MONT BLANC, 4.807 m n.m.
6. až 9. srpna 2006, Alpy, Francie Mont Blanc, 4.807 m n.m. Už je tomu docela dávno, co mi Martin povídal o připravovaném výstupu na Mont Blanc, kam chce vzít nějaké své známé. Skoro jsem na to zapomněl a jsem překvapen příchodem sms-ky, ve které se mě týden předem Martin ptal, jestli se nechci přidat. Náhodou mám naplánovanou dovolenou na tento termín, chystám se s Vláďou bikovat do Rakouska, ale střecha Evropy mě láká. Po několika mailech a telefonátech se tak stávám členem desetičlenné výpravy odhodlané slézt vlastními silami nejvyšší horu Alp.
--------------------------------------------------------------------------------
Neděle, 6. srpna Jen a jen dřina Ráno před osmou hodinou zastavujeme na parkovišti le Crozat ve výšce 1.420 m, kousek od městečka St. Gervais, kam jsme se dohrabali po opravdu uzounké asfaltové silničce, stoupající sem v mnoha serpentinách váhavě zakousnutých do strmých úbočí údolí s malou osadou s dřevěnými chatami. Zastavujeme na nevelkém prostranství parkoviště a téměř v tichosti si připravujeme batohy. Občas se ozve jen pár pokynů nutných k rozdělení věcí, které bude každá dvojice sdílet. Okolní masivy jsou zahaleny v mracích, jenž se v chuchvalcích vznášejí nad našimi hlavami tak blízko, že to skoro vypadá, že bychom na ně mohli dosáhnout, stačí jen kousek povyskočit. Snad je to i dobře, alespoň nevidíme to obrovské převýšení, které dnes musíme zvládnout.
Náš plán je opravdu odvážný; chceme vystoupat k chatě Refuge de Tete Rousse do výšky 3.167 m n.m., což představuje převýšení téměř 1.750 m! Zdá se mi skoro nemožné jít natěžko tak vysoko v jednom dni. Však to Martin zhodnotil velmi výstižně a stručně: „Dnes nás čeká jen dřina a dřina, kámo.“ Poslední ohlédnutí za auty a roztroušeni kráčíme po polní cestě, která tu tvoří jedinou spojnici několika chat a statků s okolním světem. Minulé dny tu vydatně pršelo, už to vypadalo, že budeme muset výstup zrušit a najít nějaký náhradní cíl, ale předpověď počasí z Chamonix byla slibná. A tak se otiskují podrážky našich bot do bláta ke stopám pneu horských kol i terénních motorek. Za poslední chatou cesta končí a my pokračujeme po pěšině stoupající v několika zákrutách do krásného údolí.
Mraky se začínají trhat a dovolují vykouknout blankytné obloze a několika slunečním paprskům osvětlit okolní skály, které, ještě mokré, odrážejí světlo jako obrovská zrcadla. Vrcholky nám stále zůstávají zahaleny, ale i tak můžeme tušit jejich mohutnost. Už také vidíme hranici sněhu. Mezi pasoucími se kravami polykáme poslední stovky metrů rovinatého terénu, pak se kamenitá pěšina položila do boku zeleného kopce připomínajícího kužel a klikatí se vstříc věčnému ledu. V místech, kde musíme překročit malý vodopád, který tu v mnoha kaskádách padá odněkud z výšky, je překonání strmých skal usnadněno schůdky, lávkami a někde i fixním lanem. S vyšší nadmořskou výškou se zlepšuje i počasí. Vypadá to, že oblačnost zanecháváme pod sebou, ale ta se rozdělila tak, že část opravdu klesla, ale část naopak stoupla i nad nás. Na chvíli se tu zastavujeme na občerstvení nějakou sladkostí a samozřejmě ochutnáváme tekutinu přitékající shora z ledovce. Je výtečná. Přestože je stále horní stanice zubačky nad námi, je i zde docela slušný turistický ruch. Najdou se i další, kteří volí cestu nahoru po svých. Dolů se nám naskýtá pohled do malebného, ještě zeleného údolí, ze kterého jsme přišli. Jen přímo pod námi je obrovská pánev mrtvé kamenité země, kde Nic neroste, kterou tu zanechal ustupující ledovec Bionnassay. Vypadá to skoro jako nějaký kráter po dopadu meteoritu. Stoupáme dál klikatící se pěšinou, až se dostáváme k vyhlídce na ledovec a k malé chatě zde stojící. Před chatou stojí v půlkruhu masivní dřevěné stoly s lavicemi, kam usedáme ke krátkému obědu. Hustota turistů je tu díky nedaleké stanici zubačky o poznání vyšší. Trochu závidíme dvěma ženám, které vidíme za oknem restaurace, jak si dopřávají pořádný oběd ve srovnání s našimi obyčejnými paštikami. Od chaty stoupáme po kamenech malým sevřeným údolím, tvořeným vlevo vystouplým hřebínkem a vpravo ledovcem vytlačenou morénou. Začíná být už znatelně chladno a navíc se dostáváme do oblačnosti. Jsme zvědavi, jak to asi vypadá nahoře. Proto s Dušanem a Zdenou zastavujeme sestupující partu tří kluků. Informují nás o čerstvém sněhu, kterého napadlo asi půl metru. To není moc dobrá zpráva, ale na druhou stranu je Mont Blanc dost frekventovaná hora, takže stopa bude určitě prošlápnutá.
U kamenné boudy stojící za mlžným oparem, bivak Baraque des Rognes, mohu zase alespoň na okamžik sundat těžký batoh. I když je to jen na chvíli, je to fakt úleva. Odsud se cesta svými zákrutami zakusuje do dnešního posledního stoupání. Mezi kameny se objevuje první sníh a ve výšce přibližně 2.000 m n.m. je ho už tolik, že se rozhodujeme pro nasazení maček.
Počasí se tu rapidně zhoršuje - začíná dost nepříjemně foukat a padat mokrý sníh. Občas se zde předcházím s nějakým Japoncem, těžce funícím do kopce. I dolů, proti nám, jde dost lidí. Po několika serpentinách a překonání posledního hřebínku se nám odkrývá pohled na ledovec de Tete Rousse, po kterém musíme asi 200 metrů už jen skoro po vrstevnici dojít k chatě nesoucí stejné jméno. Ta je už opravdu kousek, ale pochod k ní se zdá být nekonečný. Ale po chvíli jsme u ní a přichází toužebně očekávaný moment: odkládám batoh do sněhu a těžce na něj usedám. Tady nahoře je opět docela hezky a do zad se mi příjemně opírá sluníčko. Ještě malý přesun asi 30 metrů nad chatu do místa, kde budeme stavět stany. Pro ty je tu už hotovo několik jakýchsi hnízd vystavěných z vyrovnaných kamenů, které zároveň slouží jako ochrana před větrem. Dnes jsou navíc zasypána asi 30 centimetry čerstvého bělostného sněhu. Na jedné straně máme krásný výhled do údolí s líně se povalujícími mraky, na jihu se tyčí krásný masiv Aiguille de Bionnassay s mohutným rozpukaným ledovcem na úpatí a na opačné straně se díváme na náš zítřejší cíl – stěnu Aiguille de Goûter, Hory vysoké 3.863 m, za níž je hlavní vrchol vysoký 4.304 m. Ten ale odsud přes hranu stěny, na které se leskne kovová konstrukce chaty Goûter, nevidíme. K chatě vede cesta přímo vzhůru prostředním ze tří vystupujících hřebínků. Prý dvojkový až trojkový terén, jak nás informuje Martin. Stavíme stany, rozehříváme sníh na vodu, vaříme večeře a uléháme ke spánku. Ráno se můžeme v klidu vyspat, čeká nás jen lezení na Goûter, což je nějakých 650 výškových metrů.
--------------------------------------------------------------------------------
Pondělí, 7. srpna Vzhůru do jiného světa Ráno se dobře vyspalí probouzíme kolem půl osmé. Zabzučel jezdec zipu stanu a
já zvědavě vykukuji, abych zjistil, jak je venku. Moc toho přes zídku kolem stanu nevidím, ale kámo, který již obchází jednotlivé stany, mě ujišťuje, že je krásně. Tak beru něco na sebe, obouvám ztuhlé boty a ověšen zrcadlovkou se protahuji rozepnutým otvorem. Venku je fakt krásně! Krajina pod námi je zalita teplým světlem ranního slunce, které shora osvětluje i chomáče mraků plujících nad údolím. My ještě zůstáváme ve stínu blízké stěny Goûter, kterou již za chvíli budeme lézt ke stejnojmenné chatě. S foťákem na krku pobíhám kolem bivaku, poháněn euforií zachytit krásu okolních hor. Vrcholek Bionnassay má již třpytivou čepici ušitou z bělostného sněhu a ranních paprsků, kterou si postupně převléká na celou svoji bílou masu a dává tak vyniknout návějím na vrcholku a obrovským sérakům ležícím u jeho paty. Slunce vystoupalo natolik, že nám jasně osvítilo i stěnu Goûteru, ve které s Romanem pozorujeme malé černé tečky horolezců, kteří se již vydali na cestu. Jeden po druhém postupně mizí stany a barevná pestrost bivaku se tak vrací ke své původní monotónní bílé, až nakonec všichni stojíme připraveni a zvedáme batohy na záda. Je skoro poledne, když vstupujeme do vyšlapané stopy vedoucí pod stěnu. Tady je třeba přejít krátký, asi 20 metrový úsek, kde hrozí pád kamení. Slunce se opírá do svahu, ale sníh je ještě zmrzlý a kameny během našeho pohybu zde nepadají. Cesta ovíjí vystupující hřebínek a stoupá v mnoha nekonečných zatáčkách a ohybech, přičemž se buď zakusuje do příkrého sněhového podkladu nebo se proplétá labyrintem vystupujících skal, kde je nutné i nějaké lezení. Těžkosti výstupu a námaze, kterou všichni cítíme, dodává nejenom to břímě, jenž si každý na svých bedrech vláčí, ale také poměrně velký počet lidí, kteří proti nám sestupují. Musíme se s nimi vyhýbat v terénu, který moc prostoru neposkytuje. Skoro se až divím, že se tu ještě Nic nestalo, když sám mnohdy stojím na okraji pěšiny a při vyhýbání ještě vyvažuji těžký batoh, opřen jen o hůlku nebo později cepín. Občas nás předcházejí i nějaké skupiny jdoucí odspodu. Míjení je mnohdy velmi nepříjemné a nebezpečné. Někteří vůdcové, kteří za peníze vodí nahoru turisty, se chovají i dost bezohledně. Údolí pod námi se postupně zahaluje do nízkých mraků, ze kterých vystupují jen okolní masivy a malý skalní ostroh přímo pod námi. Ve slunečních paprscích se lesknou ochranné přilby nejrůznějších barev. Podle žluté a modré poznávám i Zdenu s Dušanem. Zastavujeme se na místě, které alespoň na chvíli dovoluje odložit batoh, vydýchat se, odložit hůlky a vyzbrojit se cepínem. Snažím se fotit. Zachytit krásu okolních vznešených hor není tak těžké - jejich fotogeničnost již zařídila sama příroda, ale vystihnout náročnost výstupu, rozervanost terénu a fyzické vypětí mnoha lidí uvázaných na laně mezi dva průvodce, se mi už tolik nedaří. Hluboko pod námi jsem ještě zahlédnul malinkou budovu chaty de Tete Rousse, než se úplně utopila pod hustými kupovitými mraky, které tak vyvolaly pocit, že lezeme na samém kraji světa. Z vln bílých oblaků vystupovaly jen vysoké a mohutné masivy pokryté bělostným sněhem a vypadaly jako ostrovy na rozbouřeném moři. Nad sebou již jasně rozeznávám detaily chaty Goûteru, nalepené na samý okraj vrcholu. Terén se trochu změnil a více se leze mezi skalami. V jednom místě se se Zdenou a Dušanem dostáváme na nepříjemný skalní výšvih, kde mě při lezení opravdu vadí batoh na zádech, který mě svoji vahou skoro odtrhává od stěny a já skoro balancuji nad otevřeným terénem. Naštěstí je zde často nataženo fixní kovové lano usnadňující pohyb. Krvavé skvrny na sněhu prozrazují, že bude místy roztřepené. Kdykoli se podívám nad sebe, zdá se mi, že někdo vrchol i chatu na něm stojící neustále vysouvá výše a výše. Vidím, jak pomalu postupujeme a trochu už začínám přemýšlet nad tím, jaké to bude, až půjdeme na vrchol a budeme se pohybovat ve výšce nad 4.000 m n.m. Ještě ráno jsme vzhlíželi nahoru na vrcholek Bionnassay, který se majestátně tyčil k modré obloze, s níž slunce odrážející bílá pokrývka ostře kontrastovala, a teď jsme s ním téměř na stejné úrovni. Jeho špička pluje nad oblaky ukrývajícími před našimi zraky celou monumentálnost této Hory. Lezeme skoro čtyři hodiny, když se konečně chytám zábradlí kolem terasy. Opravdu jsem rád, že jsem nahoře.
Jsme ve výšce přes 3.800 metrů a tak je znát i malé stoupání za chatou, po kterém se dostáváme na závěrečný hřebínek, vedoucí vpravo k místu pro bivak. Je to jako vstoupit do jiného světa, do ledového království, do panství věčného sněhu; obyčejný svět jsme zanechali hluboko pod sebou za zataženou oponou z oblaků. Pomalu kráčím po úzkém hřebeni, mačky se s vrzotem zakusují do udusané pěšiny prošlápnuté v čerstvě napadaném sněhu, snažím se přivyknout na ten modro-bílý svět. Jeho monochromatičnost narušuje jen asi osm barevných stanů stojících na plošce tvořené rozšířením hřebenu pod samotným vrcholem Aiguille de Goûter (3.863 m n.m.). Přinesenou lopatou, kterou má Martin speciálně upravenou na výstupy do hor, připravujeme ve sněhu místa pro stany. Musíme si dřevěnou rukojeť často předávat, protože zjišťujeme, že po minutě házení sněhu se nám v této nadmořské výšce dělá špatně a vůbec každý namáhavější pohyb je tu daleko více vyčerpávající než dole. Přijde mi skoro komické, že desetkrát přehodím sníh přes rameno a najednou se mi točí hlava, necítím se dobře a musím si sednout a odpočívat. I kluci jsou na tom podobně. Už jsem se takto vysoko dostal dvakrát, takže mě to ani moc nepřekvapuje. O to více jsem udiven tím, jak se s výškou poprala Zdena - zatímco jsme se střídali u lopaty, uvařila Dušanovi polévku, pak se chopila lopaty a vyhazovala sníh, jako by se nechumelilo. J Naše stany stojí a bivak se stále postupně rozrůstá jako nějaké satelitní městečko. Neustále přicházejí další a další skupinky odhodlané vystoupit na Mont Blanc. Zalezl jsem do spacáku a trochu se prospal. Kolem sedmé jsme se s Marťasem dali do přípravy večeře a rozehřáli nějakou vodu na zítřek. Až před devátou hodinou se teprve začíná slunko sklánět k západu a zabarvovat oblohu.
Opravdu nejsem příznivcem kýčovitých fotek západů slunce, ale tady v horách to prostě okoukané není. Odhalené skály ze zabarvují do hněda, stíny se prodlužují a sníh získává teplejší odstín. Na rozdíl od vzduchu, jehož teplota začíná znatelně klesat hluboko pod bod mrazu. Po deváté definitivně zalézáme do teplých spacáků, probíráme uplynulý den, hovoříme o zítřejším plánu a snažíme se usnout. Ale hlučný vrtulník zásobující chatu, několikrát přelétající nízko nad stany, nás spát nenechá. Myslím na zítřek, to bude fuška. Musím zvolit takové tempo, abychom si dobře rozložili síly a došli na vrchol. Těším se na něj. Vždy jsem Mont Blanc považoval za cíl obdivu chtivých turistů, kteří se jeho zdoláním snažili udělat jen dojem. Vyjet lanovkou a zbytek nějak vyjít nebo se za několik set Euro nechat vytáhnout horským vůdcem. Cesta, kterou Martin na vrchol vybral, vypadala úplně jinak, než jsem očekával. Dlouhý náročný nástup a lezení na Goûter bylo něco, co přeci nemůže zdolat úplně každý. Ale na vrchol se prý dá dojít i jinudy
--------------------------------------------------------------------------------
Úterý, 8. srpna Radost z vrcholu Večer nemohu spát. Ani sám nevím, jestli je to tím očekáváním nebo chladem, jenž cítím odspodu přes karimatku. Jak je to vůbec možné, vždycky mě tak dobře izolovala? Dívám se na ciferník hodinek prosvětlený tlumeným zeleným světlem. Bude jedna. Páni, tak to vstáváme až za dvě hodiny! Neustále se převaluji a marně se snažím ještě usnout. Myslím na Mount Whitney, kde posledních 200 metrů chybějících do 4.400, bylo značně namáhavých, i na Monte Rosu, na níž jsem to o několik let později snášel už lépe. Jsem rád, když se ve tři rozezněl budík. I Marťas je vzhůru. Soukám se ze spacáku, rozepínám omrzlý stan, abych se podíval, jak je venku. Paráda, nebe je úplně jasné a plné hvězd. To vypadá dobře. Volám na tmavou kopuli stanu Dušana a Zdeny, kteří chtěli ráno probudit. Slyším, že jsme vzhůru už všichni. Na plátnech stanů se mihotají kruhy světel čelovek, je slyšet cinkot ešusů a syčení hořících vařičů. Pokouším se také zapálit vařič, ale žádný zapalovač nechce pořádně chytit a nevím proč nejde plyn zapálit jen jiskrou. Trochu jsem jeden ze zapalovačů ohřál v ruce a nakonec se na něm po škrtnutí objevil malý, nejistě hořící plamínek. Opatrně jsem ho přenesl k vařiči, abychom si mohli udělat čaj z vody, kterou jsme včera rozehřáli ze sněhu. S donucením do sebe soukám chleba s paštikou, na kterou nemám vůbec chuť, dokonce vůči ní začínám mít averzi. Mám pocit, že jestli ve mně ta snídaně zůstane i při namáhavém stoupání v této nadmořské výšce, bude to zázrak. Oblékáme se, do batohů ukládáme nějaké jídlo, teplé oblečení, já navíc bundu – půjdu jen ve windstopperovce. Nějak to všechno po ránu nestíhám a prosím káma, aby pro naše družstvo zatím připravil lano. Před půl pátou stojíme všichni - kromě Romana, který se necítí dobře - připraveni a navazujeme se na lano. Jedno družstvo tvoří oba Martinové, Šárka, Zdeňka a Petr, v druhém jsem já, Bára, Zdena a Dušan. Martin nás posílá jako první, tak kontroluji jestli jsme všichni správně navázáni a vydávám se do temné KRAJINY. Lano se postupně napíná, světlo čelovky rozřezává tmu a svítí mi na dobře prošlapanou pěšinu, která od bivaku stoupá na Goûter, odkud na chvíli klesáme. V kopci před námi pozoruji shluky světýlek skupin, které vyrazily dříve. Některé se pohybují nahoru poměrně rychle, jiné zase velmi pomalu. I já raději volím pomalé tempo a snažím se dobře dýchat. Zatím se cítím velmi dobře. Po chvilce začíná to pravé dobývání kopce, stoupáme prudce nahoru, chvílemi vede stopa kolmo na vrstevnice, jindy nás trochu šetří a vlní se v několika zatáčkách. Výstup je opravdu namáhavý. Pomalu předsunuji jednu nohu před druhou a nechávám zakousnout zuby maček do zmrzlého sněhového krunýře. Místy je sníh úplně sypký a přemrzlý a chůze v něm ještě namáhavější. Při každém kroku se opírám do hůlek. Tento pohyb se nekonečně opakuje. Zhluboka a rychle dýchám; dole bych takto dýchal při svižné jízdě na kole. Chvílemi mám pocit, že je mi špatně, že mě začíná bolet hlava, ale snažím se tomu nepodléhat, nemyslet na to a neměnit tak pocit ve skutečnost. Zvolené tempo je správné a Dušan i holky říkají, že se zatím cítí dobře. Občas se v nepravidelných intervalech zastavíme na krátký odpočinek nebo napití. Kvůli velmi nízké teplotě a ledovému větru mi omrzá hrdlo lahve se závitem a já už nejsem schopný ji opět zavřít. Kromě Martinova družstva vidíme pod sebou další a další světla prozrazující pohyb horolezců.
Tady na kopci začíná docela dost foukat a protože je stále mráz, využívám jednu ze zastávek a oblékám si bundu a šátek přes obličej. Nové windstopperové rukavice, které jsem si v Chamonix koupil, se teď moc hodí. Zdá se mi, že postupujeme velmi pomalu, ale vlastně pořádně nevím, co nás čeká a jak je to daleko, tak raději šetřím síly. Ještě ve svahu vypínám čelovku, protože se rozednilo natolik, že již pohodlně vidím na stopu. Taky musím z obličeje sundat šátek, špatně se mi přes něj dýchá. Je mi ale jasné, že takto si s největší pravděpodobností spálím rty, protože je po včerejším celodenním pobytu na horském slunci cítím. Po šesté hodině vstupujeme na Dôme du Goûter (4.304 m n.m.) a přímo před námi se proti mrazivé ranní obloze objevuje Mont Blanc, jehož masiv ještě zůstává ve stínu. I tak na jeho severo-západním úbočí jasně vidíme stoupat malé tmavé tečky, které tak trochu odebírají hoře pocit velkého respektu, jenž by v nás teď asi jinak vyvolávala. Nad velmi širokým úbočím, otočeným přímo k nám, které prudce stoupá k bivaku Vallot, se jeho tvar mění a na obě strany se sklánějí strmé svahy, přičemž vlevo jsou pokryty ledovcem. Pravý svah se zdá být prudší a je na něm vidět více vystupujících skal. Po hřebeni spojujícím oba svahy stoupají lidé. Tam jich je ale méně než v místech pod bivakem. Chvíli tu stojíme, odpočíváme, díváme se na horu, která tu opravdu dominantně vystupuje nad okolní vrcholy, a přemýšlíme o tom, jak bude probíhat další cesta, dalších 500 výškových metrů. Myslel jsem, že tu také počkáme na kámovo družstvo, ale ti zůstali někde pod námi. Jdeme proto dál s tím, že se s nimi shledáme na Vallotce. Sestupujeme pár metrů dolů do širokého údolí, na jehož nejnižším místě procházíme kolem sněhového hrazení, které tu někdo vybudoval na ochranu stanu. Pak následuje prudké, ale už ne tak dlouhé stoupání k boudě bivaku. Po padesáti minutách jsme u Vallotky. Slunce už svítí naplno a fouká vítr. Bivak tvoří jakási oplechovaná útulna stojící na skalním ostrohu. Kolem je živo, každý se tu zastavuje a odkládá věci, které nebude na závěrečnou cestu na vrchol potřebovat. Několik minut tu čekáme na Martina a ostatní. Teprve po jejich příchodu se dozvídám, že se Šárka krátce po odchodu vrátila do st
anu. Tady se odvazujeme z lana a necháváme ho zde v Dušanově batohu. Já tu, na Martinovu radu, nechávám jednu hůlku a do ruky beru cepín a již každý sám pokračujeme nahoru. Cesta stoupá po širokém hřebeni a poměrně prudce se zvedá. Předcházím tu několik skupin lidí, na kterých je opravdu evidentně vidět, že už toho mají dost. Šplhám se do koryta v příkrém svahu, za kterým se pěšina trochu svažuje a kroutí se po návějích hřebenu vedoucího až na vrchol. Míjím nádherný a obrovský sněhový masiv připomínající trup lodi. Vůbec si nedokáži vysvětlit, jak je vytvořen. Ale podívaná je to úžasná. A nejenom na tento výtvor, ale i na okolní zasněženou krajinu, Ostrý hřeben před sebou, návěje, jejichž mohutnost je zdůrazněna maličkými lidskými postavičkami, a vůbec na Hory kolem nás. Mám potřebu to vše zachytit a tak se neustále zastavuji, vytahuji zrcadlovku a fotím. Těchto zastávek s vděkem využívám i k tomu, abych si odpočinul a rozdýchal tu nadmořskou výšku. Hřeben se postupně zužuje a nechává úzké vyšlápnuté stopě už jen málo místa; jen tolik, aby se zde mohli dva lidé opatrně vyhnout. Otáčím se a fotím pěšinu, vinoucí se jako had dolů. Kousek pod vrcholem se ještě potkávám se Zdenou a Dušanem, když chvíli odpočíváme, pijeme a já se posilňuji jedním kousnutím do Horalky. Nedokáži ji sníst celou. Víc piji, ale voda v láhvi postupně promrzá a v hrdle už zůstal v ledu jen malý otvor, který zvětšuji hrotem cepínu. Uvnitř to rachotí jako kdybych si v šejkru připravoval míchaný nápoj s ledem.
Po závěrečném vzdušném a Ostrém hřebeni, dlouhém asi 200 metrů stoupám k vrcholu. Teď už vím, že tam dojdu. Jsem tolik uchvácen krásou hor a chůzi po úzké pěšině, odvážně vyšlápnuté ve špičaté hraně, si doslova užívám. Je to zvláštní pocit, kdy se ve mně mísí respekt z Hory, vědomí možného nebezpečí pádu, pocit volnosti a radost z vrcholu. Teď jsem rád, že tady potkávám jen hrstku lidí. Hřeben mizí, kopec se rozšiřuje a cesta přestává stoupat. Už ani nemá kam – jsem na vrcholu! Mám z toho obrovskou radost. Šlo to mnohem lépe než jsem čekal. Najednou vnímám jen sebe a Hory, úplně jsem zapomněl na těžkost výstupu, nepříjemné včerejší lezení a nekonečný nástup. Netrápí mě vůbec Nic. Okolní Hory jsou úchvatné, prosvětlené slunečním svitem, v některých dolinách se vznášejí lehké mráčky, bělostné masivy ostře kontrastují s modří jasné oblohy a zelení údolí. Stojím tu, rozhlížím se, chodím od jednoho okraje vrcholu ke druhému a skoro permanentně držím prst na spoušti závěrky fotoaparátu. Postávat se tu ale dlouho nedá, vítr neustále fouká a do mě se trochu dává zima. Zdravím se s kámem a stejnou cestou se vydávám dolů. Při pohledu pod sebe si snad ještě více uvědomuji, kudy jsem vlastně šel. Ještě několikrát se ohlížím za vrcholem, než se dám definitivně na sestup. Dolů se mi jde úplně snadno a lehce a za chvíli jsem opět u bivaku Vallot. Tady se chvíli vyhřívám v závětří a v duchu si promítám právě natočený film. Zatemnění promítacího sálu protrhla až Zdeňka, když se mě s Petrem ptali, jestli jdu dolů. I Bára se rozhoduje pro sestup, tak jdu teď na laně s nimi. Ostatní se rozhodli, že ještě u bivaku pobudou, uvaří čaj a odpočinou si. Sestoupili jsme do údolí a já se otáčím, abych na Mont Blanc, který je již naplno celý zalit slunečními paprsky, namířil objektiv a využil světla, které ráno nebylo. Když jsme přešli oblý vrchol Dôme du Goûter, naskytl se nám pohled na stanové městečko pod námi. Odsud se stany jeví jako nějaký obtížný hmyz na mohutném hřbetu krásného bílého koně. Když přicházíme blíž, jsme překvapeni tím, jak se toto místo změnilo. Některé stany zmizely, ale místo nich se objevilo mnohem více nových. Je až neuvěřitelné, že se na tak malý prostor vměstná tolik stanů. Letmo jich počítám kolem třiceti. Přicházíme mezi ně, kde to opravu žije; staví se nová obydlí, přemisťuje se a upravuje sníh, vaří se, odpočívá. Kolem sebe slyším nejčastěji češtinu, pak polštinu a maďarštinu. Přímo vedle nás staví stan Ukrajinci. Na rušné stanové městečko pálí polední slunce, které v této výšce jen zdánlivě příjemně hřeje. Poznávám to na vlastních rtech, které mě začínají dost pálit a také cítím hřbet rukou, které jsem včera nechal bez rukavic. Nevím, kolik může být stupňů, ale když se slunce, jehož teplé paprsky vylákaly do této výšky i včely a motýli, schová za mraky, okamžitě se citelně ochladí. Dorazil i zbytek naší expedice, vaříme, odpočíváme, spíme, hodnotíme a sdělujeme si zážitky. Ze stanu pozoruji ten okolní ruch a doplňuji sníh do ešusu, ve kterém jej rozehřívám na vodu. Petr se dal do počítání stanů, prý jich je už přes čtyřicet! Připadám si tu skoro jako doma v paneláku. Marťas, můj stanový spolubydlící, dostal velmi zajímavou sms-ku: Přesně před 220 lety, 8. srpna 1786, Jacques Balmat a Michel-Gabriel Paccard jako první vystoupili na Mont Blanc.
--------------------------------------------------------------------------------
Středa, 9. srpna Nekonečný sestup Dnes máme naplánovaný sestup až dolů na parkoviště. To je neuvěřitelných 2.500 výškových metrů! Nikdy jsem tolik na jeden zátah nesestupoval, ani nalehko. Vycházíme po snídani a sbalení někdy kolem desáté hodiny, opět za nádherného slunečného počasí. Pod námi jsou ale husté mraky, které mají tendenci stoupat výš a výš. Od bivaku se vracíme k chatě Goûter a pouštíme se do slézání stěny. Lezení dolů je vždy horší a obtížnější než lezení v opačném směru. To platí i tady, ale přesto se nenaplnily mé obavy z přesunu dolů v tomto úseku, nakonec to šlo docela dobře. Asi to bylo i tím, že se nám tentokrát podařilo najít lepší cestu a obejít po sněhovém poli jeden z nepříjemných skalních ostrohů, který jsme nahoru zdolávali. Určitě k lepší pohodě a rychlosti sestupu přispělo i to, že se zatím jen málo lidí vydalo nahoru a nemusíme se tak často s někým míjet. Vlevo dole pode mnou jde Zdena s Dušanem, pod nimi ještě vidím Šárku s Martinem. Opouštím tu nejméně příjemnou část, kde se muselo dost lézt, a jdu se rozhlédnout z malého skalního výběžku. Přilákal mě sem i křik přicházející odněkud zdola z pravé strany hřebenu. Mraky se během dopoledne protrhaly a já vidím úplně zřetelně chatu de Tete Rousse a průvody lidí jdoucích po ledovci směrem k nástupu na stěnu ke Goûteru nebo se vracejících dolů. V místě, kde jsme před dvěma dny překračovali nebezpečné sněhové koryto, ve kterém hrozil pád kamenů, je teď sjeté a holé. A vypadá to, že o to nebezpečnější. Na jeho jedné straně vidím asi čtyři lidi volat na chlapíka, který leží kousek pod pěšinou a vypadá to, že se něčeho drží. Nevím, jestli uklouznul a trochu sjel níže nebo jestli ho snad zasáhl kámen. Už mu někdo jde na pomoc a snaží se ho dostat z kritického místa pryč. Ostatním raději Nic neříkám, nechci je zbytečně děsit, a pokračuji v sestupu teď již poměrně pohodovou pěšinou bez větších překážek. Kolem poledne jsme u koryta a vidíme, že dnes je to tu opravdu nebezpečné. Všechen sníh co tu byl sjel dolů a zbyla jen holá skála, do které se opírá slunce. Každou chvíli poskakuje dolů nějaký kámen. Zatím nejsou moc velké, ale i tak by setkání s ním znamenalo nejenom bolestivý zásah, ale velké nebezpečí pádu po svahu. Vzájemně si hlídáme prostor nad přechodem laviniště a upozorňujeme se na případná nebezpečí. Proti mně je připraven nějaký vůdce s asi pětičlennou skupinou a ukazuje mi, abych šel. Ještě kontroluji prostor nad sebou a dávám se vpřed. O to více nechápu jednání onoho člověka, když i on se skupinou vyráží proti mně. Pěšina je hodně úzká na to abychom se tu vyhnuli a já musím lézt do nestabilního kamení. Když jsem na druhé straně, míjím zraněného mladého kluka. Jak se později dozvídám, kámen ho zasáhl do ramene a kromě toho že ho odhodil do svahu, zlomil mu ruku. Je u něj záchranář, kterého před chvílí vysadil vrtulník, jenž se teď vrací pro zraněného i zdravotníka. Ten nás upozornil, abychom dali pozor na přílet stroje. Ještě, že to udělal. Přestože se helikoptéra pohybovala nějakých 8 metrů nad terénem, vzdušným vírem zvedla drobné kamínky a sníh, které poletovaly všude kolem. Když se vrtulník se zavěšeným lehátkem a záchranářem vzdálil a my ho mohli už pozorovat proti modré obloze, pokračovali jsme v posledním kraťoučkém slezu dolů na ledovec. Tady jsme se v jednom místě sešli, najedli se a odpočinuli si. Ještě se ohlížíme za sebe nahoru na Goûter a na masiv Bionnassay, který je schován za cáry mraků převalujících se nad ledovcem, do nichž proti nám svítí slunce. Také už sundáváme mačky, protože na blízkém skalním výběžku, za kterým pokračuje cesta dolů, je již vidět holá skála. Sice se tam ještě v některých místech trochu sněhu udrželo a nepříjemně to po něm klouzalo, ale už se to dalo dojít. Teď máme krásný výhled dolů do skalnatého údolíčka hemžícího se turisty, na jehož konci je vidět kamenná stavba Baraque des Rognes. Když jsme tudy šli nahoru, stoupali jsme ve větru, mlze, dešti a do toho ještě padal sníh. Navzdory tomu množství lidí jsou tu k vidění kamzíci, kteří si na člověka už asi dost zvykli. Klidně se procházejí a hledají co by spásli, uskočí jen při prudším pohybu. Po hodině dalšího sestupu si opět dopřáváme malou zastávku, během níž si Zdeňka léčí puchýře. S druhou Zdenou a Dušanem pokračuji v sestupu, ale oni jsou na mě moc rychlí. Batoh začíná těžknout, nejvíce díky stanu, který jsme museli sbalit ještě mokrý, a lanu. Sestupuji pomalu a ztrácím z dohledu všechny své společníky. Míjím horní stanici zubačky, kde je opravdu živo, a tak se raději rychle ztrácím na úzké pěšině pokračující dolů. Tady se už s někým míjím jen ojediněle a mohu si tak vychutnávat nádhernou přírodu kolem sebe.
Pod nohama mám malebné sytě zelené údolí, které je narušené jen dlouhým šedivým jazykem a morénou, jenž tu zbyly po ledovci. Pěšina vede dolů, překonává vodopád, který jsem uvítal jako osvěžení pro nohy i žaludek, a dál se vine v několika zatáčkách po zelené straně morény. Tady se potkávám s Martinem, Šárkou, Zdenou a Dušanem, kterým dávám klíčky od Marťasova auta a Dušanovi lano. Je to znát, batoh je hned lehčí a jde se lépe. Ani mi nevadí, že začíná drobně pršet. Už by to mělo být jen kousek. Přejdu po rovince mezi pasoucími se krávami a pak už bude následovat poslední klesání mezi stromy až k parkovišti. Pravda, když už tudy jdu, jsem překvapen, jak je to ještě daleko. Zdá se to fakt mnohem delší, než když jsme tudy nedávno stoupali. Opouštím poslední serpentinu příkrého klesání v lesíku a vycházím na rovinu mezi chaty. Pěšina se rozšiřuje, mění se v cestu a já konečně, po 7,5 hodinách a sestoupení 2.443 výškových metrů docházím na parkoviště. S úlevou sundávám batoh a zdravím se s ostatními, kteří již došli. A kromě sušení věcí už pak neděláme Nic jiného, než vaříme a jíme jedno jídlo za druhým a popíjíme pivko. Máme radost, že jsme to tak pěkně zvládli a hlavně, že nám přálo počasí. Doposud jsem měl Mont Blanc za profláknutý cíl mnoha turistů a netoužil jsem po jeho zdolání. Martinově nabídce jsem přesto nedokázal odolat, dokonce jsem kvůli tomu zrušil i plánované bikování v Alpách. Jsem šťastný, že jsme zde měli obrovské štěstí na naprosto ideální podmínky - nádherné počasí, poměrně klidný vítr, čerstvý sníh, kterého ale na druhou stranu nebylo tolik, že by bránil výstupu, dobrou partu lidí; prostě vše se sešlo v naprosto dokonalé konstelaci, která přála našemu úspěchu a dojmu z nejvyššího alpského vrcholu. Autor: Mirek Ptáček Turistická oblast: Francouzské Alpy.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Courmayeur
Půjčovna autPříspěvky z okolí MONT BLANC, 4.807 m n.m.
