Vzpomínka na výstup na Mont Blanc před 30 lety

Cestopisy

Mont Blanc z údolí Chamonix • Fotografie (13) • Foto: vikicesty

Vstoupit do fotogalerie (13 fotografií)

Vrchol Breithornu 4 165 m. n. m. , 28. 07. 1991

Pohled na Breithorn z Gornergratu 5. 7. 2021

Vstoupit do fotogalerie (13 fotografií)

Při pohledu na vrchol Breithornu 4165 m. n. m. z Gornegratu při naší letošní dovolené ve švýcarských Alpách jsme si připomněli aklimatizační výstup na tento vrchol před vlastním výstupem na Mont Blanc před 30 lety. Proto jsem se rozhodla následujícím článkem připomenout naše zážitky z tehdejšího výstupu na nejvyšší horu Evropy, na které do smrti nezapomeneme.

Přiložené fotografie jsou naskenované z 30 let starých diapozitivů.

Někdy na počátku roku 1991 nás zaujal letáček, který jsme našli vyvěšený na sídlišti. Cestovní kancelář „ Burke“ v něm nabízela zájezd do Alp s výstupem na nejvyšší horu Evropy. Vzhledem k tomu, že se jednalo o výstup klasickou cestou, rozhodli jsme se, že tuto životní výzvu podstoupíme.

Vrchol Breithornu 4 165 m. n. m. , 28. 07. 1991 • Foto: vikicesty

Velmi výstižně vyjádřil naše společné zážitky z tohoto zájezdu jeden z účastníků Ervín Dostálek. Jeho článek Mont Blanc se nedal pokořit byl uveřejněn 11. ledna 1997 ve víkendové příloze Panorama č. 2, ročník III )

Cestovní kanceláře slibují ledacos: pohodlí, poznání, komfort, cesty za hranice všedních dnů i jiné. Tato slibovala zájezd na nejvyšší horu Evropy, Mont Blanc. Jak bylo předem uvedeno, šlo o výstup na Mont Blanc klasickou cestou, kdy vlastnímu výstupu předcházejí aklimatizační pobyty v oblasti Grossglockneru a Breithornu a kdy program vyžaduje určité zkušenosti s pohybem ve vysokohorském terénu a je zvládnutelný i pro středně zdatného vysokohorského turistu.

Při vzpomínce na refrén písně „Až na vrcholky hor“ jsme začali shánět mačky, ochranné brýle proti ostrému vysokohorskému slunci, čelovou svítilnu a snad i přílbu „blembák“ pro průchod kamenopádem, spacáky jsme měli vlastní.

Pohled na Breithorn z Gornergratu 5. 7. 2021 • Foto: vikicesty

Místo Grossglockneru Lago di Garda

Po posledním českém pivu a knedlících v Kaplici nás přivítal Grossglockner hustým deštěm, zimou a mlhou. A tak místo první aklimatizační túry v rakouských Alpách otáčíme autobus a pokračujeme na jih za sluncem. LAgo di Garda je už v Itálii a po průjezdu zamlženými Alpami nás přivítalo překrásné počasí. Padesát kilometrů dlouhé jezero v klínu hor s rozkvetlými břehy, sluncem, starými hrady, na hladině barevné surfy a plachetnice, azurová voda. Před půlnocí už táboříme v Breuilu – Cervinii, nad námi ční Matterhorn, italsky Mont Cervino. Brzy ráno nás probouzí stádo pasoucích se krav mezi stany. Po snídani spěcháme na lanovku na Plateau Rosa, 3 500 m. n. m. Kolem nás se pohybují jen lehce oblečení lyžaři a snowbordisté, my nasazujeme mačky a brýle, mažeme se opalovacími krémy a nastupujeme vzhůru „do hory“.

zubačka z La Fayet • Foto: vikicesty

Na Matterhorn (malý) a pak zdolat čtyřtisícovku

Jde to zprvu velice dobře. Sníh je zmrzlý. Nejdříve stoupáme k Malému (Piccolo) Matterhornu (3 883 m.n.m.) a pak už jde do tuhého. Navázáni na laně po malých skupinkách se pohybujeme systémem „krok sun krok“ – projevuje se vliv řídkého horského vzduchu – k vrcholu Breithornu (4165 m.n.m.). Někteří hlasitě protestují, že dále nejdou, ulevují si nespisovnými výrazy, ale navázáni na laně jakékoliv vzdání nedovoluje. Dvě hodiny po poledni je vyhráno. Nikdy v životě jsem takhle vysoko nebyl (a možná už ani nikdy nebudu – jsem si pomyslel). Vlevo dole je vidět údolí švýcarského Zermattu se zubačkou vedoucí na vyhlídku a meteorologickou stanici Gornergrath, vpravo je Itálie, před námi se tyčí Monte Rosa a další čtyřtisícovky, za námi vlevo mohutný Matterhorn, ta „kýčovitá“ hora z obalů sýrů a barevných plakátů, v dálce vidíme masiv Mont Blancu, hlavní cíl našeho zájezdu. Přecházíme úzký zasněžený vrcholový hřebínek, který je svojí kvalitou a obtížností, jak říká průvodce, tou nejlepší přípravou na nejvyšší horu Evropy, slunce „pere“ naplno, sníh měkne. Namlsáni dalekými výhledy a fotografováním se spouštíme na Plateau Rosa. U horní stanice lanovky – zatímco všichni už odjeli do údolí a sjezdovky zůstaly opuštěné – Kassböhrery upravují svahy pro zítřejší lyžbu. My stavíme stany, abychom se v rámci aklimatizace trochu prospali v minusové teplotě na červencovém sněhu.

Výstup na chatu na chatu Du Goiter 3 817 m. n. m • Foto: vikicesty

A teď už na horu Evropy

Další den přejíždíme autobusem do překrásného Valle ď Aosta, údolí plného starých hradů, měst a středomořského rostlinstva a po poledni se noříme do tunelu pod Mont Blancem. Chamonix, město prvních dobyvatelů nejvyšší hory Evropy, je alpským střediskem se vším, co k němu patří. Táboříme u blízkého jezera a sbíráme síly na zítřejší výstup. Ráno odjíždíme naším autobusem do St. Gervais La Fayet, nastupujeme na zubačku s poetickým názvem „Tramway du Mont Blanc“ a za hodinu a půl jsme vyvrženi u čela ledovce hluboko pod horou u chaty Nid ď Aigle. Čeká nás těžký čtyřhodinový výstup, zprvu po suti, pak po sněhu, překonáváme kamenopád – kdo má přilbu, ten ji nasazuje a začíná velký stoupák, v závěru s fixními lany ve skále. Obtížně se dýchá, ale cesta dolů už nevede. Ve tři odpoledne jsme všichni – zdatní horští vlci důchodového věku, protřelé turistické rodiny s velkými dětmi, samotáři – dobrodruzi i obyčejní adepti některé z turistických kanceláří, nahoře na chatě Aig. de Gouter (3817 m.n.m), tedy tisíc metrů pod vrcholem nejvyššího bodu kontinentu, kde je hlavní noclehárna pro noční výpravy na Mont Blanc.

Čtvrt metru sněhu v červenci

Odpoledne vaříme, studujeme mapy a kupujeme trochu „mastné“, ale „exkluzivní“ pohledy. Pozorujeme „cvrkot“ ve výpravách Japonců, Američanů, Skotů i dalších. Uléháme s perspektivou budíčku ve tři v noci, ale počasí se zhoršuje a to nás moc štve. V noci bouřka, jak zákon káže, hromy a blesky křižují oblohu, poryvy větru lomcují chatou. Ve tři vyrazit prostě nejde, spí se do rána a pak se uvidí. Ráno je uprostřed léta nasněženo víc než třicet čísel nového sněhu. V sedm je rozhodnuto – kdo chce, vyrazí se zkušenými vedoucími v čele s Liborem směrem do nepohody, alespoň k plechové boudě před závěrečným hřebínkem, zvané Vallotka (Refuge de Vallot 4347 m.n.m.). Jde nás pouze polovina skupiny. Ostatní jsou buď zchváceni z ďábelského výstupu předchozího dne, či nemají úplné vybavení – mačky, návleky, nepromokavé boty – či se jim prostě nechce do mlhy a větru. Vítr sílí, ač je plné léto, mraky se honí, je minus pět stupňů, mlha. Výprava odchází s tím, že bude do oběda zpět. Jen tak se totiž dá dole pod horou stihnout poslední „tramway“ do údolí.

Drama na Mont Blancu

Po odchodu skupiny se počasí na několik desítek minut zlepšuje. Mezi mraky se objevuje i slunce, je vidět nádherný masiv hory. Ale pak ! Mlha houstne, vítr sílí. Viditelnost je jen několik metrů. Skupina dochází k Vallotce ( 4 347 m. n. m. ) a nezbývá, než otočit a vrátit se zpět. V ošidné mlze však ztrácí orientaci. A začíná nekonečné bloudění na hřebenu nejvyšší hory Evropy. Nahoru, dolů, vlevo, vpravo. Vedoucí skupiny se snaží nalézt správnou stopu, ostatní navázáni na lano čekají dlouhé minuty, než se vynoří z mlhy. Přemýšlíme, na kterou stranu se dát, je nám jedno, zda se vrátíme na chatu, nebo zda sejdeme do Francie nebo Itálie. Ke skupině se přidávají dva z mlhy vynořivší se zubožení Němci (určitě „enderáci“). Asi se jim ulevilo, že nejsou sami. V odpoledních hodinách se náhle objevil kousek modré oblohy a skupina zjišťuje, kde se nachází. Je v horních partiích Bossonského ledovce, který „teče“ směrem k Chamonix, jednoho z největších v Evropě. Nic příjemného, ale jeden klad to má, víme kam jít dál !

Ti v noclehárně jsou netrpěliví. Ve čtyři hodiny odpoledne vědí, že dolů se už dnes nedostanou. Přes noc nasněžilo, lana máme my s sebou a to pro ně znamená druhý nocleh „na kopci“ za pět set (kolem sta franků). Co se však děje s „vycházkovou“ skupinou ? To nemají ani tušení. Pro správce chaty mají dvě otázky: je možné začít záchrannou akci s vrtulníkem ? a dále: bude na chatě znovu třiadvacet míst k noclehu? První otázka je zbytečná – helikoptéra v mlze nelétá a záchranná akce se neuskuteční. Nocleh, bude-li pro koho, bude poskytnut.

Výstup na chatu na chatu Du Goiter 3 817 m. n. m • Foto: vikicesty

Happy end – tak to má být

V osm večer se ozývá telefon z chaty Refuge des Gran Mulets stojící na skalnatém ostrohu uprostřed Bossonského ledovce. Ano, došla sem znavená skupina Čechů a Němců. Ti prošli horní částí ledovce, viděli úplně modrý led, vyhnuli se desítkám séraků a desítkám metrů hlubokých trhlin. Padali únavou, dostávali se do psychické tísně, mámy od rodin prý už viděly, jak jejich děti dávají do dětských domovů, nakonec však všichni došli.

Po domluvě telefonem pokračuje skupina dál do Chamonix, dole na ledovci už jim svítí do obličejů obrovské reflektory osvětlující tuto přírodní scenérii zespoda z údolí. Příchodem na toalety u vjezdu do silničního tunelu pod Mont Blanc ve tři hodiny ráno mají vyhráno, všichni se vrhají na automat s kávou a čajem. Těm, kdo nemají drobné, postačí zdarma horká voda na instantní polévku. Ve čtyři ráno už jsou všichni v Chamonix, nádraží se otevírá až v šest, kdy odjíždí první vlaky. Do té doby pospávají, kde se dá, na perónu i v telefonní budce. Vedoucí odjíždí prvním vlakem k jezeru pro autobus. Několik zdatnějších však musí znovu nahoru na chatu de Gouter pro ruksaky a zbytek výpravy, kteří hlídali ruksaky, nebo se báli sejít sami zasněženou stopou. Za pomoci lan se skupina spouští do údolí. Mont Blanc, překrásná hora, ukázal svou nepříjemnou tvář.

Na sto procent se potvrdila slova z katalogu cestovní kanceláře BURKE, která zájezd organizovala. V něm se píše: „Cesty v originálním stylu se skládají nejen z řady předem připravených a naplánovaných zastávek, nýbrž též z mozaiky neočekávaného. Pravdou je, že se nejvíce vzpomíná na tyto nenaaranžované momenty, vrývající se navždy do paměti. A nejen to ů krizové okamžiky vypoví mnohé o účastnících, o jejich povaze a charakteru. Společně prožitá (a přežitá) úskalí účastníky sblíží daleko víc než nejatraktivnější konzumní program“. A to se stoprocentně potvrdilo.

Celkem jsme byli na cestě jen s minimálním odpočinkem 22 hodin , sestoupili jsme z nadmořské výšky 4 347 m. n. m. do výšky 1 037 m. n. m. tj. přes 3000 výškových metrů.

Mohu jen konstatovat, že článek pravdivě popisuje všechny události a již není co dodat. Snad jen to, že se jednalo o zážitek na celý život a musím říct, že jsme měli velké štěstí, že náš život tenkrát před 30 lety neskončil právě pod nejvyšším vrcholem Evropy.

Poslední aktualizace: 28.7.2021

Vzpomínka na výstup na Mont Blanc před 30 lety na mapě