Výstup na Jabal Toubkal 4.167 m.n.m.

Cestu za zdoláním nejvyšší hory Maroka jsme započali příletem do města Agadir. Ještě na letišti jsme pořídili datovou SIMkartu, která je zde zdarma a 10GB stojí pouhých 10 euro. Datové služby od našeho operátora bychom nezaplatili. Poté jsme si šli vyzvednout zapůjčený vůz (od společnosti GreenMotion – osobně tuto společnost nedoporučuji, jelikož nemá stánky na letišti a systém zapůjčení a vrácení je tak komplikován). Jízda do hotelu byl první nezapomenutelný zážitek z této země. Když pominu fakt, že jsme 15km jeli asi 35min, tak zvyklosti zdejších řidičů jsou dalece vzdáleny od zkušeností z našich cest. Blinkr, jakožto znamení odbočení, je zde považován za zbytečný a nejbezpečněji se jevilo jezdit v prostředním pruhu na dvouproudé silnici. Ano čtete správně. O množství motorek, jež kolem vás nekontrolovaně proudí a proplétajících se chodcích mezi vozy, ani nemluvě.

Druhý den jsme se vydali na cestu do podhorské vesničky Armound, kde jsme měli zamluveno ubytování. Po cestě se platí mýtné na dálnici a ač to bylo pouhých 72 dirhamů (cca 180Kč), neměli jsme rozměněny peníze a na mýtné bráně nebrali karty. Naštěstí vedoucí pracovník mýtné brány nám poté, co jsme byli nuceni z brány vycouvat, ochotně vyměnil eura za místní měnu. Po cestě jsme navštívili Marrakéš, kde jsme v husté dopravě dojeli až poblíž známého náměstí Jemaa El-Fna. Jedná se o tržiště, na které navazuje nespočet drobných uliček, ve kterých se nacházejí stovky stánků s různorodým většinou domácky vyráběným zbožím. Nezbytnou součástí je také neustále nahánění a nabízení svých produktů ze strany prodejců. Neodolali jsme a zakoupili šátky z Pašmíny (ušlechtilý kašmír) a jiné drobnosti pro své milované. S prodejci je nutné smlouvat a je snadné se dostat na  zlomek původně nabízené ceny. Ale chce to trochu tréninku. A na ostatní pobídky jasně, ale slušně odpověděli, že nemáme zájem. Určitě doporučuji ochutnat džusy z čerstvě lisovaného ovoce.

Po obědě, na který jsme ochutnali tradiční tažín, jsme dále pokračovali přes Imlil do již zmiňovaného Armoundu. Ubytování jsme našli přes booking.com a byli jsme spokojeni. Pokoj sice neoplýval velikostí, ale byl čistý a majitel nám ochotně připravil večeři. Výhodou ubytování bylo, že jsme byli jen kousek od vstupu do Národního parku Toubkal. Při balení batohů na pokoji na pobyt v horách jsme s hrůzou zjistili, že nám chybí skoro všechno jídlo, které jsme si chtěli do hor vzít. Což byla nemilá komplikace. Prvně jsme podezřívali pracovníky hotelu v Agadiru, že nám jej ukradli a litovali je, že chudáci nemají ani na jídlo. Až poté jsme si vzpomněli, že jsme tašky s jídlem dali do pokojové lednice a tam je také zapomněli. Naštěstí byl ve vesnici obchod (v podobě otevřené garáže), kde jsme mohli nakoupit nějaké tyčinky a konzervy.

Ráno v 9h nás vyzvedl místní guide neboli průvodce jménem Said. Od incidentu se zavražděnými severskými dívkami před několika lety, zavedli NP Toubkal povinnost mít průvodce. Malinko je podezříváme, že jde spíše o uměle vytvořenou zaměstnanost, neboť jak nám potvrdil i samotný průvodce, většina členů domácnosti nemá práci a svým způsobem ji ani moc nechce. Průvodce jsme si zajistili přes chatu du Toubkal, ale je možné jej sehnat i přes ubytování. Stál nás 50 euro na den.

Cesta na chatu trvala něco málo přes 3h a byla dlouhá 10km s 1380m převýšení (podrobnosti trasy a fotografie naleznete zde: https://www.sports-tracker.com/workout/gazzigazza/633c1a7120af4a5108ac1368. Hned na její úvod jsem zjistil, že mám drobnou prasklinu camelbagu a pak jej musel nosit vně batohu, aby netekl. Vypadal jsem, jako bych měl vývod. Po cestě jsou postaveny berberské stánky s osvěžujícím nápoji a drobnými upomínkovými předměty. Cestou nás míjela spousta mul, jež vezla na svých zádech batohy turistů, méně zdatné turisty nebo zásoby pro chatu. Na chatě Refuge du Toubkal, nacházející se ve výšce 3270 m.n.m., jsme měli rezervováno ubytování (přes internet) a byli jsme umístěni do pokoje pro 28 osob, naštěstí nejdále od dveří. Součástí ceny byla i polopenze a na večeři jsme dostali místní kuchyni, která se vyznačuje velkým množstvím zeleniny, kuskusu, případně sušených švestek či datlí. Na chatě, stejně jako v celém Maroku (vyjma specializovaných obchodů), není možné zakoupit jakýkoliv alkohol. Uhasit žízeň chladným pivem, jsme tak museli z vlastních zdrojů, ale jedno pivo pro dva lidi je opravdu jen na podráždění chuťových buněk. Ale jak říká můj kamarád Pavel: „je lepší jedno pivo mít, než jedno pivo nemít“. Mezi 21 a 22 hodinou večerní se všichni odebrali na své pokoje a ve společenské místnosti si ustlali průvodci, kterých tady bylo nespočetně.

Další ráno jsme jako jedni z mála nevstávali mezi 3 a 4 hodinou ranní, neboť jsme netoužili být na vrcholu na východ slunce. Naopak jsme si chtěli slunce užít co nejvíce cesty. Avšak díky velkému množství lidí na pokoji, nemůžete počítat, že byste se v klidu vyspali. A spíš než o spánek, jde o to, přečkat noc. V 7 ráno jsme měli domluvenou snídaní a o tři desítky minut jsme se byli připraveni k výstupu. Trasu jsme na doporučení průvodce zvolili tzv. Circle du Toubkal. Jelikož jsme zde byli na začátku října, nebyl na horách ještě sníh. Tuto informaci je dobré si vždy ověřit dopředu na chatě, v opačném případě bychom se museli vybavit mačkami. První cíl našeho okruhu byl západní předvrchol Toubkal Western Peak 4.018m.n.m., jež se nacházel nedaleko hlavního vrcholu Jabal Toubkal 4.167m.n.m.. Ten je také nejvyšší horou Maroka. Na tento vrchol jsme dorazili za cca 2,5h a cestou jsme ještě stačili předběhnout jiné skupiny, jež vyrážely o mnoho dříve. Jedinou překážkou tak byl řídnoucí kyslík, ale ani to nás nemohlo zastavit. Na vrcholu je jakási železná imitace pyramidy. Po nezbytných vrcholových fotografiích jsme se vydali dále směrem k vrcholu Imouzzer, ten však již nebyl naším cílem. Tím byl další bezejmenný kopec, kde byl totiž v minulosti sestřelen armádní vrtulník a jeho trosky, včetně motoru, na tomto kopci spočívají. Odtud už následoval pouze sestup zpět na chatu. Celkově jsme ten den ušli lehce přes 9km s převýšením 1200 metrů zhruba za 5 hodin chůze (https://www.sports-tracker.com/workout/gazzigazza/633d6d7cff308d05025ed49d). Po návratu jsme s poslední plechovkou vlastního vyneseného piva a domácí pálenky spočinuli u nedalekého vodopádu, ve kterém jsme ze sebe smyli pot a prach (voda měla sice jen 7 stupňů), ale díky slunci to byl osvěžující zážitek.

Po další skoro bezesné noci jsme vyrazili na čtyřtisícový vrchol jménem Akioud. Cesta na tento vrchol je o poznání kratší ale o to těžší. Jde se suťoviskem, ve kterém vám nohy ujíždějí a výstup je strmější, přesto jsme za hodinu a třičtvrtě stanuli ve výšce 4.035m.n.m.. Viděli jsme místa a vrcholy včerejšího treku. Na vrcholu jsme byli úplně sami a vychutnávali si ticho hor a stejně tak jsme nepotkali ani jiné turisty po cestě (jaký rozdíl oproti předchozímu dni). Všichni přijíždějí pouze za hlavním vrcholem. Pak byl již čas se vydat zpět, protože jsme museli dojít až do vesnice Armound k zaparkovanému vozu. Celkem jsme ten den ušli cca 16km a sestoupali cca 2000 metrů, což bylo v závěru znát zejména na ploskách nohou, které doslova hořely (https://www.sports-tracker.com/workout/gazzigazza/633ecc78cde1d862403cf8a0). Rozloučili jsme se s průvodcem, podarovali ho hůlkami, camelbagem i s radou na lehkou opravu a několika sladkostmi pro jeho pět sourozenců a dítě, protože jeho finanční i rodinná situace nebyla příliš úsměvná. Kdybychom nespěchali na let domů, tak bychom rádi přijali jeho pozvání k sobě domů na návštěvu a vypití tradičního čaje.

Příroda je zde syrová, podmínky viditelnosti často ovlivňuje drobný písek ze Sahary a teploty byly v tuto roční dobu příjemné, zejména pak v horách (ve městech je o poznání větší horko). Celková zkušenost s touto zemí byla obohacující, a ač můžeme být mnohdy nespokojení s životem v našem státě, pořád se máme moc dobře.