krahule (na středním Slovensku)
místo na vrchu Tillenberg (česky Dyleň) v severovýchodním Bavorsku
místo u vesnice Hildweinsreuth v sv. Bavorsku (u hranic z ČR)

Jsme v kraji Huculů, kteří zde žijí převážně v horských vesnicích. Jsou to převážně řeckokatolíci a pravoslavní. Podle nich byl odvozen i název pro horské plemeno koní chované původně v rumunské Bukovině, tzv. Hucul. Po skončení 1. světové války vytvořili Huculskou republiku. Ta však trvala pouhé 4 měsíce.

V místní restauraci si objednáváme šašlik a vareniky. Tato roubenka slouží také jako muzeum historie, takže než nám jídlo připraví, prohlížíme sbírky starých mincí, fotoaparátů, telefonů... Prostě je tu toho spousta a po 3/4 hodině konečně jídlo nesou. Do plůtku u restaurace zapichuji praporek pivovaru Bernard. Za chvíli přijíždí vyžíznění cyklisti, podle přileb na hlavě nejspíše Češi. Vzápětí slyším překvapený výkřik "Ty vole voni tu maj Bernarda!".

Projíždíme Rachovem a v Jasiňi jsme asi v 6 hodin SEČ. Ubytování domlouvám v hotelu Jasiňa za 500 hřiven na dvě noci (Jurij 80673122166). Blíží se večer a jdeme ještě na Černihirské pivo. Dávám se do řeči s domorodcem, abych zjistil nejlepší přístupový bod pro výstup na Hoverlu. Pan domácí z hotelu nabízel dopravu Kamazem do Vorochty a dále na Zarosljak. Prý je to pro výstup nejrychlejší cesta. Jízda Kamazem stojí 500-600 UAH a hned ji na zítra v 8 hodin objednává. U piva mi to ale Milan (před časem prý rabótal v Práge) rozmlouvá a doporučuje přístup přes Lazeščinu a Kozmišček. Výstup prý trvá sice déle, ale není to taková střecha, jako v předešlé verzi.
Pozn. při vydání: dnes už vím, že je to nejdelší a nejhorší cesta. Výstupem z Vorochty to prý berou i školní výlety o velké přestávce :-)

Ještě vodka na dobrou noc, namasírovat svaly a spát...

7.8.2009 pátek
Když na horu Hoverlu, tak s horalem...

V 9 hodin Kijevského času vyjíždíme do Laziščiny a odtud do Kozmiščiku, tam ještě náš VW dojede. Cestou nabíráme prodavačku z kiosku v Kozmiščiku která nás naviguje. Za 20 hřiven nám pohlídá před jejím kioskem auto a vysvětluje cestu do 1. záchytného bodu pro výstup na Hoverlu. Je to dobrých 7 km blátivou a rozbitou cestou podél hluboce zařízlé řeky, kudy bychom autem určitě neprojeli. Cestou nás míjí terénní autobus s turistickým oddílem. Hrdost mi nedovolí stopovat. Konečně jsme v osadě. Tady mizí civilizace. Je tu jakýsi kemp nebo tábor. Hned za torzem hotelu začíná neuvěřitelně prudký výstup.

Uváděná vzdálenost 6,5 km, výškový rozdíl z 600 m.n.m. do 2061 m.n.m., tedy 1461 metrů. Jdeme po cestě vyryté až 2 metry do hloubky prudkými jarními potoky. Stezka je značená žlutou barvou. Zachvilku potkáváme první odpadlíky s vycházkovýma botama. O něco dál nás dohání místní horal vedoucí koně, na kterém veze zásoby pro salaš na horní polonině. Ptám se jestli můžeme jít za ním a on proč ne? Jde volným ale jistým krokem a my se ho držíme zuby nehty i když opustil žluté značky. Každou chvílí přizastaví abychom chytili dech a jeho kůň v klidu pojídá keříky, trávu, borůvky a ostružiny, občas si pšoukne. Těsně před salaší doháníme turisty, které jsme potkali v autobuse dole pod Hoverlou. Žluté značky nikde nevidíme a tak horal mávne rukou, kterým směrem se máme vydat.

Začalo pršet, tak rychle nahoru do lesa. Na sobě mám triko a baťoh, který mě hřeje záda. Asi za 20 minut nalézáme žlutou značku. Děti jsou v pláštěnkách. Mě déšť zatím problém nedělá. Cesta je trochu volnější a jdeme lesem, který se pozvolna mění v zakrslé keře, pravděpodobně jalovec. Jdeme po hornější polonině. Je tu plno pasoucích se krav a koní. Déšť pomalu ustává a začíná vanout prudký vítr podél návětrné strany hory a já si musím vzít provizorní pláštěnku, nebo v mokrém triku prochladnu. Začínáme se dostávat do mlhy a mraků a vypadá to jako v hororu. Okolo je vidět do 20-ti metrů a po levé straně to vypadá na pěkný sráz 200 metrů dolů.

Před námi se objevuje ukazatel Studánka 3 km ??? Stoupání stále pokračuje v mracích a jakmile to vypadá, že se vrchol zlomí, objeví se další stoupání. Ještě že jsme v mracích, jinak bych zbytek výpravy dál nedostal. Na předposledním vrcholku před špicí Hoverly vítr mraky odfoukává a my v útržcích vidíme její majestátní masiv. Děti objevili ceduli Hoverla 500 m. Bolí už svaly a kolena. Děti nabírají druhý dech. Mraky mizí a vítr se mění každou minutu.

Je půl druhé SEČ a my jsme nahoře. Pod pláštěnkou se mi sráží voda, tak ji sundavám. Pohled z Hoverly na vrcholy Karpat a do údolí je úchvatný. Nahoře je spousta lidí. Museli přijít dalšími přístupovými body. Buď z Vorochty nebo od Kvasů. Odtud je výstup podstatně lehčí a kratší. Na vrcholu stojí asi 5 metrů vysoký betonový sloup, kříž a také pamětní deska k vyhlášení nezávislosti Ukrajiny. Kousek od vrcholu se nachází hraniční kámen označující bývalou československo - polskou hranici. Vrchol je plně pokryt signálem mobilních operátorů.

Fotíme se a jíme zásoby z baťohu. Se sestupem nebudeme zbytečně otálet. Bylo by dobré stihnout dole pod Hoverlou ty turisty a svést se s nimi 7 kilometrů do Kozmiščiku kde na nás čeká naše auto. Myslím te každý kilometr bude znát. Jdeme tedy stejnou stezkou zpátky dolů. Jak se došlapuje na paty tak tím nejvíc trpí kolena. Oxaně začíná koleno vypadávat a bere si podpůrnou hůl. Tempo musíme také zmírnit.

Cestou dolů se blížíme k odpočívající skupince. Zdálky už slyšely naši češtinu a vítají nás citátem z Cimmermanna "Koho to mé oči nevidí. Je to pocestný, není to pocestný?". Odpovídám taktéž citací prince Drsoně "Je to sakra pocestný". Chtějí vědět jak je to ještě daleko a vysoko, poradit jestli se mají utábořit tady nebo mají jít na horní poloninu k vodě. Doporučuju jim, ať zůstanou na noc radši tady.

Sestup dolů je namáhavý hlavně na kolena. V dolní části, kde je cesta nejprudší jdu raději bokem. Jdeme dostatečně rychle aby nám neujeli s autobusem, protože jít dalších 7 kilometrů pěšky odmítám. Autobus je tu a my ještě čtvrt hodiny čekáme na poslední opozdilce. Honáci ženou krávy z pastvy a my se domlouváme z řidičem. Říkám mu že mám jen 10 hřiven a on na to, že je to dobrý. Nastupujem a začíná jízda smrti po rozbahněné cestě při které ve strži teče řeka. Motor řve a autobus se kývá jak roztočený vlček. Nabíráme ještě čtyři stopaře a držíme se všeho co je na dosah. Konečně jsme v Kozmiščeku. Strážce parku se ptá, jestli jsme vylezli až nahoru. Po kladné odpovědi s obdivem kývne na děti. Prodavačce za dobré hlídání Golfa dávám sladké sušenky a jedeme zpět do hotelu Jasinja. Za měkkou postel bych byl schopen brachiálního činu...