Velký Kosíř  •  Fotografie (1)  • Foto: Kreten8

Výprava na Velký kosíř

září 2006

Díky 4. srazu KSTS jsme podnikli velkou výpravu do země Moravské (je to zatím naše nejdelší rodinná výprava) a jedním z cílů této výpravy se stala i hora Velký Kosíř, majestátně čnící do velké výše uprostřed Hané, díky čemuž je zde také nazývána "Hanácké Mont Blanc". Musím se přiznat, že z minulých cest touto zemí, jsem Velký Kosíř viděl vždy jen z velké dálky, když jsem projížděl po některé z hlavních stezek vedoucích touto zemí napříč, odkud se zdálo, že to snad ani žádná hora není, že se zde rovina Hané jen tak trochu zavlnila. Nicméně přípravy na dobytí vrcholu jsme nijak nepodceňovali.

Proto jsme zvolili celkem tři postupné tábory, abychom se zde stihli dobře aklimatizovat před konečným výstupem. První problém nastal už při cestě z Kladna do prvního tábora v Adamově, neboť na spojovací stezce mezi naší vlastí a zemí Moravskou se jakási firma snaží instalovat vybírání mýtného a přestože slíbili, že výstavba bude probíhat v době slabého provozu (např. v nočních hodinách), jsme narazili na omezení v pátek po poledni (kdy na této stezce začíná největší provoz) a zhruba 6-ti kilometrový úsek jsme překonávali více než 1 hodinu (a tyto problémy na D1 přetrvávají). Dalším problematickým místům na této stezce (omezení na mostě u Velkého Meziříčí a o kus dál pak vylitý palmový olej, který ze stezky udělal jednu velkou skluzavku olej na D1 poprvé a olej na D1 podruhé) jsme se raději vyhnuli odbočením na Velké Meziříčí a dále pak pokračováním po stezkách nevalné kvality. Tuto okliku jsme se alespoň snažili využít k získávání dalších TZ a dřevěných pohledů.

První týden příprav na dobytí vrcholu proběhl v Adamově a bez nějakých velkých problémů. Zde bych hlavně vyzvedl trénink naší skoro 4 leté dcery při srazu KSTS, neboť na rozhlednu Veselice během odpoledne vyšla 2x (168 schodů do výšky 32m nad zemí a 621m nad mořem). V Adamově pak všem můžeme doporučit občerstvovnu "Pod Horkou", kde výborně vaří a nenechte se odradit tím, že na první pohled to tak nevypadá, neboť se zde na lahodný mok z Černé hory schází hlavně ubytovaní pracovníci z ciziny.

Na víkend jsme se přesunuli do druhého postupného tábora v Ostravě, kde jsme podnikli aklimatizaci ve výšce - nechali jsme se výtahem vyvézt na vrchol Nové radnice a zde jsme si zvykali na vzduch s nižším obsahem kyslíku (měli jsme štěstí, neboť tento den zde nevybírali žádné poplatky a to ani do nedalekého parku plného divokých zvířat). V sobotu večer jsme pak ještě podnikli nebezpečnou výpravu po Stodolní ulici, abychom se seznámili s domorodci a prostředím, ve kterém zde žijí (trochu nás překvapili místní strážní hlídky, které dbaly na noční klid a pokud narazily na někoho, kdo mimo vymezenou oblast Stodolní ulice tropil nějaký hluk a nepořádek, tak se ho snažily rychle přimět ke klidu - to u nás na Kladně by si asi vůbec netroufli, pokud by se v noci na ulici náhodou objevily). Mě se zde navíc podařilo vyhrát i jednu plechovku Coca-coly za nafouknutí balónku až došlo k jeho prasknutí. Skončili jsme pak v jednom místním irském baru, kde měli i nealkoholické míchané nápoje, takže jsem zbytek naší výpravy mohl bezpečně odvézt domů. Nakonec jsme tedy dospěli k závěru, že Stodolní ulice je vcelku běžná oblast s rušnějším nočním životem, jak to známe z mnoha jiných cizích států.

Poté jsme se přesunuli do třetího výškového tábora v Petrovicích "U Hraběnky" (opět můžeme vřele doporučit, dobře vaří a nabízejí i kvalitní ubytování), kde jsme pobyli další týden a odkud jsme pak podnikli závěrečné dobytí vrcholu Velkého Kosíře. Za nejvhodnější den pro výstup jsme zvolili svátek 28.9.2006. Tento den jeden ze členů naší výpravy měl hned ráno trochu smůlu. Při snídani kousnul do chleba, upečeného místními domorodci, a narazil na něco tvrdého a následně pak došlo k ulomení půlky jeho již záplatované 4 vpravo nahoře. Naštěstí se mu zub ulomil tak dobře, že mu umožnil pokračovat v jídle a nepociťoval ani žádné bolesti. Díky tomu tedy stačilo, že lékařské ošetření jsem vyhledal až po návratu zpět do naší vlasti. Po důkladném zvážení všech pro a proti jsme nakonec pro výstup zvolili zeleně značenou stezku vedoucí ze Lhoty.

Do Lhoty jsme se přepravili naším povozem a jak jsme se k Velkému Kosíři přibližovali, tak mě postupně opouštělo moje přesvědčení, že to vlastně ani žádná hora není. Postupně se před námi objevoval, přes celý obzor se táhl a do výše se tyčil celý masív Velkého Kosíře o rozloze téměř 20km². První problémy s naším nejmladším účastníkem nastaly už na prvním prudkém stoupání ze Lhoty na Gabrielov, mnohokrát jsme cestou slyšeli, kdy už tam budem... Na Gabrielově to dokonce vypadalo tak, že náš nejmladší účastník zde zůstane (neboť ho bolí nožičky a dál už nepůjde) a naše výprava tedy bude dál pokračovat již bez něj. Zde jsme si také uvědomili, jak těžké živobytí v tomto kraji asi mají místní domorodci, když obdělávají i svahy těsně pod vrcholem této hory, jen aby si trochu polepšili. Na leteckém snímku je dobře vidět, jak se pečlivě o pole starají, jak je celé krásně zelené a na naší fotce zase vidíte, jak po sklizni ihned pole zorají, zvláčí a připravují ho na další úrodu v příštím roce. Původně na fotce měl být vidět i místní zemědělec při práci, ale byl tak rychlý, že než jsem si stačil připravit fotoaparát, tak měl celou svoji práci hotovou. Já jsem ho bohužel už nestihnul zachytit a proto na fotce už vidíte jen prázdný upravený lán a v pozadí majestátně se tyčící vrchol Velkého Kosíře. A o těžkém životě domorodců nás přesvědčili i nějací divoši, které jsme potkali na stezce vinoucí se těsně pod vrcholem, jak se řítí zpět do své osady v plně naloženém motorovém povoze (nejasného typu díky mnoha prodělaným opravám a bez jakéhokoliv identifikačního označení, které jsme jinak na všech ostatních zdejších povozech viděli) a odvážejí nasbírané úlomky stromů - nejspíš, aby se doma měli čím ohřát.

Nakonec po dobrodružné úzké pěšince jsme v 11 hodin 26 minut a 32 vteřin místního času v plné sestavě a zcela vyčerpáni (foto u vrcholového patníku) vrchol ve výšce 441m nad mořem dobyli. Zde jsme narazili na domorodce, kteří nejspíš cestou na vrchol měli štěstí a něco ulovili, neboť tu seděli okolo ohně a cosi opékali. Zjejich hovoru jsme pochopili, že zde kdysi stávala jakási strážní věž a že opět uvažují o jejím obnovení (jazyk místních domorodců vzdáleně připomíná naši rodnou češtinu, díky čemuž jsme měli šanci hovoru částečně porozumět a pokud jsme porozuměli dobře, tak nejstarší domorodkyně - na fotce v popředí - na vrchol Velkého Kosíře vystoupala poprvé v životě). My jsme se k nim bohužel přidat nemohli, neboť na výpravu s sebou nosíme hlavně sušenou stravu, aby nás cestou tížila co nejméně (Tatranky s lískooříškovou náplní, máčené po obvodu- výrobce Pečivárně Sereď) a museli jsme se tedy spokojit s tím, co mezi nás rozdělil náš hlavní zásobovač, který veškeré naše zásoby nesl na svých zádech. Během našeho posilňování se kolem nás mihli další domorodci, tentokrát na jednostopých šlapadlech. Jejich pohyb přes vrchol byl velmi rychlý a tak jsme jen stihli zaslechnout, jak pokřikují na nejmenší členy jejich výpravy, aby z toho prudkého kopce pořádně brzdili. Po zkonzumování naší potravy se vydáváme na zpáteční cestu a díky tomu, že náš hlavní zásobovač nezapomněl, že zásoby musí být krát dva, jsme cestou zpět nezemřeli hladem.

Cesta zpět pak už byla velmi rychlá a bez nějakých nečekaných překvapení a potíží a proto výpravu považujeme za velmi úspěšnou a těšíme se na nějakou další podobnou.

Zapsal: K8

Drobnými postřehy doplnila a první korekturu provedla: ŽD8
Konečnou korekturu provedl: K10